Svazek 1 (album Fabrizio De André) - Volume 1 (Fabrizio De André album)

Sv. 1º
Studiové album podle Fabrizio De André
Uvolněno	1967
Nahráno	18. - 25. července 1964
Žánr	Lidově
Délka	30:29
Označení	Bluebell Records (BBLP 39)
Výrobce	Gian Piero Reverberi A. Malcotti
Fabrizio De André chronologie
Sv. 1º (1967) Tutti morimmo a stento (1968)
Opětovné vydání krytu
Přední obálka reedice z roku 1967
Nezadaní z Sv. 1º
„Preghiera in Gennaio / Si chiamava Gesù“ Vydáno: 1967 „Via del Campo / Bocca di rosa“ Vydáno: 1967 „Caro amore / Duchovní“ Vydáno: 1967 „La canzone di Barbara / Carlo Martello ritorna dalla battaglia di Poitiers“ Vydáno: 1968 „Carlo Martello ritorna dalla battaglia di Poitiers / Il testamento“ Vydáno: 1968 „La stagione del tuo amore / Spiritual“ Vydáno: 1971

Profesionální hodnocení

Zkontrolujte skóre
Zdroj	Hodnocení
Veškerá muzika	[1]

Hlasitost 1 (Sv. 1º) je druhé studiové vydání od italština písničkář Fabrizio De André a jeho první pravda studiové album. Poprvé byl vydán v 1967 na Bluebell Records. Jedná se o sbírku re-nahrávek raných singlů De André, dříve vydaných na Karim označení.

Seznam skladeb

Všechny skladby píše Fabrizio De André, pokud není uvedeno jinak^{[poznámky 1]}.

Písničky

„Preghiera in Gennaio“

(„Modlitba v lednu“)

Píseň je věnována památce Fabrizioova dlouholetého přítele Luigi Tenco, který spáchal sebevraždu v lednu téhož roku poté, co se zúčastnil Festival italské písně z Sanremo a nepostoupení do finální soutěže.^[2] Texty pojednávají o tématu sebevražda a Kostel Systematické odsouzení těch, kteří se zabijí.

„Marcia nuziale“

(„Svatební pochod“)

Přeložená verze písně „La Marche nuptiale“, napsaná v 1956 podle Georges Brassens, který De André vždy považoval za mistra i za jeden ze svých největších zdrojů inspirace.

"Duchovní"

Tato píseň, věrná svému názvu, je duchovní ve kterém De André zpívá hlubokým hlasem, podobně jako u Afro-Američan zpěváci. Texty lze číst jako skutečný projev chvály Bůh, jako v nejlepší americké tradici evangelium, ale jejich obecný neformální tón, stejně jako umístění písně v seznamu skladeb alba - přichází těsně před netradičním vyobrazením Ježíš - oba poukazují na mírně cynický, oddělený přístup De André k organizovanému náboženství obecně. To je zvláště jasné v posledních dvou řádcích: „Bože nebes, počkám na tebe; v nebi a na Zemi tě budu hledat.“ Během svého posledního natočeného živého vystoupení, dne 14. února 1998, De André řekl: „Pokud by Bůh neexistoval, měli bychom ho vymyslet - což je přesně to, co lidstvo dělá posledních 2000 let.“

„Si chiamava Gesù“

(„Byl nazýván Ježíšem“)

Zpěvačka vypráví příběh Ježíš avantgardním způsobem a řekl, že jeho cílem není oslavovat někoho, o kom věří, že „nebyl ničím jiným než člověkem, který se zapsal do historie jako bůh“.^{[poznámky 4]} Při zachování ateista z pohledu De André projevuje velkou úctu a obdiv lidské postavě Ježíše, kterého definoval jako „největšího revolucionáře všech dějin“.

„La canzone di Barbara“

(„Píseň Barbory“)

Píseň o nevěrné dívce jménem Barbara. Jednalo se o poslední skladbu z alba, která vyšla jako singl, s odlišným mixováním a vystřižením některých kytarových partů.

„Via del Campo“

V této písni, částečně inspirované Janov transvestita "Morena",^[3] De André vyjadřuje soucit s nižšími společenskými třídami. Via del Campo byla nechvalně známá ulice Janov, známý v 60. letech jako domov prostitutek, transvestity a chudí lidé. Tato skladba obsahuje hudbu Enzo Jannacci píseň „La mia morosa la và alla fonte“, kterou De André mylně považoval za středověkou baladu znovuobjevenou Dario Fo. Jannacci si píseň sám nahrál 1988 album Vengo anch'io. Ne, tu ne.

„Caro amore“

("Drahá lásko")

Když bylo album znovu vydáno v roce 1971 pod nově narozeným Produttori Associati label, tato skladba, jejíž hudba je převzata z druhé věty Adagio z Joaquín Rodrigo je 1939 Concierto de Aranjuez, byl vyřazen z alba na žádost samotného Rodriga, který neschválil použití textů De André s jeho hudbou. Píseň byla nakonec nahrazena „La stagione del tuo amore“ („Sezóna tvé lásky“), originálem De André, který se objevil v každé další reedici.

„Bocca di Rosa“

(„Rose Mouth“)

Možná na základě Brassens „píseň“Statečná Margot " (1952 ), je to jedna z nejznámějších písní De André a jak uvedl sám zpěvák, ta, která se mu „nejvíce podobá“.^[4]
Píseň vypráví příběh cizí dívky (Bocca di Rosa, která není prostitutkou, protože - jak píseň uvádí - nikdy nepožaduje peníze), jejíž vášnivé a libertinové chování rozruší ženy v městečku Sant'Ilario. Ženy považovaly její chování za nepřijatelné a obrátily se k Policejní komisař, který pošle čtyři četníci nasadit ji do prvního vlaku mimo město. Všichni muži ve městě se shromažďují na stanici, aby pozdravili ženu, která „přinesla městu lásku“. Na následující stanici ji přivítá ještě více lidí, včetně kněze, který chce, aby byla po jeho boku během následujícího průvod, nedaleko od sochy Panna Maria, tedy „přenášení posvátné a světské lásky po městě“.^{[poznámky 5]}
Postava Bocca di Rosa byla v románu přepracována s různými konotacemi Un destino ridicolo, spoluautorem De André a spisovatele Alessandra Gennariho.
Podle novin Il Secolo XIX,^[5] inspirátor písně zemřel 14. června 2010 ve věku 88 let v Sampierdarena nemocnice, v Janov. De Andréova vdova, Dori Ghezzi a jeho dlouholetý přítel Paolo Villaggio oba popřeli, aby se s ní De André někdy setkal, přestože zpěvák uvedl novinám opak Repubblica v roce 1996.^[6]

Kontroverze

„Bocca di Rosa“ bylo znovu nahráno s různými texty pro první reedici alba. Fiktivní město Sant'Ilario, pojmenované podle skutečného předměstí města Janov byl přejmenován na „San Vicario“. Také po „zdvořilém tlaku ze sboru Carabinieri “, z textů byla vyňata linie, která kritizovala sbory vymáhání práva (s výslovnou zmínkou o Carabinieri).^[7] Tato „cenzurovaná“ verze písně byla uvedena v každé další reedici. Původní verze byla zahrnuta do posmrtný 2005 kompilační album In direzione ostinata e contraria.

"La morte"

("Smrt")

Hudba k této písni je převzata z písně „Le verger de Roi Louis“, kterou složil Georges Brassens s text podle Théodore de Banville. Hlavním tématem je nevyhnutelnost smrti, která udeří bez jakéhokoli varování bez ohledu na totožnost oběti nezastavitelně.

„Carlo Martello ritorna dalla battaglia di Poitiers“

(„Charles Martel se vrací z bitvy u Poitiers“)

Píseň je parodií na křesťanskou středověkou tradici založenou na historické postavě Charles Martel.
Martel, vracející se vítězně po Battle of Tours, je „cítit touhu po lásce více než zranění těla“^{[poznámky 6]} a využívá svého postavení krále k získání sexuálních laskavostí od krásné rolnické dívky. Poté, když dívka poté požaduje platbu za její „služby“ (čímž se odhalila jako prostitutka), Martel rychle naskočila na svého koně a komickým způsobem odjela pryč.
Píseň napodobuje starodávný Occitan text žánr „Pastorela “, který se točil kolem setkání rytířů s pastýřkami v bukolických sadách, jako jsou potoky a vodní úseky.
Myšlenka na píseň se zrodila v den listopadu 1962, kdy De André a Paolo Villaggio byli v Villaggioově domě v Janov, oba čekají, až jejich manželky porodí. De André hrál melodii na kytaru a Villaggio, velmi milující historii, okamžitě přemýšlel o tom, že k ní napíše texty o Charlesi Martelovi. O týden později byly texty hotové.^[8]
Několik poetické licence jsou použity v textech:

• Charles Martel nikdy nebyl jen králem Starosta paláce pod Merovejci králové.
• The Battle of Tours konalo se v měsíci říjnu, ne na jaře.^{[poznámky 7]}

Píseň byla poprvé vydána jako B-strana a singl v 1963 a bylo znovu nahráno pro album s určitými rozdíly, jmenovitě označené Boloňský přízvuk De Andrého výkladu dívky a trubka sóla mezi jednotlivými verši.

Historie vydání

Poznámky

Reference