Edwin O. Reischauer - Edwin O. Reischauer

Tento článek je o americkém profesorovi a japonském vědci. Pro ekonoma a bývalého ředitele Kongresového rozpočtového úřadu viz Robert Reischauer.
Edwin O. Reischauer
Edwin Reischauer.png
narozený
Edwin Oldfather Reischauer

(1910-10-15)15. října 1910
Tokio, Japonsko
Zemřel1. září 1990(1990-09-01) (ve věku 79)
La Jolla, Kalifornie, USA
Národnostamerický
Ostatní jménaエ ド ウ ィ ン ・ O ・ ラ イ シ ャ ワ ー
Alma materOberlin College (A.B. )
Harvardská Univerzita (Ph.D. )
Manžel (y)Elinor Adrienne Danton (ovdověla v roce 1956)
Haru Matsukata
Děti3, včetně Robert Reischauer
Vědecká kariéra
PoleJaponologie
Východoasijské studie
InstituceVelvyslanec Spojených států v Japonsku (1961–1966)
Harvardská Univerzita
TezeNittō guhō junrei gyōki: Enninův deník jeho cest v Číně T'ang, 838–847 (1939)
Doktorský poradceSerge Elisséeff
DoktorandiGail Lee Bernstein
John W. Dower
John Curtis Perry
Další významní studentiSenátor Jay Rockefeller

Edwin Oldfather Reischauer (15. Října 1910 - 1. Září 1990) byl americký diplomat, pedagog a profesor na Harvardská Univerzita. Narozen v Tokio americkým vzdělávacím misionářům se stal předním učencem historie a kultury Japonska a východní Asie. Dohromady s George M. McCune, korejský učenec, v roce 1939 vyvinul McCune – Reischauer romanizace korejského jazyka.

Reischauer se zapojil do vytváření politiky USA vůči východní Asii během druhé světové války a po ní. Prezident John F. Kennedy jmenován Reischauerem jako Velvyslanec Spojených států v Japonsku, kde působil (1961–1966). Reischauer založil Japonský institut na Harvardově univerzitě v roce 1973 a byl jejím zakládajícím ředitelem. Později byl pojmenován po něm.

raný život a vzdělávání

Reischauer se narodil v Tokyo, Japonsko, syn Helen Sidwell (Oldfather) a August Karl Reischauer Presbyteriánští pedagogičtí misionáři. Jeho otec pomohl založit Křesťanská univerzita v Tokiu spolu s Nitobe Inazo a Yasui Tetsu. Jeho matka založila Japonskou neslyšící ústní školu, první svého druhu v Japonsku. On a jeho mladší bratr se zúčastnili Americká škola v Japonsku před odjezdem na vysokou školu do Spojených států. Oba absolvovali práci v asijských studiích. Senior Reischauer promoval s B.A. z Oberlin v roce 1931.[1]

K jeho 75. narozeninám Reischauer veřejně připomněl, že jeho životním cílem po absolvování studia v roce 1931 bylo přitáhnout americkou pozornost k Asie.[2]

Zasloužil si Ph.D. z Harvardská Univerzita v roce 1939. Byl studentem rusko-francouzského japonologa Serge Elisséeff, který byl prvním západním absolventem Tokijská univerzita.[3] Jeho disertační práce byla „Nittó guhó junrei gyōki: Enninův deník jeho cest v Číně T'ang, 838–847 “, studie a překlad japonského mnicha Ennin Cestopisy o jeho cestách v Číně během Dynastie Tchang.[4] Enninova práce, Záznam o pouti do Číny při hledání zákona (入 唐 求 法 巡礼 行 記; Střední Číňan: Nyip-Dang gjuw-pjop zwin-léi hæng-kì), je napsán v Klasická čínština. Reischauerova práce ukazuje vysokou úroveň sinologického stipendia, které měl student postgraduálního studia prokázat.[3][5]

Učitelská dráha

Reischauer měl 40letou učitelskou kariéru na Harvardu. On a John King Fairbank vyvinul populární vysokoškolský průzkum východoasijské historie a kultury. Kurz, známý jako „rýžová pole“, byl základem pro jejich velmi vlivné učebnice, Východní Asie: Velká tradice (1958) a Východní Asie: Moderní transformace (1965). Reischauer psal jak pro kolegy, tak pro širokou veřejnost, včetně Japonsko: Příběh národa, která vyšla v několika vydáních.

Působil jako ředitel Harvard – Yenching Institute a předseda katedry jazyků Dálného východu. Na jeho přednášce na rozloučenou v Yenching Institute v roce 1981 museli studenti soutěžit o místa s kolegy z fakulty, úředníky univerzity a japonským televizním štábem.

Na této přeplněné scéně řekl: „Jak si pamatuji, byli tam jen dva postgraduální studenti, kteří se zajímali o východoasijské studie, když jsem sem poprvé přišel: já a můj bratr.“[6]

Velvyslanec USA v Japonsku

Reischauer byl jmenován americkým velvyslancem v Japonsku prezidentem Johnem F. Kennedym na jaře roku 1961, v době, kdy byly americko-japonské vztahy po masivní 1960 protestů v Japonsku proti Smlouva o bezpečnosti mezi USA a Japonskem.[7] Bezprostředně po protestech Reischauer odcestoval do Japonska a mluvil s různými japonskými přáteli a spolupracovníky, aby získal japonský názor na protesty.[8] Po návratu do Spojených států upoutal Reischauer pozornost Kennedyho přechodového týmu, když napsal článek o protestech do prominentního politického deníku Zahraniční styky s názvem „Nefunkční dialog s Japonskem.“ V tomto článku Reischauer odmítl představu, vznesenou Eisenhowerovou administrativou, že protesty byly komunistickou zápletkou. Místo toho tvrdil, že protesty odrážely skutečné rozhořčení Japonců ve vztahu k USA a byly umocněny tím, že američtí vůdci nedokázali oslovit japonské vůdce veřejného mínění a pokusit se pochopit obavy Japonců. Reischauer důrazně argumentoval tím, že tento „nefunkční dialog“ může napravit pouze zručná a jemná diplomacie.[8]

Na radu svých poradců Kennedy rozhodl, že nejlepším kandidátem na tuto práci bude sám Reischauer, a nominoval Reischauera jako svého prvního (a jediného) velvyslance v Japonsku. To byl rozchod s precedensem, protože předchozí velvyslanci v Japonsku měli kariéru Ministerstvo zahraničí úředníci, kteří neměli žádné zvláštní spojení s Japonskem.[7] Ve skutečnosti představitelé ministerstva zahraničí vnímali silné vazby s hostitelskou zemí velvyslance s podezřením a z těchto důvodů se postavili proti nominaci Reischauera.[7] Kennedy však zvítězil a Reischauer se stal prvním americkým velvyslancem v Japonsku, který skutečně znal místní jazyk.

Jako velvyslanec pracoval Reischauer na nápravě nedávné trhliny ve vztazích mezi USA a Japonskem. Reischauer učinil ze „rovnocenného partnerství“ heslo své doby jako velvyslance a neustále usiloval o rovnější zacházení s Japonskem.[9] Obhajoval a pomáhal s pořádáním summitu mezi Kennedym a novým japonským premiérem Hayato Ikeda v Washington DC. v létě roku 1961. Historik Nick Kapur tvrdí, že tento summit byl úspěšný a vedl k podstatnému přeskupení americko-japonského spojenectví směrem k větší vzájemnosti.[10] Reischauer doufal, že mu laskavost vrátí tím, že se Kennedy stane prvním americkým prezidentem, který navštívil Japonsko. Kennedy byl příjemný a byly provedeny počáteční přípravy, ale Kennedyho byl zavražděn, než mohl uskutečnit návštěvu, a ministr zahraničí Dean Rusk šel na jeho místo počátkem roku 1964.[11] Reischauer také zahájil celostátní poslechové turné v Japonsku; i když do konce svého působení v úřadu nedosáhl svého cíle navštívit všech 47 prefektur, podařilo se mu navštívit 39 z nich.[12] Reischauerovo velké úsilí okouzlit japonský lid bylo žertovně přezdíváno „Reischauerova ofenzíva“ (Raishawā Rosen) japonským tiskem (někdy alternativně „Kennedy-Reischauerova ofenzíva“).[12]

Reischauerova doba jako velvyslance byla považována za úspěch a v této roli zůstal až do roku 1966 a pokračoval pod správou Lyndon B. Johnson. Jeho čas ve funkci velvyslance však skončil dvěma poznámkami tragédie. Ke konci svého velvyslanectví musel Reischauer stále více bránit Americká válka ve Vietnamu a stále více se cítil nepohodlně, což nakonec vedlo k jeho rezignaci.[13] Reischauer byl navíc v březnu 1964 hospitalizován poté, co byl ve zjevném pokusu o atentát bodnut japonskou pravicovou mládeží. Útočník zjevně jednal sám a neměl žádnou souvislost s žádnou skupinou nebo příčinou. V důsledku násilí Japonci Ministr veřejné bezpečnosti byl nucen rezignovat.[14] Reischauer obdržel a krevní transfúze a vzpamatoval se ze své rány, ale transfúze, kterou dostal v nemocnici, byla poznamenána hepatitida C. virus, který by v budoucích letech vedl k Reischauerovým onemocněním, a nakonec by o 26 let později přispěl k jeho smrti.[15]

Osobní život

Reischauer se oženil (Elinor) s Adrienne Dantonovou v Tokiu 5. července 1935. Měli spolu tři děti. Zemřela v roce 1955 na onemocnění srdce.[16] Autor James A. Michener představil vdovce Haru Matsukata v klubu zahraničních korespondentů v Tokiu v roce 1955.[17] Vzali se 16. ledna 1956.[18] Dozvěděli se, že jako teenageři navštěvovali stejnou tokijskou střední školu. Haru se přiznal, že ho tajně zamilovali. Společně se stali impozantním týmem.[19] Společně navrhli svůj dům Belmont, Massachusetts. Dnes je provozován a používán jako Pamětní dům Edwina O. Reischauera.

Pozdější život

V roce 1973 byl Reischauer zakládajícím ředitelem Japonského institutu na Harvardově univerzitě. To bylo přejmenováno na Ústav japonských studií Edwina O. Reischauera na jeho počest, když mu bylo 75 let, v roce 1985.[20]

Reischauer byl také poctěn v roce 1985 otevřením Edwin O. Reischauer Centrum pro východoasijská studia na Paul H. Nitze School of Advanced International Studies (SAIS), část Univerzita Johna Hopkinse. Mluvení na slavnostních obřadech v Baltimore, Senátore Jay Rockefeller, jeden z Reischauerových bývalých studentů, popsal Reischauera jako „to, čím má být učitel, ten, kdo může změnit život jeho studentů“. Na stejné události si japonský velvyslanec Nabuo Matsunaga přečetl osobní zprávu od předsedy vlády Yasuhiro Nakasone: "Neznám žádného jiného muže, který by tak důkladně rozuměl Japonsku."[2]

Nemoc a smrt

Během posledního desetiletí svého života byl Reischauer postižen různými nemocemi a nemocemi souvisejícími s infekcí hepatitidou, kterou dostal ze zkažené krve po pokusu o život, když sloužil jako velvyslanec USA v Japonsku. V důsledku těchto onemocnění musel Reischauer ustoupit od aktivní výuky a přednášky. A konečně, v roce 1990, Reischauer podlehl komplikacím hepatitidy C.[21]

Dopad na zahraniční politiku USA

Reischauer prosazoval zahraniční politiku USA na veřejnosti i ve vládě vůči Japonsku a zbytku Asie poté druhá světová válka a během vietnamská válka.

Druhá světová válka a později

14. září 1942, tři roky před koncem druhé světové války, napsal Reischauer, tehdy instruktor jazyků Dálného východu na Harvardské univerzitě, „Memorandum o politice vůči Japonsku“. Stanovila plán, jak by USA mohly dosáhnout svého poválečného cíle „vyhrát mír“ v Asii.[22][23]

Podle japonského historika Takashiho Fujitaniho z konce 20. století zpráva odhalila „blahosklonnost vůči japonskému lidu“ a „čistě instrumentalistický a manipulativní postoj“.[24] V abstraktu k jeho článku „The Reischauer Memo: Mr. Moto, Hirohito, and Japanese American Soldiers“, Fujitani napsal:

Již v tento raný den války Reischauer navrhl zachování japonského císaře jako hlavy poválečného „loutkového režimu“, který by sloužil zájmům USA v východní Asie. Také to argumentoval Japonští Američané do té doby byla „naprostou odpovědností“ a že Spojené státy je mohly převést na „aktivum“ tím, že je přihlásily k americké armádě. Usoudil, že japonští američtí vojáci by byli užiteční pro propagandistické účely - to znamená ukázat světu a zejména „žlutým a hnědým lidem“, že USA nejsou rasistickým národem.[25]

Mýtus o záchraně Kjóta

Během války sloužil Reischauer jako japonský expert pro USA Army Intelligence Service. Po válce se vyvinul mýtus, že zabránil USA v jaderném bombardování Kjóto.[26] Robert Jungk ve své monografii o válce a atomových vědcích tvrdil, že Reischauer přesvědčil svého šéfa, aby přesvědčil ministra války Henry L. Stimson nebombardovat Kjóto a nechat ho vyškrtnout z černé listiny potenciálních stránek.[27]

Reischauer výslovně popřel tento populární mýtus:

Pravděpodobně bych to udělal, kdybych někdy měl příležitost, ale není tam ani slovo pravdy. Jak dostatečně prokázal můj přítel Otis Cary z Doshisha v Kjótu, jedinou osobou, která si zaslouží uznání za záchranu Kjóta před zničením, je Henry L. Stimson, tehdejší ministr války, který Kjóto znal a obdivoval od jeho líbánek o několik desítek let dříve.[28]

Americké základny na Okinawě

Tajné memorandum odtajněné v roce 1996 podrobně popisovalo rozhovor mezi americkými vojenskými a civilními představiteli 16. července 1965 v Tokiu. Reischauera, poté sloužil jako Velvyslanec USA v Japonsku, navrhl plán, který by USA umožnil udržet si vojenské základny a zavádět jaderné zbraně Okinawa po návratu ostrovů okupovaných USA k japonské svrchovanosti. Reischauer založil svou strategii na symbolickém politickém významu obrácení pro japonskou konzervativní vládnoucí stranu, ale tvrdil, že USA nemusí „dávat Japonsku žádné skutečné slovo při používání našich základen“.[29]

Řekl, že „pokud by Japonsko přijímalo jaderné zbraně na japonské půdě, včetně Okinawa, a pokud by nám to poskytlo záruky zaručující našim vojenským velitelům účinnou kontrolu nad ostrovy v době vojenské krize, byli bychom schopni udržet naše základny na ostrovech, i když se „plná suverenita“ vrátila zpět do Japonska. “[29]

Tyto „se staly klíčovými prvky [americko-japonské dohody o obrácení Okinawy z roku 1969“, čímž „účinně učinily„ americkou vojenskou přítomnost víceméně trvalou a zachovaly možnost zavádění jaderných zbraní “.[24] V článku z roku 1981 Čas uvedl: „Bývalý velvyslanec USA v Japonsku Edwin O. Reischauer odhalil, že ... americké námořní lodě přepravující jaderné zbraně běžně navštěvovaly japonské přístavy - s tichým souhlasem Tokia.“[30]

Tajné sdělení také odhalilo Reischauerova navrhovaná protiopatření k potlačení „nacionalistické reakce“ na pokračující přítomnost americké armády na Okinawě. Ve svém článku z roku 2010 „Tajemství“ Memo z roku 1965 odhaluje plány na udržení amerických základen a možností jaderných zbraní na Okinawě po obrácení “Steve Rabson, autor a lektor okinawské literatury, historie a kultury, napsal:

Aby se snížilo riziko „narušení“ na Okinawě, Reischauer navrhl zvýšení pomoci USA, revizi zákona o cenách s cílem zvýšit odškodnění vlastníků pozemků, které USA využily na stavbu základny, a zrušení zákazu plavit se pod japonskou vlajkou . Je těžké přesně měřit jeho vliv v té době, ale všechna tři z těchto doporučení se stala politikou USA.[24]

Romanizace korejštiny

S George M. McCune, Reischauer v roce 1939 publikoval McCune – Reischauer systém pro romanizaci korejština, který se stal po mnoho let nejpoužívanějším systémem.[31]

Zavolal Reischauer Hangul, korejská abeceda, „snad nejvíce vědecký systém psaní obecně používaný v jakémkoli jazyce.“[32]

Vyznamenání

Pozoruhodné studenty

Vybraná bibliografie

Statistický přehled spisů od Reischauera, OCLC /WorldCat zahrnuje přibližně 300 prací ve více než 1000 publikacích v 18 jazycích a více než 23 000 knihovních fondů.[36]

Tohle je dynamický seznam a nikdy nemusí být schopen splnit určité standardy pro úplnost. Můžete pomoci přidání chybějících položek s spolehlivé zdroje.
  • Romanizace korejského jazyka, založená na jeho fonetické struktuře (1939) s G. M. McCune [37][38]
  • Základní japonština pro studenty vysokých škol (1942) s S. Elisséeff
  • Japonsko: Minulost a současnost (1946; rev. Vyd. 1952, 1964)
  • USA a Japonsko (1950; rev. Ed. 1957, 1965)
  • Překlady z rané japonské literatury (1951) s Josephem Yamagiwou
  • Enninovy ​​cesty v čínské T'ang (1955; dotisk, Angelico Press, 2020)
  • Enninův deník: Záznam o pouti do Číny při hledání zákona (1955; dotisk, Angelico Press, 2020), přeloženo z čínštiny
  • Hledáme: Asijská politika (1955)
  • Naše asijské hranice poznání (1958)
  • Východní Asie: Velká tradice (1960) s J. K. Fairbank
  • Východní Asie, moderní transformace (1965) s J. K. Fairbank a A. M. Craig
  • Historie východoasijské civilizace (1965)
  • Za Vietnamem: USA a Asie (1968)
  • Japonsko: Příběh národa (1970; rev. Ed. 1974, 1981, 1990)
  • Nový pohled na moderní historii (1972)
  • Překlady z rané japonské literatury (1972) s Josephem K. Yamagiwou
  • Směrem k 21. století: Vzdělávání pro měnící se svět (1973)
  • Východní Asie, tradice a transformace (1973; rev. Vyd. 1989) s J. K. Fairbank a A. M. Craig
  • Japonci (1977)
  • Můj život mezi Japonskem a Amerikou (1986, autobiografie)
  • USA a Japonsko v roce 1986: Může partnerství fungovat? (1986)
  • Japonci dnes: změna a kontinuita (1988; rev. Ed. S Marius B. Jansen 1995)
  • Japonsko, tradice a transformace (1989)

Viz také

Citace

  1. ^ „Edwin O. Reischauer“. Reischauer Institute of Japanese Studies, Harvard University. Archivovány od originál dne 2014-07-04. Citováno 17. července 2014.
  2. ^ A b „Reischauer je oslavován kapitálem“. The New York Times. 16. října 1985.
  3. ^ A b Zurndorfer, Harriet Thelma. (1995). China Bibliography: A Research Guide to Reference Works About China Past and Present, str. 31 n85.
  4. ^ Schulman, Frank Joseph. (1970). Japonsko a Korea: Komentovaná bibliografie disertačních prací v západních jazycích, 1877–1969, str. 909. (Reischauer 1610)
  5. ^ Edwin O. Reischauer (1939). Nittō Guhō Junrei Gyōki: Enninův deník jeho cest v Číně T'ang (838–847) (Ph.D.). OCLC  76996908.
  6. ^ Johnston, Laurie a Robert Thomas. „Notes on People; Reischauer, at Harvard, Gives Farewell Lecture“, The New York Times. 23.dubna 1981.
  7. ^ A b C Kapur, Nick (2018). Japonsko na křižovatce: Konflikty a kompromisy po Anpu. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. str. 51.
  8. ^ A b Kapur, Nick (2018). Japonsko na křižovatce: Konflikty a kompromisy po Anpu. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. str. 46.
  9. ^ Kapur, Nick (2018). Japonsko na křižovatce: Konflikty a kompromisy po Anpu. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. str. 53–4.
  10. ^ Kapur, Nick (2018). Japonsko na křižovatce: Konflikty a kompromisy po Anpu. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. str. 54–74.
  11. ^ Kapur, Nick (2018). Japonsko na křižovatce: Konflikty a kompromisy po Anpu. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. str. 50.
  12. ^ A b Kapur, Nick (2018). Japonsko na křižovatce: Konflikty a kompromisy po Anpu. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. str. 53.
  13. ^ Packard, George (2010). Edwin O. Reischauer a americký objev Japonska. New York: Columbia University Press. 213–35. ISBN  9780231512770.
  14. ^ Ford, Franklin L. (1987). Political Murder: From Tyrannicide to Terrorism. Cambridge, MA: Harvard University Press. str. 310. ISBN  978-0-674-68636-6. Citováno 24. srpna 2012.
  15. ^ Packard, George (2010). Edwin O. Reischauer a americký objev Japonska. New York: Columbia University Press. 203–213. ISBN  9780231512770.
  16. ^ Edwin O. Reischauer, Můj život mezi Japonskem a Amerikou„John Weatherhill, Inc., s. 57 a 137
  17. ^ Reischauer, Můj život, s. 140
  18. ^ Reischauer, Můj život, str. 142
  19. ^ „Haru M. Reischauer, 83 let; zmírnění napětí s Japonskem“, The New York Times. 5. října 1998.
  20. ^ Reischauerův institut japonských studií (RIJS), Ředitel, 1974–1981
  21. ^ „Edwin O. Reischauer, japonský expert, umírá“, Harvardský karmínový. 10. září 1990.
  22. ^ Rabson, Steve. „Tajemství“ memorandum z roku 1965 odhaluje plány na udržení amerických základen a možností jaderných zbraní na Okinawě po obrácení “, Asia-Pacific Journal, 5-1-10, 1. února 2010
  23. ^ Fujitani, T (2001). „Reischauer Memo: pan Moto a japonští američtí vojáci“. Kritická asijská studia. 33 (3): 379–402. doi:10.1080/14672710122556. S2CID  143350660.
  24. ^ A b C Rabson 2010
  25. ^ Fujitani, T. (2001). „REISCHAUER MEMO: Mr. Moto, Hirohito, and Japanese American Soldiers“. Kritická asijská studia. 33 (3): 379–402. doi:10.1080/14672710122556. S2CID  143350660.
  26. ^ Kelly, Jason M. (2012). „Proč Henry Stimson ušetřil Kyoto z bomby? Zmatek v poválečné historiografii“. Journal of americko-východoasijských vztahů. 19 (2): 183–203. doi:10.1163/18765610-01902004.
  27. ^ Jungk, Robert. (1959). Jasnější než tisíc sluncí: Osobní historie atomových vědců, str. 178.
  28. ^ Reischauer, Edwin. (1986). Můj život mezi Japonskem a Amerikou, str. 101.
  29. ^ A b „Memorandum o konverzaci: Politika USA na ostrovech Rjúkjú“. 16. července 1965. Číslo záznamu 79651
  30. ^ „Japan: Time to Confess, Nuclear 'Lie' Strains U.S. Ties“, Čas, 8. června 1981
  31. ^ G. M. A. McCune, E. O. Reischauer, Královská asijská společnost. Pobočka Korea, Romanizace korejského jazyka: na základě jeho fonetické struktury (Korea Branch of the Royal Asiatic Society, 1939).
  32. ^ Hyun, Peter. „Trom neznámého umění z Koreje“, The New York Times. 4. ledna 1981.
  33. ^ Japonská nadace Archivováno 2008-03-11 na Wayback Machine
  34. ^ RIJS Archivováno 2010-10-12 na Wayback Machine pojmenovaný na jeho počest, když mu bylo v roce 1985 75 let.
  35. ^ Nitze School for Advanced International Studies (SAIS), Reischauerovo centrum pro východoasijská studia Archivováno 2010-11-28 na Wayback Machine
  36. ^ WorldCat Identity Archivováno 30. prosince 2010, v Wayback Machine: Reischauer, Edwin O. (Edwin Oldfather) 1910–1990
  37. ^ [1]
  38. ^ [2]

Obecné zdroje

externí odkazy

Diplomatické posty
Předcházet
Douglas MacArthur II		 Velvyslanec Spojených států v Japonsku
1961–1966		Uspěl
U. Alexis Johnson