D-čárka - D-comma
D̦ (D-čárka) je dopis, který byl součástí Rumunská abeceda reprezentovat zvuk / z / nebo / dz / pokud to bylo odvozeno z a latinský d (např. d̦i, vyslovováno / zi / pochází z latiny zemřít, den).[1] Byl to ekvivalent cyrilice písmena З a Ѕ.
Tento dopis poprvé představil Petru Maior ve své knize z roku 1819 Ortographia romana sive Latino – Valachica, una cum clavis, qua penetralia originationis vocum reserantur ...: "d̦ sicut Latinorum z ac cyrillicum з".[2]
V roce 1844 Ioan Eliade představen d̦ opět ve svém časopise Curierul de ambe sexe, jako náhrada za з.[3]
Dne 23. Října 1858 Eforia Instrucțiunii Publice z Valašsko vydal dekret, ve kterém mimo jiné d̦ byl již potřetí přijat místo azbuky з. Pravidlo však bude plně přijato až později.[4]
Vzal to do svých rukou, ministr vnitra Ion Ghica uvedl dne 8. února 1860, že kdokoli v jeho pořadí ignoruje novou přechodnou abecedu, bude propuštěn.[5]
v Moldávie, přechodná abeceda a písmeno d̦ byl přijat mnohem později. Ve své gramatice publikované v Paříž v roce 1865, Vasile Alecsandri přijal toto znamení místo з, čárkou níže d jako malý s (d̦ byl často vyslovován / dz /, / ds /. To byl také případ ș —ss a ț —ts).[6]
Tento dopis byl opuštěn v roce 1904 a již se nepoužívá.
Ḑ ḑ je součástí Livonská abeceda ale je psán s cedillou.
Počítačové kódování
Unicode neobsahuje předkomponované znaky pro D̦ d̦ - musí být reprezentovány a kombinace diacritic, které se u některých nemusí správně zarovnat písma. Sekvence základního znaku + kombinující diakritiku má nicméně jedinečný název. Jinak by D-cedilla (Ḑ ḑ) je poněkud náhradou jako součást standardů Unicode, protože typografické hledisko D-cedilly je velmi podobné a má čárku.
Viz také
Poznámky
Reference
- Negruzzi, Constantin, Studii asupra limbei române, ve sv. "Alexandru Lăpuşneanul", Vyd. Pentru Literatură, Bukurešť, 1969.
- Vîrtosu, Emil, Paleografia româno-chirilică, vyd. Ştiinţifică, Bukurešť, 1968.