Princ z Homburgu (hra) - The Prince of Homburg (play)

Tento článek je o hře Kleista. Pro další použití viz Princ z Homburgu.
Peter Simonischek jako Kurfürst a August Diehl jako Homburg, Salcburský festival 2012

Princ z Homburgu (Němec: Der Prinz von Homburg, Prinz Friedrich von Homburgnebo úplně Prinz Friedrich von Homburg oder die Schlacht bei Fehrbellin) je hra od Heinrich von Kleist napsáno v letech 1809–10, ale provedeno až v roce 1821, po autorově smrti.

Název se vztahuje ke skutečnému princi z Homburgu na Bitva o Fehrbellin v roce 1675, Friedrich von Hessen-Homburg (1633–1708), ale za jménem a místem je jen malá, pokud vůbec nějaká podobnost Romantický postava ve hře a stejnojmenný Friedrich, mnohaletý úspěšný profesionální voják.

Hra byla několikrát natočena a inspirovala operu Der Prinz von Homburg podle Hans Werner Henze (premiéra 1960).

Spiknutí

Akce se koná v Fehrbellin a v Berlíně, 1675. The Princ z Homburgu, mladý důstojník Velký volič (Frederick William I., Volič Brandenburga), je po dlouhé kampani vyčerpán. Ve spánku si oblékne vavřínový věnec. Několik šlechticů si toho všimne a Velký kurfiřt hraje na prince, který ho vede k tomu, aby prohlásil svou lásku k neteři kurfiřta Natalie. Je schopen si vzít jednu z jejích rukavic. Po probuzení ze snu je Princ zmaten rukavicí v ruce. Když se na příští válečné radě diskutuje o plánech na další bitvu a rozdávají se povinnosti, princ je zmaten vzhledem princezny Natalie, která se odhalí jako majitelka rukavice, a on je roztržitý do té míry, že nedokáže přijmout své rozkazy, které nemají zaútočit na nepřítele bez přímého rozkazu. Na rozdíl od svých pokynů útočí na nepřítele na Bitva o Fehrbellin - a vyhrává.

Volič však jde především o kázeň. Bez ohledu na vítězství má princ zatčen za neuposlechnutí rozkazu a pokus o válečný soud kde je princ odsouzen k smrti. Zpočátku nedokáže pochopit vážnost situace a začíná být skutečně znepokojen, až když uslyší, že kurfiřt podepsal jeho rozsudek smrti. Realita jeho situace zasáhne domov, až když mu bude ukázán hrob, který pro něj byl vykopán. Ve slavné a kontroverzní „scéně strachu ze smrti“ (Todesfurchtszene) Princ prosí o život, připravený se na oplátku vzdát všeho, co je mu drahé. Když se kurfiřt dozví o princově reakci, je i on zmatený, možná užasnutý, ale tvrdí, že má největší respekt k princovu pocitu. Místo toho, aby jej jednoduše omilostnil, si však stanoví podmínku: pokud může princ skutečně označit jeho odsouzení za nespravedlivé, bude omilostněn. Tato otázka vznáší prince do stavu osvícení: přemůže strach ze smrti a je připraven „oslavit“ rozsudek sebevraždou. Zůstává diskutabilní, zda skutečně považuje svůj trest za oprávněný. Nikdy nevyjde najevo, do jaké míry to kurfiřt naplánoval, aby mu dal lekci.

Natalie mezitím bez legitimního příkazu odvolala Kottwitzův pluk, aby získal podporu pro Homburgovu milost. Tváří v tvář obecnému tlaku, který na něj nyní působí, volič nyní poslouchá své důstojníky. Kottwitz je toho názoru, že na poli bitvy se počítá vítězství, a že neexistuje nic, co by princi vytýkalo. Hohenzollern jde dále a přisuzuje vinu voliči, protože trikem, který na něj hrál, způsobil princovu zmatek a následnou neposlušnost, a proto nese odpovědnost sám. A konečně se volič zeptá důstojníků, zda jsou rádi, že si nadále věří v princovo vedení - kterému všichni říkají ano.

Princ se o své milosti nedozví nic, ale je veden se zavázanýma očima na čerstvém vzduchu ve víře, že má být popraven. Neexistuje však žádná kulka: místo toho ho neteř kurfiřta korunuje vavřínovým věncem. Na otázku, zda se jedná o sen, odpovídá Kottwitz: „Sen, co jiného“ („Ein Traum, byl syn“). Princ omdlí.

Postavy

  • Friedrich Wilhelm, Kurfürst von Brandenburg
  • Kurfürstin
  • Prinzessin Natalie von Oranien, jeho neteř
  • Feldmarschall Dörfling, velitel dragounského pluku
  • Prinz Friedrich Arthur von Homburg, generál kavalérie
  • Obrist Kottwitz, plukovník pluku princezny von Oranien
  • Hennings, plukovník pěchoty
  • Graf Truchß, plukovník pěchoty
  • Graf Hohenzollern, z voličského doprovodu
  • Rittmeister von der Golz a další

Historické pozadí

V jeho Mémoires pour servir à l'histoire de la maison de Brandenbourg, Fridrich Veliký popisuje jak Princ Friedrich Hessen-Homburg v Bitva o Fehrbellin zapojen do svévolné a urychlené útoku na nepřítele - a vyhrál bitvu. To se zdá být historicky nepodloženou anekdotou, ale Kleist ji stejně použil jako zdroj a rozvíjel předmět volně. Kleist zejména změnil princovu akci „bez expresních příkazů“ na akci „proti expresním příkazům“.

V době, kdy Kleist psal hru, existovala řada aktuálních případů neposlušnosti, které mohly být inspirací:

Slabost a pasivita pruský Král Friedrich Wilhelm III vůči Napoleon Neustálé rozšiřování jeho moci bylo velkým problémem pro mnoho jeho poddaných a současníků. Tváří v tvář hrozbě, kterou Francouzi představují pro samotnou existenci země, se zvedla vlna pruského vlastenectví, proti kterému nebyl imunní ani sám Kleist.

Mladý Prince Louis Ferdinand Pruska zaútočil na nepřítele bez povolení v roce 1806 v Bitva o Saalfeld. Jeho útok byl neúspěšný a vyústil v porážku; sám princ v bitvě zemřel. Mnoho lidí nicméně ocenilo jeho odvahu a osobní angažovanost pro vlast a posmrtně se stal populárním národním hrdinou.

V roce 1809 pod velením majora Ferdinand von Schill mnoho neschválených vojenských akcí proti francouzským utlačovatelům provedl Prus Freikorps. Schill našel mnoho následovníků a příznivců mezi těmi, kteří se cítili zrazeni královským zanedbatelným odporem.

Recepce

Reliéf znázorňující prince z Homburgu na pomníku Heinricha von Kleista z roku 1910 ve Frankfurtu nad Odrou

Hra nebyla publikována ani produkována během Kleistova života. Autor svou práci věnoval Princezna Marianne z Hesse-Homburgu, pravnučka protagonistovy vnučky a manželky Princ William Pruska. Princezna cítila, že její rodinná čest byla hru uražena, a zablokovala její produkci. Ve zkrácené verzi pod názvem Die Schlacht von Fehrbellin měla premiéru ve Vídni v roce 1821, ale poté, co byla uvedena pouze čtyři představení Arcivévoda Karl namítal proti tomu. V roce 1828 to bylo poprvé provedeno v Berlíně, opět ve zkrácené podobě, ale po třech představeních to král zakázal.

Tato Kleistova poslední hra se setkala s odporem nejen jeho současníků. Scéna strachu ze smrti byla dlouho považována za neproveditelnou a byla vždy vynechána. Stejně kritizována byla princova spánková chůze a trik kurfiřta. Bylo to proto, že i když to byly věci, které byly přijatelné komedie urazili pravidla upravující zobrazované chování aristokratických postav tragédie. Jednalo se o konvenci, která skutečně zmizela jen krátce před První světová válka, kdy bylo možné vykreslit aristokrata jako komediální postavu, například Barona Ochse Hugo von Hofmannsthal je Der Rosenkavalier.

Heinrich Heine ocenil práci jako „jako by ji napsal génius samotné poezie“.[1] Pro de la Motte Fouqué byla to „nejbožská báseň, která kdy vycházela z Kleistova pera“.[2] Friedrich Hebbel nicméně poznamenal, že prostřednictvím zastoupení strachu ze smrti bylo dosaženo osvícení protagonisty, které by v jiných dílech mohlo být vyrobeno pouze samotnou smrtí.[3] Otto von Bismarck jednoduše si myslel, že princ je „slabý rákos - se strachem ze smrti“.[4]

Byl to velmi populární kousek, ale během Třetí říše, obecně s řadou významných změn, které jej přizpůsobily současným okolnostem. To mělo za následek jeho téměř úplné zanedbání v následujícím období druhá světová válka a na německou scénu se vrátilo jen pomalu.

Adaptace

Jevištní překlady

Popularitu hry mimo Německo lze vysledovat až do slavného roku 1951 Avignon výroba do Jean Vilar, s Gérard Philipe jako princ a Jeanne Moreau jako Natalie. Scénická hudba pro výrobu byla uvedena do provozu od Maurice Jarre (jeho první skóre). Následující rok, hra byla oživena Philipe a Jean Le Poulain na Théâtre des Champs-Élysées. Tato verze v některých detailech nenásleduje Kleistův originál. V závěrečné scéně, když je odstraněn šátek, se princ ocitne v kostele, který se má oženit s Natalie.

V roce 1976 byla hra vybrána k otevření divadla v Royal Exchange v Manchester. Přeložil jej Jonathan Griffin a režie Caspar Wrede s Tom Courtney v titulní roli.

V roce 2002 Neil Bartlett adaptoval a režíroval koprodukci hry provedené v Labutí divadlo z Royal Shakespeare Company a na Lyric Theatre Hammersmith. Volič hrál James Laurenson, princ Dan Fredenburgh a hrabě Heinrich Will Keen.[5][6]

V roce 2009 absolvovala turné Marie-José Malis s francouzskou jazykovou verzí vytvořenou pomocí Alain Badiou, výslovně se zeptat, zda existuje jiná možnost než smrt prince, a učinit diskusi o tématu součástí zážitku ze hry. Den před představením v Arles, 14. května 2009, uspořádala veřejnou diskusi v divadle a zeptala se veřejnosti, zda mají nějaké návrhy, jak by hra měla skončit, protože ona sama byla stále nerozhodná, jak ukončit hra. Tato podpora diskuse byla sama o sobě důležitým prvkem re-inscenace hry. V případě, že první noci v Arles přinejmenším princ a Natalia a voják přátelský k jejich věci vystřelí z místa, kde má být princ popraven.[7][8][9]

Princ z Homburgu, anglická divadelní adaptace Dennis Kelly, měl premiéru na Skladiště Donmar od 22. července do 4. září 2010, přičemž kurfiřta hrála Ian McDiarmid.[10] Tato adaptace změnila konec, takže se princ setkal s kurfiřtem, aby přijal rozsudek smrti a jako poslední přání požádal, aby kurfiřt spíše pokračoval ve válce se Švédskem, než aby uzavřel mír. Kurfiřt ctí toto umírající přání prince, ačkoli jakmile princ odejde, řekne svým generálům, že v něm bude pokračovat jen tři dny a nakonec přece jen uzavře mír - má pocit, že princ ho jednou svou prohnaností a vůlí téměř ztratil o vítězství neztratit to znovu na princovu žádost. Natalia rozptýlí květiny tam, kde má být zastřelen princ, který najde těsně předtím, než je sám zastřelen. Volič poté přednese projev nabádající svůj lid, aby pokračoval ve válce, ale setkává se s nepřátelským tichem. Tato změna konce byla kritizována dramatickými kritiky, včetně Michael Billington z Opatrovník[11][12]

V Sovětském svazu byla Kleistova hra pohrdána jako „oslava pruské armády“. Ruský překlad Princ z Homburgu byl dokončen Boris Pasternak v roce 1919, ale ke zveřejnění nebyl schválen, dokud Pakt Molotov-Ribbentrop.[13]

Jiná média

Hans Werner Henze na základě toho jeho opera Der Prinz von Homburg, ve třech dějstvích, poprvé provedeno v Hamburku v roce 1960. Bylo také několikrát natočeno pro kino a televizi, naposledy ve dvou italština verze: Il principe di Homburg, režie Gabriele Lavii (1983) a Il principe di Homburg, režie Marco Bellocchio (1997).

Poznámky

  1. ^ „Gleichsam vom Genius der Poesie selbst geschrieben“[Citace je zapotřebí ]
  2. ^ „Das göttlichste Gedicht, das je aus Kleists Feder hervorgegangen“[Citace je zapotřebí ]
  3. ^ Hebbel, Friedrich. Sämtliche Werke. Berlin, 1901. Sv. xi. 334, 3.
  4. ^ Craig, Gordon A. (1969). „Němečtí intelektuálové a politika, 1789–1815: Případ Heinricha von Kleista“. Středoevropské dějiny. 2 (1): 3–21. doi:10.1017 / S0008938900015028.
  5. ^ "Produkce prince z Homburgu | Theatricalia". theatricalia.com. Citováno 2020-04-08.
  6. ^ Billington, Michael (2002-02-01). „The Prince of Homburg, Swan, Stratford-upon-Avon“. Opatrovník. ISSN  0261-3077. Citováno 2020-04-08.
  7. ^ teletoulouse (9. března 2009). „Le Prince de Hombourg de Kleist au théâtre Garonne“ - přes YouTube.
  8. ^ http://www.lechangeur.org/IMG/pdf/LeMondeMalis.pdf
  9. ^ http://blogs.rue89.com/balagan/2009/03/17/marie-jose-malis-met-le-prince-de-hombourg-sur-ecoute-93709
  10. ^ „Donmar Warehouse site“.
  11. ^ Michael Billington (28. července 2010). "The Prince of Homburg - recenze". Opatrovník.
  12. ^ „Redakční - chvála ... dodržování scénáře“. Opatrovník. 30. července 2010.
  13. ^ Christopher Barnes. Boris Pasternak: Literární biografie, svazek 2. Cambridge University Press, 2004. ISBN  9780521520737. Str. 170.

Zdroje

  • Garland, H a M, 2000: Oxfordský společník německé literatury. OUP

Reference

  • Just, Renate, 1993: Recht und Gnade in Heinrich von Kleists Schauspiel ‚Prinz Friedrich von Homburg '. Göttingen: Wallstein
  • Wagener, Sybil, 2003: Kleist für Eilige. Berlín: Aufbau Verlag ISBN  3-7466-1997-1