Protorománský jazyk - Proto-Romance language

Protoromantika je poměrně rekonstruován předchůdce všeho Románské jazyky. Odráží to a pozdní odrůda z latinský, jeden z Kurzíva v širším smyslu Indoevropský rodina.

Výjimečně v srovnávací lingvistika, mohou odborníci na protoromantiku odkazovat na hojný korpus textů napsaných v hrubém ekvivalentu jejich proto-jazyka, a to latinský. To však mělo tu nevýhodu, že vedlo mnoho vědců k tomu, aby se příliš spoléhali na latinské texty namísto rekonstrukce protoromantiky z jejích potomských jazyků.[1]

Protoromantika je nutně abstrakce a neměla by být brána jako přesný ekvivalent latiny mluvené v konkrétním čase nebo místě.[2] Zdá se, že celková jednota trvala přinejmenším do konce třetího století.[3] Následující období by vedlo k úplnému sloučení / ɪ / a / e /, které se nepodařilo dosáhnout všech oblastí.[4]

Fonologie

Jednonožky

PředníCentrálníZadní
Zavřítiu
Téměř zavřítɪʊ
ZblízkaEÓ
Open-midɛɔ
OtevřenoA
  • Otevřené střední samohlásky / ɛ, ɔ / splývají s / e, o / ve všech nepříznivých kontextech.[5][6]
  • Další redukce je pozorována v intertonických slabikách, kde / i, u / splývají s / ɪ, ʊ /.[7]
  • Samohlásky jsou prodlouženy alofonicky ve zdůrazněných otevřených slabikách,[8] i když možná ne / ɪ / nebo / ʊ /.[9]
  • / i, u / stát se [j, w] mezi souhláskou a následující samohláskou. [j] poté spustí palatalizace, např. / basiáre / [basʲáːɾe].[10]

Dvojhláska

Pro Protoromantiku lze rekonstruovat pouze jednu dvojhlásku, jmenovitě / au̯ /. Lze jej najít ve stresovaných i nestresovaných pozicích.[11] Jeho fonemický status je však diskutabilní, protože by se dal jednoduše považovat za posloupnost / a / a / u /.[12]

Souhlásky

LabiálníKoronálníVelárníPalatal
Nosnímn
OkluzivnípbtdkGj
FrikativníFβs
Labializovánokʷ
Vibrujícír
Postranníl
  • Při palatalizaci / t, k, n, l / se stanou [tsʲ, c, ɲ, ʎ].[13][14]
  • Intervocalic [c, ɲ, ʎ] pravidelně zdvojený.[13] [tsʲ] tak činí pouze sporadicky.[15]
  • Následující zadní samohláska, jmenovitě / u ʊ ɔ / nebo / o /, spouští zjednodušení / kʷ / na / k /.[16]
  • Počáteční slova / sC / podstoupí protéza, např. / stáre / [ɪstáːɾe], pokud mu předchází samohláska.[17][18]
  • Diskutuje se o tom, zda / kʷ / je jeho vlastní foném nebo pouze alofon / ku / před samohláskami.[19]
  • Některé důkazy naznačují, že / f / mohlo být bilabiální, ale bylo to pravděpodobnější labiodental.[20]
  • / b, d, g / představují frikativy [β, ð, ɣ] mezi samohláskami nebo v kontaktu s / r / a / l /.[21]
  • Intervocalic / di, gi / se nevyskytují, tyto se dříve snížily na / j /.[22][23]
  • / j / představuje [ɟ] v počáteční pozici slova; intervocalically [ɟ][24] nebo [ʝ ~ ɟɟ].[25]
  • Zdá se, že / ll / mělo realizaci retroflexu [ɭɭ].[26][27]
  • / gn / s největší pravděpodobností fricativized na [ɣn].[28][29]

Morfologie

Podstatná jména

Protorománská podstatná jména měla tři případy: jmenovaný, akuzativ a kombinované genitiv -dativ používá se pouze ve vztahu k lidem.[30]

TřídaJáIIIII m.III f.
Číslojednotné číslomnožnýjednotné číslomnožnýjednotné číslomnožnýjednotné číslomnožný
Jmenovanýfémɪnafémɪne[α]fíʎʎʊsfíʎʎipátrɪs ~ pátrepátrimatémátres
Akuzativfémɪnasfíʎʎufíʎʎospátrepátres
Gen-Dat.fémɪnefemɪnórufíʎʎofiʎʎórupátripatrórumátrimatróru
Překladženasynotecmatka

Několik podstatných jmen třídy III mělo skloňování, která se lišila počtem slabik nebo polohou stresu.[32]

Jmenovanýmomopastorsrorror
Akuzativɪmɪnepastóresoróre
Překladmužpastorsestra

Několik podstatných jmen třídy II bylo pluralizováno s -A nebo -ora, tito původně měli kastrovat v klasické latině. Ačkoli jejich jednotné číslo bylo mužské, množné číslo bylo považováno za ženské.[33]

TypJáII
Číslojednotné číslomnožnýjednotné číslomnožnýjednotné číslomnožnýjednotné číslomnožný
Podstatné jméno[β]ββuββabráccubráccatɛmpʊstɛmporapɛktʊspɛktora
Překladvejcepažečashruď

Množné číslo bylo často reanalyzováno jako ženské jednotné číslo, což vedlo k posunům pohlaví.[34]

Číslojednotné číslomnožnýjednotné číslomnožný
Původní podstatné jménofɔɔufɔɔalɪɪnulɪɪna
Fem. variantafɔɔafɔʎʎaslɪɪnalɪɪnas
Překladlistpalivové dříví

Takový trend již začal v klasické latině; například ženské podstatné jméno opera byla vytvořena z množného čísla kastrovat opus.

Přídavná jména

Absolutní

Tyto se skloňují podobně jako podstatná jména.[35]

Srovnávací

Zatímco latinská přípona -ior stále existoval, byl použit pouze v omezeném počtu přídavných jmen.[36][37]

Přídavné jménomɛɛorpɛɛormáɟormɪnor
Překladlepšíhoršívětšímenší

Jinak bylo typickým způsobem, jak vytvořit srovnávací, přidat buď Plus nebo mai̯s (což znamená „více“) k absolutnímu adjektivu. To se dělo také v klasické latině, i když sporadicky.[38]

Superlativ

Pro vyjádření superlativu neexistoval žádný vyhrazený konec. Místo toho byla použita celá řada alternativ, například intenzivnější příslovce (mʊltu, bɛneatd.) nebo jednoduchý komparativní.[39]

Přivlastňovací

Zde zobrazené v ženském jednotném čísle. Mnoho z nich mělo atonické („slabé“) varianty.[40]

První osobaDruhá osobaTřetí osobaTázací
jednotné číslomɛa ~ matʊa ~ tasʊa ~ sakʊʊa
množnýnɔstraβɔstra

Zájmena

Osobní

Ekvivalent k „vy, já“ atd.[41][42]

OsobaJáIIIII f.III m.
Číslojednotné číslomnožnýjednotné číslomnožnýjednotné číslomnožnýjednotné číslomnožný
Jmenovanýɛɛonostuβos.aano[γ]~lle ~ ɪɭɭi
Akuzativjá ~ menetetenejako.uɪɭɭos
Gen-Dat.mi ~ mɪβɪnoβɪsti ~ tɪβɪβoβɪs~i ~ ɪɭɭɛ́i~is ~ ɪɭɭóru~i ~ ɪɭɭúi~is ~ ɪɭɭóru

Relativní

Je pozoruhodné, že kúi̯ byl ztracen v Ibero-Romance.[44]

Masc. nebo Fem.Neutrum
Jmenovanýku̯ikod
Akuzativku̯ɛn
Gen-Dat.kui̯

Tázací zájmena jsou stejná, až na to, že je kastrátový jmenovaný a akuzativní tvar ku̯ɪd.

Slovesa

Slovesa Proto Romance patří do tří hlavních tříd, z nichž každá se vyznačuje jinou tematická samohláska. Jejich konjugace jsou postaveny na třech kmenech a zahrnují různé kombinace nálady, aspektu a času.[45]

Přítomné orientační

Tyto formy mohou také odkazovat na budoucnost.[46]

První osobaDruhá osobaTřetí osobaPřeklad
Číslojednotné číslomnožnýjednotné číslomnožnýjednotné číslomnožný
Třída I.kántokantámʊskántaskantátɪskántatkántantzpívat
Třída IIdɔrmodormímʊsdɔrmɪsdɔrmítɪsdɔrmɪtdɔ́rment ~ dɔ́rmʊntspát
Třída IIIbáttobattémʊsbáttesbattétɪsbáttetbáttentporazit
Nepravidelnýsʊnsʊmʊs ~ sémʊs~s ~ sɛɛs~stɪs ~ sɛɛ ~ ~ sʊtɪs.stsʊntjsem / jsem / je
áo ~ áɟoaβémʊstak jakoaβétɪsnaánt ~ áu̯ntmám, má

Příčestí

Tyto klesají jako adjektiva.[47]

Přítomen AktivníPřekladPreterite pasivníPřeklad
Třída I.amántezamilovanýamátazbožňovaný
Třída IIfinɛntedokončovánífinítahotovo
Třída IIIaβɛntemítaβútaměl

Vztah k psané latině

Podle Rogera Wrighta zpočátku neexistoval žádný rozdíl mezi latinou a romantikou, přičemž první z nich byla archaická písemná forma druhé. Například, i když v raném středověku Španělsko slovo / sjeglo / „století“ bylo běžně hláskováno „saeculum⟩, písař by to vlastně nečetl nahlas jako / sɛkulum / o nic víc, než by dnes mluvčí angličtiny vyslovil„ rytíř “jako * / knɪxt /.[48]

Nepůvodní mluvčí latiny - například duchovní anglosaského nebo irského původu - však podle všeho používali poměrně odlišnou výslovnost, pravděpodobně se pokoušeli rozeznat každé slovo podle jeho pravopisu.[49] The Karolínská renesance ve Francii poprvé představili tuto umělou výslovnost i rodilým mluvčím. Už by se například slovo ⟨viridiarium⟩ „ovocný sad“ nečetlo nahlas jako ekvivalent Stará francouzština slovo * / verdʒjær /. Nyní to muselo být vyslovováno přesně tak, jak bylo hláskováno, se všemi šesti slabikami: / viridiarium /.[50]

Taková radikální změna měla za následek vykreslení latiny kázání pro širokou románskou veřejnost zcela nesrozumitelný, což vedlo úředníky o několik let později - na Rada zájezdů —Naučit kněze, aby četli kázání nahlas starým způsobem, dovnitř rusticam romanam linguam nebo „prostá římská řeč“.[51]

Jelikož nyní neexistoval jednoznačný způsob, jak určit, zda se má daný text číst nahlas jako latinsky nebo románsky, ve Francii byly učiněny různé pokusy vymyslet nový pravopis právě pro románský; mezi nejčasnější příklady patří části Přísahy ve Štrasburku a Posloupnost svaté Eulalie. Jako Karolínské reformy rozšířili „správnou“ latinskou výslovnost z Francie do dalších románsky mluvících oblastí, místní vědci cítili potřebu vymyslet pravopisné systémy i pro své vlastní dialekty, a zahájit tak literární fázi středověké romance.[52]

Poznámky

  1. ^ Tento konec byl postupně nahrazován v Proto-Romance znakem -as.[31]
  2. ^ Formuláře uvedené v akuzativu.
  3. ^ Tento konec byl postupně nahrazován v Proto-Romance znakem -as.[43]

Reference

  1. ^ Dworkin (2016), str. 2
  2. ^ Hall (1976), str. 10-11
  3. ^ Mensching & Remberger (2016), str. 270
  4. ^ Adams (2013), s. 51, 61-2, 68
  5. ^ Gouvert (2014), s. 73–6
  6. ^ Ferguson (1976), str. 78
  7. ^ Gouvert (2014), s. 78–81
  8. ^ Loporcaro (2015), s. 25–30
  9. ^ Gouvert (2014), str. 69
  10. ^ Gouvert (2014), str. 83
  11. ^ Ferguson (1976), str. 84
  12. ^ Gouvert, str. 81
  13. ^ A b Gouvert (2014), s. 92–115
  14. ^ Zampaulo (2019), s. 50, 78, 94
  15. ^ Wilkin (1926), s. 11–14
  16. ^ Grandgent (1907), str. 107
  17. ^ Gouvert (2014), s. 125–6
  18. ^ Hall (1976), str. 128
  19. ^ Gouvert (2014), str. 100
  20. ^ Gouvert (2016), str. 38
  21. ^ Gouvert (2016), str. 48
  22. ^ Zampaulo (2019), str. 87
  23. ^ Gouvert (2016), str. 43
  24. ^ Zampaulo (2019), s. 83-8
  25. ^ Gouvert (2014), s. 83-91
  26. ^ Gouvert (2014), str. 115
  27. ^ Zampaulo (2019), s. 71-77
  28. ^ Gouvert (2014), str. 95
  29. ^ Zampaulo (2019), str. 80
  30. ^ De Dardel & Gaenge (1992), str. 104
  31. ^ De Dardel & Wüest (1993), str. 57
  32. ^ Hall (1983), str. 28
  33. ^ Hall (1983), s. 23–4, 29–30.
  34. ^ Akire & Rosen (2010), s. 193–4
  35. ^ Hall (1983), str. 31-33
  36. ^ Hall (1983), str. 32, 119–20
  37. ^ Maltby (2016), s. 340
  38. ^ Maltby (2016), s. 340–5.
  39. ^ Bauer (2016), s. 340, 359
  40. ^ Lyons (1986), s. 20-4
  41. ^ De Dardel & Wüest (1993), s. 39-43
  42. ^ Hall (1983), str. 39
  43. ^ De Dardel & Wüest (1993), str. 57
  44. ^ Elcock (1975), str. 95-6
  45. ^ Hall (1983), str. 47–50
  46. ^ Hall (1983), s. 52–7
  47. ^ Hall (1983), s. 122–3
  48. ^ Wright (1982), str. 44–50
  49. ^ Wright (1982), str. 98-103
  50. ^ Wright (1982), str. 104–7
  51. ^ Wright (1982), str. 118-20
  52. ^ Wright (1982), s. 122–32, 143–4

Bibliografie

  • Alkire, Ti; Rosen, Carol (červenec 2010). Románské jazyky: Historický úvod. New York: Cambridge University Press. ISBN  9780521717847.
  • Buchi, Éva; Schweickard, Wolfgang; Gouvert, Xavier; Kramer, Johannes, eds. (2014-11-14). "Dictionnaire Étymologique Roman (DÉRom)". Beihefte zur Zeitschrift für romanische Philologie. doi:10.1515/9783110313482. ISBN  9783110313482.
  • Buchi, Éva; Gouvert, Xavier, eds. (2016). Dictionnaire Étymologique Roman (DÉRom) 2. De Gruyter. ISBN  978-3-11-045361-4. OCLC  963581913.CS1 maint: datum a rok (odkaz)
  • De Dardel, R .; Gaeng, P. A. (1992). „La Declinaison Nominale du Latin Non Classique: Essai d'une Methode de Synthese“. Probus. 4 (2). doi:10.1515 / prbs.1992.4.2.91. ISSN  0921-4771. S2CID  171003000.
  • De Dardel, Robert; Wüest, Jakob (1993). „Les systèmes casuels du protoroman“. Vox Romanica. 52 (1): 25–65. ISSN  0042-899X - prostřednictvím eLibrary.
  • Dworkin, Steven N. (2016). „Potřebují Romanisté rekonstruovat protoromantiku?“. Zeitschrift für romanische Philologie. 132 (1): 2. doi:10.1515 / zrp-2016-0001. ISSN  1865-9063. S2CID  163635015.
  • Ferguson, Thaddeus (1976). Historie systémů románských samohlásek prostřednictvím paradigmatické rekonstrukce. Berlín, Boston: De Gruyter. doi:10.1515/9783110806960. ISBN  978-3-11-080696-0.
  • Hall, Robert Anderson (1976). Protoromantická fonologie. Elsevier. ISBN  0-444-00183-2. OCLC  422266905.
  • Hall, Robert Anderson (1983). Protoromantická morfologie. John Benjamins Pub. Co. ISBN  90-272-3522-8. OCLC  10773070.
  • Loporcaro, Michele (2015). Délka samohlásky od latiny po romantiku. Oxford University Press. s. 25–30. ISBN  978-0-19-965655-4. OCLC  1107082342.
  • Vincent, Nigel; Adams, J. N .; Maltby, Robert (2016). Early and Late Latin: Continuity or Change?. Cambridge University Press. ISBN  978-1-107-13225-2.
  • Wilkinson, Hugh E. (1926). Poznámky k vývoji -KJ-, -TJ- ve španělštině a portugalštině. Univerzita Aoyama Gakuin. s. 11–14. OCLC  1055897845.
  • Wright, Roger (1982). Pozdní latina a rané románky ve Španělsku a karolínské Francii. Liverpool: Francis Cairns. ISBN  0-905205-12-X.
  • Zampaulo, André (2019), Palatal Sound Změna v románských jazycích, Oxford University Press, s. 150–199, doi:10.1093 / oso / 9780198807384.003.0006, ISBN  978-0-19-880738-4
  • Elcock, W. D. (1975). Románské jazyky. Faber a Faber. OCLC  604561391.
  • Lyons, Christopher (1986). „O původu starofrancouzského silně slabého přivlastňovacího rozlišování“. Transakce filologické společnosti. 84 (1): 1–41. doi:10.1111 / j.1467-968x.1986.tb01046.x. ISSN  0079-1636.
  • Ramat, Paolo; Ricca, Davide; Guido, Mensching; Eva-Maria, Remberger (2016), „Romance“, The Oxford Guide to the Romance Languages, Oxford University Press, s. 50–62, ISBN  978-0-19-967710-8, vyvoláno 2020-08-31
  • Adams, J. N. (James Noel). (2013). Sociální variace a latinský jazyk. ISBN  1-316-62949-X. OCLC  958098176.
  • Grandgent, C. H. (Charles Hall). (1907). Úvod do vulgární latiny. D. Heath & Co. OCLC  1170227140.