José Maria de Eça de Queirós - José Maria de Eça de Queirós

Tento název používá Portugalské zvyky pojmenování: první nebo mateřská rodinné jméno je de Eça a druhé nebo otcovské příjmení je de Queirós.
José Maria de Eça de Queirós
Eça de Queirós c. 1882.jpg
narozený(1845-11-25)25. listopadu 1845
Póvoa de Varzim, Portugalské království
Zemřel16. srpna 1900(1900-08-16) (ve věku 54)
Neuilly-sur-Seine, Francie
obsazeníRomanopisec / konzul
Národnostportugalština
Literární hnutíRealismus, Romantismus
Podpis

José Maria de Eça de Queirós (Výslovnost portugalština:[ʒuˈzɛ mɐˈɾiɐ dɨ ˈɛsɐ dɨ kejˈɾɔʃ]; 25. Listopadu 1845 - 16. Srpna 1900) je obecně považován za největšího portugalského spisovatele v realista styl.[1] Zola považoval ho za mnohem většího než Flaubert.[2] V Londýně Pozorovatel, Jonathan Keates zařadil ho vedle Dickensi, Balzac a Tolstoj.[3] Během jeho života bylo hláskování Eça de Queiroz, a toto je forma, která se objevuje na mnoha vydáních jeho děl; moderní standard Portugalský pravopis je „Eça de Queirós“.

Životopis

Eça de Queirós se narodila v roce Póvoa de Varzim, Portugalsko, v roce 1845. Nemanželské dítě, on byl oficiálně zaznamenán jako syn José Maria de Almeida Teixeira de Queirós a Carolina Augusta Pereira d'Eça.

V 16 letech odešel do Coimbra studovat zákon na University of Coimbra; tam se setkal s básníkem Antero de Quental. Prvním dílem Eçy byla série prozaických básní publikovaných v časopise Gazeta de Portugal časopis, který se nakonec objevil v knižní podobě v posmrtné sbírce edice Batalha Reis oprávněný Prosas Bárbaras („Barbarské texty“). Pracoval jako novinář v Évora, poté se vrátil do Lisabonu a se svým bývalým přítelem ze školy Ramalho Ortigão a další, vytvořili Korespondence fiktivního dobrodruha Fradique Mendes. Tato zábavná práce byla poprvé publikována v roce 1900.

Socha Eca v Póvoa de Varzim; pár metrů od jeho rodiště

V letech 1869 a 1870 odcestovala Eça de Queirós do Egypta a sledovala otevření Suezský průplav, který inspiroval několik jeho děl, nejvíce pozoruhodně Ó Mistério da Estrada de Sintra („The Mystery of the Sintra Road“, 1870), napsaný ve spolupráci s Ramalho Ortigão, ve kterém vystupuje Fradique Mendes. Relíquia ("Relikvie") byla také napsána v tomto období, ale byla publikována až v roce 1887. Práce byla silně ovlivněna Memorie di Giuda („Judasovy vzpomínky“) od Ferdinando Petruccelli della Gattina, například vést některé vědce k obvinění portugalského spisovatele z plagiátorství.[4]

Když byl později odeslán do Leiria pracovat jako správce obce, Eça de Queirós napsal svůj první realistický román, O Crime do Padre Amaro („Hřích otce Amara“), který se odehrává ve městě a poprvé se objevil v roce 1875.

Eça poté pracovala v portugalské konzulární službě a po dvouleté službě v Havaně byla umístěna od konce roku 1874 do dubna 1879 na ulici Gray Street 53, Newcastle upon Tyne, kde je na jeho počest pamětní deska.[5] Mezi jeho diplomatické povinnosti patřilo zasílání podrobných zpráv portugalskému ministerstvu zahraničí o nepokojích v Northumberland a Durham revíry - v nichž, jak zdůrazňuje, těžaři vydělali dvakrát více než v jižním Walesu, spolu s bezplatným bydlením a týdenní dodávkou uhlí. Newcastlovy roky patřily k nejproduktivnějším v jeho literární kariéře. Vydal druhou verzi O Crime de Padre Amaro v roce 1876 a další slavný román, Ó Primo Basílio („Cousin Bazilio“) v roce 1878, stejně jako práce na řadě dalších projektů. Patřilo mezi ně první z jeho „Cartas de Londres“ („Dopisy z Londýna“), které byly vytištěny v lisabonském deníku Diário de Notícias a poté se objevil v knižní podobě jako Cartas de Inglaterra. Již v roce 1878 dal svému mistrovskému dílu alespoň jméno Os Maias („The Maias“), ačkoli to bylo z velké části napsáno během jeho pozdějšího pobytu v Bristol a byla zveřejněna až v roce 1888. V tomto městě je deska Eça a další byla v roce 2001 odhalena v Gray Street v Newcastlu portugalským velvyslancem.

Eça, kosmopolita široce čtená v anglické literatuře, nebyl zamilovaný do anglické společnosti, ale fascinovala ho její zvláštnost. v Bristol napsal: „Všechno o této společnosti je pro mě nepříjemné - od jejího omezeného způsobu myšlení až po její neslušný způsob vaření zeleniny.“ Jak často se stává, když je spisovatel nešťastný, počasí je nekonečně špatné. Přesto se zřídka nudil a spokojil se s pobytem v Anglii asi patnáct let. „Nenávidím Anglii, ale to mi nezabrání prohlásit, že jako myslící národ je pravděpodobně ta nejdůležitější.“ Lze říci, že Anglie působila jako neustálý stimul a korekce tradičně portugalské frankofilie Eça.

Ecova politika byla liberálního razítka, i když byl také ovlivněn myšlenkami Pierre-Joseph Proudhon.[6] V roce 1898, když se stal pesimističtějším ohledně budoucnosti Portugalska a Evropy, označil se za „vágního, zarmouceného anarchistu“.[7]

V roce 1888 se stal portugalským generálním konzulem Paříž. Bydlel v Neuilly-sur-Seine a pokračoval v psaní žurnalistiky (Ecos de Paris„Ozvěny z Paříže“) i literární kritika. Zemřel v roce 1900 buď tuberkulóza nebo podle mnoha současných lékařů Crohnova nemoc.[8] Jeho syn António Eça de Queirós by držel vládní úřad pod António de Oliveira Salazar. Poprvé byl pohřben v rodinné hrobce v Hřbitov Prazeres a později exhumován a přesunut do hrobu na hřbitově v Santa Cruz do Douro ve městě Obec Baião, Portugalsko

Busta Eça de Queiroz na Avenue Charles de Gaulle, Neuilly-sur-Seine

Díla Eça de Queirós

Obálka prvního vydání Os Maias

Posmrtná díla

  • Cidade e jako Serras ("Město a hory ", 1901, Posmrtné)
  • Contos („Příběhy“) (1902, Posmrtné)
  • Prosas Bárbaras ("Barbarous Texts", 1903, Posmrtné)
  • Cartas de Inglaterra („Dopisy z Anglie“) (1905, Posmrtné)
  • Ecos de Paris („Echos z Paříže“) (1905, Posmrtné)
  • Cartas Familiares e Bilhetes de Paris („Rodinné dopisy a poznámky z Paříže“) (1907, Posmrtné)
  • Současné poznámky („Contemporary Notes“) (1909, Posmrtné)
  • São Cristóvão, publikovaná v angličtině v roce 2015 jako Svatý Kryštof. Původně publikováno v portugalštině jako součást svazku Últimas páginas („Poslední stránky“) (1912, Posmrtné)
  • Hlavní ("Do hlavního města ") (1925, posmrtný)
  • O Conde d'Abranhos („Hrabě z Abranhosu“) (1925 posmrtně)
  • Alves & C.a. ("Alves & Co. (). (1925, Posmrtná) publikovaná v angličtině jako „The Yellow Sofa“ a jako „Alves & Co.“ v roce 2012 Dedalus
  • Ó Egipto („Egypt“, 1926, posmrtně)
  • Tragédia da Rua das Flores ("Tragédie ulice květin ") (1980, Posmrtné)

Periodika, do nichž přispěla Eça de Queirós

Překlady

Socha Eça de Queroz na Rua do Alecrim v Lisabonu

Práce Eçy byly přeloženy do přibližně 20 jazyků, včetně angličtiny.

Od roku 2002 anglické verze osmi jeho románů a dvou svazků novel a povídek, přeložil Margaret Jull Costa, byly ve Velké Británii publikovány Knihy Dedalus.

  • Hlavní (Do hlavního města ): překlad John Vetch, Carcanet Press (UK), 1995.
  • Cidade e jako serras (Město a hory): překlad Roy Campbell, Ohio University Press, 1968.
  • Ilustre Casa de Ramires (Slavný dům Ramirese): překlad Ann Stevens, Ohio University Press, 1968; překlad Margaret Jull Costa, Dedalus Books, 2017
  • Relíquia (Relikvie): překlad Aubrey F. Bell, A. A. Knopf, 1925. Také publikováno jako Relikviář, Reinhardt, 1954.
  • Relíquia (Relikvie ): překlad od Margaret Jull Costa, Knihy Dedalus, 1994.
  • Tragédia da rua das Flores (Tragédie ulice květin ): překlad od Margaret Jull Costa, Knihy Dedalus, 2000.
  • Alves & Cia (Alves & Co.): překlad Robert M. Fedorchek, University Press of America, 1988.
  • Cartas da Inglaterra (Dopisy z Anglie): překlad Ann Stevens, Bodley Head, 1970. Také publikováno jako Anglické dopisy Eça, Carcanet Press, 2000.
  • O Crime do Padre Amaro (El crimen del Padre Amaro): Versión de Ramón del Valle - Inclan, Editorial Maucci, 1911
  • O Crime do Padre Amaro (Hřích otce Amara): překlad Nan Flanagan, Bodley Head, 1962. Také publikováno jako Zločin otce Amara, Carcanet Press, 2002.
  • O Crime do Padre Amaro (Zločin otce Amara ): překlad od Margaret Jull Costa, Knihy Dedalus, 2002.
  • Ó Mandarime (Mandarín v The Mandarin and Other Stories): překlad Richard Frank Goldman, Ohio University Press, 1965. Také publikoval Bodley Head, 1966; a Hippocrene Books, 1993.
  • Hm Poeta Lírico (Lyrický básník v The Mandarin and Other Stories): překlad Richard Frank Goldman, Ohio University Press, 1965. Také publikoval Bodley Head, 1966; a Hippocrene Books, 1993.
  • Singularidades de uma Rapariga Loura (Zvláštnosti světlovlasé dívky v The Mandarin and Other Stories): překlad Richard Frank Goldman, Ohio University Press, 1965. Také publikoval Bodley Head, 1966; a Hippocrene Books, 1993.
  • José Mathias (José Mathias v The Mandarin and Other Stories): překlad Richard Frank Goldman, Ohio University Press, 1965. Také publikoval Bodley Head, 1966; a Hippocrene Books, 1993.
  • Ó Mandarime (Mandarín v Mandarínské a jiné příběhy): překlad od Margaret Jull Costa, Hippocrene Books, 1983.
  • Ó Mandarime (Mandarín v Mandarínské a jiné příběhy ): překlad od Margaret Jull Costa, Knihy Dedalus, 2009.
  • José Mathias (José Mathias v mandarínštině a jiných příbězích): překlad Margaret Jull Costa, Knihy Dedalus, 2009.
  • O Defunto (Oběšenec v Mandarínské a jiné příběhy ): překlad od Margaret Jull Costa, Knihy Dedalus, 2009.
  • Singularidades de uma Rapariga Loura (Výstřely mladé blonďaté ženy v mandarínštině a jiných příbězích): překlad Margaret Jull Costa, Knihy Dedalus, 2009.
  • Ó Primo Basílio (Dračí zuby): překlad Mary Jane Serrano, R. F. Fenno & Co., 1896.
  • Ó Primo Basílio (Bratranec Bazilio): překlad Roy Campbell, Noonday Press, 1953.
  • Ó Primo Basílio (Bratranec Bazilio ): překlad od Margaret Jull Costa, Knihy Dedalus, 2003.
  • Zdvořilý milagr (Sladký zázrak): překlad od Edgar Prestage, David Nutt, 1905. Také publikováno jako The Fisher of MenT. B. Mosher, 1905; Nejsladší zázrakT. B. Mosher, 1906; Sladký zázrak, B.H. Blakwell, 1914.
  • Os Maias (Maias): překlad Ann Stevens a Patricie McGowan Pinheiro, St. Martin's Press, 1965.
  • Os Maias (Maias ): překlad od Margaret Jull Costa, New Directions, 2007.
  • O Defunto (Naše dáma sloupu): překlad Edgar Prestage, Archibald Constable, 1906.
  • Pacheco (Pacheco): překlad Edgara Prestage, Basila Blackwella, 1922.
  • Perfeição (Dokonalost): překlad Charles Marriott, Selwyn & Blovnt, 1923.
  • José Mathias (José Mathias v José Mathias a Muž talentu): překlad Luís Marques, George G. Harap & Co., 1947.
  • Pacheco (Muž talentu v José Mathias a Muž talentu): překlad Luís Marques, George G. Harap & Co., 1947.
  • Alves & Cia (Žlutá pohovka in Yellow Sofa and Three Portraits): překlad John Vetch, Carcanet Press, 1993. Také publikováno New Directions, 1996. Publikováno jako Alves & Co. autorem Dedalus v roce 2012.
  • Hm Poeta Lírico (Lyrický básník in Yellow Sofa and Three Portraits): překlad John Vetch, Carcanet Press, 1993. Také publikováno New Directions, 1996.
  • José Mathias (José Mathias in Yellow Sofa and Three Portraits): překlad Luís Marques, Carcanet Press, 1993. Také publikováno New Directions, 1996.
  • Pacheco (Muž talentu in Yellow Sofa and Three Portraits): překlad Luís Marques, Carcanet Press, 1993. Také publikováno New Directions, 1996.
  • Ó Mistério da Estrada de Sintra (The Mystery of the Sintra Road ): překlad Margaret Jull Costa, Dedalus Books, 2013
  • São Cristóvão (Svatý Kryštof ): překlad Gregory Rabassa a Earla E. Fritze, Tagus Press, 2015

Adaptace

Byly tam dvě filmové verze O Crime do Padre Amaro, mexický v roce 2002 a portugalská verze v roce 2005, který byl upraven z a SIC televizní seriál,[9][10][11] propuštěn krátce po filmu (film byl v té době nejsledovanějším portugalským filmem vůbec, i když kritiky jej velmi špatně přijal, ale televizní seriál, možná kvůli tomu, že byl o něco delší verzí stejné věci, kterou viděl velký podíl portugalské populace , propadl a byl spíše ignorován diváky a kritiky).

Díla Eçy byla upravena také v brazilské televizi. V roce 1988 Rede Globo vyrobeno Ó Primo Basílio v 35 epizodách.[12] Později, v roce 2007, režisér provedl filmovou adaptaci stejného románu Daniel Filho.[13] V roce 2001 Rede Globo produkoval uznávanou adaptaci Os Maias jako televizní seriál ve 40 epizodách.

Filmová adaptace filmu Ó Mistério da Estrada de Sintra byl vyroben v roce 2007.[14] Režisér krátce předtím režíroval sérii inspirovanou v whodunit zahrnující potomky postav původního románu (Nome de Código Sintra, Code Name Sintra) a v novém filmu byly použity některé historické záběry do minulosti (zprávy o událostech v knize). Film se více soustředil na psaní a publikování původního seriálu Eçy a Ramalha Ortigãa a kontroverze, kterou vytvořil, a méně kolem samotného spiknutí knihy.

V září 2014 filmový režisér João Botelho pustil film Os Maias založený na románu se stejným názvem Os Maias.[15] Film stál milion a půl eura,[16] mít 600 000 EUR z Instituto do Cinema e Audiovisual (ICA), 170 000 EUR z Câmara Municipal de Lisboa, 120 000 EUR z Agência Nacional do Cinema (Ancine, brazilský příbuzný z ICA) a velká část z Montepio Geral, jakož i nákup do RTP práv na minisérii.[17] Natáčení proběhlo mezi 14. říjnem a 22. prosincem 2013 a bylo natočeno Ponte de Lima, Celorico de Basto, Guimarães a Lisabon.[18] Minisérie byla vysílána 28. a 29. prosince 2015 a byla rozdělena do čtyř epizod. Jednalo se o nejsledovanější portugalský film roku 2014, který měl přes 122 tisíc diváků. Mini-série neměla až tak velký dopad, ale došlo k několika opakováním.[Citace je zapotřebí ]

Galleon Theatre Company, rezidentní produkční společnost v Greenwichské divadlo, Londýn, uvedl divadelní adaptace od Alice de Sousa románů Eça de Queirós v režii Bruce Jamiesona. V roce 2001 společnost představila Bratranec Basílio, a v roce 2002 Maias. Od 8. března do 3. dubna 2011 společnost oživila výrobu Maias v Greenwich Playhouse.[Citace je zapotřebí ]

Reference

  1. ^ Výběr týdne - konzul sami, Nicholas Lezard, Opatrovník, 23. prosince 2000
  2. ^ Eça de Queirós (1. ledna 2003). Zločin otce Amara: Scény z náboženského života. Přeložila Costa, Margaret Jull. Publikování nových směrů. ISBN  9780811215329 - prostřednictvím Knih Google.
  3. ^ Eça de Queirós (1995). Do hlavního města. Přeložil Vetch, John. Manchester: Carcanet. p. [ii]. ISBN  1-85754-687-3. Citováno 6. ledna 2020.
  4. ^ Cláudio Basto, Foi Eça de Queirós um plagiador?, Maranus, 1924, s. 70
  5. ^ „Nástěnná deska na obrázku 53 šedé ulice“ (JPG). Farm9.staticflickr.com. Citováno 24. listopadu 2016.
  6. ^ Filomena Mónica, Maria (2005). Eça de Queiroz. Knihy Tamesis. p. 123.
  7. ^ Filomena Mónica, Maria (2002). „Eça de Queiroz“. Portugalská studia. 18: 50–63.
  8. ^ (PDF). 22. ledna 2011 https://web.archive.org/web/20110122045544/http://www.fcsaude.ubi.pt/thesis/upload/118/786/iolanda_ribeiropdf.pdf. Archivovány od originál (PDF) dne 22. ledna 2011. Citováno 13. ledna 2018. Chybějící nebo prázdný | název = (Pomoc)
  9. ^ „Mexiko: kontroverze otce Amara“. BBC. 16. srpna 2002. Citováno 26. listopadu 2018.
  10. ^ „Zločin otce Amara scéna ...“ Washington Post. 1. června 2003. ISSN  0190-8286. Citováno 26. listopadu 2018.
  11. ^ Público. „O Crime do Padre Amaro - Cinecartaz“. Cinecartaz (v portugalštině). Citováno 26. listopadu 2018.
  12. ^ „Eça de Queirós“. IMDb. Citováno 26. listopadu 2018.
  13. ^ „Primo Basílio (2007)“. IMDb. Citováno 26. listopadu 2018.
  14. ^ „O Mistério da Estrada de Sintra“. 4. května 2007. Archivovány od originál dne 4. května 2007. Citováno 13. ledna 2018.
  15. ^ Cardoso, Joana Amaral. „Há cem anos ou agora, em livro ou em film,“ Os Maias „são Portugal“. PÚBLICO (v portugalštině). Citováno 26. listopadu 2018.
  16. ^ „Que Força é Eça?“. Jornal visao (v portugalštině). Citováno 26. listopadu 2018.
  17. ^ Cardoso, Joana Amaral. „Há cem anos ou agora, em livro ou em film,“ Os Maias „são Portugal“. PÚBLICO (v portugalštině). Citováno 26. listopadu 2018.
  18. ^ Tiago da Bernarda (10. října 2013). „Kino Botelho aranžmá com adaptação de Os Maias ao“. Público. Citováno 6. září 2014.


externí odkazy