Nihonjinron - Nihonjinron - Wikipedia

Nihonjinron (日本人 論teorie, diskuse o japonský "), je žánr textů zaměřených na otázky japonské národní a kulturní identity. Takové texty sdílejí obecnou víru v jedinečnost Japonsko a termín nihonjinron lze použít k odkazu na tento výhled.

Koncept se stal populárním po druhá světová válka, s knihami a články, jejichž cílem je analyzovat, vysvětlit nebo prozkoumat zvláštnosti Japonská kultura a mentalita, obvykle ve srovnání s Evropa a Spojené státy. Literatura je obrovská a sahá přes tak různorodá pole jako sociologie, psychologie, antropologie, Dějiny, lingvistika, filozofie, biologie, chemie a fyzika takže kromě běžného obecného slova nihonjinronexistuje celá řada aktuálních podžánrů rozdělených podle konkrétních témat nebo témat. Například:

  • shinfūdoron (新 風土 論): „nové teorie o podnebí“ (implikující vliv podnebí na národy)
  • nihonbunkaron (日本 文化 論): „teorie o japonské kultuře“
  • nihonshakairon (日本 社会 論): „teorie o japonské společnosti“
  • nihonron (日本 論): „teorie o Japonsku“
  • nihonkeizairon (日本 経 済 論): „teorie o japonské ekonomice“

Knihy napsané jinými než japonskými autory mohou být také klasifikovány jako nihonjinron, pokud sdílejí, přispívají nebo odrážejí vizi, předpoklady a perspektivy charakteristické pro japonský žánr.

Dějiny

Hiroshi Minami, jeden z předních vědců žánru, ve svém průzkumu uvádí:

Je také možné zpětně vysledovat a lokalizovat díla hodná jména „nihonjinron“ do období Edo a ještě předtím.[1]

Kořeny nihonjinronu lze vysledovat přinejmenším k kokugaku („národní studia“) hnutí 18. století s tématy, která se neliší od témat v poválečném nihonjinronu.

Časná témata

Problém japonské identity ve velké části raného období spočívá v místních tradicích a silném vlivu čínské kultury, například v povstání anti-buddhisty Mononobe a Nakatomi klany proti pro-buddhistům Soga klan, který sponzoroval zavedení nejen buddhistické metafyziky, ale také čínského státnictví do Japonska v 6. století.[Citace je zapotřebí ]

Později, Kitabatake Chikafusa (1293–1354) napsal svůj Jinnō Shōtōki („Kroniky autentických linií božských císařů“), která definuje nadřazenost Japonska, pokud jde o božství jeho císařské linie a božství samotného národa (Shinkoku). Obecným posunem těchto prací je strhnout abstraktní univerzální jazyk a myšlenku japonských zahraničních modelů na zem, přetvořit jej v japonských podmínkách mezi negramotnou populací jako celek a prosadit zvláštní historické charakteristiky Japonska na rozdíl od civilizace, které do té doby obdařily zemi liniemi univerzalistické kultury.[2]

V 16. století přinesly evropské kontakty s Japonskem značnou literaturu cestujících a zahraničních misionářů o Japoncích, jejich kultuře, chování a vzorcích myšlení. To zase mělo určitý dopad na japonské sebepoznání, když tento materiál začali po restaurování Meiji číst mnozí Japonci; a tato tradice mezikulturního diskurzu tvoří důležitou součást pozadí vzestupu moderního nihonjinronu.

Kokugaku

Kokugaku, počínaje vědeckým zkoumáním filologie japonské rané klasické literatury, se snažil získat a vyhodnotit tyto texty, z nichž některé byly nejasné a těžko čitelné, aby je mohl pozitivně hodnotit a sklízet, aby určil a zjistil, jaké jsou původní domorodé hodnoty Japonska před zavedením čínské civilizace. Tak zkoumání raných klasických textů, jako je Kojiki a Man'yōshū umožnil vědcům Kokugaku, zejména pěti velkým postavám Keichū (1640–1701), Kada no Azumamaro (1669–1736), Kamo no Mabuchi (1697–1769), Motoori Norinaga (1730–1801) a Hirata Atsutane (1776–1843)[3] prozkoumat japonské kulturní rozdíly s Čínou, lokalizovat jejich zdroje ve starověku a výsledky nasadit do programového pokusu definovat jedinečnost Japonska proti cizí civilizaci. Tito vědci pracovali nezávisle a dospěli k různým závěrům, ale v 19. století byli seskupeni dohromady neokokugakuistou jménem Konakamura, aby zjistili počátek japonského sebeuvědomění.[4] Implicitně či jinak prosazovali návrat k těmto zdánlivě nedotčeným etnickým kořenům, což zahrnovalo zbavení se inkrustací čínských kulturních vír, sociálních obřadů a filozofických myšlenek, které v Japonsku uplatňovaly politickou nadvládu více než tisíciletí a hluboce informovaly neo- Konfuciánská ideologie samotného režimu Tokugawa.

Ironií bylo, že intelektuální techniky, textové metody a kulturní strategie používané nativistickými učenci proti konfucianismu si těžce vypůjčovaly z proudů jak v čínském myšlení (taoistické, konfuciánské a buddhistické), tak v jejich japonských odnožích. Motoori, největší učenec nativistů, je hluboce zadlužen například myšlenkou Ogyū Sorai nejpronikavější konfuciánský myslitel dob Tokugawy. Podobně vědci zjišťují v moderním japonském nacionalismu, jehož nihonjinron jsou rezonanční, pokud melodicky utlumená, poválečná ozvěna, mnoho rysů odvozených z půjček v zahraničí, z velkých zdrojů kulturního nacionalismu těžených v evropských zemích během jejich vlastních příslušných období formování národa. Pod aliasem tvrzení o rozdílech si nacionalismy v Japonsku i jinde promiskuitně vypůjčují koncepční hromady toho druhého a to, co se může zdát mimozemšťanem, se po krátkém prostudování často ukáže jako pouhá exotická variace na příliš známé téma.[Citace je zapotřebí ]

Období Meiji

Ve druhé polovině 19. století, pod silným vojenským a diplomatickým tlakem a trpící vnitřní krizí, která vedla ke zhroucení Bakufu „Japonsko otevřelo své přístavy a následně celý národ obchodu s vnějším světem a reformám, které se snažily energicky reagovat na výzvy moderních průmyslových řádů, jak na ně poznamenali japonští pozorovatelé ve Spojených státech a Evropě. Převládající místo Číny jako modelu a kulturního protivníka v dosud vyvinutých kognitivních modelech zaujímal Západ. Ale zatímco tradiční angažovanost Japonska s čínskou civilizací byla vedena jako jednostranná debata, nyní japonští vědci a myslitelé mohli přímo číst, co o nich říkali a psali západní lidé, sami fascinovaní „exotikou“ japonské kultury. Japonský kontakt a reakce na tyto vznikající západní stereotypy, které odrážely komplex nadřazenosti, blahosklonnost a imperiální hauteur doby, se promítly do japonských debat o národní identitě. Jak říká Leslie Pincus, když už mluvíme o pozdější fázi:

dalo by se říci, že japonští cestovatelé reaproval Japonsko z Evropy jako exotický objekt. Stejně jako ukiyo-e byly poprvé dovezeny zpět do Japonska z pařížských muzeí a soukromých evropských sbírek po první světové válce, japonští návštěvníci v Evropě nově objevili méně hmatatelné aspekty kulturní minulosti. Ale ať už hmotné nebo éterické, artefakty japonské kultury se nesmazatelně odchylovaly evropskou fascinací nebo znehodnocením jedné z jejích dalších kultur.[5]

Nastalo intenzivní období masivních sociálních a ekonomických změn, když se Japonsko pod vedením vývojové elity dostalo z uzavřeného světa staletí vlády Tokugawy (tzv. sakoku období) k westernizaci Meiji a opět v úzké shodě s převládajícím paradigmatem západního světa k imperialistickému adventurismu s růstem kolonialismus. The Taishō období znamenal o něco „liberálnější“ obrat, když se kyvadlo otočilo směrem k obnovenému zájmu o západní model („Japonsko musí podstoupit druhé narození, s Amerikou jako novou matkou a Francií jako s otcem“). S krizí v roce 1929 a současnou depresí ve 30. letech získal v této éře „temného údolí“ převahu militarismus. (暗 い 谷 間, kurai tanima)a nacionalistické ideologie zvítězily nad všemi pokusy udržet naživu umírněné tradice liberální moderny.

Poválečné období

Totální ekonomická, vojenská a duchovní mobilizace však nemohla odvrátit porážku a pomalu, za okupace a poté rychle s obnovenou nezávislostí si Japonsko užívalo desetiletí trvající oživení jako globální průmyslová a ekonomická mocnost až do krize 90. let. Kulturní vzorce v průběhu této století dlouhé trajektorie jsou jedním z nepřetržitých oscilací mezi modely výrazné westernizace a tradicionalismu autarky. Mezi těmito dvěma alternativami byly často prováděny pokusy o zprostředkování smírného třetího způsobu, který by kombinoval to nejlepší z obou světů: „japonský duch a západní techniky“ (和 魂 洋 才, wakon yōsai).[6]

Četnost těchto chronických přechodných otřesů vyvolala pozoruhodnou intenzitu debaty o národních směrech a identitě (国民 性 kokuminsei; 民族性 minzokusei), jehož složitost v průběhu času znesnadňuje syntetický úsudek nebo pohled dané literatury z ptačí perspektivy. Velkou polemiku obklopuje otázka týkající se příslušnosti poválečných teorií nihonjinron k předválečné koncepci japonské kulturní jedinečnosti. Do jaké míry, to znamená, jsou tyto meditace v demokracii o japonské jedinečnosti nevinnými odrazy populárního hledání identity a v jaké míře, pokud vůbec, vycházejí z instrumentální ideologie japonskosti vyvinuté vládou a nacionalisty v předválečné období k využití energie národa k industrializaci a globálnímu imperiu?

Otázky jsou komplikovány skutečností, že v raném poválečném období nebylo obnovení „zdravého nacionalismu“ v žádném případě něčím výlučným pro pravicové kulturní myslitele. Intenzivní debata o nutnosti vyvinout ideální, pozitivní formy národního vědomí, považované za zdravou občanskou identitu, figuruje prominentně v raných spisech Marujama Masao, který požadoval zdravé „národní občanské povědomí“ (国民 主義, kokuminshugi)a v plodných debatách členů Japonské asociace historických věd (歴 研, rekiken) kdo raději hovořil o „etnickém národním povědomí“ (民族 主義, minzokushugi). Tyto debaty sahaly od liberálních středolevých kritiků až po radikální marxistické historiky.[7]

Někteří vědci uvádějí zničení mnoha japonských národních symbolů a psychologickou ránu porážky na konci roku druhá světová válka jako jeden z zdrojů trvalé popularity nihonjinronu, ačkoli se nejedná o jednoznačně fenomén 20. století. Ve skutečnosti je žánr jednoduše japonským reflexem kulturního nacionalismu, který je vlastnictvím všech moderních národů. Trend tónu argumentu nihonjinron často odráží tehdejší japonskou společnost. Peter N. Dale za období analyzované průzkumem Nomura rozlišoval tři hlavní fáze vývoje poválečné nihonjinron pojednání:

  • První fáze (1945–1960): Dominance západního modelu se současným odmítnutím japonské specifičnosti.
  • Druhá fáze (1960–1970): Uznání historické relativity, určitých nedostatků v západní průmyslové společnosti a určitých zásluh v japonských tradicích, protože jsou znovu vytvořeny v japonské modernizaci.
  • Třetí fáze (1970–?): Uznání japonské specifičnosti jako pozitivního modelu pro jedinečně japonskou cestu k modernitě a jejímu globálnímu dosahu.[8]

Tamotsu Aoki následně vylepšil vzor rozlišením čtyř hlavních fází poválečného diskurzu identity.[9]

V Daleově návrhu je tento posun od negativní jedinečnosti k pozitivnímu hodnocení jedinečnosti cyklickým trendem, protože se domnívá, že stejný vzorec lze zjistit v literatuře o identitě pro období od roku 1867 do roku 1945, od raných dob Meiji až do konce roku Druhá světová válka. Nihonjinron, podle Daleova názoru, recykluje předválečnou japonskou nacionalistickou rétoriku a zradí podobné cíle. Pro Aoki jsou to naopak přirozená hnutí v národním rozpoložení, která usilují, stejně jako u jiných národů, o vlastní charakteristickou cestu kulturní autonomie a sociální organizace, jak se Japonsko přizpůsobuje světovému světovému řádu vytvořenému Západem.

Během raného poválečného období většina diskurzů o nihonjinronu diskutovala o jedinečnosti Japonců v poměrně negativním, kritickém světle. Prvky feudalismu připomínající Imperial Japonsko byli všichni kritizováni jako hlavní překážky obnovení Japonska jako nového demokratického národa. Učenci jako Hisao Ōtsuka, a Weberian sociolog, soudil Japonsko s mírou racionálního individualismu a liberální demokracie, které byly v té době považovány za ideály v USA a západoevropských zemích.[10] V sedmdesátých letech minulého století, kdy se Japonsko těšilo pozoruhodnému ekonomickému rozmachu, začala Ōtsuka považovat „feudální zbytky“ v pozitivním světle za odznak odlišnosti Japonska od Západu (Ōtsuka, Kawashima, Doi 1976 passim). Knihy Nihonjinron napsané v období vysokého ekonomického růstu až do prasknutí bubliny na počátku 90. let naproti tomu argumentovaly různými jedinečnými rysy Japonců jako pozitivnějšími rysy.

Konkrétní práce

  1. Japonská rasa je jedinečný izolát, který nemá žádnou známou spřízněnost s žádnou jinou rasou. V některých extrémních verzích se tvrdí, že rasa pochází přímo z odlišné větve primátů.[11]
  2. Tento izolace je způsobeno zvláštními okolnostmi života v ostrovní zemi (島国, shimaguni) odříznuti od promiskuitních příčných proudů kontinentálních dějin s nekonečným míšením genů kmenů a kultur. Ostrovní země má zase a sui generis klima (風土, fúdo) jehož zvláštní rytmy, domnělý fakt, například, že samotné Japonsko má čtyři odlišná roční období (四季, shiki), barevné japonské myšlení a chování. Lidská přirozenost v Japonsku je tedy zvláštním rozšířením samotné přírody.[12]
  3. Japonský jazyk má jedinečnou gramatickou strukturu a nativní lexikální korpus, jehož idiosynkratická syntaxe a konotace podmiňují Japonce myslet ve zvláštních vzorech, jaké v jiných lidských jazycích nemají obdoby. Japonský jazyk je také jednoznačně vágní.[13] Cizinci, kteří to hovoří plynně, proto mohou být ve svém používání správní, ale myšlení za nimi zůstává nezcizitelně nasáklé v mimozemském rámci myšlenkových vzorců jejich původního jazyka. Toto je japonská verze Sapir – Whorfova hypotéza, podle kterého gramatika určuje světový názor.[14]
  4. Japonská psychologie, ovlivněná jazykem, je definována konkrétním obsazením závislostí přání nebo přání (甘 え, amae) které vedou k jedinečné formě „lidského vztahu“ (人間 関係, ningen kankei), ve kterém jsou jasně definované hranice mezi sebou a ostatními nejednoznačné nebo plynulé, což vede k psychomentálnímu a sociálnímu ideálu fúze ega a alter (自 他 合一, jita gōitsu).[15]
  5. Japonské sociální struktury důsledně přetvářely lidské asociace, pokud jde o archaický model rodiny nebo domácnosti (家, tj) charakterizované vertikálními vztahy (縦 社会, tate-shakai)klan (氏, uji)a (pěstounské) vzory rodič-dítě (親 分 ・ 子 分, oyabun, kobun). Výsledkem je jednotlivec (個人, kojin) nemůže řádně existovat, protože groupismus (集 団 主義, shūdan-shugi) vždy zvítězí.[16]

Jako kulturní nacionalismus

Učenci jako Peter N. Dale (1986), Harumi Befu (1987) a Kosaku Yoshino (1992) se na nihonjinron dívají kritičtěji a označují jej za nástroj prosazování sociálních a politických shoda. Dale například charakterizuje nihonjinron takto:

Zaprvé implicitně předpokládají, že Japonci představují kulturně a sociálně homogenní rasovou entitu, jejíž podstata se od pravěku až do současnosti prakticky nezměnila. Zadruhé předpokládají, že se Japonci radikálně liší od všech ostatních známých národů. Zatřetí, jsou zjevně nacionalistické a vykazují koncepční a procedurální nepřátelství vůči jakémukoli způsobu analýzy, o kterém se lze domnívat, že pochází z externích, jiných než japonských zdrojů. V obecném smyslu pak lze nihonjinron definovat jako díla kulturního nacionalismu, která se v jakémkoli ohledu týká zjevné „jedinečnosti“ Japonska a která se staví nepřátelsky k individuální zkušenosti i představě vnitřní sociohistorické rozmanitosti.[17]

Důraz na ve skupině jednota ve spisech nihonjinron a její popularizace během japonského období vojenské expanze na přelomu 20. století vedla mnoho západních kritiků k tomu, aby ji označili za formu etnocentrický nacionalismus. Karel van Wolferen odráží toto hodnocení s tím, že:

Z pohledu nihonjinron Japonci omezují své činy, neuplatňují „práva“ a vždy se řídí těmi, kteří jsou nad nimi, ne proto, že nemají jinou možnost, ale proto, že jim to přijde přirozené. Japonci jsou zobrazováni, jako by se narodili se zvláštní kvalitou mozku, díky níž chtějí potlačit své individuální já.[18]

Viz také

Reference

  1. ^ Hiroši Minami, Nihonjinron no keifu, 1980, s. 3
  2. ^ Dale, Peter N. 'Nipponologies (Nihon-ron. Nihon-shugi)', 1994 s. 355
  3. ^ Minamoto Ryōen, Tokugawa Shisō Shōshi, Chūkō Shinsho, Tokio 1973 s. 178, opravuje tradiční postavu čtyř velkých zakladatelů, kteří vyloučili Keichu
  4. ^ Susan L. Burns. Před národem. Duke University Press, 2003. str. 199.
  5. ^ Leslie Pincus, Ověření kultury v císařském Japonsku University of California Press, 1996 str. 92
  6. ^ Srov. Hirakawa Sukehiro (平 川祐 弘), Wakon Yōsai žádný keifu, Kawade Bungei Shinsho, 1976 passim
  7. ^ Curtis A Gayle, Marxistická historie a poválečný japonský nacionalismus 2003
  8. ^ Dale, Mýtus japonské jedinečnosti, 1986 s. 213
  9. ^ Aoki 1990 s. 29
  10. ^ Sugimoto & Mouer, Obrazy japonské společnosti 1986, s. 70-71
  11. ^ (1) Watanabe Shōichi, Nihongo no kokoro, Kōsansha Gendai Shinsho, Tokio 1954.pp.11f (2) Oguma Eiji, Tan'itsu minzoku shinwa žádný kigen, Shin'yōsha, Tokio 1995
  12. ^ (1) Watsuji Tetsurō, Fudo, Iwanami Shoten 1935 passim; (2) Dale, Mýtus o japonské jedinečnosti, tamtéž. 43f.
  13. ^ Morimoto, Tetsurō (森 本 哲朗) Nihongo Omote Ura (日本語 表 と 裏) („Japonci uvnitř i vně“) Shinchōsha Tokyo 1985
  14. ^ (1) Suzuki Takao, Kotoba žádný ningengaku, Shinchō Bunko, Tokio 1981.pp.109ff; (2) Itasaka Gen, Nihongo yokochō, Kōdansha Gakujutsu Bunko, Tokio 1978 str. 69ff; (3) Kawashima Takeyoshi v Ōtsuka Hisao, Kawashima Takeyoshi, Doi Takeo, „Amae“ shakai kagaku, Kōbundō, Tokio 1978 str.29
  15. ^ Dale, Mýtus o japonské jedinečnosti, tamtéž. ch.7,8 pp.116-175, ch.12 pp.201ff.
  16. ^ Dale, Mýtus o japonské jedinečnosti, tamtéž. ch.7 str. 100ff
  17. ^ Shepherd, Gregory. „Music of Japan Today: Tradition and Innovation“. Archivovány od originál 24. března 2006. Citováno 25. března 2006.
  18. ^ Caron, Bruce. „17 Nihonjinron“. Archivovány od originál dne 28. září 2007. Citováno 25. března 2006.

Hlavní literatura Nihonjinron

  • Poslyš, Lafcadio.1904.Japonsko: Pokus o interpretaciStiskněte tlačítko
  • Kuki, Shuzo (九 鬼 周 造). 1930. 「い き」 の 構造 angličtina tr. Esej o japonské chuti: Struktura „Iki“. John Clark; Sydney, Power Publications, 1996.
  • Watsuji, Tetsurō (和 辻 哲 郞). 1935. Fûdo (風土). Tokio, Iwanami Shoten. trans. Geoffrey Bownas, as Podnebí. UNESCO 1962.
  • Japonské ministerstvo školství (文部省). 1937. 國體 の 本義 (Kokutai no hongi). tr. tak jako Kokutai no hongi. Kardinální principy národní entity Japonska, Cambridge, MA: Harvard UP, 1949.
  • Nishida, Kitaro (西 田 幾多 郞). 1940. 日本 文化 の 問題 (Nihon Bunka žádný mondai). Tokio.
  • Benedikt, Ruth. 1946. Chryzantéma a meč: Vzory japonské kultury. Houghton Mifflin, Boston
  • Herrigel, Eugen. 1948. Zen in der Kunst des Bogenschiessens, = 1953 Zen v umění lukostřelby. New York, NY. Pantheon Books.
  • Nakane, Chie (中 根 千 枝). 1967. タ テ 社会 の 人間 関係 (Lidské vztahy ve vertikální společnosti) anglicky tr Japonská společnost, Weidenfeld & Nicolson, Londýn, Velká Británie, 1970.
  • Mishima, Yukio (三島 由 紀 夫). 1969. Bunka Bôeiron (文化 防衛 論, Obrana kultury). Tokio, Japonsko: Shinchôsha.
  • Doi, Takeo (土 居 健 郎). 1971. 「甘 え」 の 構造 (Struktura 'Amae'). Tokio, Japonsko: Kôbundô. trans.Anatomie závislosti Kodansha, Tokio 1974
  • Zpěvák, Kurt. 1973 Zrcadlo, meč a klenot. Croom Helm, Londýn
  • Izaya Ben-Dasan, ('přeložil' Yamamoto Shichihei: 山 本 七 平) 1972 Nihonkyō ni tsuite (日本 教 に つ い て), Tokio, Bungei Shunjû
  • Hisao, Ōtsuka, Takeyoshi, Kawashima, Takeo, Doi. 「Amae」 shakai kagakuTokio, Kóbundo 1976
  • Vogel, Ezra F. 1978. Japonsko jako číslo jedna: Poučení pro Ameriku.. Cambridge, MA: Harvard UP.
  • Reischauer, Edwin O. 1978. Japonci. Cambridge, MA: Harvard UP.
  • Tsunoda, Tadanobu (角 田忠信). 1978. Nihonjin ne (日本人 の 脳 - 脳 の 働 き と 東西 の 文化, japonský mozek). Tokyo, Japonsko: Taishūkan Shoten (大修 館 書店) ISBN  4-469-21068-4.
  • Murakami, Yasusuke (村上 泰 亮), Kumon Shunpei (公文 俊平), Sato Seizaburō (佐藤 誠 三郎). 1979. Společnost „Tj.“ Jako civilizace (文明 と し て の イ エ 社会) Tokio, Japonsko: Chūō Kōronsha.
  • Dower, John W..War without Mercy: Race and Power in the Pacific War.1986.
  • Berque, Augustin 1986. Le sauvage et l'artifice: Les Japonais devant la nature. Gallimard, Paříž.
  • Tamura Keiji (田村 圭 司) 2001. Futatabi 「Nihonjin are tára！, (『再 び「 日本人 」た れ！』) Takarajimasha Shinsho 、 Tokio
  • Takie Sugiyama Lebra 2004 Japonské já v kulturní logice„University of Hawai'I Press, Honolulu
  • Macfarlane, Alan.Japonsko skrz zrcadlo. 2007.

Kritická bibliografie

  • Amino, Yoshihiko (網 野 善 彦) 1993 Nihonron no shiza: Rettō no shakai to kokka (日本 論 の 視 座) Tokio, Shôgakkan
  • Amino, Yoshihiko (網 野 善 彦). 1978 Muen, kugai, raku: Nihon chūsei no jiyū to heiwa (無 縁 ・ 公 界 ・ 楽. 日本 中 世 の 自由 と 平和: Muen, kugai, raku: Mír a svoboda ve středověkém Japonsku), Tokio, Heibonsha
  • Aoki Tamotsu (青木 保) Bunka no hiteisei 1988 (文化 の 否定性) Tokio, Chūo Kōronsha
  • Aoki, Tamotsu (青木 保) 1990. „Nihonbunkaron“ no Hen'yō (「日本 文化 論」 の 変 容 Fáze teorií japonské kultury v přechodném období). Tokio, Japonsko: Chūō Kōron Shinsha.
  • Befu, Harumi (別 府 春 海) 1987 Ideorogī toshite no nihonbunkaron (イ デ オ ロ ギ ー と し て の 日本人 論, Nihonjinron jako ideologie). Tokio, Japonsko: Shisō no Kagakusha.
  • Benedikt, Ruth. 1946. Chryzantéma a meč: Vzory japonské kultury. Boston, Houghton Mifflin.
  • Benesch, Oleg. Inventing the Way of the Samurai: Nationalism, Internationalism, and Bushido in Modern Japan. Oxford: Oxford University Press, 2014.
  • Berque, Augustin. 1986 Le sauvage et l'artifice: Les Japonais devant la nature. Paříž, Gallimard.
  • Burns, Susan L., 2003 Before the Nation - Kokugaku and the Imagining of Community in Early Modern Japan, Duke University Press, Durham, London.
  • Dale, Peter N. 1986. Mýtus japonské jedinečnosti Oxford, Londýn. Nissan Institute, Croom Helm.
  • Dale, Peter N. 1994 'Nipponologies (Nihon-ron. Nihon-shugi' in Augustin Berque, ed.) Dictionnaire de la civilisation japonaise. Hazan, Paříž, s. 355–6.
  • Gayle, Curtis Anderson, 2003 Marxistická historie a poválečný japonský nacionalismus, Routledge Curzon, Londýn, New York
  • Gill, Robin D 1985 Nihonjinron Tanken (日本人 論 探 険) Tokio, TBS Britannica.
  • Gill, Robin D. 1984 Omoshiro Hikaku-bunka-ko, (お も し ろ 比較 文化 考) Tokio, Kirihara Shoten.
  • Gill, Robin D. 1985 Han-nihonjinron ((反 日本人 論)) Tokio, Kosakusha.
  • Hijiya-Kirschnereit, Irmela 1988 Das Ende der Exotik Frankfurt nad Mohanem, Suhrkamp
  • Kawamura, Nozomu (河村 望) 1982 Nihonbunkaron no Shûhen (日本 文化 論 の 周 辺, Atmosféra teorie japonské kultury), Tokio: Ningen no Kagakusha
  • Mazzei, Franco, 1997. Japonský partikularismus a krize západní moderny, Univerzita Ca 'Foscari v Benátkách.
  • Miller, Roy Andrew 1982 Japonský moderní mýtus: Jazyk a dál, New York a Tokio: Weatherhill.
  • Minami Hiroshi (南博) 1980 Nihonjinron no keifu (日本人 論 の 系譜) Tokio, Kódansha.
  • Mouer, Ross & Sugimoto, Yoshio, Images of Japanese Society, London: Routledge, 1986
  • Výzkumný ústav Nomura. 1979. Sengo Nihonjinron Nenpyō (戦 後 日本人 論 年表, Chronologie poválečného Nihonjinron). Tokio, Japonsko: Nomura Research Institute.
  • Sugimoto Yoshio (杉 本 良 夫) 1993 Nihonjin o yameru hōhō, Tokio, Chikuma Bunko.
  • Sugimoto, Yoshio & Ross Mouer (eds.) 1989 Constructs for Understanding Japan, Kegan Paul International, London and New York.
  • Sugimoto, Yoshio (杉 本 良 夫) a Mouer, Ross. (Eds.) 1982 Nihonjinron ni kansuru 12 shô (日本人 論 に 関 す る 12 章) Tokio, Gakuyō Shobō
  • Sugimoto, Yoshio (杉 本 良 夫) 1983 Cho-kanri rettô Nippon (超 管理 ニ ッ ボ ン, Nippon. Souostroví Hyper-Control) Tokio, Kóbunsha.
  • Sugimoto, Yoshio a Mouer, Ross. 1982 Nihonjin wa 「Nihonteki」 ka (日本人 は 「日本 的」 か) Tokio, Tōyō Keizai Shinpōsha
  • Sugimoto, Yoshio a Mouer, Ross. 1995. Nihonjinron no Hōteishiki (日本人 論 の 方程式, Nihonjinronova rovnice). Tokio, Japonsko: Chikuma Shobō
  • Van Wolferen, Karel. 1989. Záhada japonské moci. Westminster, MD: Knopf.
  • Yoshino, Kosaku. 1992. Kulturní nacionalismus v současném Japonsku: Sociologický dotaz. Londýn, Velká Británie: Routledge.

Internet