Taha Husajna - Taha Hussein - Wikipedia

Taha Husajna
طه حُسين
TahaHussein.jpg
Taha Husajna
narozený(1889-11-15)15. listopadu 1889[1]
Maghagha, Egyptský Khedivate
Zemřel28. října 1973(1973-10-28) (ve věku 83)[1]
Káhira, Egypt
NárodnostEgyptský
ÉraModerní literární teorie
Krajanglická filozofie
ŠkolaModernismus, Klasický Arabská literatura, Nahda

Taha Husajna (Egyptská arabština:[ˈTˤɑːhɑ ħ (e) ˈseːn], arabština: طه حسين; 15 listopadu 1889-28 října 1973) byl jedním z nejvlivnějších 20. století Egyptský spisovatelé a intelektuálové a loutka pro Egyptská renesance a modernista pohyb v střední východ a Severní Afrika. Jeho sobriquet byl „děkan arabské literatury“ (arabština: عميد الأدب العربي‎).[2][3]Byl nominován na Nobelova cena za literaturu čtrnáctkrát.[4]

Život

Taha Hussein se narodil v Izbet el Kilo, vesnici v Guvernorát Minya ve středu Horní Egypt.[1] Šel do a kuttab, a poté byl přijat Univerzita El Azhar, kde studoval náboženství a Arabská literatura. Od raného věku se zdráhal vzít si tradiční vzdělání k srdci. Husajn byl sedmým ze třinácti dětí, které se narodily v rodině nižší střední třídy.[1] Dostal oftalmii a oslepl ve dvou letech,[5] výsledek chybného zacházení nekvalifikovaným odborníkem.[Citace je zapotřebí ]

Hussein se setkal a oženil se Suzanne Bresseauovou (1895–1989), když se účastnil University of Montpellier ve Francii. Byla označována jako „sladký hlas“. Toto jméno pochází z její schopnosti číst mu, když se pokoušel zlepšit své pochopení francouzského jazyka. Suzanne se stala jeho manželkou, nejlepší kamarádkou a matkou jeho dvou dětí a byla jeho mentorkou po celý život.[Citace je zapotřebí ]

Děti Taha Husajna, jeho dcera Amina a její mladší bratr Moenis, byly obě důležitými osobnostmi Egypta. Amina, která zemřela ve věku 70 let, byla jednou z prvních egyptských žen, které absolvovaly Káhira Univerzita. Ona a její bratr Moenis přeložili jeho Adib (Intelektuál) do francouzštiny. To bylo obzvláště důležité pro jejich otce, který byl Egypťan, který se přestěhoval do Francie a naučil se jazyk. Ještě důležitější je, že postava Adiba je postava mladého muže, který se stejně jako Taha Hussein musí potýkat s kulturním šokem Egypťana, který studuje a žije ve Francii.[Citace je zapotřebí ]

Taha Husajn s prezidentem Habib Bourguiba, Muhammad al-Tahir ibn Ashur a Mohamed Abdelaziz Djaït (Mešita Al-Zaytuna, 1957)

Akademická kariéra

Když sekulární Káhirská univerzita byl založen v roce 1908, dychtil po přijetí, a přestože byl slepý a chudý, získal místo. V roce 1914 získal doktorát za svou diplomovou práci na skeptik básník a filozof Abu al-ʿAlaʾ al-Maʿarri.[5] Tam se stal profesorem arabské literatury. V roce 1919 byl jmenován profesorem historie na Káhirská univerzita. Kromě toho byl zakladatelem Rektor z University of Alexandria. Ačkoli napsal mnoho románů a esejů, na Západě je nejlépe známý svou autobiografií, Al-Ayyam (الايام, Dny), který byl vydán v angličtině jako Egyptské dětství (1932) a Proud dní (1943). Byla to však jeho kniha literární kritiky O preislámské poezii (في الشعر الجاهلي) z roku 1926, který mu získal slávu v arabském světě.[6] V této knize vyjádřil pochybnosti o pravosti mnohem rané arabské poezie a tvrdil, že byla zfalšována během starověku kvůli kmenové hrdosti a soupeření mezi kmeny. Také nepřímo naznačil, že Korán nelze brát jako objektivní zdroj historie.[5] Kniha proto vzbudila intenzivní hněv a nepřátelství náboženských učenců Al Azhar a mnoho dalších tradicionalistů a byl obviněn z urážky islámu. Státní zástupce však uvedl, že to, co řekl Taha Husajn, byl názor akademického výzkumníka a nebyly proti němu podniknuty žádné právní kroky, i když o místo přišel v Káhirská univerzita v roce 1931. Jeho kniha byla zakázána, ale byla vydána znovu příští rok s mírnými úpravami pod názvem O preislámské literatuře (1927).[5]

Taha Hussein byl intelektuál Egyptská renesance a zastánce ideologie Egyptský nacionalismus spolu s tím, co volal Faraonismus, věřit, že egyptská civilizace byla diametrálně odlišná od arabské civilizace, a to Egypt by postupovalo pouze tím, že by získalo zpět své staré předislámské kořeny.[7]

Poté, co Husajn získal svůj MA od University of Montpellier, pokračoval ve studiu a získal další doktorát na Sorbonna. K své disertační práci napsané v roce 1917 Husajn napsal Ibn Khaldun, tuniský historik, někteří tvrdí, že je zakladatelem sociologie. O dva roky později, v roce 1919, se Husajn s manželkou Suzanne vrátil z Francie do Egypta a byl jmenován profesorem historie na Káhirská univerzita.

Taha Hussein ve Francii

Taha Hussein odešel do Montpellier, zapsaná na její univerzitu, navštěvovala kurzy literatury, historie a francouzštiny a učila se formální psaní. Nebyl však toho schopen tolik využít, protože „může být zvyklý brát znalosti ušima, ne prsty“.[8]

Taha Hussein se začal učit latinu a během tohoto období se v jeho životě stala důležitá věc. Potkal dívku, která se stala jeho partnerkou v životě.[8]

Byl však povolán, aby se vrátil do Egypt kvůli špatným podmínkám na University of Cairo. O tři měsíce později se tyto podmínky zlepšily a Taha Husajn se vrátil Francie.[8]

Pozice a úkoly

Prezident Gamal Abdel Nasser udělování Taha Husajnovi národní cenu za literaturu (Káhira, 1959)

V roce 1950 byl jmenován ministrem znalostí (dnes ministerstvo školství), v jehož rámci vedl výzvu k bezplatnému vzdělávání a právu každého na vzdělání. Dále byl zastáncem omezování vzdělání pouze na bohaté lidi. V tomto ohledu řekl: „Vzdělání je jako voda a vzduch, právo každého člověka“. V důsledku toho se v jeho rukou vzdělání stalo svobodným a Egypťané začali získávat bezplatné vzdělání.[Citace je zapotřebí ] Také přeměnil mnoho z Koránových škol na základní školy a přeměnil řadu středních škol na vysoké školy, jako jsou Vysoké školy medicíny a zemědělství. Zasloužil se také o založení řady nových univerzit.

Taha Hussein zastával pozici hlavní editor řady novin a napsal nespočet článků. Byl také členem několika vědeckých akademií v Egypt a po celém světě.

Funguje

Autor „více než šedesáti knih (včetně šesti románů) a 1300 článků“,[9] jeho hlavní díla zahrnují:[10]

  • Vzpomínka na Abu Al-Ala 'al-Ma'arri 1915
  • Vybrané básnické texty řeckého dramatu 1924
  • Ibn Khaldun Filozofie 1925
  • Dramata skupiny nejslavnějších francouzských spisovatelů 1924
  • Průkopníci myšlenek 1925
  • Středa Talk 1925
  • O preislámské poezii 1926
  • V létě 1933
  • Dny, 3 svazky, 1926–1967
  • Hafez a Shawki 1933
  • Život Proroka „Ala Hamesh El Sira“ 1933
  • Curlewovy modlitby 1934
  • Ze vzdálenosti 1935
  • Adeeb 1935
  • Literární život na Arabském poloostrově 1935
  • Spolu s Abi El Alaa v jeho vězení 1935
  • Poezie a próza 1936
  • Okouzlený palác 1937
  • Spolu s El Motanabi 1937
  • Budoucnost kultury v Egyptě 1938
  • Okamžiky 1942
  • Hlas Paříže 1943
  • Sheherzad's Dreams 1943
  • Strom bídy 1944
  • Paradise of Thorn 1945
  • Kapitoly o literatuře a kritice 1945
  • Hlas Abu El Alaa 1945
  • Osman „První část větší pobuřování
  • El Fitna Al Kubra („Velký převrat“) 1947
  • Jarní cesta 1948
  • Proud dnů 1948
  • Mučený moderního svědomí 1949
  • Božský slib „El Wa'd El Haq“ 1950
  • Ráj zvířat 1950
  • Ztracená láska 1951
  • Odtud 1952
  • Odrůdy 1952
  • Uprostřed roku 1952
  • Ali a jeho synové (2. část Větší pobuřování) 1953
  • (Sharh Lozoum Mala Yalzm, Abu El Alaa) 1955
  • (Anatagonism and Reform 1955
  • The Sufferers: Stories and Polemics (publikováno v arabštině v roce 1955), překládal Mona El-Zayyat (1993), publikoval The American University in Cairo, ISBN  9774242998
  • Kritika a reforma 1956
  • Naše současná literatura 1958
  • Zrcadlo islámu 1959
  • Letní nesmysl 1959
  • O západním dramatu 1959
  • Rozhovory 1959
  • Al-Shaikhan (Abi Bakr a Omar Ibn El Khatab) 1960
  • Od letního nesmyslu po zimní vážnost 1961
  • Úvahy 1965
  • Za řekou 1975
  • Slova 1976
  • Tradice a renovace 1978
  • Knihy a autor 1980
  • Z druhého břehu 1980

Překlady

  • Povinnost Julesa Simona 1920–1921
  • Athénský systém (Nezam Al-Ethnien) 1921
  • Duch pedagogiky 1921
  • Dramatické příběhy 1924
  • Andromaque (Racine) 1935
  • Z řecké dramatické literatury (Sofokle) 1939
  • Voltaire's Zadig nebo (The Fate) 1947
  • André Gide: Z řečtiny
  • Hrdinové legend
  • Sophocle-Oedipe

Hold

14. listopadu 2010 Google oslavil Husajnovy narozeniny a Doodle Google.[11]

Vyznamenání

Pás karetZeměČest
EGY Řád Nilu - Grand Cordon BAR.png EgyptVelký límec Řád Nilu
EGY Order of Merit - Grand Cross BAR.png EgyptVelký kříž Řád za zásluhy (Egypt)
LBN Národní řád cedru - Grand Cordon BAR.png LibanonVelký Cordon z Národní řád cedru
CivilMerit.Syria.png SýrieVelký Cordon z Řád za občanské zásluhy Syrské arabské republiky
Řád republiky (Tunisko) - stuha bar.gif TuniskoVelký Cordon z Řád republiky z Tunisko

Viz také

Reference

  1. ^ A b C d „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál 10. prosince 2004. Citováno 1. prosince 2006.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
  2. ^ Ghanayim, M. (1994). „Mahmud Amin al-Alim: Mezi politikou a literární kritikou“. Poetika dnes. Poetika dnes, sv. 15, č. 2. 15 (2): 321–338. doi:10.2307/1773168. JSTOR  1773168.
  3. ^ طه حسين عميد الأدب العربي: حياته ، آثاره الأدبية و آراؤه (v arabštině). 1997.
  4. ^ „Nominační databáze“. www.nobelprize.org. Citováno 26. ledna 2017.
  5. ^ A b C d Allen, Roger (2005). Arabské literární dědictví: vývoj jeho žánrů a kritiky. Cambridge University Press. p. 398. ISBN  0-521-48525-8.
  6. ^ Labib Rizk, Dr. Yunan. „Diwan současného života (391)“. Ahram týdně. Citováno 1.května, 2018.
  7. ^ Gershoni, I., J. Jankowski. (1987). Egypt, islám a Arabové. Oxford: Oxford University Press.CS1 maint: více jmen: seznam autorů (odkaz)
  8. ^ A b C دار المعرفة طه حسين عودته إلى الديار الفرنسية. Maroko. 2014. s. 133.
  9. ^ P. Cachia ve filmu Julie Scott Meisami a Paul Starkey, Encyclopedia of Arabic Literature, Volume 1, Taylor & Francis (1998), str. 297
  10. ^ „Archivovaná kopie“. Archivovány od originál 10. prosince 2004. Citováno 1. prosince 2006.CS1 maint: archivovaná kopie jako titul (odkaz)
  11. ^ „Narozeniny Taha Husajna“. Google. 14. listopadu 2010.