Ministerstvo Dupong-Bodson - Dupong-Bodson Ministry
The Ministerstvo Dupong-Bodson byla vláda Lucembursko mezi 3. červencem 1951 a 23. prosincem 1953 jako předseda vlády Pierre Dupong zemřel. Byla to koalice mezi Křesťanská sociální lidová strana (CSV) a Lucemburská socialistická dělnická strana (LSAP). Vzniklo po všeobecné volby z roku 1951.
Formace
V částečné volby ze dne 3. června 1951 ve volebních obvodech Centrum a Nord, LSAP konsolidoval pozitivní výsledky, kterých dosáhl v volby v roce 1948.[1] V novém Poslanecká sněmovna, vzrostl z 15 na 19 křesel a stal se hlavní konkurenční silou pro CSV (21 křesel).[1] The Demokratická skupina ztratil velký počet hlasů ve Středisku (19,7% v roce 1951, což je pokles z 25,9% v roce 1945), přestože se mu podařilo zlepšit svůj výsledek v Nordu.[1] Výsledek voleb vedl CSV ke změně koaličního partnera. V letech 1951 až 1959 byla vláda sestavena koalicí mezi CSV a LSAP.[1] Tyto dvě politické skupiny, které po desetiletí dominovaly v politickém životě, představovaly v padesátých letech dvě hlavní oblasti lucemburské společnosti: venkovský svět a dělnický svět.[1]
Zahraniční politika
Po podpisu Pařížská smlouva dne 18. dubna 1951, vytvořením Evropské společenství uhlí a oceli, vyvstala otázka umístění nové instituce.[2] Ve dnech 23. až 25. července 1952 se v Paříži sešli ministři zahraničí šesti členských států, aby našli řešení.[2] Několik měst včetně Lucembursko postoupili ke kandidatuře, přičemž žádný z nich neobdržel jednomyslnou podporu.[2] The Vysoký úřad a Soudní dvůr hrozilo, že nebudou moci nastoupit do práce, protože nemají sídlo.[2] Během této slepé uličky lucemburský ministr zahraničních věcí Joseph Bech, pravděpodobně inspirován Konrad Adenauer, provedl diplomatický manévr, který určil evropskou budoucnost velkovévodství.[2] Bech stáhl kandidaturu Lucemburska a poté navrhl hlavní město země jako prozatímní pracoviště.[2] Ostatní země přijaly toto řešení, které odložilo rozhodnutí o konečném sídle evropských institucí na neurčené budoucí datum.[2] Dne 10. srpna 1952 měl Vysoký úřad své první setkání na radnici v Lucemburku, kterému předsedal Jean Monnet.[2]
Ve stejné době, kdy se Lucembursko integrovalo do ESUO, byla vláda konfrontována s dalším evropským projektem, a to Evropské obranné společenství (EDC), která měla poskytnout rámec pro přezbrojení Německa.[3] V průběhu jednání se vládě podařilo získat plné zastoupení Lucemburska: jedním z devíti komisařů v EDC by byl Lucemburčan.[3] Malá populace země jí však nedovolila plnit své vojenské povinnosti.[3] Vládě se opět podařilo získat zvláštní zacházení pro případ Lucemburska.[3] Dne 27. května 1952 byla v Paříži podepsána smlouva o zřízení EDC.[3] Smlouva nikdy neměla vstoupit v platnost, jako Francouzi národní shromáždění odmítl ratifikovat VDO v roce 1954.[3]
Domácí politika
Od zavedení povinné vojenské služby v roce 1944 začala Lucemburská armáda byl pro tak malou zemi hodně kritizován za nedostatek vojenské hodnoty a vysoké finanční náklady.[4] Zákon ze dne 23. července 1952 reorganizoval armádu a omezil délku služby na 12 měsíců, přičemž každé z nich bylo povoláno dvakrát po třech měsících.[4] Záměrem bylo umožnit Lucembursku plnit své vojenské závazky vůči VDO.[4]
Po volbách v roce 1951 Pierre Dupong převzal ministerstvo zemědělství s cílem zmírnit konflikt mezi Farmers 'Central (Centrale paysanne) a vládou.[4] Do značné míry sledoval protekcionistickou pozici podporovanou profesním sdružením farmářů.[4]
Vláda na popud CSV dala rodině ústřední roli.[4] Když byla vláda sestavována, vytvořila ministerstvo populace a rodiny, které bylo připojeno k ministerstvu školství.[4] Od roku 1952 pomáhala ministrovi při vytváření rodinné politiky Vrchní rada rodiny.[4]
Victor Bodson, který měl na starosti dopravu, zahájil ambiciózní program modernizace železnic.[4] To umožnilo výměnu úzkorozchodná vedení a pro studii o elektrifikaci železniční sítě.[4]
Dupong-Bodsonova vláda rovněž položila důležité základy v oblasti sociálního zabezpečení.[4] Zdravotní pojištění, které již bylo povinné pro manuální pracovníky, bylo rozšířeno na státní zaměstnance a zaměstnance (zákon ze dne 29. srpna 1951).[4] Od roku 1951 byla indexována minimální mzda a důchody zaměstnanců a zaměstnanců, tj. Přizpůsobeny inflaci.[4]
Ministři
| název | Večírek | Kancelář | |
|---|---|---|---|
| Pierre Dupong | CSV | premiér Ministr financí Ministr zemědělství Ministr pro válečné škody | |
| Joseph Bech | CSV | Ministr zahraničních věcí a zahraničního obchodu Ministr pro ozbrojené síly | |
| Pierre Frieden | CSV | Ministr pro národní školství Ministr obyvatelstva a rodiny Ministr vnitra Ministr veřejného zdraví Ministr náboženství, umění a vědy | |
| Victor Bodson | LSAP | Ministr spravedlnosti Ministr pro veřejné práce Ministr dopravy | |
| Nicolas Biever | LSAP | Ministr práce, sociálního zabezpečení, dolů a sociální pomoci | |
| Michel Rasquin | LSAP | Ministr hospodářství a obnovy | |
| Zdroj: Servisní informace a Presse | |||
Další čtení
- Thewes, Guy (2011). Les gouvernements du Grand-Duché de Luxembourg depuis 1848 (PDF) (francouzsky). Servisní informace a Presse. ISBN 978-2-87999-212-9. Archivovány od originál (PDF) dne 2017-01-11. Citováno 2016-01-03.
