Gabriele Faerno - Gabriele Faerno - Wikipedia

Tisk Thomase Augustina Vairaniho z poprsí Gabriele Faerna v Kapitolském muzeu, 1772

Gabriele Faerno, známý také pod svým latinským jménem Faernus Cremonensis, se narodil v roce Cremona asi 1510 a zemřel v Řím 17. listopadu 1561. Byl to svědomitý učenec a elegantní latinský básník, který je nyní nejlépe známý svou sbírkou Ezopovy bajky v latinském verši.

Život

Gabriele Faerno se narodila v Cremoně místnímu právníkovi a vědci Francisi Faernovi. V roce 1528 byl zapsán na Collegium Notariorum ve svém rodném městě a poté vstoupil do služeb biskupa v Cremoně. Životopisné podrobnosti pro toto období jsou řídké, kromě toho, že v roce 1538 následoval svého pána na misi do Barcelona ve Španělsku. Někdy v příštím desetiletí byl svými sponzory doporučen do Říma. První důkazy o jeho přítomnosti ve městě jsou v dopise Carla Gualteruzziho Giovanni Della Casa v říjnu 1548.^[1] Na začátku roku 1549 začal pracovat ve vatikánské knihovně a byl kontaktován s mnoha učenci a filology, kteří gravitovali kolem tamních aktivit.

Faernovy literární úspěchy v příštím desetiletí mu později získaly úctu a přátelství kardinála Giovanni Angela de Medici Papež Pius IV a jeho synovce kardinála Charles Borromeo. Poté, co získal kritické znalosti latinského jazyka, mu bylo umožněno projevit velký úsudek při opravách římských klasiků a při shromažďování starověkých rukopisů, na nichž byl často zaměstnán. Jakmile byl Pius IV. Zvolen na papežský trůn, byl Faerno vyzván, aby zveřejnil některé výsledky své usilovné práce. Bylo mu také nabídnuto biskupství, které skromně odmítl. Nemoc zasáhla dřív, než uviděl tiskové práce, které připravoval, a zemřel v domě kardinála Giovanni Morone ke konci roku 1561.

Vzácná busta Faerna od Michelangelo je v místnosti filozofů Kapitolské muzeum.

Stipendium

Faerno zemřel v nejlepších letech života. Kolik by se dalo očekávat od jeho talentu a studijních návyků, kdyby žil déle, může vycházet z děl, které opustil.

• 1. Terentii Comoediae, Florencie 1565, 2 obj. 8vo, cenné a vzácné vydání, dokončené po jeho smrti jeho přítelem Piero Vettori. Neexistuje žádný starodávný redaktor, jemuž by bylo jasné Terence je více zadlužen než Faernovi; který uvážlivým shromážděním starověkých rukopisů a vydání obnovil skutečné čtení svého autora v mnoha důležitých pasážích. Faernovo vydání se stalo základem téměř každého následujícího a Dr. Richard Bentley měl takový názor na své poznámky, že je ve svém vydání přetiskl celé.^[2]
• 2. Ciceronis Orationes Philippicae, Řím 1563, 8vo, velmi chválen Graevius.
• 3. Pracoval také na konfliktních rukopisech historika Livy a Faernův současník, Latino Latini, zanechal poznámku o úzkostlivé péči, s jakou přistupoval k subjektu. "Co se týče Livia, nechtěl bych, abys věřil, že [Faerno] je tak smělé a troufalé, že přidává nebo mění cokoli bez důkazů starodávných kodexů, pokud to zjevně není zkažené." Pokud se občas nedokáže vyhnout chybám, dělá vše důkladně a dává přesné důvody pro jakýkoli svůj názor nebo domněnku, aby nechal kohokoliv svobodně posoudit sám. ““^[3]

Mezi další latinské autory, kterým Faerno zasvětil své úsilí, patří Ennius, Horace, Plautus, Suetonius, a Tacitus.

Poezie

Stránka z Plantinova vydání Faerna 100 bajek, Antverpy 1567

Faerno je považován za jednoho z nejvýznamnějších renesančních latinských básníků, a to především díky svým „100 bajkám“ (Centum Fabulae ex antiquis autoribus delectae, et carminibus explicatae). Ačkoli nebyl publikován až do roku 1563,^[4] existují důkazy, že práce byla dokončena již v roce 1558.^[5] Jeho verze byly tak vynikající, že jeden vědec zašel tak daleko, že ho obvinil ze zatajování neobjeveného rukopisu Phaedrus ze strachu ze snížení hodnoty jeho vlastních verzí. Ale Charles Perrault, který publikoval překlad Faernova díla do francouzského verše (Paříž 1699), se ve své předmluvě bránil autorovi před tímto imputací.^[6]

Papež Pius IV., Přesvědčený o tom, že čtení bájek o Ezopovi má velký význam pro formování morálky malých dětí, pověřil Gabriela Faernna, kterého znal jako vynikajícího básníka i muže s chutí pro elegantní a krásnou latinštinu tyto bajky, aby se děti mohly současně a ze stejné knihy naučit morální i jazykovou čistotu ... Faerno byl kvůli vynikajícímu stylu svých bajek nazýván druhým Phaedrusem, ačkoli Phaedrusa nikdy neviděl , který přišel k našemu poznání až za více než třicet let po jeho smrti; pro Pithoeus poté, co našel tento rukopis v prachu staré knihovny, publikoval jej na začátku tohoto století. Thuanus, který ve své historii velmi čestně zmiňuje našeho autora, předstírá, že pro něj Phaedrus nebyl neznámý; a dokonce mu vyčítá, že toho autora potlačil, aby skryl to, co mu ukradl. Ale pro to, co říká, není důvod; a je to jen účinek silného přesvědčování všech těch, kteří jsou tak velkými obdivovateli starověku, že si myslí, že moderní autor nemůže dělat nic, co je vynikající, pokud nemá pro svůj model starodávného autora. Ze sta bajek, které Faerno zveřejnil v latinském verši, je jich jen pět, s nimiž zacházel Phaedrus, a z těch pěti je jen jedna nebo dvě, které byly spravovány téměř stejným způsobem: což se stalo jen proto, že nemožné, aby dva muži, kteří se věnují stejnému tématu, neměli souhlasit někdy ve stejných myšlenkách nebo ve stejných výrazech. “^[7]

Kromě bajek shromážděných „od starověkých autorů“, středověkých lidových pohádek jako např Mlynář, jeho syn a osel a Myši v radě byly zahrnuty také do práce. Mělo projít čtyřiceti evropskými vydáními, včetně překladů do italštiny, angličtiny, němčiny, nizozemštiny a francouzštiny. V Anglii mělo vydání 1741, které zahrnovalo Perraultovy francouzské překlady a anglický překlad, sloužit jako školní učebnice. Práce však byla úspěšná a měla vliv i z jiných důvodů, než je jemnost jazyka. Ilustrace od Pirro Ligorio byly také váženy. Publikováno v době chuti pro Znak knihy, morálka, kterou Faerno na závěr vybavil bajky, byla považována za přispívající k této módě a rozšiřující předmět tak, aby zahrnoval i ezopickou bajku.^[8]

Básně přisuzované Faernovi byly vytištěny také v některých pozdějších vydáních. Zahrnují jeho útok na protestantismus jako „germánskou sektu“, V Lutheranos, sectam Germanicam; verše doprovázející ilustrace uměleckých děl; bezplatné adresy a jiné příležitostné verše.^[9] Byl také autorem sonetů v italštině.^[10]

Tituly

Název Faernova slavného díla se překládá jako „Sto nádherných bajek, poeticky interpretovaných starověkými autory“. Následuje seznam bajek, které se tam vyskytují, s odkazy na ty, kterým je věnován samostatný článek.

Poznámky

Převážná část životopisných informací je převzata z Dizionario Biografico degli Italiani (Slovník italské biografie)^[11] Byl doplněn podrobnostmi od Alexandra Chalmersa Obecný biografický slovník (1812–17), text, který je z důvodu svého věku veřejně dostupný.

Reference

externí odkazy

Fabellae Aesopicae (Aesop's Fables) od Gabriele Faerna v Knihách Google