Polyfémos - Polyphemus
![]() Oslepený Polyfémos usiluje o pomstu na Odysseovi: Guido Reni malba v Kapitolská muzea. | |
Seskupení | Cyklopy |
---|
Polyfémos (/ˌstrɒlɪˈFiːməs/; řecký: Πολύφημος Polyphēmos Epická řečtina: [po.lý.pʰɛː.mos]; latinský: Polyphēmus Klasická latina: [pɔ.lʲʏˈpʰeː.mʊs̠]) je jednooký obří syn Poseidon a Thoosa v řecká mytologie, jeden z Cyklopy popsáno v Homere je Odyssey. Jeho jméno znamená „oplývající písněmi a legendami“.[1] Polyphemus se poprvé objevil jako divoký mužožravý obr v deváté knize Odyssey. The satyrová hra Euripides je závislý na této epizodě kromě jednoho detailu; pro komický efekt je Polyphemus vyroben a homosexuál ve hře. Později ho klasičtí spisovatelé představili ve svých básních jako heterosexuálního a spojili jeho jméno s vílou Galatea. Často byl v nich vylíčen jako neúspěšný a nevědomý své nepřiměřené velikosti a hudebních neúspěchů.[2] V díle ještě pozdějších autorů je však uváděn jako úspěšný milenec i zkušený hudebník. Od renesance, umění a literatura odrážejí všechny tyto interpretace obra.
Odysseus a Polyphemus

Starověké zdroje
V Homerově eposu, Odysseus přistane na ostrově Kyklop během své cesty domů z Trojská válka a spolu s některými z jeho mužů vstoupil do jeskyně plné provizí. Když se obří Polyfémos vrací se svými stády domů, blokuje vchod velkým kamenem a posmívá se obvyklý zvyk z pohostinství, jí dva muže. Následujícího rána obr zabije a sní další dvě a opustí jeskyni, aby se pasl na ovcích.

Poté, co se obr večer vrátí a sní další dva muže, nabízí Odysseus Polyphemovi silné a neředěné víno, které mu bylo dáno dříve na jeho cestě. Opilý a neopatrný se obr zeptá Odysea na jeho jméno a slibuje mu, že dárek pro hosty pokud odpoví. Odysseus mu říká „Οὖτις ", což znamená" nikdo "[3][4] a Polyphemus slibuje, že toho „Nikdo“ sní ze všeho nejvíc. S tím upadne do opilého spánku. Odysseus mezitím vytvrdil dřevěný kůl v ohni a vrazil ho do Polyfémova oka. Když Polyphemus křičí o pomoc od svých kolegů a říká, že „Nikdo“ mu neublížil, myslí si, že Polyphemus je sužován božskou mocí a jako odpověď doporučují modlitbu.
Ráno slepí Kyklop vypustí ovce na pastvu a cítí záda, aby zajistili, že muži neutíkají. Odysseus a jeho muži se však připoutali ke spodní straně zvířat, a tak se dostali pryč. Když odpluje se svými muži, Odysseus se pyšně odhaluje jeho skutečné jméno, akt Pýcha to mu později mělo způsobit problémy. Polyphemus se modlí ke svému otci, Poseidon, za pomstu a vrhá obrovské kameny k lodi, které Odysseus stěží unikne.
Příběh se objeví v pozdější klasické literatuře. v Cyclops, hra z 5. století př. n. l Euripides, sbor satyrů nabízí komickou úlevu od příšerného příběhu o tom, jak je Polyphemus potrestán za své bezbožné chování při nerespektování pohostinství.[5] V jeho latinském eposu Virgil popisuje jak Aeneas pozoruje slepého Polyféma, jak vede svá stáda dolů k moři. Setkali se Achaemenides, který znovu vypráví příběh o tom, jak Odysseus a jeho muži unikli a nechali ho za sebou. Obří je popisován jako sestup na břeh, kde jako chůzi používá „uťatou borovici“. Jakmile Polyphemus dosáhne moře, omyje si vytékající, krvavé oční důlky a bolestně zasténá. Achaemenides je vzat na palubu Aeneasovy lodi a oni pronásledují s Polyphemusem. Jeho velký frustrující řev přivádí zbytek Kyklopů na břeh, když se Aeneas ve strachu odtáhne.[6]
Umělecká znázornění

Díky živé povaze epizody Polyphemus se z ní stalo oblíbené téma starořecké malované keramiky, na které jsou nejčastěji ilustrovány scény oslepování Kyklopů a lest, kterou Odysseus a jeho muži unikají.[7] Jedna taková epizoda, na váze představující hrdinu neseného pod ovcí, byla použita v roce 1983 na řecké poštovní známce s 27 drachmy.
Oslepení bylo znázorněno na plastice v životní velikosti, včetně obřího Polyféma, v Sperlonga sochy pravděpodobně pro císaře Tiberia. Může se jednat o interpretaci existující kompozice, kterou zjevně opakoval ve variantách v pozdějších císařských palácích Claudius, Nero a v Hadriánova vila.[8]

Z evropských malířů tohoto tématu, vlámských Jacob Jordaens líčil Odysea unikajícího z jeskyně Polyfémos v roce 1635 (viz galerie níže ) a další si vybrali dramatickou scénu obřích odlévajících balvanů na unikající lodi. v Guido Reni obraz 1639/40 (viz níže ), zuřivý obr táhne balvan z útesu, když Odysseus a jeho muži veslují na loď hluboko dole. Polyphemus je zobrazen, jak se často stává, se dvěma prázdnými očními důlky a jeho poškozeným okem umístěným uprostřed na čele. Tato konvence sahá až k řeckému sochařství a malbě,[9] a je reprodukován v Johann Heinrich Wilhelm Tischbein 1802 portrét obra na hlavě a ramenou (viz níže ).
Arnold Bocklin obrázky obra, jak stojí na skalách na pevnině a houpá jeden z nich zpět, zatímco muži zoufale veslují nad vlnou vln (viz níže ), zatímco Polyphemus stojí na vrcholu útesu Jean-Léon Gérôme Malba z roku 1902. Stojí připravený, když už hodil jeden kámen, který stěží minul loď. Důvod jeho vzteku je popsán v J. M. W. Turner malba, Ulysses Deriding Polyphemus (1829). Tady loď pluje vpřed, když se slunce vymanilo z mraků nízko na obzoru. Samotný obr je nevýrazný tvar stěží odlišný od lesů a kouřové atmosféry vysoko nahoře.
Možný původ
Folktales podobné tomu Homerova Polyphemus jsou rozšířeným fenoménem v celém starověkém světě.[10] V roce 1857 Wilhelm Grimm shromážděné verze v srbština, rumunština, estonština, Finština, ruština, Němec, a další; verze v Baskičtina, laponský, Litevský, Benzín, syrský, a keltský jsou také známé.[11] Bylo identifikováno více než dvě stě různých verzí,[10] z přibližně dvaceti pěti zemí pokrývajících geografickou oblast sahající od Islandu, Irska, Anglie, Portugalska a Afriky po Arábii, Turecko, Rusko a Koreu.[12][poznámka 1] Konsenzus současného moderního stipendia spočívá v tom, že tyto „Polyfémovy legendy“ zachovávají tradice předcházející Homérovi.[14][15][16][17][18][19]
Příkladem takového příběhu je jeden z Gruzie, v Kavkaz, který popisuje několik bratrů držených v zajetí obrovského jednookého ovčáka zvaného „Jedno oko“.[20] Poté, co jsou všichni až na dva z bratrů pečeni na rožni a jedeni, zbývající dva berou rožni, ohřívají ji do červena a bodnou do obřího oka. Když Jedno oko vypustilo stádo z jejich kotce, ucítil každou ovci, která mu procházela mezi nohama, ale oba bratři dokázali uniknout tím, že se přikryli ovčí kůží.
Polyphemus a Galatea

Starověké zdroje
Philoxenus z Cythery
Psaní více než tři století po Odyssey je myšlenka k byli složeni, Philoxenus z Cythery převzal ve své básni mýtus o Polyfémovi Cyclops nebo Galatea. Báseň byla napsána k provedení jako oslavná hymna, z nichž se dochovaly pouze fragmenty, a byla možná první, která poskytla ženský milostný zájem pro Cyclops.[pozn. 2] Předmětem Polyphemusovy romantické touhy je mořská víla pojmenovaná Galatea.[22] V básni Polyphemus není jeskynní obydlí, monstrózní surovec, jako v Odyssey, ale místo toho je ve své vizi světa spíše jako sám Odysseus: má slabosti, je zběhlý v literární kritice a rozumí lidem.[23]
Datum složení pro Cyclops není přesně znám, ale musí to být před rokem 388 př Aristofanes parodoval to ve své komedii Plutus (Bohatství); a pravděpodobně po roce 406 př. n. l., kdy Dionysius I. se stal tyranem Syrakusy.[24][25] Philoxenus žil v tom městě a byl dvorním básníkem Dionysia I.[26] Podle starověkých komentátorů buď kvůli jeho upřímnosti ohledně Dionysiovy poezie, nebo kvůli konfliktu s tyranem kvůli ženě aulos hráč jménem Galatea, Philoxenus byl uvězněn v lomech a tam složil své Cyclops způsobem a Roman à clef, kde postavy básně, Polyphemus, Odysseus a Galatea, měly představovat Dionysia, Philoxena a aulos-hráče.[27][28] Philoxenus nechal na Polyféma vystoupit cithara, profesionál lyra vyžadující velkou dovednost. Cyclops hrající na tak sofistikovaný a módní nástroj by pro Philoxenovo publikum byl docela překvapivým srovnáním.
Philoxenus ' Cyclops je také uveden v Aristoteles Poetika v části, která pojednává o představeních lidí v tragédii a komedii, přičemž jako komediální příklady uvádí Cyclops oba Timoteus a Philoxenus.[29][30][31]
Aristofanes
Text poslední existující hry Aristophanes Plutus (Bohatství) přežil a téměř všechny jeho sborové ódy chyběly.[32] To, co zbývá, ukazuje Aristofana (jak to do jisté míry dělá ve všech svých hrách) parodujících současné literární dílo - v tomto případě Philoxenus Cyclops.[32][33][25] Zatímco si Aristophanes dělá legraci z literárních aspektů Philoxenova dithyramb, zároveň komentuje hudební vývoj ve čtvrtém století před naším letopočtem a rozvíjí témata, která procházejí celou hrou.[34] Obsahuje také řádky a fráze převzaté přímo z Cyclops.[35]
Otrok Cario řekne refrénu, že jeho pán přinesl domů boha Bohatství, a proto budou nyní všichni bohatí. Sbor chce tančit pro radost,[36] takže Cario se ujímá vedení parodováním Philoxenova Cyclops.[37][38] Jako sólový umělec vedoucí sbor, který zpívá a tančí, Cario znovu vytváří podobu dithyramb. Nejprve se vrhl do role Polyféma, zatímco sboru přidělil role ovcí a koz, a zároveň napodobil zvuk lyry: „A teď si přeji - threttanello! - napodobit Kyklopy a kývat nohama takhle sem a tam, abych tě vedl v tanci. Ale no tak, děti, křičte a křičte znovu písničky bijících ovcí a páchnoucích koz. “[31][39] Sbor však nechce hrát na ovce a kozy, byli by raději Odysseem a jeho muži a hrozí, že Cario (stejně jako opilý Cyclops Odysseus) zaslepí dřevěným kůlem.[34]
Helénští pastorační básníci
Romantický prvek, který vytvořil Philoxenus, oživili pozdější helénští básníci, včetně Theocritus, Callimachus, Hermesianax,[40] a Bion ze Smyrny.[41]
Theocritus je připočítán s vytvořením žánru pastorační poezie.[42] Jeho díla mají název Idyly a z nich Idylka XI vypráví o lásce Kyklopů ke Galatea.[43] Ačkoli charakter Polyphemus pochází z Homera, existují značné rozdíly. Kde byl Homerův Kyklop zvířecí a zlý, Theocritus je absurdní, zamilovaný a komický. Polyphemus miluje mořskou vílu Galatea, ale ona ho kvůli jeho ošklivosti odmítá.[44][45] Ve výpůjčce z Philoxenovy básně však Polyphemus zjistil, že hudba uzdraví milostnou nemoc,[46] a tak hraje na panpipe a zpívá jeho trápení, protože „umím umět dovádět, protože tady žádný jiný Cyclops není“.[47] Jeho touhou je překonat antitetické prvky, které je rozdělují, on ze země a ona z vody:[47]
Ach já, kdyby mi moje matka při mém narození dala žábry, abych se mohl ponořit na tvou stranu a políbit tvou ruku, kdybys mi nedovolil ...

Lásky neodpovídajícího páru se později ujali další pastorační básníci. Stejnou hudbu jako lék na lásku představil Callimachus ve svém Epigramu 47: „Jak vynikající bylo kouzlo, které pro milovníka objevil Polyfémos. Ze Země nebyl Cyclops žádný blázen!“[48] Fragment ztracené idyly od Biona také zobrazuje Polyféma, který prohlašuje svou nehynoucí lásku ke Galatea.[49] S odvoláním na to byla kdysi přičítána elegie o Bionově smrti Moschus posouvá téma dále v kousku nadsázka. Tam, kde Polyphemus selhal, prohlašuje básník, že Bionovo větší umění získalo Galatea srdce a přitáhlo ji z moře k péči o jeho stáda.[50] To odráželo situaci v roce Idyl VI Theocritus. Tam se dva pastýři zapojují do hudební soutěže, z nichž jeden hraje roli Polyféma, který tvrdí, že od té doby, co si osvojil lest ignorování Galatea, se nyní stala tou, která ho pronásleduje.[51]
Latinští básníci
O úspěšném výsledku Polyfémovy lásky se zmiňoval také během milostné elegie v 1. století před naším letopočtem latinský básník Správnost. Mezi příklady, které zmiňuje, je uvedeno, že „I Galatea, pravda, pod divokou Etnou kolovala své solanko mokré koně Polyphemus k vašim písním.“[52] Rozdělení protichůdných prvků mezi pozemskou příšerou a mořskou vílou, naříkané v Theocritově Idylce 11, je tímto způsobem sladěno.
Zatímco Ovid Zpracování příběhu, který uvedl do Proměny[53] je odkázán na idyly Theokrita,[pozn. 3] komplikuje to představení Acis, který se nyní stal ohniskem Galateainy lásky.
Zatímco jsem ho pronásledoval s neustálou láskou,
Cyclops mě následoval jako neustále.
A pokud se mě zeptáte, nemohl jsem to prohlásit
ať už moje nenávist k němu, nebo moje láska
Acis byl silnější. —Boli si rovni.[1]
Existuje také návrat k homérské vizi mohutné příšery, jejíž pokus hrát něžného pastýře zpívající milostné písně je Galatea zdrojem humoru:
Teď, Polyphemus, ubohý Cyclops, ty
jsou opatrní na vzhled a vy se snažíte
umění potěšit. Dokonce jste česali
tvé ztuhlé vlasy s hráběmi: to těší
abyste si ořezali huňaté vousy žacím hákem.[55]
Polyphemus také ve své vlastní postavě zmiňuje přestupek nebeských zákonů, který kdysi charakterizoval jeho činy a nyní je překonán Galatea: „Já, který pohrdám Joveem a jeho nebem a jeho pronikavým bleskem, se ti podrobím sám.“[56]
Galatea poslouchá milostnou píseň Polyphemus, zatímco ona a Acis leží ukryté ve skále.[57] Ve své písni jí Polyphemus nadává, že ho na oplátku nemiluje, nabízí jí rustikální dary a poukazuje na to, co považuje za svůj nejlepší rys - jediné oko, kterým se chlubí, velikost velkého štítu.[58] Ale když Polyphemus objeví úkryt milenců, rozzuří ho žárlivost. Vyděšená Galatea se ponoří do oceánu, zatímco Cyclops vytrhne kousek hory a rozdrtí s ním Acis.[59] Ale po svém návratu Galatea změní svého mrtvého milence v duchu sicilské řeky Acis.[60]
Umění prvního století našeho letopočtu
To, že příběh měl někdy pro Polyféma úspěšnější výsledek, svědčí také o umění. Na jedné z nástěnných maleb zachráněných z místa Pompeje, Polyphemus je zobrazen sedící na skále s cithara (spíše než syrinx) po jeho boku, natáhl ruku k přijetí milostného dopisu od Galatea, který nese okřídlený Amor jízda na delfínovi.
Na další fresce, která pochází také z 1. století našeho letopočtu, stojí oba zamčené v nahém objetí (viz níže ). Z jejich svazku pocházeli předkové různých divokých a válečných ras. Podle některých účtů Keltové (Galati v latině, Γάλλοi v řečtině) byli potomci jejich syna Galatose,[61] zatímco Appian připsal jim tři děti, Celtus, Illyrius a Gala, od koho sestupují Keltové, Ilyrové a Galové resp.[62]
Luciane

Existují náznaky, že Polyfémovo namlouvání mělo také úspěšnější výsledek v jednom z dialogů Luciane Samosaty. Tam jí Doris, jedna ze sester Galatea, škodolibě blahopřeje k jejímu dobytí láskou a brání Polyféma. Z rozhovoru je zřejmé, že Doris žárlí hlavně na to, že její sestra má milence. Galatea připouští, že nemiluje Polyféma, ale je potěšena, že byl vybrán jím před všemi svými společníky.[63]
Nonnus
O tom, že jejich konjunkce byla plodná, svědčí i pozdější řecký epos z přelomu 5. století n. L. V průběhu jeho Dionysiaca, Nonnus dává zprávu o svatbě Poseidon a Beroe, u kterého Mořská nymfa „Galatea zatočila sňatkovým tancem a neklidně se zatočila s kaparským krokem a zpívala manželské verše, protože se dobře naučila zpívat, učil ji Polyphemos s pastýřskou syrinx."[64]
Pozdější evropské interpretace
Literatura a hudba
V průběhu renesance a Barokní krát se Ovidův příběh znovu ukázal jako populární téma. Ve Španělsku Luis de Góngora y Argote napsal velmi obdivovanou narativní báseň, Fábula de Polifemo y Galatea, publikováno v roce 1627. Zejména se vyznačuje vyobrazením krajiny a smyslným popisem lásky k Acisovi a Galatea.[65] To bylo napsáno jako pocta dřívějšímu a poněkud kratšímu příběhu se stejným názvem od Luise Carilla y Sotomayora (1611).[pozn. 4] Příběh byl také velmi operně zpracován zarzuela z Antoni Lliteres Carrió (1708). Atmosféra je zde lehčí a oživená zahrnutím klaunů Momo a Tisbe.
Ve Francii byl příběh zkrácen na čtrnáct řádků Tristan L'Hermite sonet Polyphème en furie (1641). V tom obr vyjádří svou zuřivost při pohledu na milující pár a nakonec odhodí obrovskou skálu, která zabíjí Acis a dokonce zraní Galatea.[66] Později v tomto století Jean-Baptiste Lully složil svou operu Acis et Galatée (1686) na téma.[pozn. 5]

V Itálii Giovanni Bononcini složil jednoaktovou operu Polifemo (1703). Krátce poté George Frideric Handel pracoval v této zemi a složil kantátu Aci, Galatea e Polifemo (1708), přičemž kladl stejný důraz na část Polifemo jako na milence. Napsáno v italštině, hluboké basové sólo Polifemo Fra l'ombre e gl'orrori (Z hrůzných odstínů) určuje jeho postavu od začátku. Poté, co se Handel přestěhoval do Anglie, dal svému příběhu nové zacházení pastorální opera Acis a Galatea s anglickým libretem poskytnutým John Gay.[pozn. 6] Zpočátku složený v roce 1718, práce prošla mnoha revizemi a později měla být oběma poskytnuta aktualizovaná orchestrace Mozart a Mendelssohn.* [68] Jako pastorační práce je naplněna atmosférou Theocritanu, ale do značné míry se soustředí na oba milence. Když Polyphemus prohlásí svou lásku v textu „O ruddier than the cherry“, účinek je téměř komický.[69][pozn. 7] Händelova rivala na chvíli na londýnské scéně, Nicola Porpora, také učinil příběh předmětem své opery Polifemo (1735).
Později v tomto století Joseph Haydn složen Acide e Galatea (1763) jako jeho první opera ve Vídni.[pozn. 8] Navržen pro císařskou svatbu, dostal šťastný konec zaměřený na transformační scénu po vraždě Acis, když pár deklaroval svou nehynoucí lásku.[70] Johann Gottlieb Naumann bylo proměnit příběh v komickou operu, Aci e Galatea, s titulky i ciclopi amanti (milostní kyklopové). Práce byla poprvé provedena v Drážďanech v roce 1801 a její zápletka byla komplikována tím, že Polifemo byla společníkem Orgonte. Byli tu také další dva milenci, Dorinda a Lisia, s Orgonte Lisiiným soupeřem pro Dorindinu lásku.[71][pozn. 9]
Po libretu Johna Gaye v Británii došlo k dalšímu poetickému zpracování až v 19. století. V roce 1819 se objevil "The Death of Acis" Bryan Procter, psaní pod jménem Barry Cornwall.[72] Prázdný veršovaný příběh s lyrickými epizodami oslavuje muzikantství Polyféma, které přitahuje milence, aby se vystavili ze svého úkrytu v jeskyni, a tak přináší smrt Acis. Na druhém konci století tu byla Alfred Austin dramatická báseň "Polyphemus", která se odehrává po vraždě a přeměně pastýře. Obří je mučen tím, že slyší šťastné hlasy Galatea a Acis, když sledují svůj milostný duet.[73] Krátce poté Albert Samain napsal veršované drama o 2 dějstvích Polyphème s další postavou Lycase, mladšího bratra Galatea. V tomto je obr humanizován; šetří milence, když je objeví, oslepí se a brodí se k smrti v moři. Hra byla poprvé provedena posmrtně v roce 1904 s scénickou hudbou Raymonda Bonheura.[74] K tomu francouzský skladatel Jean Cras založil svou operní „lyrickou tragédii“, složenou v roce 1914 a poprvé uvedenou v roce 1922. Cras vzal Samainův text téměř beze změny, rozdělil dva akty hry na čtyři a vystřihnul několik řádků z Polyphemova závěrečného projevu.[74]
Byly zde také dva španělské hudební předměty, které odkazují na Polyfémovo jméno. Reginald Smith Brindle čtyři fragmenty pro kytaru, El Polifemo de Oro (1956), odvozuje svůj název od Federico García Lorca báseň: „Hádanka kytary“. To hovoří o šesti tančících dívkách (kytarových strunách), které uchvátil „zlatý Polyphemus“ (jednooká zvuková díra).[75] Inspirací pro něj je španělský skladatel Andres Valero Castells Polifemo i Galatea z práce Gongory. Původně psaný pro dechovou hudbu v roce 2001, pro orchestr v roce 2006.[76]
Malířství a sochařství
Obrazy, které obsahují Polyphemus v příběhu Acis a Galatea, lze rozdělit podle jejich témat. Nejpozoruhodnější je, že příběh se odehrává v pastorační krajině, ve které jsou postavy téměř náhodné. A to zejména v případě Nicholas Poussin 1649 "Krajina s Polyphemus" (viz galerie níže ) ve kterém milenci hrají malou roli v popředí.[77] Vpravo Polyphemus splývá se vzdáleným vrcholem hory, na kterém hraje na dýmky. V dřívějším Poussinově malbě z roku 1630 (nyní umístěná v Dublinská národní galerie ) pár je mezi několika objímajícími se postavami v popředí, chráněnými před Polyphemusem, který hraje na flétnu výše na svahu. Další variaci na téma namaloval Pietro Dandini během tohoto období.

Dřívější freska od Giulio Romano od 1528 míst Polyphemus proti skalnatému popředí s lyrou ve zvednuté pravé ruce. Na milence lze jen dívat se skrz díru ve skále, která vede do moře vpravo dole. Corneille Van Clève [fr ] (1681) představuje sedícího Polyféma v jeho soše, kromě toho, že v jeho verzi jsou to trubky, které obr drží ve své snížené ruce. Jinak má na těle masivní kyj, který se otáčí doleva a dívá se přes rameno.
Jiné obrazy pojímají téma Theocritan dvojice dělené prvky, se kterými jsou identifikovány, zemí a vodou. Existuje řada obrazů, často s názvem „Triumf Galatea“, na nichž je víla přenášena mořem jejími sestrami Nereid, zatímco ze země ji serenáduje malá postava Polyféma. Typické příklady toho namaloval François Perrier, Giovanni Lanfranco a Jean-Baptiste van Loo.
Celá řada obrazů od Gustave Moreau učinit stejný bod různými jemnými způsoby.[78] Obří špióni na Galatea skrz zeď mořské jeskyně nebo se vynoří z útesu, aby zbožňovali její spící postavu (viz níže ). Polyphemus opět splývá s útesem, kde medituje, stejně jako Galatea s jejím prvkem v jeskyni v obraze v Musée d'Orsay. Vizionářská interpretace příběhu také nachází své ozvěny Odilon Redon malba z roku 1913 Cyclops ve kterém se obří tyčí nad svahem, na kterém spí Galatea.[79]
Francouzští sochaři byli také zodpovědní za některé nezapomenutelné verze. Auguste Ottin Samostatné postavy jsou shromážděny ve fontáně z roku 1866 v Lucemburská zahrada. Nahoře je přikrčená postava Polyféma ze zvětralého bronzu, dívající se dolů na bílou mramorovou skupinu Acis a Galatea objímající se níže (viz výše). O trochu později Auguste Rodin vytvořil sérii soch zaměřených na Polyféma. Původně byly modelovány z hlíny kolem roku 1888 a později odlity z bronzu. Mohly být inspirovány Ottinovou prací.[80]
Posledním tématem je vztek, který následuje v okamžiku objevu. To je zobrazeno v dřívějších obrazech Polyféma, jak vrhá kámen na prchající milence, jako jsou ti od Annibale Carracci, Lucas Auger a Carle van Loo. Jean-Francois de Troy Verze z 18. století kombinuje objev s následky, když se obr posazený nad milenci otočí a rozdrtí skálu.
Umělecké vyobrazení Polyphemus
Polyphemus a Odysseus
Oslepující lakonský šálek černé postavy, 565–560 př
vlámský Jacob Jordaens 'vyobrazení Odysea unikajícího z jeskyně Polyphemus, 1635.
Johann Heinrich Wilhelm Tischbein 1802 portrét obra na hlavě a ramenou, 1896.
Arnold Bocklin Polyfémos se pokouší rozdrtit člun unikajícího Odysea,
Polyphemus jako milenec
Polyphemus slyší o příchodu Galatea, Čtvrtý styl, 45–79 n. L
Polyphemus a Galatea, římská mozaika z 2. století n. L.
Freska z 1. století zobrazující Polyféma a Galatea v nahém objetí.
Nicolas Poussin, Acis a Galatea ukrytí před Polyphemus hrajícím na flétnu, 1630.
Nicolas Poussin pastorační "Krajina s Polyfémem", 1649.
Gustave Moreau Polyphemus zbožňuje spící Galatea, c.1896
Jiná použití
Polyphemus je zmíněn v kapitole „Apprentice“ Alberta Pikea Morálka a dogma (1871), as, ve skotském ritu svobodného zednářství, Polyphemus je považován za symbol pro civilizaci, která si škodí pomocí špatně namířené slepé síly.[81]
The Polyphemus můra je tak pojmenován kvůli velkým očním skvrnám uprostřed zadních křídel.[82]
Druh zavalité želvy, Gopherus polyphemus, je pojmenována po Polyphemus, protože oba používají podzemní ústupy.[83]
Řada lodí a anglických parních lokomotiv byla také pojmenována podle obra.
Epizoda Polyphemus byla uvedena v krátkém filmu z roku 1905 Ulysses a obří polyfémos podle Georges Méliès. To se kombinuje s epizodou Calypso a využívá speciální efekty. Mezi další filmy, které ji zahrnují, patří rok 1911 Odissea a 1955 Ulysses (viz externí odkazy níže).
v folkloristika, epizoda oslepení Polyphemus je také známá jako Polyféma a zařazeny do Aarne-Thompson-Utherův index jako ATU 1137, „Ogre Blinded (Polyphemus)“.[84]
Viz také
Poznámky
- ^ Pro příklady příběhu z Kavkaz, viz „Legendy o pastýřích, včetně legend o kyklopech“.[13]
- ^ Že Polyphemova láska ke Galatea je „možná“ inovací Philoxenus.[21]
- ^ Alan Griffin nazývá Ovidiovu léčbu „rozšířenou parafrází dvou Theocritových dvou idyl.“[54]
- ^ Španělský text online Archivováno 12. května 2013 v Wayback Machine
- ^ Výňatky z opery Jean-Baptiste Lully z roku 1686, Acis et Galatée ve společnosti PrestoClassical
- ^ Text je na webu Stanford University.[67]
- ^ Existuje představení Acis a Galatea - Polyphemus: G. O., Rudší než třešeň Handel na Youtube.
- ^ Stručné výňatky na Klasické archivy
- ^ Představení árie Polifemo Fulmine che dal Cielo na Youtube
Reference
Citace
- ^ πολύ-φημος. Liddell, Henry George; Scott, Robert; Řecko-anglický lexikon na Projekt Perseus
- ^ Creese 2009.
- ^ Autenrieth, Georg (1876). „οὔτις, οὔτι“. Homerický slovník (v řečtině). Přeložil Keep, Robert P. New York, NY: Harper & Brothers, Publishers. Citováno 11. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- ^ οὔτις a Οὖτις Georg Autenrieth, Homerický slovník, na Persea
- ^ Euripides. „The Cyclops by Euripides“. Archiv klasických internetových stránek. Přeložil E. P. Coleridge. MIT. Citováno 2. března 2020.
- ^ Virgil 2002, linky 588–691.
- ^ Junker 2012, str. 80.
- ^ Carey 2002, str. 44-61.
- ^ Roman a Roman 2010, str. 416.
- ^ A b Heubeck & Hoekstra 1990, s. 19 na řádcích 105–556.
- ^ Pausanias 1898, p. 344 dne 22.7.
- ^ Glenn 1971, str. 134.
- ^ Lov 2012, s. 201–229, kapitola VII.
- ^ Fowler 2013, str. 55: „Jednooké kanibalistické monstrum, před kterým chytrý hrdina uniká, je nesmírně rozšířeným folklorem, který Homer nebo předchůdce zapracoval do Odyssey"
- ^ Heubeck & Hoekstra 1990, s. 19 na řádcích 105–556 „Analýza lidového pohádkového materiálu ukazuje, že básník používal dva původně nespojené příběhy, první o hrdinovi oslepujícím obr člověka. Konzistentními rysy tohoto příběhu je hrdinovo použití zvíře, obvykle ovce, nebo alespoň zvířecí kůže, k uskutečnění útěku a pokus obra přivést hrdinu zpět pomocí magického předmětu. Druhý příběh se týká hrdiny, který přelstí monstrum falešným jménem, obvykle „já sám“. Spojení těchto dvou příběhů je jistě dílem samotného básníka. “.
- ^ Mondi 1983, str. 17.
- ^ Glenn 1978, str. 141.
- ^ Glenn 1971, str. 135–136.
- ^ d’Huy, Julien (20. ledna 2013). „Julien d'Huy - Polyphemus (Aa. Th. 1137) - NMC“. Nouvelle Mythologie Comparée (francouzsky). Citováno 11. března 2020.
- ^ Lov 2012, str. 281–222.
- ^ Creese 2009, 563 s č. 5.
- ^ Brooks 1896, str. 163-164.
- ^ LeVen 2014, str. 237.
- ^ Rosen 2007, str. 155.
- ^ A b Hordern 1999, str. 445.
- ^ Hordern 1999, str. 446, s n. 4 uvádějící četné starověké zdroje
- ^ Rocha, Roosevelt (květen 2015). „Recenze: Philoxeni Cytherii Testimonia et Fragmenta. Dithyrambographi Graeci, 1“. Klasická recenze Bryna Mawra. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- ^ Hordern 1999, str. 445–446.
- ^ LeVen 2014, str. 235.
- ^ Hordern 1999, str. 448–450.
- ^ A b Farmář 2017, p. 215.
- ^ A b Jackson 2019, str. 124.
- ^ Farmář 2017, p. 213.
- ^ A b Jackson 2019, str. 125.
- ^ Jackson 2019, str. 126.
- ^ Aristofanes 1896, str. 15.
- ^ Farmář 2017, 213–216.
- ^ Jackson 2019, str. 124–126.
- ^ Aristofanes 1896, str. 72.
- ^ Williams, Frederick John. "Hermesianax". Oxfordská reference. doi:10.1093 / oi / orgán.20110803095932797 (neaktivní 28. října 2020). Citováno 11. března 2020.CS1 maint: DOI neaktivní od října 2020 (odkaz)
- ^ LeVen 2014, str. 234–234.
- ^ Redaktoři Encyclopaedia Britannica (5. února 2020). "Theocritus | řecký básník". Encyklopedie Britannica. Encyklopedie Britannica, Inc.. Citováno 11. března 2020.
- ^ Ovid 2000, s. 36–37.
- ^ Theocritus 1947, str. 11.30–33.
- ^ Rosen 2007, str. 162.
- ^ Faulkner 2011, str. 178.
- ^ A b Theocritus 1947, str. 38.
- ^ Callimachus (1921). „Callimachus: Epigrams“. Attalus. Přeložil Mair, A. W. Citováno 11. března 2020.
- ^ Bion, Moschus a Theocritus 1870, p. 176.
- ^ Theocritus 1889, str. 317.
- ^ Theocritus 2004, Idyl VI.
- ^ Správnost 2008, Kniha III.2.
- ^ Ovid 1922, 13.740–897.
- ^ Newlands 2015, str. 77.
- ^ Ovid 1922, 13.764–766.
- ^ Ovid 2000b, řádky 860ff.
- ^ Ovid 1922, 13.778–788.
- ^ Ovid 1922, 13.789–869.
- ^ Ovid 1922, 13.870–884.
- ^ Ovid 1922, 13.885–897.
- ^ Rankin 2012, str. 22.
- ^ Appian (4. května 2019). „Illyrian Wars 1“. Livius. Přeložil White, Horace. Citováno 11. března 2020.
- ^ Lucian ze Samosaty 1820, str. 338–40.
- ^ Nonnus z Panopolisu 1940, 43.390–393.
- ^ de Góngora 2008, 173.
- ^ „François Tristan L'HERMITE - Poète -“ Polyphème en furie"". Balades comtoises (francouzsky). 24. května 2013.
- ^ Gay, John; Papež Alexander; Hughes, John (c. 1718). Acis a Galatea od Georga Friedricha Händela. Citováno 5. dubna 2020.
- ^ Montemorra Martin, Roberta (2006). „Händelova Acis a Galatea“. V Cowgill, Rachel; Rushton, Julian (eds.). Evropa, impérium a podívaná v britské hudbě devatenáctého století. Ashgate Publishing, Ltd. ISBN 978-0-7546-5208-3. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- ^ Dugaw 2001, str. 154.
- ^ Zelená 1997, s. 167–68.
- ^ Levine, Robert. „Naumann: Aci e Galatea / Bernius / Stuttgart“. Klasika dnes. Citováno 11. března 2020.
- ^ Cornwall 1820, 107 s.
- ^ Austin, Alfred (červenec 1901). "Polyphemus". Severoamerická recenze. DXXXVI. Citováno 2. března 2020.
- ^ A b Bempéchat, Paul-André (2009). Jean Cras, Polymath hudby a dopisů. Ashgate Publishing, Ltd. str. 279–283. ISBN 978-0-7546-0683-3. Citováno 11. března 2020.
- ^ „Golden Polyphemus (Brindle) a Riddle of the guitar (Lorca) - Generation of '27 - Part 5“. Kazu Suwa | Klasický kytarista. 18. května 2013. Citováno 2. března 2020.
- ^ Hernández Arce, José Antonio (10. srpna 2019). „Povídka od Oscara“. Dialog psů. Citováno 12. března 2020.
- ^ Van Eck, Bussels, Delbeke, Pieters 2012, p. 169.
- ^ Roman a Roman 2010, str. 175.
- ^ Kleiner 2008, str. 672.
- ^ Elsen, Haas & Frankel Jamison 2003, str. 275–76.
- ^ Pike 1871, str. 1.
- ^ Hall, Donald W. (září 2015). "polyphemus mol - Antheraea polyphemus (Cramer)". University of Florida. Citováno 13. března 2020.
- ^ Beolens, Bo; Watkins, Michael; Grayson, Michael (2011). „Polyphemus“. Eponym slovník plazů. Baltimore: Johns Hopkins University Press. p. 209. ISBN 978-1-4214-0135-5.
- ^ Thompson, Stith (1977). Folktale. University of California Press. p. 181. ISBN 0-520-03537-2
Citované práce
- Aristofanes (1896). Quinn, M. T. (ed.). Plutus. London: George Bell and Sons. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Bion; Moschus; Theocritus (1870). The Idylls of Theocritus, Bion, and Moschus: And the Warsongs of Tyrtæus. Přeložil Banks, J. London: W. Clowes and Sons. Citováno 11. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Van Eck, Caroline; Brusel, Stijn; Delbeke, Maarten; Pieters, Jürgen (2012). Překlady vznešeného: raně novověké recepce a šíření Longinova filmu Peri Hupsous v rétorice, výtvarném umění, architektuře a divadle. BRILL. ISBN 978-90-04-22955-6. Citováno 12. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Carey, Sorcha (2002). „Tradice dobrodružství v císařské jeskyni“. Řecko a Řím. 49 (1): 44–61. doi:10,1093 / gr / 49,1,44. JSTOR 826881.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Brooks, Francis (1896). Řeckí lyričtí básníci. D. Nutt. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Cornwall, Barry (1820). Sicilský příběh: S Diego De Montilla a další básně. Londýn. Citováno 12. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Creese, David (2009). "Erogenous Organs: The Metamorphosis of Polyphemus '" Syrinx "in Ovid," Metamorphoses "13,784". The Classical Quarterly. 59 (2): 562–577. doi:10.1017 / S0009838809990188. ISSN 0009-8388. JSTOR 20616706.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Dugaw, Dianne (2001). „Hluboká hra“: John Gay a vynález moderny. University of Delaware Press. ISBN 978-0-87413-731-6. Citováno 11. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Elsen, Albert E .; Haas, Walter A .; Frankel Jamison, Rosalyn (2003). Barryte, Bernard; Haas, Walter A .; Gerald, Iris; Gerald, B. (eds.). Rodinovo umění: Rodinova sbírka Iris & B. Gerald Cantor Center for Visual Arts na Stanford University. Oxford University Press. ISBN 9780198030614.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Farmář, Matthew C. (2017). Tragédie na komiksové scéně. Oxford University Press. ISBN 978-0-19-049207-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Faulkner, Andrew (2011). "Callimachův" epigram "46 a Platón: Literární osobnost doktora". The Classical Quarterly. 61 (1): 178–185. doi:10.1017 / S000983881000039X. ISSN 0009-8388. JSTOR 41301523.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Fowler, R. L. (2013). Raná řecká mytografie: Svazek 2: Komentář. Oxford University Press. ISBN 978-0198147411.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Glenn, Justin (1971). „Polyphemus Folktale a Homerova Kyklôpeia“. Transakce a řízení Americké filologické asociace. 102: 133–181. doi:10.2307/2935942. ISSN 0065-9711. JSTOR 2935942.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Glenn, Justin (1978). „Mýtus Polyphemus: jeho původ a interpretace“. Řecko a Řím. 25 (2): 141–155. doi:10.1017 / S0017383500020246. ISSN 0017-3835. JSTOR 642285.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- de Góngora, Luis (2008). Dent-Young, John (ed.). Vybrané básně Luise de Góngory: Dvojjazyčné vydání. University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-14062-9. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Green, Rebecca (1997). Sisman, Elaine R. (ed.). "Zastupování aristokracie: Operní Hadyn a Le pescatrici". Haydn a jeho svět. Princeton University Press: 167–68. ISBN 978-0-691-05799-6. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Griffin, Alan H. F. (1983). „Unrequited Love: Polyphemus and Galatea in Ovid's“ Metamorphoses"". Řecko a Řím. 30 (2): 190–197. doi:10.1017 / S0017383500027145. ISSN 0017-3835. JSTOR 642570.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Heubeck, Alfred; Hoekstra, Arie (1990). Komentář k Homerově Odyssey. Oxford University Press. ISBN 0-19-872144-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Hordern, J. H. (1999). „Cyclops of Philoxenus“. The Classical Quarterly. 49 (2): 445–455. doi:10.1093 / cq / 49.2.445. ISSN 0009-8388. JSTOR 639870.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Hunt, David (2012). Legendy Kavkazu. Saqi. ISBN 978-0-86356-823-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Jackson, Lucy C. M. M. (2019). Sbor dramatu ve 4. století před naším letopočtem: přítomnost a reprezentace. Oxford University Press. ISBN 9780192582881.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Junker, Klaus (2012). Interpretace obrazů řeckých mýtů: Úvod. Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-89582-8.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Kleiner, Fred S. (2008). „Odilon Redon“. Gardnerovo umění v průběhu věků: Západní perspektiva. Boston: Cengage Learning. ISBN 978-0-495-57355-5. Citováno 12. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Lucian ze Samosaty (1820). Lucian ze Samosaty. Přeložil Tooke, William. London: Longman, Hurst, Rees, Orme a Brown. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- LeVen, Pauline A. (2014). Mnohohlavá múza: tradice a inovace v pozdně klasické řecké lyrické poezii. Cambridge University Press. ISBN 978-1-107-01853-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Mondi, Robert (1983). "Homeric Cyclopes: Folktale, tradice a téma". Transakce Americké filologické asociace. 113: 17–38. doi:10.2307/284000. ISSN 0360-5949. JSTOR 284000.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Newlands, Carole E. (2015). Ovid. Bloomsbury Publishing. ISBN 978-0-85772-660-5. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Nonnus z Panopolisu (1940). Frye, Northrop Marginalia; Rose, Herbert Jennings; Lind, Levi Robert (eds.). "Dionysiaca". Přeložil Rouse, William Henry Denham. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. Citováno 3. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ovid (1922). Proměny. Přeložil More, Brookes. Boston: Cornhill Publishing Co.. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ovid (2000). Dyck, Andrew R .; Hopkinson, Neil; Easterling, P. E. (eds.). Kniha Metamorphoses XIII. Cambridge University Press. ISBN 9780521554213.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ovid (2000b). „Proměny“. Knihovna University of Virginia. Přeložil Kline, A.S.. Citováno 12. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Pausanias (1898). Popis Řecka. Přeložil Frazer, James George. New York: Společnost Macmillan. Citováno 11. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Pike (1871). Pike, Albert (ed.). Morálka a dogma starověkého a přijímaného skotského ritu zednářství. Prepared for the Supreme council of the thirty-third degree, for the Southern jurisdiction of the United States, and published by its authority. Charleston. ISBN 9781592328154. Citováno 13. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Propertius (2008). "The Elegies: Book III". Poezie v překladu. Translated by Kline, A. S. Citováno 11. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Rankin, David (2012). Green, Miranda (ed.). Keltský svět. Routledge. ISBN 978-1135632434.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Roman, Luke; Roman, Monica (2010). Encyclopedia of Greek and Roman Mythology. New York, NY: Infobase Publishing. ISBN 978-1-4381-2639-5. Citováno 11. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Rosen, Ralph (2007). Making Mockery: The Poetics of Ancient Satire. Oxford University Press. ISBN 978-0-19-804234-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Theocritus (1947). A Translation of the Idylls of Theocritus. Translated by Trevelyan, R. C. Cambridge University Press. ISBN 978-1-107-43219-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Theocritus (2004). "Theocritus". Projekt Gutenberg. Translated by Calverley, C.S. Citováno 11. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Virgil (2002). Aeneid: III. Translated by Kline, A. S. Citováno 11. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Obecné odkazy
- Aristophanes; Cinesias; Melanippides; Phrynis; Philoxenus; Timotheus (1993). Greek Lyric, Volume V: The New School of Poetry and Anonymous Songs and Hymns. Translated by Campbell, David A. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. ISBN 978-0-674-99559-8. Citováno 11. března 2020.
- Aristoteles, Poetika v Aristoteles ve 23 svazcích, Sv. 23, přeložil W.H. Fyfe. Cambridge, Massachusetts, Harvard University Press; London, William Heinemann Ltd. 1932. Online verze v digitální knihovně Perseus.
- Bion; Moschus; Theocritus (1889). The Idylls of Theocritus, Bion, and Moschus: And The Warsongs of Tyrtæus. Translated by Lang, Andrew. Citováno 2. března 2020.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Bion; Moschus; Theocritus (2015). The Idylls of Theocritus, Bion, and Moschus: And The Warsongs of Tyrtæus. Translated by Hopkinson, Neil. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. ISBN 978-0-674-99644-1.
- Euripides (1994). Euripides. Cyclops. Alcestis. Medea (Loeb Classical Library No. 12). Translated by Kovaks, David. Harvard University Press. ISBN 9780674995604.
- Grimm, Wilhelm (1857). Die sage von Polyphem (v němčině). Berlín: Abhandlungen der Königlichen Akademie der Wissenschaften zu Berlin. str. 1–30. Citováno 12. března 2020.
Další čtení
- d’Huy Julien (2015). "Polyphemus, a Palaeolithic Tale?" V: Newsletter Sítě retrospektivních metod. Winter 2014–2015, 9: 43–64.
externí odkazy
- Polyphemus and Galatea depicted in statues with a golden harpsichord by Michele Todini, Rome, 1675 na Metropolitní muzeum umění
Specific artworks discussed above
- Polyphemus standing at the top of a cliff, Jean-Léon Gérôme, 1902, at Wikipaintings
- "Odysseus Deriding Polyphemus", J.M.W. Turner, 1829, at Wikipaintings
- Galatea Acis e Polifemo, Pietro Dandini, c. 1630, at Art Value
- fresco, Giulio Romano, 1528, at Webalice
- Polyphemus with a massive club, Corneille Van Clève, 1681, at Web Gallery of Art
- "The Triumph of Galatea", Francois Perrier, at Web Gallery of Art
- "The Triumph of Galatea", Giovanni Lanfranco, Art Clon
- The giant spies on Galatea, Gustave Moreau, at Muian
- Polyphemus meditates, at French Government culture site
- statue of Polyphemus, Auguste Rodin, 1888, at French Government culture site
- A wrathful Polyphemus, Annibale Carracci, at Web Gallery of Art
- A wrathful Polyphemus, Lucas Auger, at French Government culture site
- A wrathful Polyphemus, Carle van Loo, at First Art Gallery
- A wrathful Polyphemus, Jean-Francois de Troy, 18th-century, at Tribes
Specific opera and filmworks discussed above