Herkules - Hercules

Tento článek je o Herkulesovi v římské klasické mytologii. Pro řeckého božského hrdinu, z něhož byl Hercules adaptován, viz Heracles. Pro další použití viz Hercules (disambiguation).

Herkules
Bůh síly a hrdinů
Herkules bojovník Achelous (8655488835) .jpg
Hercules bojuje s Achelousem, přeměněn na
had, 1824, François Joseph Bosio. Louvre LL 325.[1]
PříbytekŘím
SymbolKlub, Nemean Lion, luk a šípy
RodičeJupiter a Alcmene
ChoťJuventas
Řecký ekvivalentHeracles
Etruský ekvivalentHercle

Herkules (/ˈh.rkjuliːz,-jə-/) je římský hrdina a bůh. Je římským ekvivalentem řečtiny božský hrdina Heracles, který je synem Zeus (Římský ekvivalent Jupiter ) a smrtelník Alcmene. v klasická mytologie Hercules je známý svou silou a četnými dalekosáhlými dobrodružstvími.

Římané přizpůsobili řeckého hrdinu ikonografie a mýty o jejich literatuře a umění pod tímto jménem Herkules. Později Západní umění a literatura a v populární kultura, Herkules se běžněji používá než Heracles jako jméno hrdiny. Hercules je mnohostranná postava s protichůdnými vlastnostmi, která umožňovala pozdějším umělcům a spisovatelům vybrat si, jak ho budou zastupovat.[2] Tento článek poskytuje úvod do představení Herkula v pozdější tradice.

Mytologie

Narození a časný život

V římské mytologii byl Herkules považován za šampióna slabých a velkého ochránce, ale jeho osobní problémy začaly při narození. Héra poslala dvě čarodějnice, aby zabránily porodu, ale jedna z nich byla podvedena Alcmene služebníci a posláni do jiné místnosti. Hera poté poslala hadi zabít ho ve své kolébce, ale Hercules je oba uškrtil. V jedné verzi mýtu Alcmene opustila své dítě v lese, aby ho ochránila před Heriným hněvem, ale našla ho bohyně Athéna, která ho přivedla k Héře, a tvrdila, že je sirotkem, které zůstalo v lese a potřebovalo výživu . Héra sála Herkulesa na vlastní prsa, dokud si dítě nekouslo bradavku, ale ona ho odtlačila pryč, rozlila mléko po noční obloze a vytvořila tak mléčná dráha. Potom dala dítě zpět Atheně a řekla jí, aby se o dítě postarala sama. Při krmení dítěte z vlastního prsu ho bohyně nechtěně naplnila další silou a mocí.

12 laboratoří

Hlavní článek: Pracuje Hercules

Herkules je známý svými mnoha dobrodružstvími, která ho přivedla na vzdálené končiny ostrova Řecko-římský svět. Jeden cyklus těchto dobrodružství se stal kanonický jako „Dvanáct laboratoří“, ale seznam má variace. Jeden tradiční řád porodů se nachází v Bibliotheca jak následuje:[3]

  1. Zabijte Nemean Lion.
  2. Zabijte devět hlav Lernaean Hydra.
  3. Zachyťte Golden Hind of Artemis.
  4. Zachyťte Erymanthian kanec.
  5. Vyčistěte Augean stáje za jediný den.
  6. Zabijte Stymphalian Birds.
  7. Zachyťte Krétský býk.
  8. Ukrást Kobyly Diomedes.
  9. Získejte opasek Hippolyta Královna Amazonky.
  10. Získejte dobytek monstra Geryon.
  11. Ukradněte jablka Hesperides.
  12. Zachyťte a přiveďte zpět Cerberus.

Vedlejší dobrodružství

Hercules měl větší počet „činy na straně " (parerga) které byly populárními uměleckými předměty, včetně:

Smrt

Hlavní článek: Heracles § smrt

Římská éra

Hlavní články: Hercules ve starověkém Římě a Heracles
Baby Hercules škrcení had poslal ho zabít v jeho kolébka (Římský mramor, 2. století n. L., V Kapitolská muzea z Řím, Itálie).

The latinský název Herkules byl vypůjčen prostřednictvím Etruské, kde je zastoupena různě jako Heracle, Hercle a další formy. Hercules byl oblíbeným tématem Etruské umění, a objevuje se často na bronzová zrcadla. Etruská forma Herceler pochází z řečtiny Heracles přes synkopa. Mírná přísaha s odvoláním na Herkula (Hercule! nebo Mehercle!) byl běžný citoslovce v Klasická latina.[4]

Hercules měl řadu mýty které byly zřetelně římské. Jedním z nich je Herkulesova porážka Cacus, který terorizoval venkov v Římě. Hrdina byl spojen s Aventine Hill skrze svého syna Aventinus. Mark Antony považoval jej za osobního boha patrona, stejně jako císař Commodus. Hercules obdržel různé formy náboženská úcta, včetně jako božstvo týkající se dětí a porodu, zčásti kvůli mýtům o jeho předčasném dětství a zčásti proto, že zplodil nespočet dětí. Římské nevěsty nosily speciální opasek svázanýuzel Herkules “, které mělo být těžké odvázat.[5] Komický dramatik Plautus představuje ve své hře mýtus o Herkulově pojetí jako sexuální komedie Amfitryon; Seneca napsal tragédii Hercules Furens o jeho záchvatu šílenství. Během Éra římského císaře, Hercules byl místně uctíván od Hispania přes Galie.

Germánské sdružení

Freska z Herculaneum zobrazující Heracles a Achelous z Greco -Římská mytologie, 1. století n. L.

Tacitus zaznamenává zvláštní afinitu k Germánské národy pro Herkula. V kapitole 3 jeho Germania, Tacitus uvádí:

... říkají, že Hercules je také jednou navštívil; a když šli do bitvy, zpívali o něm především hrdinové. Mají také své písně, podle tohoto bodu odůvodnění barditus[6] jak tomu říkají, budí svou odvahu, zatímco z noty předznamenávají výsledek blížícího se konfliktu. Protože, jak jejich linie křičí, inspirují se nebo pociťují poplach.

Někteří to brali jako Tacita, který se rovnal germánskému Razunraz s Herkulesem interpretatio romana.[7]

V římské době Herkulesův klub amulety se objevují od 2. do 3. století a jsou distribuovány po celé říši (včetně Římská Británie srov. Cool 1986), většinou ze zlata, ve tvaru dřevěných holí. Vzorek nalezený v Köln-Nippes nese nápis „DEO HER[culi] “, potvrzující spojení s Herkulem.

V 5. až 7. století, během Období migrace se předpokládá, že amulet se rychle rozšířil z Labské germánské oblast v celé Evropě. Tyto germánskéDonarovy kluby „byly vyrobeny z jeleního parohu, kostí nebo dřeva, vzácněji také z bronzu nebo drahých kovů. Typ amuletu je nahrazen Vikingský věk Thorovo kladivo přívěsky v průběhu Christianizace Skandinávie od 8. do 9. století.

Středověká mytografie

Herkules a Nemean lev v 15. století Histoires de Troyes

Poté, co se stala římská říše Christianized, mytologické příběhy byly často interpretovány jako alegorie, ovlivněn filozofií pozdní starověk. Ve 4. století Servius popsal Herkulesův návrat z podsvětí jako představující jeho schopnost překonávat pozemské touhy a zlozvyky nebo samotnou Zemi jako konzumenta těl.[8] Ve středověké mytografii byl Hercules jedním z hrdinů považovaných za silný vzor, ​​který prokázal statečnost i moudrost, zatímco příšery, s nimiž bojuje, byly považovány za morální překážky.[9] Jeden glosátor poznamenal, že když Herkules se stal souhvězdím, ukázal, že k získání vstupu do nebe je nutná síla.[10]

Středověká mytografie byla psána téměř výhradně v latině a původní řecké texty byly málo využívány jako zdroje pro Herkulesovy mýty.

Renesanční mytografie

Král Henry IV Francie líčen jako Hercules ničící Lernaean Hydra (tj Katolická liga ) tím, že Toussaint Dubreuil, C. 1600

The renesance a vynález tiskařský lis přinesl obnovený zájem a publikaci řecké literatury. Renesanční mytografie čerpala ve větší míře z řecké tradice Heracles, typicky pod romanizovaným jménem Hercules, nebo alternativní název Alcides. V kapitole jeho knihy Mytologie (1567), vlivný mytograf Natale Conti shromáždil a shrnul rozsáhlou škálu mýtů týkajících se narození, dobrodružství a smrti hrdiny pod jeho římským jménem Hercules. Conti začíná svou zdlouhavou kapitolu o Herkulesovi souhrnným popisem, který navazuje na moralizující impuls středověku:

Hercules, který podmanil a zničil příšery, bandity a zločince, byl právem slavný a proslulý svou velkou odvahou. Jeho skvělá a slavná pověst byla celosvětová a tak pevně zakořeněná, že na něj bude vždy pamatovat. Ve skutečnosti ho starověcí ctili svými vlastními chrámy, oltáři, obřady a kněžími. Ale byla to jeho moudrost a velká duše, která si tyto pocty vysloužila; ušlechtilá krev, fyzická síla a politická moc prostě nestačí.[11]

V roce 1600 občané Avignon uděleno Henry z Navarry (budoucí král Henry IV Francie ) název Hercule Gaulois („Galský Herkules“), ospravedlňující extravagantní lichocení genealogií, která vysledovala původ Navarrského rodu k synovci Herkulesova syna Hispala.[12]

Uctívání

Road of Hercules

Road of Hercules je cesta přes jižní Galii, která je spojena s cestou, kterou Hercules vzal během své 10. práce při získávání dobytka Geryona z Rudých ostrovů.[13] Hannibal se vydal stejnou cestou na svém pochodu směrem k Itálii a povzbudil víru, že je druhým Herkulesem.[13] Primární zdroje často srovnávají Herkules a Hannibal.[13] Hannibal se dále pokusil vyvolat paralely mezi sebou a Herkulesem zahájením pochodu po Itálii návštěvou Herkulovy svatyně v Gades. Při překračování Alp vykonával práce hrdinsky. Slavný příklad zaznamenal Livy, když Hannibal zlomil stranu útesu, který mu blokoval pochod.[13]

Uctívání od žen

Ve starověké římské společnosti byly ženy obvykle omezeny na dva typy kultů. Ty, které se zabývají ženskými záležitostmi, jako je porod, a kulty, které vyžadovaly panenskou cudnost.[14] Existují však důkazy, které naznačují, že tam byly ženy, které uctívaly Apollo, Mars, Jupiter a Hercules.[14] Někteří vědci se domnívají, že ženám byl zcela zakázán jakýkoli Herkulesův kult. Jiní věří, že to bylo jen „Ara Maxima“, na které nesměli uctívat.[14] Makrobius ve své první knize Saturnalia parafráze z Varrovy aktinologie: „Když Herkules dopravoval dobytek z Geryonu přes Itálii, žena žíznivému hrdinovi odpověděla, že mu nemůže dát vodu, protože to byl den žen bohyně a bylo nezákonné, aby muž ochutnal to, na co bylo připraveno Hercules, proto, když se chystal přinést oběť, zakázal přítomnost žen a nařídil Potitiovi a Pinariovi, kteří tam, kde mají na starosti jeho obřady, nedovolit žádné ženě účastnit se “.[14] Macrobius uvádí, že ženy byly omezeny ve své účasti na Herkulesových kultech, ale do jaké míry zůstává nejednoznačné. Zmínil, že ženám nebylo dovoleno účastnit se Sacrumu, což je obecný termín používaný k popisu všeho, o čem se věřilo, že patří bohům. To by mohlo zahrnovat cokoli od vzácného předmětu po chrám. Vzhledem k obecné povaze Sacrum nemůžeme posoudit rozsah zákazu pouze od Macrobia.[14] K tomuto tématu existují také starověké spisy od Aula Gelliuse, když hovoří o tom, jak Římané přísahali. Zmínil se, že římské ženy nepřisahají na Herkula, ani římští muži na Castora.[14] Pokračoval tím, že se ženy zdrží obětování Herkulesovi.[14] Propertius, kterého ve své básni 4.9 zmiňuje také podobné informace jako Macrobius. To dokazuje, že také používal Varra jako zdroj.[14]

Uctívání v mýtu

Existují důkazy o uctívání Herkula v mýtu v latinské epické básni „Aeneid“. V 8. knize básně Aeneas konečně dorazí na budoucí místo v Římě, kde se setká s Evanderem a Arcadianem, kteří obětují Herkules na břehu řeky Tibery.[15] Sdílejí hostinu a Evander vypráví příběh o tom, jak Hercules porazil netvora Cascusa, a popisuje ho jako vítězného hrdinu.[15] V překladu z latinského textu Vergila Evander prohlásil: „Čas nám v době nouze přinesl pomoc a příchod boha. Přišel totiž nejmocnější mstitel, vítěz Herkules, pyšný na vraždu a kořist trojnásobného Geryona a dovezl sem mocné býky a dobytek naplnil údolí i řeku.[15]

Hercules byl také zmíněn v Bajkách z Gaius Julius Hyginus. Například v jeho bajce o Philoctetes vypráví příběh o tom, jak Philoctetes postavil pohřební hranici pro Herkula, aby jeho tělo bylo pohlceno a pozvednuto k nesmrtelnosti.[16]

Herkules a římský triumf

Podle Livia (9.44.16) si Římané připomínali vojenská vítězství stavěním soch Herkula již v roce 305 př. N. L. Filozof Piny starší také datuje Herkulesovo uctívání zpět do doby Evandera tím, že jej akredituje postavením sochy v Herkulově fóru Forum.[17] Vědci se shodují, že v augustanském Římě by mohlo být 5–7 chrámů.[17] Předpokládá se, že jsou příbuzní republikáni triumphatores, ne však nutně triumfální odhodlání. V Campus Martius se nacházejí dva chrámy. Jedním z nich je chrám Hercules Musarum, který v letech 187 až 179 př. N. L. Zasvětil M. Fulvius Nobilior.[17] A další je chrám Herkula Custose, pravděpodobně renovovaný Sullou v 80. letech př. N. L.[17]

V umění

V římských uměleckých dílech a v renesančním a postrenesančním umění lze Herkula identifikovat podle jeho atributů, lví kůže a sukovitý klub (jeho oblíbená zbraň); v mozaika on je ukazován opálený bronz, mužný aspekt.[18]

Ve dvacátém století, Farnese Hercules inspiroval umělce jako Jeff Koons, Matthew Darbyshire a Robert Mapplethorpe reinterpretovat Herkula pro nové publikum.[19] Volba záměrně bílých materiálů Koonsem a Darbyshire byla interpretována jako zvěčnění kolorismu v pohledu na klasický svět.[19] Mapplethorpovu práci s černým modelem Derrickem Crossem lze chápat jako reakci na neoklasicistní kolorismus, vzdorující vykreslení Herkula jako bílé.[19]

Římská éra

  • Hercules fóra Boarium (Helénistická, 2. století př. N. L.)

  • Herkules a Iolaus (1. století CE mozaika z Anzia Nymphaeum, Řím)

  • Herkules (Hatra, Irák, Parthské období, 1. – 2. Století n. L.)

  • Herkulova bronzová soška, ​​2. století n. L. (Muzeum Alanya, Krocan)

  • Herkules a Nemean Lion (detail), stříbrný talíř, 6. století (Cabinet des Médailles, Paříž)

  • Heracles a Omphale, Římská freska, Pompejský čtvrtý styl (45–79 nl), Neapolské národní archeologické muzeum, Itálie

  • Římská zlacená stříbrná mísa zobrazující chlapce Herkula, který uškrtil dva hady z Hildesheimův poklad, 1. století n. L., Altes Museum

  • Hlava od sochy Herakles (Hercules) Roman 117-188 nl z vily císaře Hadriána v Tivoli, Itálie v Britském muzeu

  • Hercules (Herakles) s jablky Hesperides Roman 1. století CE z chrámu v Byblos, Libanon v Britském muzeu

  • Herkules z Kappadokie nebo Cézarey 1. století př. N. L. - 1. století n. L., Muzeum umění Walters

  • Herkules zabil římskou kopii originálu 4. století př. N. L. Od Lysipposa, Kapitolské muzeum

  • Hercules Roman 1. století BCE - 1. století CE, Walters Art Museum

  • Herakles a Telephos Louvre MR219

  • Hercules, 50 BCE-50 CE, MAN Florence

Moderní éra

V numismatice

Hercules byl mezi nejstaršími postavami starověkého římského ražení mincí a od té doby je hlavním motivem mnoha sběratelských mincí a medailí. Jedním z příkladů je Stříbrná barokní mince v hodnotě 20 euro vydáno 11. září 2002. Na lícové straně mince je vyobrazeno Velké schodiště v městském paláci Princ Evžen Savojský v Vídeň, v současné době rakouské ministerstvo financí. Bohové a polobohové držet své lety, zatímco Hercules stojí na přelomu schodů.

  • Juno s Herkulesem bojujícím a Kentaur vzadu (Roman, 215–15 př. n. l.)

  • Hůl přes rameno na Římanovi denár (asi 100 př. n. l.)

  • Maximinus II a Hercules s holí a lví kůží (Roman, 313 nl)

  • Pamětní 5-frank kus (1996), Hercules ve středu

  • Herkules, jak je vidět na Denáriu římského císaře Caracally. Datováno 212 CE

Válečný

Šest po sobě jdoucích lodí Britů královské námořnictvo, od 18. do 20. století, nesl jméno HMS Herkules.

V Francouzské námořnictvo nebylo povoláno méně než devatenáct lodí Hercule plus tři další jmenovaní Alcide což je jiné jméno stejného hrdiny.

Název Hercules byl také používán pro pět lodí Americké námořnictvo, čtyři lodě Španělské námořnictvo, čtyři z Argentinské námořnictvo a dva z Švédské námořnictvo, stejně jako pro četné civilní plachetnice a parní lodě - viz odkazy na Hercules (loď).

V moderním letectví a vojenské dopravní letadlo produkovaný Lockheed Martin nese název Lockheed C-130 Hercules.

Další kulturní odkazy

Ve filmech

Seznam filmů s Herculesem najdete na Herkules v populární kultuře § filmografie.

Série devatenácti italských herkuleských filmů byla natočena koncem 50. a počátkem 60. let. Herci, kteří v těchto filmech hráli Herkula, byli Steve Reeves, Gordon Scott Kirk Morris, Mickey Hargitay Mark Forest, Alan Steel, Dan Vadis, Brad Harris, Reg Park, Peter Lupus (účtováno jako Rock Stevens ) a Michael Lane. Řada anglicky dabovaných italských filmů, které ve svém názvu uváděly jméno Hercules, neměla být filmem o Herculesovi.

Viz také

Reference

Poznámky
  1. ^ Louvre L.L.325.
  2. ^ „Herkules,“ v Klasická tradice (Harvard University Press, 2010), str. 426.
  3. ^ Pseudo-Apollodorus, Bibliotheke 2.5.1–2.5.12.
  4. ^ W. M. Lindsay, „Mehercle and Herc (v) lvs. [Mehercle and Herc (u) lus]“) The Classical Quarterly 12.2 (duben 1918: 58).
  5. ^ Festus 55 (vydání Lindsay); William Warde Fowler, Římské festivaly období republiky (London, 1908), str. 142; Karen K. Hersch, Římská svatba: rituál a význam ve starověku (Cambridge University Press, 2010), s. 101, 110, 211.
  6. ^ nebo, baritus, přičemž existují písařské varianty. V 17. století slovo vstoupilo do německého jazyka jako barditus a byl spojován s keltským bardi.
  7. ^ Simek, Rudolf (2007: 140–142) ​​přeložil Angela Hall. Slovník severní mytologie. D.S. Brewer. ISBN  0-85991-513-1
  8. ^ Servius, poznámka k Aeneid 6.395; Jane Chance, Medieval Mythography: From Roman North Africa to the School of Chartres, A.D. 433–1177 (University Press of Florida, 1994), str. 91.
  9. ^ Šance, Středověká mytografie, str. 168, 218, 413.
  10. ^ Šance, Středověká mytografie, str. 219.
  11. ^ Natale Conti, Mytologie Book 7, Chapter 1, as translation by John Mulryan and Steven Brown (Arizona Center for Medieval and Renaissance Studies, 2006), sv. 2, s. 566.
  12. ^ Oficiální účet, Labyrinthe královský ... citováno v Jean Seznec, Přežití pohanských bohů, (B.F. Sessions, tr., 1995) str. 26
  13. ^ A b C d Dewitt, Norman (22. února 2020). „Řím a Herkulova cesta'". Transakce a řízení Americké filologické asociace. 72: 59–69.
  14. ^ A b C d E F G h Schultz, Cecelia (22. února 2020). „Modern Prejudice and Ancient Praxis: Female Worship of Hercules at Rome“. Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik. 133: 291–97.
  15. ^ A b C Loar, Matthew (23. února 2020). „Hercules, Mummius a římský triumf v Aeneid 8“. Klasická filozofie. 112: 45–62.
  16. ^ Grante, Mary. „Hyginus, Fabulae, 100–49“. Theoi Texts Library. Citováno 7. března 2020.
  17. ^ A b C d Loar, Matthew (23. února 2020). „Hercules, Mummius a římský triumf v Aeneid 8“. Klasická filozofie. 112: 45–62.
  18. ^ Herkules téměř navrhuje „Hrdina“. Klasická a helénistická konvence ve freskách a mozaikách, kterou přijali Římané, má ukázat ženám s bledou pletí a muži opálenou temnotu z jejich venkovní arény akce a cvičení v tělocvična (Viz také Reed.edu, soubor jpg. Reed.edu, předmět).
  19. ^ A b C Hinds, Aimee. „Hercules in White: Classical Reception, Art and Myth“. Projekt Jugaad. Citováno 2020-10-22.
Zdroje

externí odkazy