Vláda osvobození (Lucembursko) - Liberation Government (Luxembourg)

The Vláda za osvobození byla založena 23. listopadu 1944, kdy exilová vláda přišel do Lucemburska z Londýna a cítil se nucen zahrnout členy Unio'n vun den Fraiheetsorgansatiounen, zastřešující skupina Lucemburský odpor která udržovala pořádek od osvobození americkými jednotkami 10. září 1944, aby zkrotila své kritiky.

23. února 1945 Robert Als a pobočník do Velkovévodkyně, Guillaume Konsbruck byly přidány, stejně jako dne 21. dubna 1945 Nicolas Margue, který se vracel z přesídlení.

Jedním z problémů bylo, že z 55 předválečných poslanců zůstalo jen 25. Zbytek byl zabit, přesídlen nebo byl podezřelý ze spolupráce s nacisty. Vláda chtěla uspořádat pouze nové volby do Poslanecká sněmovna když skončila válka a lidé se vrátili z deportací. Proto přijímala rozhodnutí na základě zákonů z let 1938 a 1939, které jí v době krize poskytly větší pravomoci. To vyvolalo silnou kritiku, takže vláda zavedla Poradní shromáždění, který kromě zbývajících poslanců zahrnoval i členy odboje.

21. Října 1945 se konaly první volby od osvobození, které poskytly Vláda národní unie dne 14. listopadu.

Vrátit se

Dne 23. Září 1944, pouhé dva týdny po osvobození hlavního města Americká armáda se lucemburská vláda vrátila z exilu.[1] Byla konfrontována se závažnými hmotnými a morálními obtížemi. Okamžitými prioritami byly zásobování obyvatelstva potravinami, dodávka koksu pro těžký průmysl, čistky, repatriace deportovaných Lucemburčanů a rekonstrukce.[1]

Před osvobozením území země spojenci uznali lucemburskou vládu v Londýně jako jediného právního zástupce velkovévodství.[1] Po svém návratu z exilu však čtyři ministři shledali, že jejich autorita je značně omezená, ba dokonce zpochybněna.[1] Na jedné straně se politici museli podvolit vojenským zájmům spojenců, dokud stále probíhala válka proti nacistickému Německu.[1] Spojenci vyslali misi Nejvyšší velitelství spojeneckých expedičních sil, složená z amerických, britských, kanadských a lucemburských důstojníků.[2] Po osvobození byla tato komise de facto nejvyšší vojenská a civilní autorita v Lucembursku.[2] Na druhou stranu Odpor hnutí, která usilovala o morální legitimitu, zpochybnila vládní pravomoci.[2] K nápravě nedostatku pravomocí úřadů Svaz Milice udržovala pořádek a zatýkala spolupracovníky, což vedlo ke zneužívání.[2] Hnutí odporu, která se shromáždila v Unio’nu, se považovala za existující mimo tradiční strany.[2] V odvolání k velkovévodkyni požadovali novou vládu.[2] Obvinili „londýnské muže“, že jsou pomalí a neochotní ve snaze repatriovat deportované krajany a potrestat spolupracovníky.[2] V odpověď, Pierre Dupong se rozhodl rozšířit svou vládu tím, že zahrne muže, kteří žili v zemi během okupace.[2] Dne 23. listopadu 1944 Pierre Frieden připojil se k vládě, aby nahradil ministra školství, Nicolas Margue, který byl po deportaci ve válce stále v zahraničí.[2] Dne 23. února 1945 byl státní zástupce Robert Als jmenován ministrem vnitra a převzal od něj funkci Victor Bodson obtížné portfolio čistek.[2] Guillaume Konsbruck, důstojník a pobočník tábora k velkovévodkyni, se stal ministrem zemědělství.[2] Po svém návratu z deportace, dne 21. dubna 1945, se Nicolas Margue znovu připojil k vládě a převzal oddělení zemědělství a repatriace.[2]

Bezprostředně po válce fungovala vláda bez parlamentu.[2] Když Poslanecká sněmovna uskutečnilo své první zasedání po válce 6. prosince 1944, bylo přítomno pouze 25 poslanců z 55.[2] Zbytek byli buď stále uvězněni v Německu, zesnulí nebo podezřelí z kolaborantů.[2] Vláda však chtěla před vypsáním voleb počkat na konec války a návrat deportovaných a politických vězňů.[2] Mezitím se při přijímání právních předpisů opíralo o zákony ze dne 28. září 1938 a 29. srpna 1939.[2] Ty rozšířily vládní pravomoci vytvářet nové zákony, pokud zákonodárce nebyl schopen vykonávat své funkce.[2] Aby si vláda získala větší legitimitu a poskytla fórum pro nespokojenost veřejnosti, rozhodla se vláda vytvořit Poradní shromáždění. To se konalo na 18 zasedání mezi 20. březnem a 16. srpnem 1945.[2] Shromáždění složené z bývalých poslanců a zástupců odboje se stalo hlavním tribunou pro opozici vůči vládě.[2] Dne 31. května Dupong zneškodnil konflikt oznámením legislativní volby dne 21. října 1945.[2]

Zahraniční politika

Výběrem exilu a aktivním zaujetím spojenecké strany lucemburská vláda porušila svou tradiční bezpečnostní politiku založenou na neutralitě.[3] Po osvobození pokračovala v přeorientování své zahraniční politiky.[3] Dne 26. Června 1945 velkovévodství podepsalo Charta OSN v San Francisku a stal se zakládajícím členem nové organizace.[3] Jednalo se o velmi symbolický akt, protože odráželo přání vlády účastnit se mezinárodní politiky.[3] Právě touha převzít mezinárodní odpovědnost přiměla vládu k zavedení povinné vojenské služby vyhláškou ze dne 30. listopadu 1944.[3] Postupné vytváření armády s pomocí Britů by umožnilo Lucembursku účastnit se okupace Německa a stát se stranou vojenských dohod poválečného období.[3] V roce 1944, v euforii osvobození, se zavedení odvodu setkalo se širokou podporou mezi obyvatelstvem.[3] je to vůbec pravda?

Domácí politika

V prvních dnech osvobození začaly milice Unio’n, které si daly policejní pravomoci, zatknout stovky spolupracovníků nebo podezřelých spolupracovníků.[4] Aby bylo možné uvést tyto věznění na legální základ a omezit svévolné zatýkání, vláda stanovila vyhláškou ze dne 12. října 1944, že internaci může nařídit pouze ministr spravedlnosti na základě doporučení zvláštní komise.[4] V červenci 1945 dosáhl počet politických vězňů více než 5 000.[4] Ty byly uvedeny do provozu při rekonstrukci nebo odminování.[4] Dne 30. listopadu 1944 zahájila vláda rozsáhlé vyšetřování postojů a činů státních zaměstnanců, kteří zůstali na místě během okupace.[4] Toto bylo později rozšířeno na další profesionální kategorie.[4] Administrativní očištění vedlo k otevření 20 000 případů, z nichž 80% bylo uzavřeno bez jakékoli akce.[4]

Dne 16. Prosince 1944 byla země překvapena Ardeny jsou urážlivé.[4] Němci prolomili americkou frontu, která se stabilizovala podél Our a Sûre, a znovu obsadili severní polovinu země.[4] Teprve 22. února opustil německý voják území velkovévodství.[4] Bitva o Ardeny zničila Oesling a oblast kolem Echternach, vysídlilo velký počet obyvatel a zhoršilo situaci v zásobování potravinami.[4] Vláda, která čelila stavu nouze, vytvořila několik institucí, které jí umožnily zasahovat do ekonomiky: Úřad pro ceny, Zásobovací komisariát, Generální komisař pro obnovu, Úřad pro válečné škody.[4] Přesto také zachovala několik opatření zavedených okupantem týkajících se daní a dodávek.[4] Vyhláška ze dne 26. října 1944 stanovila, že opatření přijatá okupanty před 10. zářím 1944, pokud jde o daně, poplatky a platby, budou i nadále použitelná.[4] Německý daňový systém, původně koncipovaný tak, aby udržel nacistické válečné úsilí, by mohl být také použit k financování rekonstrukce a náhrady válečných škod.[4] Kromě toho byla zavedena speciální daň z majetku ve výši 5%.[4] Obtížnost dodávek nutila vládu zavést přídělová opatření a omezit spotřebu.[4]

Navzdory této úsporné politice byly stávky vzácné.[4] Vláda prostřednictvím sociálních reforem zmírnila negativní důsledky poválečného období.[4] Vyhláška ze dne 30. prosince 1944 zavedla minimální mzdu.[4] Vytvoření Národní konference práce, která zahrnovala zástupce vlastníků podniků, zaměstnanců a vlády, umožnilo vyřešit sociální konflikty konsensem.[4] Tato instituce nahradila Národní radu práce, vytvořenou v roce 1936.[4] Nezaměstnanost zůstala pod kontrolou.[4] Pracovníci těžebního a ocelářského průmyslu, ve kterých výroba skončila kvůli nedostatku paliva, byli zaměstnáni na rekonstrukčních pracích.[4] Vláda se snažila vyhnout se příliš přísné měnové politice a zároveň minimalizovat inflaci.[5] Dekret ze dne 14. října 1944 upravoval výměnu Říšských marek a Lucemburské franky.[5] Říšská marka, kterou zavedli němečtí okupanti v poměru 1:10, měla nyní hodnotu 5 franků, ale první várka 100 říšských marek byla převedena na 10 franků.[5] Belgie poskytla Lucembursku požadované poznámky k operaci.[5] Zatímco se vláda obratně vypořádala s různými socioekonomickými problémy poválečného období, zdálo se, že není schopna překonat jednu velkou starost: repatriaci 30 000 Lucemburčanů, kteří byli ve válce deportováni.[5] Pomalé tempo jejich návratu způsobilo hořkou kritiku.[5]

Složení

23. listopadu 1944 až 21. dubna 1945

  • Pierre Dupong (CSV): státní ministr, předseda vlády, ministr financí a armády
  • Joseph Bech (CSV): ministr zahraničí, ministr pro vinařství
  • Pierre Krier (Dělnická strana): ministr práce a sociálního zabezpečení
  • Victor Bodson (Pracovníci): ministr spravedlnosti a dopravy
  • Pierre Frieden (CSV): ministr škol, kultury, umění a věd

Od 23. února 1945 také:

21. dubna 1945 do 14. listopadu 1945

  • Pierre Dupong (CSV): státní ministr, předseda vlády, ministr financí a armády
  • Joseph Bech (CSV): ministr zahraničí, ministr pro vinařství
  • Pierre Krier (pracovníci): ministr práce a sociálního zabezpečení
  • Nicolas Margue (CSV): ministr zemědělství
  • Victor Bodson (pracovníci): ministr spravedlnosti a dopravy
  • Pierre Frieden (CSV): ministr škol, kultury, umění a věd
  • Robert Als: ministr vnitra
  • Guillaume Konsbruck: ministr pro zásobování a hospodářství

Poznámky pod čarou

  1. ^ A b C d E Thewes (2011), str. 116
  2. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u Thewes (2011), str. 117
  3. ^ A b C d E F G Thewes (2011), str. 118
  4. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u proti w X Thewes (2011), str. 119
  5. ^ A b C d E F Thewes (2011), str. 120

Reference

  • Thewes, Guy (2011). Les gouvernements du Grand-Duché de Luxembourg depuis 1848 (PDF) (francouzsky). Servisní informace a Presse. ISBN  978-2-87999-212-9. Archivovány od originál (PDF) dne 2017-01-11. Citováno 2016-01-03.