Centesimus annus - Centesimus annus

Centesimus annus; latinský pro „Stý rok“; Encyklika z Papež Jan Pavel II
Datum podpisu	1. května 1991
Předmět	Sté výročí encykliky Rerum novarum
Číslo	9 ze 14 pontifikátu
Text	V latině; V angličtině;
	← Redemptoris missio Veritatis nádhera →

Centesimus annus (Latinsky „stý rok“) je encyklika který napsal Papež Jan Pavel II v roce 1991 ke stému výročí Rerum novarum encyklika vydaná Papež Lev XIII v roce 1891. Je součástí většího souboru spisů, známého jako Katolické sociální učení, které stopují jejich původ Rerum novarum a nakonec Nový zákon.

Byla to jedna ze čtrnácti encyklik vydaných Janem Pavlem II. Kardinál Georges Cottier, Emeritní teolog Papežské domácnosti a kardinál-jáhen z Santi Domenico e Sisto, University Church of the Papežská univerzita svatého Tomáše Akvinského, Angelicum,^[1]^[2] měl vliv na vypracování encykliky.^[3]

Přehled

Napsáno v roce 1991, během posledních dnů Studená válka, Centesimus annus konkrétně zkoumá současné politické a ekonomické otázky. Encyklika je částečně vyvrácením marxista /komunistický ideologie a odsouzení diktátorských režimů, které ji praktikovaly. Konkrétní historický kontext, ve kterém byl napsán, přiměl papeže Jana Pavla II., Aby odsoudil hrůzy komunistických režimů po celém světě.

Encyklika pojednává o otázkách sociální a ekonomické spravedlnosti. Encyklika zahrnuje ochranu práv soukromého vlastnictví a právo zakládat soukromá sdružení, včetně odborových svazů. Srovnává socialismus s konzumem a identifikuje ateismus jako zdroj jejich společného popírání, důstojnosti lidské osoby.

Vracející se témata sociální a ekonomické spravedlnosti uvedená v Centesimus annus formulovat základní víry v sociální učení katolické církve. V celé encyklice papež vyzývá stát, aby byl prostředníkem spravedlnosti pro chudé a chránil lidská práva všech svých občanů, opakováním tématu z papeže Lva XIII. Rerum novarum.^[4] V otázce povinnosti státu hájit lidská práva papež Lev XIII. Uvádí:

Pokud jde o ochranu práv jednotlivců, mají bezbranní a chudí nárok na zvláštní pozornost. Bohatší třída má mnoho způsobů, jak se chránit, a potřebuje pomoc státu méně; vzhledem k tomu, že masa chudých nemá žádné vlastní zdroje, z nichž by mohla ustoupit, a musí hlavně záviset na pomoci státu. Z tohoto důvodu je třeba, aby lidé, kteří jsou výdělečně činní, protože většinou patří do druhé třídy, měli být vládou zvlášť chráněni a chráněni^[5]

Papež Jan Pavel II. Však také brání soukromé vlastnictví, trhy a čestné podnikání jako nezbytné prvky systému politické ekonomie, který respektuje důstojnost jednotlivce a umožňuje mu vyjádřit svou plnou lidskost. Formuluje argument „neviditelné ruky“ Adama Smitha:

Člověk se naplňuje využitím své inteligence a svobody. Přitom využívá věci tohoto světa jako předměty a nástroje a dělá je svými vlastními. Základem práva na soukromou iniciativu a vlastnictví je tato činnost. Prostřednictvím své práce se člověk zavazuje, nejen kvůli sobě, ale také pro ostatní a s ostatními. Každý člověk spolupracuje na práci druhých a pro jejich dobro. Člověk pracuje tak, aby zajišťoval potřeby své rodiny, své komunity, svého národa a nakonec celého lidstva.

Zásady

Všeobecné

Důstojnost a práva pracovníka (č. 3).
Právo zakládat profesní sdružení zaměstnavatelů a pracovníků (č. 3).
Právo na soukromé vlastnictví (č. 6).
Právo na spravedlivou mzdu (č. 8).
Právo svobodně plnit své náboženské povinnosti / svoboda náboženského vyznání (č. 9).
Boží království nelze zaměňovat s žádným dočasným královstvím (č. 25).
Bránit a podporovat důstojnost a práva lidských osob bez ohledu na osobní přesvědčení (č. 22).

Solidarita

Vcítit se do lidí kolem vás a učinit z nich dobro, což umožňuje společné hledání společného dobra (# 10).
Člověk nemůže být chápán na základě samotné ekonomiky ani definován členstvím ve třídě, ale v rámci kultury (č. 24).
Práva lidského svědomí musí být zcela uznána (č. 29).
Zákon je svrchovaný, nikoli svévolná vůle jednotlivců (# 44).

Subsidiarita

Komunita vyššího řádu by neměla zasahovat do vnitřního života komunity nižšího řádu a zbavovat ji funkce, ale měla by ji v případě potřeby podporovat a pomáhat koordinovat její činnost s aktivitami zbytku komunity. společnost, vždy s ohledem na společné dobro (# 48).

Synopse

Úvod

Rerum novarum má pro církev „velký význam“; „vitální energie“, které uvolnil, se stále zvyšuje (# 1).
Rerum novarum lze použít k ohlédnutí za základními principy, „rozhlížení se“ po nových událostech a pohledu do budoucnosti (č. 3).
Analýza historie a současných událostí je nezbytná pro misi evangelizace církve (č. 3).

Charakteristika Rerum novarum

Rerum novarum se pokusil reagovat na konflikt mezi kapitálem a prací (č. 5).
Lev XIII. Dal Církvi paradigma a korpus, který měl analyzovat, posoudit a naznačit směry společenské reality (č. 5).
Učit a šířit její sociální nauku je podstatnou součástí evangelizačního poslání církve (č. 5).
Kromě „evangelia“ (č. 5) nemůže existovat skutečné řešení „sociální otázky“.
Rerum novarum důrazně potvrzuje důstojnost práce a práva na soukromé vlastnictví, soukromá sdružení, spravedlivou mzdu a svobodné vykonávání náboženských povinností (č. 6-9).
Rerum novarum 'Kritika socialismu a liberalismu je stále aktuální i dnes (č. 10).
Rerum novarum 'Důraz na práva chudých a bezbranných svědčí o kontinuitě možnosti pro chudé (č. 11).
Vedoucí světlo z Rerum novarum je jeho pohled na lidskou důstojnost (# 11).

Směrem k „novým věcem“ dneška

Základní chybou socialismu je jeho nepochopení lidské osoby jako jednoduše prvku (č. 13).
Tato chyba pramení z ateismu a vede k narušení práva a lidské svobody (č. 13).
Ateismus a pohrdání lidskou osobou způsobují třídní boj a militarismus (č. 14).
Stát, který respektuje zásadu subsidiarity, má pozitivní úlohu při určování právního rámce ekonomických záležitostí (č. 15).
Role dělnického hnutí v ekonomické reformě byla důležitá (č. 16).
Rerum novarum postavil se proti ideologiím nenávisti a ukázal, jak lze násilí překonat spravedlností (č. 17).
Od roku 1945 v Evropě nastala nevojnová situace, ale ne skutečný mír: mnoho lidí ztratilo schopnost ovládat svůj vlastní osud; „šílené“ závody ve zbrojení pohltily životně důležité zdroje; násilné extremistické skupiny našly okamžitou podporu; atomová hrozba utlačovala svět (# 18).
Po druhé světové válce došlo k dekolonizaci. Skutečné nezávislosti rozvojových zemí brání zahraniční ekonomická a politická kontrola a nedostatek kompetentní profesionální třídy (č. 20).
Od roku 1945 vzrostlo povědomí o lidských právech - s ústředním bodem OSN - (č. 21).
OSN se dosud nepodařilo zavést nepřetržitě příznivou politiku rozvojové pomoci ani účinný systém řešení konfliktů jako alternativu k válce (# 21)

Konec studené války

V roce 1989: ve východní Evropě poklesly represivní režimy; některé země třetího světa zahájily přechod na spravedlivější a participativní struktury (# 22).
Závazek církve bránit a prosazovat lidská práva byl důležitým příspěvkem k událostem roku 1989 (č. 22).
Faktory, které přispěly k pádu represivních režimů: porušování práv pracovníků (č. 23); neefektivnost ekonomického systému (# 24); duchovní prázdnota způsobená ateismem (č. 24).
Nenásilným, pokojným protestem bylo dosaženo téměř všech změn ve východní Evropě (č. 23).
Události roku 1989 by byly nemyslitelné bez modlitby a důvěry v Boha (č. 25).
Události roku 1989 ilustrují příležitosti lidské svobody spolupracovat s Božím plánem, který jedná v historii (č. 26).
V některých zemích byly události roku 1989 výsledkem setkání církve s dělnickým hnutím (č. 26).
Události roku 1989 ukázaly, že sociální doktrína církve (stejně jako konkrétní závazek) integrálního osvobození člověka nevyžaduje „nemožný“ kompromis mezi křesťanstvím a marxismem (č. 26).
Jsou zapotřebí mezinárodní struktury, které mohou ekonomicky a morálně pomoci znovu vybudovat země, které opustily komunismus (č. 27).
Pád marxismu zdůraznil vzájemnou závislost člověka (č. 27).
Mír a prosperita jsou zboží, které patří celé lidské rase (č. 27).
Je zapotřebí podpora pro východní Evropu, aniž by došlo k uvolnění pomoci pro třetí svět (č. 28).
Musí dojít ke změně priorit a hodnot, na nichž jsou učiněna ekonomická a politická rozhodnutí (č. 28).
Povýšení chudých je příležitostí pro morální, kulturní a ekonomický růst celého lidstva (č. 28).
Na rozvoj je třeba pohlížet plně lidsky, a nikoli pouze ekonomicky (# 29).

Soukromé vlastnictví a univerzální určení hmotného zboží

Katolické sociální učení potvrzuje právo na soukromé vlastnictví, které je omezeno společným účelem zboží (č. 30).
Práce, která je dnes naší prací s ostatními a pro ostatní, je lidskou reakcí na Boží dary (č. 31).
Vlastnictví know-how, technologie a dovedností převyšuje půdu jako rozhodující výrobní faktor (# 32).
Většina lidí dnes nemá prostředky ani možnost získat základní znalosti pro vstup do světa technologií a vzájemné komunikace. Jsou tedy vykořisťováni nebo marginalizováni (# 33).
Lidské nedostatky kapitalismu zdaleka nezmizí (č. 33).
Mnoho lidských potřeb není ve svobodném tržním hospodářství uspokojeno (# 34).
Je to „přísná povinnost spravedlnosti a pravdy“ a požadavek důstojnosti pomoci potřebným lidem získat odborné znalosti a rozvíjet dovednosti pro vstup do moderní ekonomiky (č. 34).
Volný trh je nejúčinnějším nástrojem pro využívání zdrojů a efektivní reakci na něj solventní a obchodovatelné zdroje (# 34).
Existují lidské potřeby, které „nenacházejí místo na trhu“; spravedlnost vyžaduje, aby tyto základní potřeby „neuspokojily“ (č. 34).
Stát musí kontrolovat trh, aby zaručil uspokojení základních potřeb společnosti, ale církev „uznává legitimitu role zisku" (#35).
Obchodní firma je společenství osob, které se snaží uspokojit své základní potřeby a tvoří skupinu ve službách společnosti (č. 35).
Lidské a morální faktory jsou pro život firmy stejně důležité jako zisk (č. 35).
Porážka „skutečného socialismu“ nenechává kapitalismus jako jediný model ekonomické organizace (č. 35).
Silnější národy musí nabídnout slabším národům příležitost zaujmout místo v mezinárodním řádu (č. 35).
Zahraniční dluh chudších zemí je třeba řešit způsobem, který respektuje právo národů na obživu a pokrok (č. 35).
Konzumerismus vytvořil postoje a životní styl, které poškozují fyzické a duchovní zdraví lidí (č. 36).
Je nutné vytvořit životní styl, v němž hledání možností určuje pravda, krása, dobro a společné dobro (č. 36).
Sdělovací prostředky mají zvláštní roli při podpoře pocitu obecné odpovědnosti (č. 36).
Ekologická otázka zdůrazňuje lidskou odpovědnost vůči budoucím generacím (č. 37).
Sociální struktury mohou vytvářet prostředí napomáhající hříchu, které brání plné lidské realizaci (# 38).
Rodina založená na manželství mezi mužem a ženou je svatyně života (# 39).
Ke skutečnému odcizení člověka dojde, když člověk odmítne překonat své já a žít soběstačný život v autentické lidské komunitě orientované na Boha (č. 41).
Se zhroucením komunismu by měl být kapitalismus s obchodem, trhy, soukromým majetkem a svobodnou lidskou kreativitou v hospodářském sektoru cílem rozvojových zemí. Marxistické řešení selhalo, ale ve třetím světě stále existuje marginalizace, vykořisťování a odcizení (č. 42).
Sociální učení církve by mělo sloužit spíše jako orientace než jako vzor pro řešení problémů (43).
Hlavním úkolem státu je zaručit bezpečnost osobní svobody a soukromého majetku a zabránit monopolům (č. 48).
Musíme mít důvěru v lidský potenciál chudých a v jejich schopnost zlepšit své vlastní podmínky prostřednictvím práce a ekonomické prosperity (č. 52).

Stát a kultura

Kořen moderní totality se nachází v jejím popření transcendentní důstojnosti lidské osoby. (# 44)
Při obraně své vlastní svobody církev hájí důstojnost lidské osoby (č. 45).
Církev si cení každého demokratického systému, který zajišťuje schopnost jejích občanů se na něm podílet (# 46).
Demokratické systémy musí upevnit své základy výslovným uznáním určitých práv, zejména práva na život, pracovat a založit rodinu (# 47).
Některé demokracie ztratily schopnost rozhodovat pro společné dobro (# 48).
Státy, respektující subsidiaritu, musí zaručit svobodu, bezpečnost a lidská práva (č. 48).
Stát „sociální pomoci“ vede ke ztrátě lidské energie; nadměrný nárůst byrokratických veřejných agentur není nejlepším způsobem řešení těchto problémů (č. 48).
Církev - prostřednictvím charity, solidarity a dobrovolnické práce - vždy patřila mezi potřebné (49).
Kultura dosahuje svého charakteru hledáním pravdy (# 50).
Přínosem církve pro kulturu je formování lidských srdcí pro mír a spravedlnost (č. 51).
Kultura míru musí podporovat rozvoj a poskytovat chudým realistické příležitosti (č. 52).
Tento úkol může vyžadovat změny v životním stylu, které snižují plýtvání zdroji (# 52).

Lidé jako cesta církve

Účelem Církve je péče a odpovědnost nejen za lidstvo, ale také za každého jednotlivce (č. 53).
Sociální učení církve je nástrojem evangelizace ke spáse (54).
Církev přijímá „význam lidstva“ z Božského zjevení (č. 55).
Západní země riskují, že zhroucení „skutečného socialismu“ uvidí jako vítězství svých vlastních systémů, a nemusí v těchto systémech provést nezbytné změny (# 56).
Sociální základ evangelia musí fungovat jako základ a motivace k akci, protože vydávání svědectví o spravedlnosti a míru je důvěryhodnější než logické argumenty (č. 57).
Možnost pro chudé se neomezuje pouze na chudobu hmotnou, ale zahrnuje také chudobu kulturní a duchovní (č. 57).
Láska se konkretizuje při prosazování spravedlnosti, která vyžaduje změny v životním stylu, modelech výroby a spotřeby a strukturách moci (č. 58).
K uspokojení požadavků spravedlnosti je zapotřebí milosti (č. 59).
Sociální učení církve vstupuje do dialogu s ostatními obory zabývajícími se lidstvem (č. 59).
Lidé, kteří nevyznávají žádné náboženské víry, mohou přispět k tomu, že se ze sociální otázky stane etický základ (# 60).
Církev se cítí povinna odsoudit chudobu a nespravedlnost, i když její výzva nenajde přízeň všech (č. 61).^[6]

Dopad

Na rozdíl od papeže Lva XIII., Který svou encykliku adresoval biskupům katolické a pravoslavné církve, papež Jan Pavel II. Svou encykliku směřuje jak k biskupům katolické a pravoslavné církve, tak ke všem členům církve.

Dokument začíná poukázáním na různé události, které se staly v roce 1989, ale co je důležitější, jak zahrnoval delší období 1800 s diktátorskými a represivními režimy. Tato kapitola vyjadřuje význam použití morálního, mírového a zviditelnění pravdy ke snížení diktatury nebo čehokoli jiného, co mohlo mít, což bylo negativní pro společnost jako celek. Tento přístup byl opačný k tomu, co si marxisté mysleli, že by mělo být dodržováno. Marxista věřil, že takové záležitosti bude možné vyřešit pouze společenským konfliktem. Na neefektivnost ekonomického systému v různých dimenzích se také velmi dívalo dolů. Bylo jasně řečeno, že „žádná politická společnost by nikdy neměla být zaměňována s Božím královstvím“, protože mnoho firem kvůli průmyslovému rozvoji mělo pocit, že by mohlo získat „království“ kvůli bohatství a finanční úrovni, které jim byly poskytnuty. cítí se v určité fázi dokonalosti. Celkově tato kapitola podává přehled toho, jak měly události roku 1989 celosvětový význam kvůli negativním a pozitivním výsledkům, které přinesly celé lidské společnosti.