Werner-Thorn-Flesch ministerstvo - Werner-Thorn-Flesch Ministry

Pierre Werner, předseda vlády

Gaston Thorn, místopředseda vlády 1979-1980

The Werner-Thorn ministerstvo byla vláda Lucembursko mezi 16. červencem 1979 a 20. červencem 1984.

Byla to koalice mezi Křesťanská sociální lidová strana (CSV) a demokratická strana.

Ministři

Colette Flesch, místopředsedkyně vlády 1980-1984

16. července 1979 - 3. března 1980

3. března 1980 - 22. listopadu 1980

22. listopadu 1980-21. Prosince 1982

21. prosince 1982 - 20. července 1984

Formace

CSV se stala vítězem voleb 10. června 1979. Zvýšila počet poslanců z 18 na 24. Demokratická strana dokázala odolat oslabení moci a získala dokonce jedno křeslo, přičemž dosáhla celkem 15 poslanců. Strany levice zažily těžkou porážku. The Lucemburská socialistická dělnická strana podíl na hlasování klesl na 22,5%, což je nejhorší výsledek od války; obdržel 14 křesel. The komunistická strana ztratil polovinu hlasů a zbyli mu pouze dva poslanci. Pokud jde o Sociálně demokratická strana, se mu nepodařilo vybojovat trvalé místo na politické scéně a zmenšilo se na malou skupinu s pouhými dvěma sedadly.

Oba vítězové, CSV a DP, sestavili koaliční vládu Pierre Werner.

V průběhu legislativního období došlo k několika ministerským změnám. Jean Wolter zemřel dne 22. února 1980 a byl nahrazen Jean Spautz, bývalý kovodělník a odborář. Od 22. listopadu 1980 Colette Flesch uspěl Gaston Thorn, který byl jmenován do čela Komise Evropských společenství. Dne 3. prosince 1982, Camille Ney rezignoval ze zdravotních důvodů. Ernest Muhlen byl povýšen na ministra, zatímco Jean-Claude Juncker nastoupil do vlády jako státní tajemník pro práci a sociální zabezpečení.

Zahraniční politika

V období 1979–1984 dominovaly ve vztazích mezi Lucemburskem a jeho sousedy dva problémy. První byla výstavba a jaderná elektrárna od Francie v Cattenom; druhou byla dlouhodobá otázka sídla Evropský parlament.

Cattenom

Lucemburská vláda, která se rozhodla nevybudovat elektrárnu v Remerschen, Francie plánovala instalovat další dvě jednotky v Cattenomu, čímž se celková kapacita závodu zvýší na 5,2 MGW.^[1] Tato mimořádná koncentrace v blízkosti hranic vyvolala znepokojení v lucemburských politických kruzích i v širší veřejnosti.^[1] Dne 3. prosince 1979 na francouzsko-německo-lucemburské schůzi v Bonnu požádala německá a lucemburská delegace, aby Francie přehodnotila své stavební plány; to se však ukázalo jako marné.^[1] Všechny pozdější kroky vlády byly brzděny odmítnutím francouzských orgánů zvrátit jejich rozhodnutí postavit Cattenom.^[1]

Evropský parlament

Druhou opakující se otázkou byla otázka sídla Evropského parlamentu. Rostoucí počet europoslanců stále otevřenějším způsobem upřednostňoval Brusel a požadoval jediné a definitivní sídlo jejich instituce.^[1] Dne 7. července 1981 přijal Evropský parlament usnesení zaměřené na revizi fungování sekretariátu a technických služeb.^[1] Zdálo se, že toto usnesení směřuje k jejich případnému přesunu do Bruselu.^[1] Takové rozhodnutí však bylo v rozporu se smlouvou o sloučení vedoucích pracovníků z roku 1965, která ve své příloze stanovila, že „sekretariát a jeho služby zůstávají v Lucemburku“.^[1] Lucemburská vláda podala stížnost na Evropský soudní dvůr, kde převládala.^[1] Cílem diplomatické akce vlády bylo informovat vedoucí vlády o otázce pracovních míst Společenství.^[1] Ve dnech 23. A 24. Března 1981 Evropská rada zasedání v Maastrichtu rozhodlo o zachování současného stavu, pokud jde o pracovní místa Společenství.^[1]

Rozvojová pomoc

Od 80. let se rozvojová pomoc postupně stala důležitou součástí lucemburské zahraniční politiky.^[1] Zákon ze dne 13. července 1982 o zámořské rozvojové pomoci oficiálně zahájil přímou veřejnou rozvojovou pomoc velkovévodství.^[2] Regulovalo postavení lucemburských občanů činných v rozvojových zemích jako agentů rozvojové pomoci.^[2] Pro malý stát představovala rozvojová pomoc účelný prostředek k prosazení se na mezinárodní úrovni a vytvoření pozitivního obrazu ve světě.^[2]

Hospodářská politika

Ocelářský sektor

Začátek 80. let byl poznamenán zhoršením EU ocelářská krize.^[2] Průmyslová výroba nadále klesala a vývoz se snižoval.^[2] Inflace dosáhla více než 8%.^[2] V říjnu 1982 měl DAC, divize „Anti-Crise“ společná ocelářským společnostem, rekordní počet zaměstnanců 3 850.^[2] Tripartit ocelářského průmyslu byl téměř permanentně v jednání.^[2]

Chcete-li uložit ocelářský průmysl, stát musel posílit svůj zásah.^[2] Prostřednictvím snížení daní a investičních podpor podpořila restrukturalizační a modernizační úsilí.^[2] Státní finanční pomoc však stále více nabývala vlastností přímých dotací.^[2] To přitahovalo pozornost Evropské komise,^[2] která tvrdila, že státní podpora ocelářskému průmyslu byla neslučitelná s pravidly hospodářské soutěže Běžný obchod.^[3] Lucemburská vláda se bránila tím, že národní podpora byla menší než v sousedních zemích.^[3] Vláda si byla rovněž vědoma, že aby se snížily výrobní náklady, musí se pokusit zpomalit vývoj „klouzavého měřítka“ platů.^[3] Každý pokus o omezení rozsahu indexu však vyvolal pobouření mezi odbory v rámci tripartity.^[3] Zákon ze dne 8. dubna 1982 nicméně omezil automatickou indexaci platů a omezil dopad a četnost úprav indexu.^[3] Kromě toho zavedla zvláštní poplatek ve výši 5% s názvem národní investiční příspěvek.^[3]

Různá vládní opatření přijatá od roku 1979 nebo 1975 nedokázala stabilizovat sektor.^[3] Jakmile byly podepsány trojstranné dohody, společnosti znovu kladly požadavky na vládu.^[3] Vláda rovněž provedla důkladné prozkoumání skutečných šancí na přežití lucemburské výroby oceli.^[3] Úkol dostal Jean Gandois, zahraničního odborníka, kterého belgická vláda rovněž konzultovala ohledně restrukturalizace ocelářského průmyslu.^[3] Tento dvojitý mandát otevřel dveře plodné spolupráci mezi belgickými a lucemburskými společnostmi.^[3][4] Ve své závěrečné zprávě Gandois prosazoval koncentraci na hlavní místa ARBED a demontáž méně výkonných zařízení.^[3] Restrukturalizace, která měla trvat do roku 1990, měla snížit průměrnou roční produkci na 3,5 milionu tun oceli a počet zaměstnanců na 10 500 pracovníků.^[3] Dne 30. Června 1983 Poslanecká sněmovna přijal balíček zákonů, který vstoupil v platnost 1. července a umožnil vládě pokračovat v restrukturalizaci ocelářského průmyslu v souladu s doporučeními Gandoisovy zprávy.^[3] Současně se lucemburská vláda snažila spolupracovat se svým belgickým protějškem za účelem spolupráce a výrobních výměn.^[3] Dne 9. září 1983 se v Lucemburku uskutečnilo setkání mezi belgickými a lucemburskými ministry s cílem definovat společnou strategii a organizovat opuštění určitých lokalit.^[3][4]

Měna

Měnové fluktuace období jistě komplikovaly zvládnutí ocelářské krize.^[4] Dne 22. února 1982 se belgická vláda jednostranně rozhodla devalvovat belgický frank a zrušila dohodu, která vyžadovala společné rozhodnutí s jeho UEBL partner.^[4] Lucemburské orgány čelily a fait accompli, a byli schopni dosáhnout pouze snížení procenta devalvace.^[4] V jednom okamžiku lucemburská vláda uvažovala o vystoupení z měnové unie.^[4] Pierre Werner se zeptal Jelle Zylstra, bývalého guvernéra Nederlandse Bank, studovat životaschopnost čistě národního měnového systému.^[4] Na rozdíl od Hjalmar Schacht, který byl konzultován ve stejné otázce ve 20. letech 20. století, dospěl Zylstra k závěru, že Lucembursko je schopno vytvořit samostatný a nezávislý lucemburský měnový subjekt.^[4] Měnová asociace však zůstala ústředním prvkem UEBL, která si zachovala velký politický význam.^[4] Lucemburská vláda se dohodla na rozšíření svého práva tisknout lucemburské poznámky a využila okolností k přijetí zákona vytvářejícího Institut monétaire luxembourgeois (IML) v květnu 1983.^[4] IML shromáždila v jedné instituci různé pravomoci, které byly dříve rozptýleny, jako je tisk a správa bankovek a mincí, sledování finančního a bankovního sektoru a zastupování velkovévodství v mezinárodních orgánech.^[4] Vytvoření IML reagovalo na přání lucemburské vlády vstoupit jako plnohodnotný partner v případech rozhodování, které byly zavedeny v rámci budoucnosti Evropská měnová unie.^[4]

Bankovní

Vládní hospodářská politika se snažila vyrovnat ztrátu pracovních míst v těžkém průmyslu růstem v dalších odvětvích, zejména v sektoru služeb.^[4] Důležitá legislativní a regulační opatření podpořila rozvoj a diverzifikaci finančních aktivit.^[4] V roce 1979 byla zřízena vládní komise, která měla studovat zdokonalení legislativní infrastruktury finančního centra.^[4] Zákon ze dne 23. dubna 1981 je zakotven bankovní tajemství.^[4] Bankéři nyní podléhali stejné důvěrnosti, která platila pro určité profese, jako jsou lékaři nebo porodní asistentky.^[4] Zveřejnění důvěrných informací bylo považováno za trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nebo pokutu.^[4] Zákon ze dne 25. srpna 1983 investiční společnosti vytvořil právní rámec pro investiční fondy a dal jim konkrétní daňový status.^[4] Vytvořila novou formu entity: proměnnou Société d’investissement à capital (SICAV ).^[4] Zatímco vývoj Euromarketu byl základem rozmachu finančního centra v 70. letech, osobní bankovnictví a podrozvaha operace generující provize se ujaly vedení v 80. letech.^[5] Po ocelářské krizi se motorem růstu stal finanční sektor.^[5] Počet bank rostl relativně pomalu: 143 bank v roce 1988, ve srovnání s 111 v roce 1980.^[5] Počet investičních fondů ale explodoval.^[5] V roce 1980 představovalo 76 investičních fondů globální čistá aktiva ve výši 118 miliard franků.^[5] V roce 1988 představovalo 473 subjektů podíly odpovídající 1 668 miliardám franků.^[5] Lucemburská vláda jistě těžila z daňových překážek - zejména srážková daň - setkal se s tímto typem společností v zemích jejich původu.^[5] Úspěch finančního centra však byl také založen na šikovné specializované politice, která vyžadovala flexibilitu a rychlé rozhodování.^[5]

Satelitní vysílání

Na začátku 80. let se vláda zapojila do rozvíjejícího se sektoru, satelitní vysílání.^[5] Na konferenci členů Mezinárodní telekomunikační unie v Ženevě v roce 1977 bylo Lucembursku přiděleno pět kanálů pro přímé satelitní vysílání.^[5] Lucemburský stát původně zamýšlel přidělit je Compagnie Luxembourgeoise de Télédiffusion (CLT).^[5] Akcionáři společnosti se však obávali rizik a nákladů spojených se satelitem.^[5] Francouzská vláda zároveň vyvinula silný tlak do té míry, že Lucembursko opustilo své vlastní plány, a nabídla CLT možnost zapojení do francouzského satelitu TDF-1.^[5] To vedlo lucemburskou vládu k tomu, aby se obrátila na amerického experta, Clay T. Whitehead, který prosazoval koncept satelitu se střední energií a vytvořil poradenskou skupinu Coronet Research.^[5] Jeho satelitní plán nakonec převzala Santerova vláda a jeho realizací byla pověřena Société européenne des satellites (SES).^[5]

Domácí politika

Oběti druhé světové války

Werner-Fleschova vláda nakonec našla řešení otázky, která trápila domácí politiku více než 30 let.^[6] Zákon ze dne 12. června 1981 oficiálně uznal za oběti nacismu ty Lucemburčany, kteří byli násilně odvedeni do Wehrmacht Během Německá okupace ve druhé světové válce; ukončila tak morální a materiální diskriminaci mezi různými kategoriemi obětí druhé světové války.^[6]

Střední školy

Vláda také dokázala harmonizovat a integrovat různé systémy středních škol, veřejné a soukromé. Zákon ze dne 31. května 1982 definoval finanční zapojení státu do rozpočtů soukromých škol.^[6] Zavedl smluvní systém, který soukromým školám podrobil sledování jejich učebních osnov a kvalifikace učitelů výměnou za státní dotace.^[6]

Jazyky

V kulturní oblasti upravilo užívání ze dne 24. Února 1984 jazyky ve velkovévodství.^[6] Potvrdila trojjazyčnost jako základ národní identity: „Národním jazykem Lucemburčanů je lucemburština.“^[6] Francouzština byla potvrzena jako zákonodárný jazyk.^[6] Správním a soudním jazykem byla francouzština, němčina a lucemburština.^[6]

Poznámky pod čarou

Reference

• Thewes, Guy (2011). Les gouvernements du Grand-Duché de Luxembourg depuis 1848 (PDF) (francouzsky). Servisní informace a Presse. ISBN  978-2-87999-212-9.