Adwan povstání - Adwan Rebellion
| Majed Rebellion | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| |||||||
| Bojovníci | |||||||
| Sultán Adwan síly |
| ||||||
| Velitelé a vůdci | |||||||
| Sultan Majed Adwan |  Frederick Peake Emir Abdullah I. z Jordánska Shiekh Kraiem Bin Nahar Šejk Minwar Hadid Mithqal Fayez | ||||||
| Zúčastněné jednotky | |||||||
| Adwan Ajarmah Bani Hamidah | Arabská legie Bani Sakher Abbad AL-Karak | ||||||
| Síla | |||||||
| 300 jezdců 500 válečníků[1] | Neznámý | ||||||
| Ztráty a ztráty | |||||||
| 86 (z toho 13 žen) | Neznámý | ||||||
| Asi 100 zabito | |||||||
The Adwan povstání nebo Balqa Revolt[1] bylo největším povstáním proti nově zřízené transjordánské vládě v čele s Mezharem Ruslanem během prvních let.
Povstání začalo kvůli sváru mezi Adwan a Bani Sakher kmeny Balqa region vedený Majedem Adwanem a Mithqal Fayez resp. Mithqal Fayez byl zvýhodněn Emir Abdullah a Emir si za to vysloužil hněv Adwana. Pokus Emira Abdulaha o usmíření s Adwanem byl odmítnut. Adwan si získal sympatie mladých městských transjordánských intelektuálů, kteří začali požadovat demokratickou vládu a stále více jim záviděli Libanonce, Syřany a Palestince, kteří si monopolizovali klíčové pozice transjordánské vlády.
Sultán Adwan přijel do Ammánu v srpnu 1923 v čele ozbrojené demonstrace požadující ústavní vládu pod heslem „Jordán pro Jordánce“. Vyjednával s Emirem, který souhlasil s výměnou vlády, ale zatkl tři postavy za spiknutí proti státu. V reakci na to sultán Adwan později opět postupoval na Ammán a obsadil dvě základny četnictva. Adwan byl poražen v divokém boji s Emirovými silami vedenými britským důstojníkem Frederick Peake. Výsledkem je, že vůdce vzpoury, Sultán Adwan, uprchl se svými syny do Sýrie. Obecná milost v březnu 1924 záležitost ukončila.[1]
Pozadí
Nejzávažnější hrozby pro emir Abdullah pozice v Transjordánsko byly opakovány Wahhábijské nájezdy z Najd do jižních částí jeho území.[2] Emir byl bezmocný, aby tyto nájezdy odrazil sám, a tak si Britové udržovali vojenskou základnu s malou letectvo, u Marky, blízko Ammán.[2] Tuto sílu bylo možné snadno použít proti wahhábistům Ikhwan. Britská armáda, která byla hlavní překážkou proti Ikhwan, a byl také začleněn na pomoc emir Abdullah s potlačením místních povstání v Kura a později Sultán Adwan.[2]
Začátky povstání (revoluce)
S koncem Kura záležitost se jako spor mezi ... začala objevovat další výzva k hášimovské vládě Bani Sakher beduín, vedený Mithqal Fayez —Zvýhodněný zejména Emir Abdullah a Adwan beduíni z Balqa v čele s princem Majedem Adwanem, otcem Sultán Adwan.[2] Nebezpečně vystaven Wahhábijské nájezdy z Arábie, emir Abdullah neměl v úmyslu odcizit sultána Adwana, i když věnoval zvláštní pozornost Bani Sakher. Přesto, když se Abdullah pokusil o smíření při oficiální návštěvě sultána Adwana, byl údajně potrestán odmítnutím.[2] Proti Abdullahově kmenové politice se Sultanovi dostalo podpory z neočekávaného směru - vzdělaní členové mladé generace ve velkých městech Irbid, jako sůl a al-Karak, který začal kritizovat Abdullahovu autokracii a požadoval demokratickou vládu.[2] Nová generace městských intelektuálů stále více záviděla Libanoncům, Syřanům a Palestincům, kteří si monopolizovali klíčové pozice transjordánské vlády a správy.
V srpnu 1923 dorazil Sultan Ammán v čele ozbrojené demonstrace, otevřeně podporuje populární požadavky na ústavní, parlamentní vládu a tlačí na emíra pro některé naléhavé ekonomické problémy, ale ve skutečnosti ukazuje „kdo byli skutečnými pány regionu Balqa“ (tj. Adwan a ne Bani Sakher ).[2] Nepřipravený na zúčtování Emir Abdullah přijal sultána, vyslechl jeho požadavky a slíbil jeho náležitou pozornost.[2] Aby umlčela opozici, byla stálá vláda odvolána a byla vytvořena nová.[2] Abdullah se však rozhodl, že projev vzdoru zavedené autority nemůže zůstat nepotrestán a Mustafa Wahbi Tal a další dvě postavy, které podporovaly sultána, byly zatčeny a obviněny ze spiknutí proti státu.[2]
Sultánův útok
Sultán se začal bát následků Talova procesu a rozhodl se udeřit jako první. Plnou silou postupoval na Ammán a obsadil dvě základny četnictva u západních vchodů do hlavního města.[2]
Na rozdíl od předchozí doby byly Peakeovy síly dobře připravené. Adwanovy síly byly v divoké bitvě poraženy a odvedeny k útěku.[2] Zajatci vzatí mezi útočníky byli vyhnáni do Hejazu, zatímco sultán a jeho synové uprchli do Sýrie a hledali útočiště v Jabal al-Druze.[2]
Následky
V březnu 1924 povolil generální milost všem adwanským vyhnancům vrátit se domů.[2] Oba Kura a Adwanské povstání přiměly Abdulláha pochopit základní potřebu efektivní ozbrojené síly, i když tato síla byla pod britským, nikoli arabským velením.
Některé kmenové nepokoje se v zemi vařily ještě několik let po potlačení povstání Adwana. V roce 1926 musela vláda vyslat sílu k potlačení vzpoury ve Wadi Musa, kde vesničané odmítli platit daně a zmocnili se místního četnického úřadu a vládního domu.[2]