Klavírní koncert č. 1 (Čajkovskij) - Piano Concerto No. 1 (Tchaikovsky)
![]() | tento článek případně obsahuje původní výzkum.Července 2018) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony) ( |
Klavírní koncert v B♭ Méně důležitý | |
---|---|
Č.1 | |
podle Petr Iljič Čajkovskij | |
![]() Skladatel, c. 1875 | |
Katalog | Op. 23 |
Složen | 1874 | –75
Obětavost | Hans von Bülow |
Provedeno | 25. října 1875 Boston : |
Pohyby | tři |
Ukázky zvuku | |
I. Allegro (18:47)
| |
II. Andantino (6:28)
| |
III. Allegro (6:10)
|
The Klavírní koncert č. 1 v B♭ Méně důležitý, Op. 23, složil Petr Iljič Čajkovskij mezi listopadem 1874 a únorem 1875.[1] To bylo revidováno v létě roku 1879 a znovu v prosinci 1888. První verze získala těžkou kritiku od Nikolai Rubinstein, Čajkovského žádaný pianista. Rubinstein později zapudil svá předchozí obvinění a stal se horlivým mistrem díla. Je to jedna z nejpopulárnějších Čajkovského skladeb a patří k nejznámějším ze všech klavírní koncerty.[2]
Instrumentace
Práce je hodnocena pro dva flétny, dva hobojové, dva klarinety v B♭, dva fagoty čtyři rohy ve F, dva trubky ve F, tři pozouny (dva tenory, jeden bas), tympány, sólo klavír, a struny.
Struktura
Koncert navazuje na tradiční formu tří pohyby:
- Allegro non troppo e molto maestoso - Allegro con spirito (B♭ Méně důležitý – B♭ hlavní, důležitý )
- Andantino semplice - Prestissimo - Tempo I (D♭ hlavní, důležitý )
- Allegro con fuoco - Molto meno mosso - Allegro vivo (B♭ vedlejší - B♭ hlavní, důležitý)
Standardní výkon trvá mezi 30 a 36 minutami, přičemž většinu z nich zabírá první věta.
I. Allegro non troppo e molto maestoso - Allegro con spirito
![]() | Tato část má několik problémů. Prosím pomozte vylepši to nebo diskutovat o těchto problémech na internetu diskusní stránka. (Zjistěte, jak a kdy tyto zprávy ze šablony odebrat) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony)
|

První věta začíná tématem krátkého rohu v B♭ moll, doprovázený orchestrálními akordy, které rychle modulují na lyrické a vášnivé téma v D.♭ hlavní, důležitý. Toto vedlejší téma zazní třikrát, poslednímu předchází klavír kadence,[3] a nikdy se neobjeví v průběhu celého pohybu. Úvod končí tlumeným způsobem. The expozice Správné pak začíná v tonickém mollové tónině koncertu, s ukrajinským lidovým tématem založeným na melodii, kterou Čajkovskij slyšel v podání nevidomých lirnyks na trhu v Kamianka (u Kyjev ). Krátká přechodná pasáž je a volání a odpověď sekce o tutti a klavíru, střídavě mezi vysokými a nízkými registry. Druhá skupina předmětů se skládá ze dvou střídajících se témat, z nichž první obsahuje některé melodické kontury z úvodu. Na to odpovídá hladší a uklidňující druhé téma, hrané strunami a nastavené v subtonickém klíči (A♭ major) nad a bod pedálu Před bouřlivějším znovuobjevením tématu dechového nástroje, tentokrát znovu prosazeno řízením klavíru arpeggia, postupně narůstá do bouřlivého vyvrcholení c moll, které končí perfektní kadencí na klavíru. Po krátké pauze uzavře závěrečná část na základě variace utěšujícího tématu expozici v A♭ hlavní, důležitý.[4]
The vývojová sekce transformuje toto téma do zlověstně budující sekvence, přerušované útržky prvního materiálu předmětu. Po přívalu klavírních oktáv jsou fragmenty „žalostného“ tématu poprvé navštíveny v E♭ dur, pak podruhé g moll, a poté se klavír a struny střídají, aby zahráli téma potřetí v E dur, zatímco timpani nenápadně hrají tremolo na nízkém B, dokud nebudou pokračovat fragmenty prvního subjektu.
The rekapitulace představuje zkrácenou verzi prvního předmětu, která pracuje s přechodem na C moll. Ve druhé skupině předmětů je utěšující druhé téma vynecháno a místo toho se opakuje první téma s opětovným objevením bouřlivé vrcholné stavby, která byla dříve slyšet v expozici, ale tentokrát v B♭ hlavní, důležitý. Tentokrát je však vzrušení zkráceno klamnou kadencí. Zazní krátká závěrečná sekce, vytvořená z dur G akordů celého orchestru a klavíru. Poté se objeví klavírní kadence, jejíž druhá polovina obsahuje tlumené útržky prvního tématu druhé tematické skupiny v původním vedlejším klíči díla. B♭ major se obnoví v coda, když orchestr znovu vstoupí s druhým tématem druhé předmětové skupiny; napětí se pak postupně zvyšuje, což vede k triumfálnímu závěru, končící morovou kadencí.
Otázka úvodu

Téma úvodu je pozoruhodné svou zjevnou formální nezávislostí na zbytku hnutí a na koncertu jako celku, zejména vzhledem k jeho nastavení, které není v nominálním klíči díla B♭ menší, ale spíše v D♭ hlavní, důležitý, ten klíč je relativní major. Navzdory své velmi podstatné povaze je toto téma slyšet pouze dvakrát a nikdy se neobjeví v žádném pozdějším bodě koncertu.[5]
Ruský hudební historik Francis Maes píše, že kvůli své nezávislosti na zbytku díla
Po dlouhou dobu představoval úvod záhadu analytikům i kritikům. ... Klíčem k propojení mezi úvodem a následujícím je ... Čajkovského dar úkrytu motivický spojení za tím, co se jeví jako záblesk melodické inspirace. Úvodní melodie obsahuje nejdůležitější motivické klíčové prvky pro celé dílo, něco, co kvůli jeho lyrické kvalitě není hned zřejmé. Bližší analýza však ukazuje, že témata těchto tří hnutí jsou nenápadně propojena. Čajkovskij představuje svůj konstrukční materiál spontánně, lyricky, ale s vysokou mírou plánování a výpočtu.[6]
Maes pokračuje zmínkou, že všechna témata jsou spojena silným motivickým odkazem. Mezi tato témata patří ukrajinská lidová píseň „Oi, kriache, kriache, ta y chornenkyi voron ...“ jako první téma první věty, francouzská šansoneta„Il faut s'amuser, danser et rire.“ (Přeloženo jako: Člověk se musí bavit, tančit a smát se) ve střední části druhé věty a Ukrajinec vesnianka „Vyidy, vyidy, Ivanku“ nebo pozdrav k jaru, který se jeví jako první téma finále; druhé téma finále je motivicky odvozeno od ruské lidové písně „Podoydi, podoydi vo Tsar-Gorod“ a sdílí také toto motivické pouto. Vztah mezi nimi byl často připisován náhodě, protože v době, kdy Čajkovskij skládal koncert, byly všechny známými písněmi. Je však pravděpodobné, že tyto písně použil právě kvůli jejich motivickému spojení a použil je tam, kde to považoval za nutné. „Výběr folkloristického materiálu,“ píše Maes, „šel ruku v ruce s plánováním rozsáhlé struktury díla.“[7]
To vše je v souladu s dřívější analýzou Koncertu publikovanou Čajkovského autoritou David Brown, který to dále naznačuje Alexander Borodin První symfonie možná dala skladateli nápad napsat takový úvod a motivovat dílo tak, jak to dělá on. Brown také identifikuje čtyřtónovou hudební frázi zašifrovanou z vlastního jména Čajkovského a třítónovou frázi rovněž převzatou ze jména sopranistky Désirée Artôt, komu skladatel byl zasnoubený před několika lety.[8]
II. Andantino semplice - Prestissimo - Tempo I

Druhá věta, v D.♭ major, psáno v 6
8 čas. Označení tempa „andantino semplice“ se hodí k řadě interpretací; the druhá světová válka -era záznam o Vladimír Horowitz (jako sólista) a Arturo Toscanini (jako dirigent) dokončil pohyb za méně než šest minut,[9] zatímco k druhému extrému, Lang Lang zaznamenal pohyb pomocí Chicago Symphony Orchestra provádí Daniel Barenboim za osm minut.[10]
- Opatření 1–58: Andantino semplice
- Opatření 59–145: Prestissimo
- Opatření 146–170: Tempo I
Po krátkém úvodu pizzicata nese flétna první prohlášení o tématu. Flétna zahajuje čtyři noty A♭-E♭–F – A♭, zatímco každý další výrok tohoto motivu ve zbytku pohybu nahrazuje F za (vyšší) B♭. Britský pianista Stephen Hough naznačuje, že se může jednat o chybu ve zveřejněném skóre a že by flétna měla hrát B♭.[11] Po úvodním prohlášení melodie melodie klavír pokračuje a moduluje na F dur. Po části mostu se vrací dvě violoncella s tématem v D.♭ major a hoboj v tom pokračuje. Sekce „A“ končí tím, že klavír drží vysoký akord F dur, pianissimo. Sekce „B“ hnutí je d moll (relativní moll F dur) a v závislosti na vydání označena „Allegro vivace assai“ nebo „prestissimo“. Začíná to virtuózním úvodem do klavíru, než se klavír ujme doprovodné role a struny začnou novou melodii D dur. Sekce „B“ končí další virtuózní sólovou pasáží pro klavír, vedoucí k návratu sekce „A“. Na oplátku dělá klavír první, nyní zdobenou výpověď tématu. Hoboj pokračuje v tématu, tentokrát jej řeší na tonikum (D♭ major) a nastavení krátké cody, která končí ppp na další morální kadenci.
III. Allegro con fuoco - Molto meno mosso - Allegro vivo

Poslední pohyb, v Rondo forma, začíná velmi krátkou úvod. The A téma, v B♭ menší, je podobný pochodu a pozitivní. Tuto melodii hraje klavír, dokud orchestr nezahraje její variaci ff. The B téma, v D♭ dur, je lyrickější a melodii nejprve hrají housle a klavír druhé. Sada sestupných měřítek vede ke zkrácené verzi A téma.
The C poté je slyšet téma, které moduluje různými klávesami obsahujícími tečkovaný rytmus a klavírní sólo vede k:
Pozdější opatření A sekce a poté B objeví se, tentokrát E ♭ major. Další sada sestupných šupin vede k A ještě jednou. Tentokrát to však končí poloviční kadencí na sekundární dominanci, ve které coda začíná. Naléhavé nahromadění vede k náhlému zhroucení, které se hromadí dvěma hlavami F dur oktávy jako přechodový bod k poslední B play hlavní melodické hře spolu s orchestr a spojuje se v dramatickou a prodlouženou klimatickou epizodu, která se postupně navazuje na vítězně dominantní prodloužení. Pak melodie z motivu B uslyšíte vítězně v B♭ hlavní, důležitý. Poté byla označena poslední část cody Allegro vivo, dospívá k závěru o dokonalé autentické kadenci.
Dějiny
Čajkovskij revidoval koncert třikrát, poslední v roce 1888, což je verze, která se obvykle hraje nyní. Jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi původní a finální verzí je, že v úvodní části byly oktávové akordy hrané pianistou, nad nimiž orchestr hraje slavné téma, původně napsány jako arpeggia. Práce pro dva klavíry připravil také Čajkovskij v prosinci 1874; toto vydání bylo revidováno v prosinci 1888.[Citace je zapotřebí ]
Nesouhlas s Rubinsteinem
Existují určité nejasnosti ohledně toho, komu byl koncert původně věnován. Dlouho se myslelo, že Čajkovskij práci původně věnoval Nikolai Rubinstein, a Michael Steinberg píše, že Rubinsteinovo jméno je přeškrtnuto ze skóre autogramu.[12] Brown však píše, že na tvrzení, že práce byla napsána tak, aby byla věnována Rubinsteinovi, ve skutečnosti není pravda.[13] Čajkovskij doufal, že Rubinstein provede dílo na jednom z 1875 koncertů Ruská hudební společnost v Moskva. Z tohoto důvodu ukázal dílo jemu a dalšímu hudebnímu příteli Nikolai Hubertovi na moskevské konzervatoři 24. prosince 1874 / 5. ledna 1875, pouhé tři dny po dokončení jeho složení.[14] Brown píše: „Tato příležitost se stala jedním z nejznámějších incidentů v skladatelově biografii.“[15] O tři roky později se Čajkovskij podělil o to, co se stalo se svou patronkou, Nadežda von Meck:
Zahrál jsem první větu. Ani jediné slovo, ani jediná poznámka! Pokud jste věděli, jak hloupá a nesnesitelná je situace člověka, který vaří a připravuje před přítelem jídlo, které v tichosti sní! Ach, pro jedno slovo, pro přátelský útok, ale pro boha jedno slovo pro soucit, i když ne pro chválu. Rubinstein hromadil svou bouři a Hubert čekal, co se stane, a že bude důvod se připojit k jedné nebo druhé straně. Především jsem nechtěl větu o uměleckém aspektu. Potřeboval jsem poznámky k technice virtuózního klavíru. Rovo výmluvné ticho mělo největší význam. Zdálo se, že říká: „Příteli, jak mohu mluvit o detailech, když je celá věc antipatická?“ Posilnil jsem se trpělivostí a hrál až do konce. Stále ticho. Vstal jsem a zeptal se: „No?“ Pak z úst Nikolaye Grigoryeviče vytekla bystřina, zpočátku jemná, pak stále více a víc rostla do zvuku Jupiter Tonans. Ukázalo se, že můj koncert byl bezcenný a nehratelný; pasáže byly tak roztříštěné, tak nemotorné, tak špatně napsané, že je nebylo možné zachránit; samotná práce byla špatná, vulgární; na místech, která jsem ukradl jiným skladatelům; jen dvě nebo tři stránky stály za uchování; zbytek musí být vyhozen nebo zcela přepsán. „Tady například toto - co je to všechno?“ (karikoval moji hudbu na klavír) „A tohle? Jak může někdo ...“ atd. atd. Hlavní věc, kterou nemohu reprodukovat, je tón ve kterém bylo toto všechno vysloveno. Jedním slovem by si nezainteresovaná osoba v místnosti mohla myslet, že jsem maniak, talentovaný, nesmyslný hacker, který přišel odevzdat svůj odpad významnému hudebníkovi. Poté, co si Hubert všiml mého neústupného mlčení, byl ohromen a šokován tím, že se dostalo takového tikání muži, který již hodně psal a absolvoval kurz volného složení na konzervatoři, že byl vyhlášen tak opovržlivý rozsudek bez odvolání. ho, takový úsudek, jaký byste nevyslovil nad žákem s sebemenším talentem, který zanedbával některé své úkoly - pak začal vysvětlovat NG rozsudek, aniž by jej alespoň zpochybňoval, ale jen změkčil to, co vyjádřila Jeho Excelence s příliš malým obřadem.
Celá scéna mě nejen ohromila, ale i pobouřila. Už nejsem kluk, který by zkoušel kompozici, a už nepotřebuji lekce od nikoho, zvlášť když jsou dodávány tak drsně a nepřátelsky. Potřebuji a vždy budu potřebovat přátelskou kritiku, ale nic se nepodobalo přátelské kritice. Bylo to nevybíravé, rozhodné odsouzení, doručené tak, aby mě to rychle zranilo. Beze slova jsem opustil místnost a šel nahoru. Ve svém rozrušení a vzteku jsem nemohl říct nic. R. si mě nařídil a když viděl, jak jsem rozrušený, pozval mě do jedné ze vzdálených místností. Tam zopakoval, že můj koncert je nemožný, poukázal na mnoho míst, kde by to muselo být úplně přepracováno, a řekl, že pokud během omezeného času přepracuji koncert podle jeho požadavků, udělá mi tu čest hrát svou věc na jeho koncertě. „Nezměním ani jednu notu,“ Odpověděla jsem, „Zveřejním práci přesně tak, jak je!“ To jsem udělal.[16]
Čajkovskij životopisec John Warrack zmiňuje, že i kdyby Čajkovskij přeformuloval fakta ve svůj prospěch,
bylo to přinejmenším od Rubinsteina netaktní, aby neviděl, jak moc by rozčilil notoricky dotýkajícího se Čajkovského. ... Rusové, kteří mají obavy z role jejich tvůrčí práce, mají navíc dlouhodobý zvyk zavádět pojem „správnost“ jako hlavní estetický aspekt, a tak se podřídit určitému směru a kritice na Západě neznámé, od Balakireva a Stasova, kteří organizovali Čajkovského díla podle vlastních plánů, až po dnešní dobu, oficiální intervenci a ochotu i velkých skladatelů tomu věnovat pozornost.[17]
Warrack dodává, že Rubinsteinova kritika spadala do tří kategorií. Za prvé si myslel, že psaní sólového partu bylo špatné, „a určitě existují pasáže, které i ten největší virtuos rád přežije bez úhony, a jiné, v nichž jsou pod orchestrem téměř nesrozumitelné složité potíže.“[18] Zadruhé zmínil „vnější vlivy a nerovnoměrnost vynálezu ... ale je třeba připustit, že hudba je nerovnoměrná a že [jako] by se, stejně jako všechna díla, na první slyšení zdála nerovnoměrnější, než by byl správně pochopen její styl . “[19] Zatřetí, práce pravděpodobně zněla trapně pro konzervativního hudebníka, jako je Rubinstein.[19] Zatímco úvod do „špatného“ klíče D♭ (pro skladbu, která má být napsána v B♭ Warner vysvětluje, že mohl být Rubinsteinem zaskočen, mohl být „urychlen, když odsoudil práci na tomto účtu nebo formální strukturu všeho, co následuje“.[19]
Hans von Bülow
Brown píše, že není známo, proč Čajkovskij dále oslovil německého pianistu Hans von Bülow premiéru díla,[13] ačkoli skladatel slyšel Bülowa hrát v Moskvě dříve v roce 1874 a byl vzat s pianistovou kombinací intelektu a vášně, a pianista byl rovněž obdivovatelem Čajkovského hudby.[20] Bülow se připravoval na turné po Spojených státech. To znamenalo, že koncert bude mít premiéru půl světa od Moskvy. Brown naznačuje, že Rubinsteinovy komentáře ho možná hluboce otřásly koncertem, ačkoli dílo nezměnil a dokončil jeho orchestraci následující měsíc, a že jeho důvěra v dílo mohla být natolik otřesená, že chtěl, aby to slyšela veřejnost místo, kde by nemusel osobně snášet jakékoli ponížení, pokud by nedopadlo dobře.[13] Čajkovskij věnoval dílo Bülowovi, který jej popsal jako „tak originální a ušlechtilý“.
První představení původní verze se uskutečnilo 25. října 1875 v roce Boston, provádí Benjamin Johnson Lang a Bülow jako sólista. Bülow zpočátku najal jiného dirigenta, ale pohádali se a Lang byl v krátké době přiveden.[21] Podle Alan Walker, koncert byl tak populární, že Bülow byl nucen zopakovat finále, což Čajkovského překvapilo.[22] Ačkoli premiéra měla u publika úspěch, kritici nebyli tak ohromeni. Jeden napsal, že koncert byl „těžce předurčen .. stát se klasickým“.[23] George Whitefield Chadwick, který byl v publiku, si po letech vzpomněl na vzpomínku: „Neměli moc nacvičeno a trombony se pokazily v„ tutti “uprostřed první věty, načež Bülow zazněl dokonale slyšitelným hlasem, Mosaz může jít do pekla".[24] Práce se však ve svém výkonu dařila mnohem lépe New York City dne 22. listopadu pod Leopold Damrosch.[25]
Benjamin Johnson Lang se objevil jako sólista v kompletním provedení koncertu s Bostonský symfonický orchestr 20. února 1885, pod Wilhelm Gericke.[21] Lang předtím provedl první pohyb s Bostonský symfonický orchestr v březnu 1883 dirigoval Georg Henschel, na koncertě ve Fitchburgu v Massachusetts.
The ruština premiéra se konala 1. - 13. listopadu 1875[26] v Petrohrad s ruským pianistou Gustav Kross a čeština dirigent Eduard Nápravník. Podle Čajkovského odhadu Kross zredukoval dílo na „ukrutnou kakofonii“.[27] Moskevská premiéra se konala 21. listopadu / 3. prosince 1875 s Sergej Taneyev jako sólista. Dirigentem nebyl nikdo jiný než Nikolai Rubinstein, stejný muž, který dílo komplexně kritizoval před necelým rokem.[20] Rubinstein se přišel podívat na jeho zásluhy a sólově hrál mnohokrát po celé Evropě. Dokonce trval na tom, aby Čajkovskij svěřil jeho premiéru Druhý klavírní koncert a skladatel by to udělal, kdyby Rubinstein nezemřel.[Citace je zapotřebí ] V té době Čajkovskij uvažoval o tom, že dílo zasvětí Taneyevovi, který jej provedl skvěle, ale nakonec se odhodlání dostalo Bülowovi.
Čajkovskij vydal dílo v původní podobě,[28] ale v roce 1876 s radostí přijal radu o zdokonalení psaní na klavír od německého pianisty Edward Dannreuther, který měl londýnskou premiéru díla,[29] a od ruského pianisty Alexander Siloti o několik let později. Pevné akordy hrané sólistou při zahájení koncertu mohly být ve skutečnosti Silotiho nápadem, protože se objevují v prvním vydání (1875) jako válcované akordy, poněkud rozšířené přidáním jedné nebo někdy dvou not, což jim znesnadňovalo hraní, ale bez výrazného pozměnění zvuku pasáže. Do publikované verze z roku 1879 byla také začleněna řada dalších drobných zjednodušení. Další malé revize byly provedeny pro nové vydání vydané v roce 1890.
Americký pianista Malcolm Frager objevil a provedl původní verzi koncertu.[30][když? ]
V roce 2015 Kirill Gerstein vytvořil světovou premiéru záznamu verze 1879. Obdržel ECHO Klassik ocenění v kategorii Koncertní nahrávka roku. Na základě Čajkovského dirigentské partitury z jeho posledního veřejného koncertu vyšlo v roce 2015 nové vydání kritického urtextu Čajkovského muzeum v Klinu, který navázal na Čajkovského 175. výročí a 140 let od světové premiéry koncertu v Bostonu v roce 1875. Kirill Gerstein získal pro nahrávku speciální předpublikační přístup k novému urtextovému vydání.[31]
Pozoruhodné výkony
- Theodore Thomas naprogramoval koncert pro první koncerty EU Chicago Symphony Orchestra, daný 16. a 17. října 1891. Rafael Joseffy byl sólista.[32]
- Vasilij Sapellnikoff, který mnohokrát koncertoval s dirigentem samotným Čajkovským, vytvořil v roce 1926 nahrávku s Liparským orchestrem pod Stanley Chapple.[33]
- Arthur Rubinstein zaznamenal koncert pětkrát: s John Barbirolli v roce 1932; s Dmitrij Mitropoulos v roce 1946; s Artur Rodzinski žije v roce 1946; s Carlo Maria Giulini v roce 1961; a s Erich Leinsdorf v roce 1963.
- Solomon zaznamenal koncert třikrát, zejména s Philharmonia Orchestra pod Issay Dobrowen v roce 1949.
- Egon Petri v roce 1937 s London Philharmonic Orchestra pod Walter Goehr.
- Vladimír Horowitz provedl toto dílo v rámci koncertu o fundraisingu druhé světové války v roce 1943 se svým tchánem, dirigentem Arturo Toscanini, vedení Symfonický orchestr NBC. Dvě představení Horowitze hrajícího na koncert a Toscaniniho dirigování byla nakonec vydána na deskách a CD - živé vydání z roku 1943 a dřívější studiová nahrávka z roku 1941.
- Sviatoslav Richter v roce 1962 s Herbert von Karajan a Vídeňský symfonický orchestr. Richter také nahrával v letech 1954, 1957, 1958 a 1968.
- Emil Gilels nahrál koncert více než tucetkrát, živě i ve studiu. Studiová nahrávka s Fritzem Reinerem a Chicagským symfonickým orchestrem v roce 1955 je nejvíce uznávaná.
- Lazar Berman nahrál koncert ve studiu s Berlínská filharmonie pod Herbert von Karajan v roce 1975 hraje revidovanou verzi a žije v roce 1986 s Jurij Temirkanov hraní původní verze 1875.[34]
- Van Cliburn vyhrál První mezinárodní soutěž Čajkovského v roce 1958 s tímto dílem překvapil některé lidi, protože to byl Američan soutěžící v Moskvě na vrcholu Studená válka. Jeho následné Nahrávání RCA LP s Kirillem Kondrashinem bylo první klasické LP, které získalo platinu.
- Claudio Arrau nahrál koncert dvakrát, jednou v roce 1960 s Alceem Gallierou a Philharmonia Orchestra a znovu v roce 1979 se sirem Colinem Davisem a Bostonským symfonickým orchestrem.
- Martha Argerich nahrál koncert v roce 1971 s Charles Dutoit a Royal Philharmonic Orchestra. Natočila to také v roce 1980 s Kirill Kondrashin a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, stejně jako v roce 1994 s Claudio Abbado a Berlínská filharmonie.
- Horacio Gutiérrez Vystoupení tohoto díla na Čajkovského klavírní soutěži (1970) vyústilo ve stříbrnou medaili. Později nahrával s Baltimore Symphony a David Zinman.
- Vladimir Ashkenazy nahrál koncert v roce 1963 s Lorin Maazel a London Symphony Orchestra.
- Evgeny Kissin koncert provedl a nahrál naživo Herbert von Karajan během silvestrovského koncertu v roce 1988 jako jedna z posledních nahrávek mistra.
- Stanislav Ioudenitch získal zlatou medaili na Van Cliburn Mezinárodní klavírní soutěž v roce 2001 provedením tohoto koncertu s Fort Worth Symphony Orchestra a James Conlon v posledním kole. Jeho živý záznam tohoto koncertu ze závěrečného kola je k dispozici na DVD Cliburn: Hraní na hraně.
V populární kultuře
- Úvod do první věty byl zahrán během závěrečného ceremoniálu Zimní olympijské hry 2014 v Soči, Rusko. To bylo použito během závěrečného úseku olympijské štafety během zahajovacího ceremoniálu Letní olympijské hry 1980 v Moskvě, Sovětský svaz.
- Tento kus byl také dále popularizován mezi mnoha Američany, když byl použit jako téma Orson Welles slavný rozhlasový seriál, Divadlo Mercury ve vzduchu. Koncert byl spojován s Wellesem po celou dobu jeho kariéry a byl často hráván, když ho představoval jako hosta v rozhlase i televizi. Z hlavního tématu byla také vytvořena populární píseň s názvem Dnes večer milujeme kapelník Freddy Martin v roce 1941.[35]
- Úvodní pruhy koncertu byly hrány v a Monty Pythonův létající cirkus náčrt, ve kterém pianista (o kterém se říká, že je Sviatoslav Richter ) bojuje, jako Harry Houdini, k útěku ze zamčeného vaku a jiných zábran, ale přesto je schopen bušit do klávesnice. Hrálo to také Royal Philharmonic Orchestra zatímco to šlo na záchod.
- Koncert se používá pro úvodní titulky z let 1941 Velká lež, a hraje Mary Astor Postava Sandry Kovakové na konci filmu.
- Koncert hrál klasický pianista a komik Oscar Levant v roce 1949 podpořen plným symfonickým orchestrem MGM hudební film The Barkleys of Broadway.
- Liberace Verze koncertu se hraje ve filmu z roku 1990 Bída.
- Název vystřižený z alba Pink Martini z roku 2009 Nádhera v trávě využívá slavné téma z první věty.
- Koncert se používá v kultovní filmové klasice z roku 1971 Harold a Maude ve scéně, ve které hrála Haroldova matka Vivian Pickles, plave si v bazénu, zatímco Harold, kterého hraje Bud Cort, předstírá další sebevraždu v hlubokém konci, když klidně plave kolem.
- Disco ztvárnění koncertu se používá k otevření finále Show Davida Lettermana stejně jako debutová epizoda filmu Pozdě v noci s Davidem Lettermanem[36]
- Koncert byl použit v Smysl života.
- Segment koncertu se používá k otevření titulní skladby z roku 1981 Závislý na klasice projekt.
- Arkádová videohra Spojení do města použil různé variace úvodu jako hudební pozadí.
- 1943 Merrie Melodies kreslený film Corny koncert používá úvodní hudbu pro úvodní titulky.
- Během sezóny 6 epizody Spongebob v kalhotách s názvem Suctioncup Symphony „Squidward lze vidět zuřivě psát hudbu, zatímco úvodní noty klavíru hrají v pozadí.
- Segmenty televizního seriálu Garfield a přátelé, nejvíce pozoruhodně 30sekundové „Garfield Quickies“, používalo úvodní pruhy koncertu, někdy proložené „Itsy Bitsy Spider."
- Mexický horor z roku 1958 Muž a monstrum používá píseň jako zařízení pro vykreslování. Během filmu se slavný pianista, který prodal svou duši ďáblu, promění v zabijácké zvíře pokaždé, když hraje tuto hudbu.
Reference
- ^ Maes, 75.
- ^ Steinberg, 480.
- ^ Borg-Wheeler 2016.
- ^ Frivola-Walker 2010.
- ^ Steinberg, 477–478.
- ^ Viz J. Norris, Ruský klavírní koncert, 1: 114–151. Jak je uvedeno v Maes, 76.
- ^ Maes, 76.
- ^ Hnědý, Krizová léta, 22–24.
- ^ „Brahms / Čajkovskij: Klavírní koncerty (Horowitz) (1940–1941)“. Naxos Records. Citováno 17. října 2014.
- ^ „Lang Lang / Mendelssohn, Čajkovskij“. Deutsche Grammophon. Citováno 17. října 2014.
- ^ Hough, Stephen (27. června 2013). „STOP PRESS: jiná chyba, ale přesvědčivější řešení v Čajkovského koncertu“. The Telegraph. Citováno 16. října 2013.
- ^ Steinberg, 477.
- ^ A b C Hnědý, Krizová léta, 18.
- ^ Hnědý, Krizová léta, 16—17.
- ^ Hnědý, Krizová léta, 17.
- ^ Jak uvádí Warrack, 78–79.
- ^ Warrack, 79.
- ^ Warrack, 79–80.
- ^ A b C Warrack, 80.
- ^ A b Steinberg, 476.
- ^ A b Margaret Ruthven Lang a rodina Archivováno 4. února 2005 v Wayback Machine
- ^ Alan Walker (2009). Hans von Bülow: Život a doba. Oxford University Press. p. 213. ISBN 9780195368680.
- ^ Naxos[trvalý mrtvý odkaz ]
- ^ Steven Ledbetter, poznámky pro Colorado Symphony Orchestra Archivováno 2008-12-16 na Wayback Machine
- ^ Alan Walker (2009), s. 219
- ^ Čajkovského výzkum
- ^ Alexander Poznanský, Čajkovskij: Pátrání po vnitřním muži, str. 166
- ^ Steinberg, 475.
- ^ Steinberg, 475—476.
- ^ Veškerá muzika; Rogert Dettmer životopis Malcolma Fragera. Vyvolány 29 May 2014
- ^ Hudební časopis BBC - Interpret Interview: Kirill Gerstein, únor 2015
- ^ „125 Moments: 125 First Concert“. 15. října 2016.
- ^ „Klavírní koncert č. 1: Nahrávky - Čajkovského výzkum“.
- ^ „Klavírní koncert č. 1: Nahrávky - Čajkovského výzkum“.
- ^ Gilliland, John (1994). Pop Chronicles 40. let: Živý příběh popové hudby 40. let (audio kniha). ISBN 978-1-55935-147-8. OCLC 31611854. Páska 2, strana B.
- ^ „David Letterman: Muž, který navždy změnil televizi“. bbc.com. 19. 5. 2015. Citováno 2015-05-26.
Zdroje
- Borg-Wheeler, Phillip (2016). Čajkovskij: Klavírní koncert č. 1 a Louskáček - Petr Čajkovskij (1840–1893) (CD). Hyperion Records. SIGCD441.
- Brown, David, Čajkovskij: Krizová léta 1874–1878(New York: W. W. Norton & Company, 1983). ISBN 0-393-01707-9.
- Friskin, Jamesi „Text Čajkovského koncertu B-moll,“ Hudba a dopisy 50(2):246–251 (1969).
- Frivola-Walker, Marina (2010). Petr Čajkovskij (1840–1893): Klavírní koncert č. 1 b-moll, op. 23 (CD). Hyperion Records. W10153.
- Maes, Francis, tr. Arnold J. Pomerans a Erica Pomerans, Historie ruské hudby: od Kamarinskaya na Babi Yar (Berkeley, Los Angeles a London: University of California Press, 2002). ISBN 0-520-21815-9.
- Norris, Jeremy, Ruský klavírní koncert (Bloomington, 1994), sv. 1: Devatenácté století. ISBN 0-253-34112-4.
- Poznansky, Alexander Čajkovskij: Pátrání po vnitřním muži (New York: Schirmer Books, 1991). ISBN 0-02-871885-2.
- Serotsky, Paul (2000). Klavírní koncert č. 1 h moll op. 23 (CD). Záznamy kulatého vrcholu. RTR006.
- Steinberg, M. The Concerto: A Listener's Guide, Oxford (1998). ISBN 0-19-510330-0.
- Warrack, Johne, Čajkovskij (New York: Charles Scribner's Sons, 1973). ISBN 0-684-13558-2.
externí odkazy
Média související s Klavírní koncert č. 1 (Čajkovskij) na Wikimedia Commons
- Klavírní koncert č. 1: Skóre na Projekt mezinárodní hudební skóre
- Čajkovského výzkum
Předcházet "Modré šampaňské " podle Jimmy Dorsey a jeho orchestr s vokálním sborem od Bob Eberly | Billboard Národní nejprodávanější maloobchodní záznamy číslo jedna single (Verze Freddyho Martina a jeho orchestru) 4. října - 22. listopadu 1941 (osm týdnů) | Uspěl "Chattanooga Choo Choo " podle Glenn Miller a jeho orchestr s hlasovým refrénem od Tex Beneke a Čtyři moderátoři |