Bech-Bodsonovo ministerstvo - Bech-Bodson Ministry

The Bech-Bodsonovo ministerstvo byla vláda Lucembursko mezi 29. prosincem 1953 a 29. březnem 1958. Jednalo se o koalici mezi Křesťanská sociální lidová strana (CSV) a Lucemburská socialistická dělnická strana (LSAP).

Formace

Nečekaná smrt Pierre Dupong dne 23. prosince 1953 zaskočil CSV.^[1] Dupong si pro sebe vybral preferovaného nástupce Pierre Werner.^[1] Ten vstoupil do vlády jako ministr financí a ozbrojených sil.^[1] Joseph Bech, který měl nejdelší vládní zkušenosti, se stal předsedou vlády a převzal také ministerstva zahraničních věcí a zemědělství.^[1] Na všeobecné volby ze dne 30. května 1954 dosáhl CSV velkolepého vítězství.^[1] Získala 26 křesel z 52 a podruhé od roku 1945 se přiblížila absolutní většině.^[1] Nová koalice mezi CSV a LSAP vzala v úvahu nové mocenské vztahy a dala CSV čtvrtý ministerský post. Émile Colling se stal ministrem zemědělství a zdravotnictví.^[1] Na ministerstvu hospodářství Michel Rasquin nyní pomáhal generální komisař v Paul Wilwertz.^[1] Dekretem ze dne 31. prosince 1957 získal tento stát titul státního tajemníka.^[1] Rasquin byl ve straně kritizován za svou hospodářskou politiku, která byla považována za příliš liberální, a opustil vládu 20. ledna 1958, aby se stal členem Komise z Evropské hospodářské společenství v Bruselu.^[1] Jeho ministr zahraničí se stal ministrem, dokud v březnu téhož roku nedošlo k rozsáhlejší rekonstrukci vlády.^[1]

Zahraniční politika

Zahraniční politice Lucemburska v padesátých letech dominovala otázka evropské výstavby.^[2] Evropské sjednocení představovalo existenciální výzvu pro tak malou zemi, jako je Lucembursko.^[2] Joseph Bech, mistr lucemburské diplomacie, citoval výrok, který ospravedlnil rezervy jeho vlády, pokud jde o opuštění suverenity, kterou evropská příčina vyžadovala: „Zatímco tlustý muž hubne, hubený muž umírá.“^[2]

Francouzi národní shromáždění odmítnutí dne 30. srpna 1954 ratifikovat Smlouvu o založení Evropské obranné společenství, zdálo se, že zpočátku blokuje proces integrace.^[2] Avšak nebezpečí, že po neúspěchu VDO budou Francie a Německo vést svou vlastní politiku, způsobilo, že země Beneluxu znovu převzaly iniciativu v evropském projektu.^[2] Na Messina konference (1. – 3. Června 1955) předložili memorandum, ve kterém navrhli společný trh.^[2] Lucembursko hrálo v iniciativě Messina jen malou roli.^[2] Bech měl obavy z rozšíření nadnárodnosti a byl opatrný ohledně vyhlídky na zcela volný pohyb zboží a osob.^[2] Memorandum bylo většinou dílem jeho belgických a nizozemských kolegů, Paul-Henri Spaak a Johan Willem Beyen.^[2] Na jednání Val Duchesse, které připravovalo cestu Římské smlouvy, vyslala lucemburská vláda malou delegaci vedenou bývalým ministrem Lambert Schaus.^[2]

Lucembursko se ocitlo ve zranitelném postavení.^[2] Na společný trh se 150 miliony lidí přinesl jen málo, protože jeho hlavním průmyslovým odvětvím je ocelářský průmysl, byl již integrován do Evropské společenství uhlí a oceli.^[2] Jeho malá populace a zaostalost jeho zemědělského průmyslu ji vedla k požadavku zvláštního zacházení, které vyvolalo podráždění ostatních zemí.^[2] Lucembursko se obávalo, že na společném trhu lucemburské zemědělství, které od té doby těží z protekcionistických opatření Zollverein, by byla zničena zahraniční konkurencí.^[2] Kromě toho hrozilo, že volný pohyb osob uvnitř Evropského společenství nekontrolovaným způsobem zvýší počet cizinců v Lucembursku, kteří již v roce 1956 představovali 11% populace a 27% pracovní síly.^[2][3] Lucembursko nakonec získalo dvě doložky o výjimce v příloze smlouvy o společném trhu.^[3] První stanovil, že během přechodného období 12 až 15 let může velkovévodství omezit dovoz některých zemědělských produktů.^[3] Lucemburská vláda se nicméně musela zavázat, že přijme „všechna strukturální, technická a ekonomická opatření umožňující postupnou integraci lucemburského zemědělství na společný trh“.^[3] Druhá doložka vyžadovala, aby předpisy Komise týkající se volného pohybu pracovníků zohledňovaly „zvláštní demografickou situaci“ Lucemburska.^[3]

Pokud jde o politické uspořádání EHS, lucemburská vláda se neustále stavěla proti zastoupení Lucemburska Belgií (v souladu se Smlouvou z Belgicko – lucemburská hospodářská unie z roku 1921) a trval na tom, aby se Lucembursko připojilo ke společnému trhu jako svrchovaný stát.^[3] Nakonec obdržela, co chtěla: bude plně zastoupena v Komisi.^[3] Z devíti křesel v Komisi bylo jedno křeslo přiděleno Lucembursku.^[3] Lucemburští vyjednavači byli přesvědčeni, že zájmy velkovévodství jakožto suverénního státu jsou nejlépe chráněny Rada ministrů.^[3] Na těchto šesti schůzkách bylo pravděpodobnější, že Lucembursko uslyší svůj hlas.^[3] Rovněž usilovali o posílení pravomocí Rady ministrů na úkor nadnárodních orgánů.^[3] Lucembursko získalo uznání jako svrchovaný stát, jako řádný člen mezinárodního společenství, až v průběhu druhé světové války a za cenu těžké oběti.^[3] To vysvětluje zdrženlivost vlády při vzdávání se části jejích národních výsad.^[3]

Podpis Římská smlouva v březnu 1957 rovněž nastolila otázku sídla nových společenství.^[3] Postoj lucemburské vlády může být dnes překvapivý.^[3] Nevyžadovalo to okamžitě všechny společné trhy a Euratom instituce se nacházejí v Lucembursku.^[3] Pouze jako poslední možnost navrhla své hlavní město.^[3] Namísto toho prosazoval řešení rozdělené centrály, která by dala orgány ESUO do Lucemburska a dala Bruselu nové instituce.^[3] Vláda pravděpodobně ustoupila vlivu určitých skupin, které se obávaly, že zemi zaplaví evropská byrokracie a ztratí svou identitu.^[3] Není jasné, zda nevyužil historickou příležitost, protože se při rozhodování o decentralizaci mohl lépe bránit svůj status sídla ESUO tváří v tvář kandidaturám Bruselu a Štrasburku a získat náhradu za ztrátu částí, které byly integrován do nového společného trhu.^[3]

Domácí politika

Volební systém

Vnitřní politika padesátých let se týkala modernizace.^[4] Důležitou novinkou v politické sféře bylo opuštění systému znovuzvolení poloviny sněmovny každé tři roky a zavedení všeobecných voleb každých pět let.^[4] Systém částečných voleb pouze ve dvou ze čtyř volebních obvodů - jednom městském nebo průmyslovém a druhém venkovském - byl navržen tak, aby nedocházelo k náhlým politickým změnám.^[4] Dne 30. května 1954, všeobecné volby se konaly ve čtyřech volebních obvodech poté, co poslanci prohlásili revizi řady článků ústavy.^[4] Revize ústavy ze dne 27. července, 25. října a 2. listopadu 1956 jednotně změnily funkční období poslanců na pět let a přidali článek 49, který umožňoval převod suverenity na mezinárodní instituce.^[4]

Sociální politika

V oblasti sociální politiky bylo hlavním problémem postupné rozšiřování sociálního zabezpečení na všechny sociálně-profesní skupiny, zejména na zemědělce a osoby samostatně výdělečně činné.^[5] Jako model byly použity sociální úspěchy, kterých pracovníci dosáhli ve 20. a 30. letech.^[5] Zákon ze dne 3. září 1956 o Fondu pro důchody zemědělců zaručoval zemědělcům důchod.^[5] Zákon ze dne 29. července 1957 rozšířil povinné zdravotní pojištění na řemeslníky, obchodníky a výrobce.^[5] Otázky délky pracovního dne, výplaty přesčasů a mezd vytvořily četné napětí mezi zaměstnavateli a pracovníky.^[5] V roce 1955 stávka horníků paralyzovala celý sektor.^[5] Práce byla znovu zahájena až o týden později, a to díky zprostředkování ministrem práce, Nicolas Biever.^[5]

Čistí

Bech-Bodsonova vláda také uzavřela kapitolu čistek. V roce 1954 bylo tisíc případů spolupracovníci u lucemburských soudů stále ještě nebyly^[5] Vláda, která chtěla uklidnit city a obnovit národní shodu, od dubna 1954 znovu zahájila diskuse o plánu amnestie.^[5] Zákon ze dne 12. ledna 1955 vymazal listinu žaloby proti vnější bezpečnosti státu spáchané Lucemburci a stanovil milostná opatření ve vztahu k administrativním čistkám.^[5]

Infrastruktura

V bezprostředním poválečném období umožnily práce na rekonstrukci státu vyvinout silné intervenční prostředky v národním hospodářství.^[5] Jakmile byla rekonstrukce dokončena, vláda nezastavila své intervencionistické praktiky.^[5] Otěže z úsilí o rekonstrukci převzal rozsáhlý program modernizace infrastruktury.^[5] Dva sektory byly předmětem značných veřejných investic: energetika a doprava.^[5] V roce 1955 byly zahájeny rekonstrukční práce na hrázi u Esch-sur-Sure, což byla současně vodní elektrárna a vodní nádrž.^[5] Turbíny vyráběly elektřinu od roku 1960.^[5] Přibližně ve stejné době byla na dolním Saueru postavena vodní elektrárna Rosport (1957-1960).^[5] Souběžně s dodávkami energie přijala vláda opatření ke zlepšení dopravní infrastruktury.^[5] Kanalizace Kanálu Moselle, dohodnuté v roce 1956 třemi říčními zeměmi a přístavními zařízeními v Mertert umožnil ocelářskému průmyslu přístup k námořním přístavům.^[5] Elektrifikace železniční sítě od roku 1956 byla také motivována snahou snížit náklady na dopravu a usnadnit vývoz ocelářských výrobků.^[5] V tomto bodě byly sladěny lucemburské a francouzské zájmy.^[5] Francie dodala do Lucemburska 20 elektrických lokomotiv výměnou za stavbu kanálu Mosely, což vyžadovalo značné investice Lucemburska, z nichž však měl největší prospěch ocelářský průmysl v Lotrinsku.^[5][6] Vláda dodatečně rozšířila silniční síť a rozšířila letiště.^[6]

Podpora přijatá v rámci Marshallův plán umožnilo Lucembursku financovat modernizaci své infrastruktury.^[6] Později to však byl lucemburský stát, jehož příjmy podpořila pozitivní ekonomická situace, která tyto rozsáhlé projekty financovala.^[6] Vláda investovala dividendy z růstu do modernizace.^[6]

Ministři

29. prosince 1953 - 29. června 1954

29. června 1954 - 20. ledna 1958

20. ledna 1958-29. Března 1958

Další čtení

• Thewes, Guy (2011). Les gouvernements du Grand-Duché de Luxembourg depuis 1848 (PDF) (francouzsky). Servisní informace a Presse. ISBN  978-2-87999-212-9. Archivovány od originál (PDF) dne 2017-01-11. Citováno 2016-01-03.

Reference