Operace Faustschlag - Operation Faustschlag
Operace Faustschlag | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|
Část Východní fronta z první světová válka | |||||||
![]() Vstupují rakousko-uherská vojska Kamianets-Podilskyi, Západní Ukrajina s ikonickým hradem v pozadí | |||||||
| |||||||
Bojovníci | |||||||
![]() ![]() | ![]() | ||||||
Velitelé a vůdci | |||||||
![]() | ![]() | ||||||
Síla | |||||||
53 divizí | Neznámý |
The Operace Faustschlag ("Operation Fist Punch"), také známý jako Jedenáctidenní válka,[1] [2] byl Centrální mocnosti útočné v první světová válka. Byla to poslední velká akce na internetu Východní fronta.
ruština síly nebyly schopny vyvinout žádný vážný odpor kvůli nepokojům Ruská revoluce a následující Ruská občanská válka. Armády ústředních mocností proto dobyly obrovská území v Pobaltí, Bělorusko, a Ukrajina, nutit Bolševik vláda Ruska podepsat Brestlitevská smlouva.
Pozadí
Bolševici převzali moc v Rusku během Říjnová revoluce a oznámil, že Rusko se stáhne z války. V roce začaly rozhovory s ústředními mocnostmi Brest-Litovsk 3. prosince 1917 a 17. prosince vstoupilo v platnost příměří. Mírové rozhovory brzy následovaly a začaly 22. prosince.[3]
Jak jednání začala, představily Ústřední mocnosti požadavky na území, které okupovaly během období 1914–1916, včetně Polsko, Litva a západní Lotyšsko. Bolševici se rozhodli tyto podmínky nepřijmout a místo toho ustoupili od jednání, což nakonec vedlo k rozpadu příměří.[4] Leon Trockij, šéf ruské delegace, doufal, že odloží jednání, dokud v Německu nedojde k revoluci, která by je vytlačila z války.[5]
Trockij byl vedoucím zastáncem politiky „ani války, ani míru“ a dne 28. ledna 1918 oznámil, že sovětské Rusko považuje válku za ukončenou.[6] To bylo nepřijatelné pro Němce, kteří již přepravovali vojska do Západní fronta. Německý náčelník štábu, generál Max Hoffmann, odpověděl podepsáním mírová smlouva s Ukrajinská lidová republika dne 9. února a oznámil ukončení příměří s Ruskem za dva dny dne 17. února, což vedlo k obnovení nepřátelských akcí.[7]
Zatímco jednání probíhala, sovětský vrchní velitel Nikolai Krylenko dohlížel na demobilizaci a demokratizaci ruské armády, zaváděl zvolené velitele, ukončil všechny řady a posílal vojska domů. Dne 29. ledna Krylenko nařídil demobilizaci celé armády.[8]
Urážlivý


Dne 18. února zahájily německé a rakousko-uherské síly hlavní útok se třemi hroty proti Sovětům s 53 divizemi. Severní síla postupovala od Pskov vůči Narva, centrální síla tlačila k Smolensk a jižní síla směrem k Kyjev.[9]
Severní síla, skládající se z 16 divizí, zajala klíč Daugavpils první den křižovatka.[1] Poté brzy následovalo zajetí Pskov a zajištění Narva dne 28. února.[7] Ústřední síly 10. armády a XLI sboru postupovaly směrem k Smolensku.[7] 21. února Minsk byl zajat spolu s velitelstvím Západní skupiny armád.[1] Jižní síly prorazily pozůstatky ruské skupiny jihozápadních armád a zajaly Žitomir dne 24. února. Kyjev byla zajištěna 2. března, den po Ukrajinská ústřední rada vojska tam dorazila.[1]
Armády ústředních mocností postoupily během týdne více než 240 kilometrů a nečelily žádnému vážnému sovětskému odporu. Německá vojska byla nyní do 100 mil (160 km) od Petrohrad, nutit Sověti k převodu jejich kapitálu do Moskva.[7] Rychlý postup byl popsán jako „železniční válka“ (der Eisenbahnfeldzug) s německými vojáky využívajícími ruské železnice k postupu na východ.[10] Generál Hoffmann napsal do svého deníku dne 22. února:
Je to nejkomikvnější válka, jakou jsem kdy poznal. Naložíme hrstku pěšáků s kulomety a jednu zbraň do vlaku a spěcháme je na další stanici; vezmou to, udělají zajatce bolševiků, vyzvednou několik dalších vojáků atd. Toto řízení má každopádně kouzlo novosti.[1][11]
Politický dopad
Během německé ofenzívy se Trockij vrátil do Petrohradu. Většina z vedení stále upřednostňovala pokračování války, přestože Rusko nebylo v pozici, aby tak učinilo, kvůli zničení jeho armády.[7] V tomto bodě Lenin zasáhl, aby přiměl sovětské vedení k přijetí německých podmínek, které se nyní staly ještě drsnějšími. Podporovali ho i další vysocí komunisté Kameněv, Zinovjev, a Stalin.[10]
Po bouřlivém zasedání Leninovy vládnoucí rady, během něhož vůdce revoluce zašel tak daleko, že hrozil rezignací, získal pro nové německé podmínky 116 až 85 hlasů. Hlasování v ústředním výboru bylo ještě těsnější, sedm pro a šest proti.[11] Nakonec Trockij změnil svůj hlas a německé podmínky byly přijaty;[9] dne 3. března bolševici podepsali Brestlitevská smlouva.[7]
Dne 24. února, den před příjezdem německých vojsk do Tallinn, Estonský výbor pro spásu deklaroval nezávislost Estonsko. Němec okupační úřady odmítl uznat estonskou vládu a Němci byli dosazeni do autoritních pozic.[12]
Následky

Bolševická kapitulace 3. března pouze ukončila postup podél linie z Narvy na severní Ukrajinu, protože s brestlitevskou smlouvou se sovětská vláda vzdala všech práv k jižnímu Rusku. Během příštích několika měsíců postupovaly jižní centrální mocnosti o více než 500 mil dál a dobyly celou Ukrajinu a některé její území.[1]
Německé operace pokračovaly také na Kavkaze a ve Finsku, kde Německo pomáhalo bílým finským silám v Finská občanská válka.[7] Podle smlouvy všechny ruské námořní základny v Baltském moři kromě Kronštadt byly odvezeny a ruské válečné lodě Černomořské flotily dovnitř Oděsa měli být odzbrojeni a zadrženi. Bolševici také souhlasili s okamžitým návratem 630 000 rakouských válečných zajatců.[13]
S brestlitovskou smlouvou se sovětské Rusko vzdalo Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Běloruska a Ukrajiny, což těmto územím umožnilo rozvíjet se nezávisle na ruském vlivu. Záměrem Německa bylo přeměnit tato území na politické a územní satelity, ale tento plán se zhroutil s vlastním Německem porazit během roku.[14] Po německé kapitulaci Sověti udělali pokus o znovuzískání ztracená území. Byli úspěšní v některých oblastech, jako je Ukrajina, Bělorusko a Kavkaz, ale byli nuceni uznat nezávislost pobaltských států, Finska a Polska.[15]
v Ukrajina Ukrajinské jednotky převzal kontrolu nad Donets Basin v dubnu 1918.[16] Ve stejném měsíci Krym byl také zbaven bolševiků ukrajinskými jednotkami a Císařská německá armáda.[17][18] Dne 13. Března 1918 ukrajinské jednotky a Rakousko-uherská armáda zajistil Oděsa.[17] Dne 5. dubna 1918 převzala kontrolu nad německou armádou Jekatěrinoslav a o 3 dny později Charkov.[19] Německá / rakousko-uherská vítězství na Ukrajině byla způsobena apatií místních obyvatel a horšími bojovými schopnostmi bolševických vojsk ve srovnání s jejich rakousko-uherskými a německými protějšky.[19]
V bolševické vládě Lenin upevnil svou moc; avšak v obavě z možnosti obnovené německé hrozby podél Baltu přesunul 12. března hlavní město z Petrohradu do Moskvy. Debaty se staly mnohem zdrženlivějšími a už nikdy nebyl tak silně zpochybňován, co se týče Brestlitovské smlouvy.[20]
Viz také
Reference
- ^ A b C d E F Mawdsley (2007), str. 35
- ^ Leninův projev na mimořádném sedmém kongresu RSDLP (B) 6. března 1918 o politické zprávě ústředního výboru zpřístupněno 6. května 2020
- ^ Tucker a Roberts (2005), str. 662
- ^ Mawdsley (2007), str. 31–32
- ^ Tucker a Roberts (2005), str. 662-663
- ^ Mawdsley (2007), str. 32
- ^ A b C d E F G Tucker a Roberts (2005), str. 663
- ^ Mawdsley (2007), str. 34
- ^ A b Woodward (2009), str. 295
- ^ A b Mawdsley (2007), str. 33
- ^ A b Gilbert (2008), str. 399
- ^ Parrott (2002), str. 145
- ^ Gilbert (2008), str. 402
- ^ Mawdsley (2007), str. 37
- ^ Raffass (2012), str. 43
- ^ (v ukrajinštině) Před 100 lety byl Bakhmut a zbytek Donbassu osvobozen, Ukrayinska Pravda (18. dubna 2018)
- ^ A b Tynchenko, Yaros (23. března 2018), „Ukrajinské námořnictvo a krymská emise v letech 1917-18“, Ukrajinský týden, vyvoláno 14. října 2018
- ^ Německo převezme kontrolu nad Krymem, New York Herald (18. května 1918)
- ^ A b Válka bez front: Atamani a komisaři na Ukrajině, 1917-1919 podle Michail Akulov, Harvardská Univerzita, Srpen 2013 (strany 102 a 103)
- ^ Mawdsley (2007), str. 36-37
Bibliografie
- Gilbert, Martin (2008). První světová válka: Kompletní historie. Phoenix. ISBN 9781409102793.
- Mawdsley, Evan (2007). Ruská občanská válka. Knihy Pegasus. ISBN 9781933648156.
- Parrott, Andrew (2002). „Pobaltské státy v letech 1914 až 1923: první světová válka a války za nezávislost“ (PDF). Recenze pobaltské obrany. Citováno 27. ledna 2013.
- Raffass, Tania (2012). Sovětský svaz - federace nebo impérium?. Routledge. ISBN 9781136296437.
- Tucker, Spencer C.; Roberts, Priscilla Mary (2005). World War I: A Student Encyclopedia. ABC-CLIO. ISBN 9781851098798.
- Woodward, David R. (2009). Sborník první světové války. Publikování na Infobase. ISBN 9781438118963.