Ústava Chorvatska - Constitution of Croatia

O filmu viz Ústava (film).
„Ústava č. 1“, která je uložena ve velké síni paláce Ústavní soud a je používán u příležitosti prezidentská inaugurace
Chorvatsko
Erb
Tento článek je součástí série o
politika a vláda
Chorvatsko

The Ústava Chorvatské republiky (chorvatský: Ustav Republike Hrvatske) je vyhlášen Chorvatský parlament.

Dějiny

I když to bylo součástí socialistická Jugoslávie, Socialistická republika Chorvatsko měl svou vlastní ústavu podle Ústava Jugoslávie.

V návaznosti na první vícestranné parlamentní volby konané v dubnu 1990, parlament provedl různé ústavní změny.[1] 22. prosince 1990 odmítli komunistický systém jedné strany a přijal a liberálně-demokratický Ústava Chorvatska jako Chorvatské republiky.[2]Dokument je někdy známý jako Vánoční ústava (Božićni ustav).

Ústava byla změněna počátkem roku 1998.[3]

Ústava z roku 1990 používala semi-prezidentský model Francouzská pátá republika, s širokým Prezidentský výkonné pravomoci sdílené s Vláda.

V roce 2000 a znovu v roce 2001 chorvatský parlament změnil ústavu dvojkomorový parlament zpět do historického jednokomorový a snížení prezidentských pravomocí.[4][5]

Ústava byla naposledy změněno v roce 2013. Tato ústavní změna definuje manželství v Chorvatsku jako svazek mezi mužem a ženou. S účinností od 1. ledna 2014.

Obsah

Historické základy

Toto je preambule Ústavy. Vysvětluje to, jak Chorvati si dokázaly uchovat svoji národní identitu po celá staletí v různých formách států od vzniku chorvatských knížectví v 7. století až do současnosti.

Tisíciletá identita chorvatského národa a kontinuita jeho státnosti, potvrzená průběhem celé jeho historické zkušenosti v různých formách států a zachováním a růstem myšlenky národního státu, založeného na historickém právu chorvatského národ k plné suverenitě, projevující se v:

S ohledem na předložená historická fakta a všeobecně přijímané principy moderního světa, jakož i na nezcizitelné a nedělitelné, nepřenosné a nevyčerpatelné právo chorvatského národa na sebeurčení a státní svrchovanost, včetně jeho plně zachovaného práva na odchod a sdružování, jako základní ustanovení pro mír a stabilitu mezinárodního řádu se zřizuje Chorvatská republika jako národní stát chorvatského lidu a stavu příslušníků autochtonních národnostních menšin: Srbové, Češi, Slováci, Italové, Maďaři, Židé, Němci, Rakušané, Ukrajinci, Rusíni, Bosňané, Slovinci, Černohorci, Makedonci, Rusové, Bulhaři, Poláci, Romové , Rumuni, Turci, Vlachové, Albánci a ostatní občané, kteří mají zaručenou rovnost s občany chorvatské národnosti a realizaci národních práv v souladu s demokratickými normami Organizace spojených národů a zemí svobodného světa. Respektováním vůle chorvatského národa a všech občanů, rozhodně vyjádřené ve svobodných volbách, se tímto zakládá Chorvatská republika a bude se rozvíjet jako svrchovaný a demokratický stát, v němž je zaručena a zajištěna rovnost, svobody a lidská práva a jejich ekonomická a podporován kulturní pokrok a sociální péče.

Základní ustanovení

Tato kapitola definuje Chorvatsko jako unitární a nedělitelný demokratický a sociální stát, ve kterém je síla odvozena od lidu a náleží k lidem jako společenství svobodných a rovných občanů. Lidé tuto moc vykonávají prostřednictvím volba zástupců a prostřednictvím přímého rozhodování.

Článek 3 stanoví, že svoboda, rovná práva, národní rovnost a rovnost pohlaví, láska mír sociální spravedlnost, dodržování lidských práv, nedotknutelnost vlastnictví, ochrana přírody a životního prostředí, právní stát a demokratický vícestranný systém jsou nejvyššími hodnotami ústavního řádu Chorvatské republiky a důvodem pro výklad ústavy.

Článek 4 stanoví, že vláda je organizována na principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, avšak omezena právem na místní a regionální samosprávu zaručeným touto ústavou.

Článek 12 stanoví, že úředním jazykem je chorvatština v latinském písmu a že v některých oblastech, spolu s chorvatským jazykem a latinským písmem, v jiných jazycích, například cyrilice nebo lze použít jakýkoli jiný právní jazyk.[6]

Ochrana lidských práv a základních svobod

Tato kapitola se zabývá obecnými lidskými právy, osobními a politickými svobodami a právy a hospodářskými, sociálními a kulturními právy.

Všichni jsou si před zákonem rovni bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné přesvědčení, národní nebo sociální původ, majetek, narození, vzdělání, sociální postavení nebo jiné charakteristiky.

Článek 21 stanoví, že každý člověk má nezcizitelné právo na život, takže neexistuje trest smrti v Chorvatské republice. Svoboda podnikání a trhu je základem ekonomického systému. V této kapitole Chorvatská národní banka je definována jako centrální banka, která je při své činnosti měnové politiky nezávislá a odpovídá chorvatskému parlamentu.

Organizace vlády

Chorvatský parlament je definován jako zastupitelský orgán lidu a má zákonodárnou moc. Nejdůležitější funkcí parlamentu je přijímat zákony a měnit ústavu.

Lidový veřejný ochránce práv jako komisař chorvatského parlamentu bude chránit ústavní a zákonná práva občanů v řízeních před státní správou a orgány pověřenými veřejnou mocí. Je volen parlamentem na období 8 let.

Prezident Chorvatské republiky zastupuje a zastupuje Chorvatskou republiku doma i v zahraničí. Dbá na pravidelné a harmonizované fungování a stabilitu vlády státu a odpovídá za obranu nezávislosti a územní celistvosti. Je volen přímo lidmi na dobu 5 let a je omezen maximálně 2 mandáty. Nejdůležitějším úkolem prezidenta je být vrchním velitelem ozbrojených sil a být vůdcem během válečného stavu, kdy může vydávat dekrety se silou zákona. Je žalovatelný za jakékoli porušení ústavy. Chorvatský parlament rozhoduje o obviňování prezidenta, o kterém rozhoduje Ústavní soud.

Vládní moc Chorvatské republiky vykonává výkonnou moc. Vládu tvoří předseda vlády, jeden nebo více místopředsedů vlády a ministři. Prezident republiky svěřuje mandát k sestavení vlády osobě, která po rozdělení křesel v chorvatském parlamentu a po konzultacích požívá důvěry většiny svých členů. Vláda převezme svou povinnost, pokud je hlasování o důvěře schváleno většinou hlasů všech členů chorvatského parlamentu. Hlavní funkcí vlády je navrhovat právní předpisy, provádět zákony, řídit zahraniční a vnitřní politiku, řídit stát správu a starat se o ekonomický rozvoj. Vláda odpovídá chorvatskému parlamentu a parlament může hlasovat o nedůvěře, když vláda rezignuje.

Soudní moc vykonávají nezávislé a autonomní soudy. Nejvyšší soud je nejvyšší soud a zajišťuje jednotné uplatňování zákonů a stejnou spravedlnost pro všechny. Předsedu Nejvyššího soudu navrhuje prezident republiky a je volen chorvatským parlamentem na období 4 let. Soudní funkce je stálá. Soudci jsou voleni Národní soudní radou. Národní soudní rada se skládá z 11 členů volených chorvatským parlamentem z řad významných soudců, advokátů a univerzitních profesorů práva. Většina členů Národní soudní rady je z řad soudců.

Úřad státních zástupců je nezávislý a nezávislý soudní orgán, který je zmocněn a má v důsledku řízení proti osobám, které se dopustí trestných činů a jiných trestných činů, přijímat právní opatření na ochranu majetku Chorvatské republiky a poskytovat právní prostředky na ochranu ústava a zákon. Vedoucího veřejného žalobce Chorvatské republiky jmenuje chorvatský parlament na návrh vlády na funkční období čtyř let.

Ústavní soud Chorvatské republiky

Ústavní soud není součástí soudního systému, ale soudu sui generis. Skládá se z 13 soudců volených chorvatským parlamentem na období 8 let z řad významných právníků, zejména soudců, státních zástupců, právníků a univerzitních profesorů práva.[7]

Hlavní funkcí soudu je rozhodovat o souladu zákonů a jiných předpisů s ústavou, rozhodovat spory o příslušnost mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí, rozhodovat o obžalobě prezidenta republiky, dohlížet a zakázat politické strany a dohlížet na ústavnost a zákonnost voleb a národních referend.

Ústavní soud Chorvatské republiky zákon zruší, pokud zjistí, že je protiústavní. Při přezkumu právních předpisů se soud často opírá o takzvanou chorvatskou ústavní identitu a o chorvatskou národní identitu.[8]

Místní a regionální samospráva

Obce a města jsou útvary místní samosprávy, které vykonávají záležitosti místní jurisdikce, kterými jsou přímo naplňovány potřeby občanů, zejména záležitosti spojené s organizací lokalit a bydlení, územním a územním plánováním, veřejnými službami, péče o děti, sociální péče, základní zdravotní služby, školství a základní školy, kultura, tělesná výchova a sport, ochrana zákazníků, ochrana a zlepšování životního prostředí, požární ochrana a civilní ochrana.

Kraje jsou útvary regionální samosprávy, které vykonávají záležitosti regionálního významu, zejména záležitosti související se školstvím, zdravotnictvím, územním a územním plánováním, ekonomickým rozvojem, dopravou a dopravní infrastrukturou a rozvojem sítě školství, zdravotnictví , sociální a kulturní instituce.

Hlavnímu městu Záhřeb lze podle zákona přičíst status kraje.

Mezinárodní vztahy

Mezinárodní dohody se uzavírají v závislosti na povaze a obsahu mezinárodní dohody v pravomoci chorvatského parlamentu, prezidenta republiky a vlády Chorvatské republiky. Mezinárodní dohody, které znamenají přijetí změn zákonů, mezinárodní dohody vojenské a politické povahy a mezinárodní dohody, které finančně zavazují Chorvatskou republiku, podléhají ratifikaci chorvatským parlamentem. Mezinárodní dohody uzavřené a ratifikované v souladu s ústavou, zveřejňované a platné, jsou součástí vnitřního právního řádu Chorvatské republiky a z hlediska právních účinků jsou nad rámec zákona.

Postup pro přidružení Chorvatské republiky k aliancím s jinými státy může zahájit alespoň jedna třetina zástupců chorvatského parlamentu, prezidenta republiky a vlády Chorvatské republiky. Je zakázáno zahájit jakýkoli postup pro přidružení Chorvatské republiky k aliancím s jinými státy, pokud takové sdružení povede nebo může vést k obnovení jižního slovanského státního společenství nebo k jakékoli formě balkánského státu jakéhokoli druhu. O každém přidružení Chorvatské republiky rozhodne nejdříve chorvatský parlament dvoutřetinovou většinou hlasů všech zástupců. Veškeré rozhodnutí týkající se přidružení Chorvatské republiky se přijímají v referendu většinou hlasů celkového počtu voličů ve státě.

Ustanovení tohoto článku týkající se přidružení se rovněž vztahují na podmínky a postup pro zrušení oddělení Chorvatské republiky.

Změna ústavy

Změny ústavy Chorvatské republiky může navrhnout alespoň jedna pětina členů chorvatského parlamentu, prezident republiky, vláda Chorvatské republiky a populární iniciativa, pokud jsou shromážděny platné podpisy 10% z celkového počtu voličů.

Rozhodnutí o změně ústavy se přijímá dvoutřetinovou většinou hlasů všech členů chorvatského parlamentu. V případě populární iniciativy je vypsáno referendum a ústava může být pozměněna i bez většinového hlasování v parlamentu.

Viz také

Reference

  1. ^ Sabor (25. července 1990). „Odluka o proglašenju Amandmana LXIV. Do LXXV. Na Ustav Socijalističke Republike Hrvatske“. Narodne novine (v chorvatštině). Citováno 2011-12-27.
  2. ^ Sabor (22. prosince 1990). "Ustav Republike Hrvatske". Narodne novine (v chorvatštině). Citováno 2011-12-27.
  3. ^ Sabor (20. ledna 1998). "Ustav Republike Hrvatske". Narodne novine (v chorvatštině). Citováno 2011-12-27.
  4. ^ Sabor (4. prosince 2000). "Ustav Republike Hrvatske". Narodne novine (v chorvatštině). Citováno 2011-12-27.
  5. ^ Sabor (25. dubna 2001). "Ustav Republike Hrvatske". Narodne novine (v chorvatštině). Citováno 2011-12-27.
  6. ^ 41 7.5.2001 Ustav Republike Hrvatske (pročišćeni tekst)
  7. ^ „Chorvatsko 1991 (rev. 2010)“. Představovat. Citováno 28. dubna 2015.
  8. ^ Toplak, Jurij; Gardasevic, Djordje (14.11.2017). „Koncepty národní a ústavní identity v chorvatském ústavním právu“. Přezkum středoevropského a východoevropského práva. 42 (4): 263–293. doi:10.1163/15730352-04204001. ISSN  1573-0352.