Istrijští Italové - Istrian Italians

Procento Italů v Chorvatsko a Slovinsko 's Istria, 1991

Istrijští Italové jsou etnickou skupinou z Jadran region Istrie v moderním severozápadě Chorvatsko. Istrijští Italové pocházejí z původní latinizované populace římský Histria, od benátský - mluvící osadníci, kteří se usadili v regionu v době ... Benátská republika, a od Jihoslovanský populace, Chorvati, kteří se kulturně asimilovali.[1]

Dnes, v důsledku Istrijský exodus, většina istrijských Italů žije mimo Istrijský poloostrov; v Itálii však stále žije významná italská menšina chorvatský Kraj Istrie (6,92%) a v Slovinská Istrie, kde jsou poskytovány práva menšin. Podle oficiálních sčítání lidu Slovinska a Chorvatska provedených v letech 2001 a 2002 jich je kolem 22 000. The Istrijská diaspora na druhou stranu má více než 200 000 lidí.

Počet osob s bydlištěm v chorvatské části Istrie, kteří se prohlásili za italské, se mezi lety 1981 a 1991 (tj. Před a po rozpuštění Jugoslávie) téměř zdvojnásobil.[2]

Dějiny

Počáteční období

Historik Theodor Mommsen napsal, že Istrie (oblast X Roman Italia od té doby Augustus ) byl plně romanized v 5. století našeho letopočtu.[3]

Mezi lety 500 a 700 našeho letopočtu se Slované usadili v jihovýchodní Evropě (východní Jadran) a jejich počet se stále zvyšoval, a Osmanská invaze Slované byli tlačeni z jihu a východu.[4] To vedlo k tomu, že se lidé kurzívy stále více omezovali na městské oblasti, zatímco některé oblasti venkova byly osídleny Slovany, s výjimkami na západní a jižní Istrii, které zůstaly plně románské.[5]

Do 11. století byla většina vnitřních horských oblastí severní a východní Istrie (Liburnia ) obývali Jižní Slované, zatímco na jihu a západě poloostrova nadále převládala románská populace. Jazykově byli románští obyvatelé Istrie s největší pravděpodobností rozděleni do dvou hlavních jazykových skupin: na severozápadě mluvčí Rétorománský jazyk podobný Ladine a Friulian na jihu domorodci s největší pravděpodobností hovořili o variantě Dalmatský jazyk.

Jedno moderní tvrzení naznačuje, že původní jazyk romanizovaných Istrianů přežil invaze, což je Istrijský jazyk který mluvil někdo blízko Pula ).[6] Benátky ovlivňoval neolatiny Istrie po mnoho staletí od Středověk až do roku 1797, dokud nebyl dobyt Napoleon: Capodistria a Pola byla důležitá střediska umění a kultury během Itálie renesance.[7] Jiní historici přisuzovali starověký jazyk romanized Istrians jako Istro-rumunština.

Benátské pravidlo

Ve 14. století se objevily epidemie jako Černá smrt v těchto letech zdecimovala istrijské obyvatelstvo, které bylo stále převážně románského etnika. V důsledku vylidňování začaly Benátky usazovat slovanské komunity, aby znovu osídlily vnitřní oblasti poloostrova. Byly to většinou Čakavian a částečně Štokavian mluvící jižní Slované z Dalmácie a dnes Černá Hora (odlišně od Kajkavian a proto-slovinština řečníci, kteří žili v severních oblastech poloostrova).

Současně osadníci z Veneto regionu byly použity k přesídlení měst. To způsobilo jazykový posun místního románského obyvatelstva, které nahradilo starou románskou populaci (buď Rétorománce nebo Italo-dalmatin ) jazyky s Benátský jazyk. Pouze na extrémním jihu poloostrova přežil původní istrijský románský jazyk: pod silnými benátskými vlivy se transformoval do moderního Istrijský jazyk. Až do počátku 19. století Dalmatin pokračovalo se v mluvení na ostrově Veglia / Krk a dialekt Friulian ve městě Muggia: oba vyhynuli v polovině 19. století, nahrazen benátským.

V roce 1374 z důvodu provádění dědické smlouvy padla střední a východní Istrie na Dům Habsburgů, zatímco Benátky nadále ovládaly severní, západní a jihovýchodní část poloostrova, včetně hlavních pobřežních měst Capodistria / Koper, Parenzo / Poreč, Rovigno / Rovinj, Pola / Pula, Fianona / Plomin a vnitřní města Albony / Labin a Pinguente / Buzet.[8] Tak vznikla dichotomie, která charakterizovala Istrii až do konce 18. století. Benátská kultura a jazyk zanechaly hluboký dopad na benátskou Istrii. V období baroka a osvícenství byli istrijští Italové zcela začleněni do širší italské kultury prostřednictvím své příslušnosti k Benátské republice. Města benátské Istrie se stala téměř výlučně benátským jazykem a benátská italština byla jazykem obchodu, kultury a správy. Značný počet jihoslovanských mluvčích (většinou slovinských a maďarských) Čakavská chorvatština ) nadále pobýval ve venkovských oblastech benátské Istrie, zejména na severu provincie a na hranicích s rakouskou Istrií.

Na druhé straně byla vnitřní a východní Istrie zahrnuta do středoevropské kulturní sféry a dominovala jim feudální kultura. Na konci 18. století byla drtivá většina rakouské Istrie slovanskými (slovinskými a chorvatskými) mluvčími.

Po Smlouva Campo Formio (1797) Rakousko obsadilo benátskou část poloostrova. Po krátké francouzské provizorii Rakousko v roce 1813 dobylo celý poloostrov a sjednotilo jej do jediné provincie. Výsledkem je, že se istrijští Italové stali v nové správní jednotce menšinou, i když si zachovali svou sociální a část své politické moci.

Rakouské období

Sčítání lidu z roku 1910, procenta Italů.

Ačkoli začlenění do Rakouská říše způsobil hluboké změny v politické výhodě regionu, nezměnil sociální rovnováhu. Benátští mluvící istrijští Italové nadále dominovali v regionu kulturně i ekonomicky. V první polovině 19. století se používání benátského jazyka rozšířilo i do některých oblastí bývalé rakouské Istrie, jako je město Pazin / Pisino. Rakouské sčítání lidu zjistilo postupný, ale neustálý vzestup italských mluvčích, a to jak v číselném, tak v poměrném vyjádření: v roce 1848 byla přibližně třetina Istrianů italskými (benátskými nebo istrijskými) mluvčími.

Od počátku 19. století kupředu, místní Chorvati a Slovinci zabývající se a národní obrození, požadující jazyková a národní práva, která zpochybňují nadřazenost italského jazyka a kultury na Istrii. Chorvatsko-slovinské národní hnutí získalo sílu až ve druhé polovině 19. století, což způsobilo střet s paralelním nacionalistickým hnutím istrijských Italů.[9]

Mnoho istrijských Italů se soucitně dívalo na Risorgimento hnutí, které bojovalo za sjednocení Itálie. Po roce 1866, kdy Veneto a Friuli regiony byly postoupeny Rakušané k nově vytvořenému Království Itálie, Istrie zůstala součástí Rakousko-Uhersko spolu s dalšími italsky mluvícími oblastmi na východním Jadranu (Terst, Gorizia a Gradisca, Fiume ). To vyvolalo postupný vzestup Italský iredentismus mezi mnoha Italy na Istrii, kteří požadovali sjednocení Rakouský Littoral, Fiume a Dalmácie s Itálií.

Pod Rakouská vláda v 19. století to zahrnovalo velkou populaci Italové, Chorvati, Slovinci, někteří Vlachs /Istro-Rumuni a dokonce i pár Černohorci. Italové na Istrii italské podporovali Risorgimento: v důsledku toho Rakušané viděli Italy jako nepřátele a upřednostňovali slovanské komunity na Istrii [10] Tato skutečnost dříve vytvořila obrovskou emigraci Italů z Istrie první světová válka, čímž se snížilo jejich procento uvnitř obyvatel poloostrova (v napoleonských dobách (kdy generál Marmont provedl francouzské sčítání lidu) to bylo více než 50% celkové populace), ale na konci 19. století se podle některých snížilo na pouhé dvě pětiny odhady).

Na druhé straně istrijští Slovinci a Chorvaté, kteří představovali přibližně tři pětiny istrijské populace, zvýšili své požadavky na národní a jazykovou emancipaci. Výsledkem bylo zintenzivnění etnických sporů mezi oběma skupinami, ačkoli to bylo omezeno na institucionální boje a zřídka se projevovalo násilnými formami.

V roce 1910 bylo etnické a jazykové složení skutečně smíšené a Italové byli omezeni na menšinu, i když stále významní. Podle výsledků rakouského sčítání ze 404 309 obyvatel v „Markrabství Istrie ", 168 116 (41,6%) promluvilo chorvatský, 147 416 (36,5%) promluvilo italština, Hovořilo 55 365 (13,7%) slovinština, Mluvilo 13 279 (3,3%) Němec, Mluvilo 882 (0,2%) rumunština 2 116 (0,5%) hovořilo jinými jazyky a 17 135 (4,2%) nebylo občanů, kteří nebyli požádáni o svůj komunikační jazyk.

S výjimkou téměř výlučně chorvatsky mluvících oblastí, které byly připojeny k Jugoslávii po první světové válce (Kastav a ostrov Krk), Istrie měla 39% italských mluvčích, 37% chorvatských a 14,7% slovinských mluvčích.

Až do konce rakousko-uherské monarchie buržoazní Ital národní liberál elity si ponechaly velkou část politické kontroly na Istrii.

Pod Itálií

Viz také: Julian March
Antonio Smareglia

Během první světové války mnoho Istrijců bojovalo jako dobrovolníci na italské straně proti rakousko-uherské říši. Mezi nimi nejznámější byl Nazario Sauro z Koper (Capodistria).[11]

Po skončení války byl celý poloostrov obsazen Italské království, a oficiálně připojený k Itálii s Smlouva z Rapalla z roku 1920. Istrie byla zahrnuta do administrativní oblasti známé jako Julian March / Venezia Giulia. Po Fašistický převzetí Itálie v roce 1922 se italština stala jediným jazykem správy a vzdělávání. Tvrdá politika Italianizace bylo dodržováno, což zakazovalo jakékoli používání jakéhokoli jazyka kromě italštiny. Mnoho Slovinců a Chorvatů opustilo region, což posílilo italské pozice. Etnické napětí však rostlo a na konci 20. let se začalo objevovat slovinské a chorvatské protifašistické povstání, i když bylo mnohem méně silné než v jiných částech Julian March.

Ve skutečnosti před smlouvou Rapallo tvořili Italové na Istrii téměř polovinu místních obyvatel a byli většinou domorodým obyvatelstvem, ale po uzavření smlouvy byli podpořeni některými nově příchozími tzv. regnicoli (z italského království), které se nikdy příliš nelíbily[12] původními Istrians Italové.

Rakouské sčítání lidu z roku 1910 uvedlo přibližně 182 500 lidí, kteří uvedli jako svůj komunikační jazyk italštinu na území dnešního Slovinska a Chorvatska: 137 131 na Istrii a 28 911 na Fiume /Rijeka (1918).[13] Mezitím italské sčítání lidu z roku 1936[14] uvedlo přibližně 230 000 lidí, kteří jako svůj komunikační jazyk uvedli italštinu (na území dnešního Slovinska a Chorvatska, které je součástí italského státu): téměř 194 000 v dnešním Chorvatsku a 36 000 v dnešním Slovinsku.

Druhá světová válka a její důsledky

Viz také: Masakry Foibe, Istrijský exodus, a Svobodné území Terstu

Po Italské příměří v roce 1943 se Istrie stala bitevním polem mezi nacistickou německou armádou a partyzánským (většinou jugoslávským) povstáním. Již v září 1943 bylo několik stovek istrijských Italů zabito Jugoslávští partyzáni kvůli jejich věrnosti italskému státu. Toto byla první vlna Masakry Foibe, která pokračovala po jugoslávském převzetí regionu v květnu 1945.

Od roku 1943 do roku 1953 podle různých údajů emigrovalo z těchto regionů 200 000 až 330 000 Italů. Tato emigrace Italů (tzv Istrijský exodus ) snížil celkový počet obyvatel regionu a změnil jeho etnickou strukturu.

Poté, co jugoslávské komunistické jednotky v květnu 1945 obsadily Istrii, začalo mnoho Italů opouštět Istrii pod tlakem nových úřadů, které požadovaly připojení Istrie k Jugoslávii. S dohodou mezi spojeneckými silami a Tito jugoslávská vláda, demarkační linie známá jako Morgan Line byla stanovena v červnu 1945: většina Istrie zůstala pod jugoslávskou okupací, zatímco města Pula a Muggia byly převedeny do spojenecké správy.

S mírovou smlouvou z roku 1947 byla většina Istrie (včetně Puly) přidělena Jugoslávii. To spustilo Istrijský exodus, odchod velké většiny istrijských Italů. Pouze severozápadní část byla přidělena do zóny B krátkodobé zóny Svobodné území Terstu, ale de facto zůstal pod jugoslávskou správou.

Část Jugoslávie

V roce 1953 podle oficiálního sčítání žilo pouze 36 000 Italů Jugoslávie, 16% italské populace před druhou světovou válkou,[15] a dalších 35 000 žilo v zóně B ostrova Svobodné území Terstu (FTT). Po rozpuštění DFT v roce 1954 a definitivním předání zóny B Jugoslávii se téměř celá Istrie stala oficiálně součástí Jugoslávie. To spustilo poslední vlnu Istrijský exodus, s většinou istrijských Italů[16][17] opuštění zóny B jinam (hlavně do Itálie), protože se zastrašovali nebo raději nežili v komunistické Jugoslávii. Jugoslávská Istrie byla rozdělena mezi Chorvatsko a Slovinsko, takže istrijští Italové začali podléhat dvěma různým správám.

V roce 1961 zůstalo v Jugoslávii 25 651 Italů (tento počet zahrnoval malé menšiny v Dalmácii), přibližně 10–12% italské populace před druhou světovou válkou. Italové emigrovali i v dalších desetiletích (většinou do Austrálie, Kanady, Jižní Ameriky nebo USA). Proto jejich populace klesla při každém dalším sčítání na 15 132 obyvatel v roce 1981.

Je třeba zdůraznit, že údaje jugoslávských sčítání jsou ve vztahu ke skutečnému počtu Italů nespolehlivé, protože mnoho příslušníků italské menšiny se z různých důvodů rozhodlo být národně nedeklarováno nebo raději využili svou regionální identitu a prohlásili se jako Istrijci. Není divu, že v roce 2001 (tj. Po rozpuštění Jugoslávie) uváděly sčítání Chorvatska a Slovinska celkovou italskou populaci 21 894 (počet v Chorvatsku se téměř zdvojnásobil).

Ve své zprávě z roku 1996 „Místní samospráva, územní celistvost a ochrana menšin“ Evropská rada Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva ( Benátská komise ) uvedl, že „velká většina místních Italů, několik tisíc Slovinců a národně nedefinovaných dvojjazyčných„ Istrijců “využilo svého zákonného práva z mírové smlouvy k„ odhlášení “jugoslávské části Istrie ovládané“. V několika vlnách se přestěhovali do Itálie a jinde (také do zámoří, hlavně v Amerika ) a požadoval italské nebo jiné občanství.

Současná situace

Muggia, jedno ze dvou italských měst současné Istrie

Dnes jsou istrijští Italové v Chorvatsku většinou národnostní menšinou. Mezi chorvatské obce s významným italským obyvatelstvem patří Grisignana / Grožnjan (51%), Verteneglio / Brtonigla (37%) a Buie / Buje (40%).[18]

Poslední sčítání lidu (2001) ukázalo, že na celé Istrii (mezi Chorvatskem, Slovinskem a Itálií) žije téměř 50 000 istrijských Italů, více než polovina z nich žije v Itálii:[19]

ObecJiné jménoZeměObyvateléMateřský jazyk italštinaMateřský jazyk chorvatský a slovinský
Labin, městoAlbona Chorvatsko12,4262.74%90.17%
Buje, městoBuie Chorvatsko5,34033.25%62.17%
Novigrad, městoCittanova Chorvatsko4,00212.47%81.58%
Vodnjan, městoDignano Chorvatsko5,65115.53%73.02%
Poreč, městoParenzo Chorvatsko17,4603.64%89.76%
Buzet, městoPinguente Chorvatsko6,0591.14%96.25%
Pazin, městoPisino Chorvatsko9,2271.17%97.35%
Pula, městoPola Chorvatsko58,5944.33%88.75%
Rovinj, městoRovigno Chorvatsko14,23410.39%81.60%
Umag, městoUmago Chorvatsko12,90118.76%75.13%
ŽokValle Chorvatsko1,04719.43%76.84%
BarbanBarbana d'Istria Chorvatsko2,8020.62%98.53%
BrtoniglaVerteneglio Chorvatsko1,57939.79%56.28%
CerovljeCerreto Chorvatsko1,7451.31%98.09%
FažanaFasana Chorvatsko3,0503.85%91.31%
GračišćeGallignana Chorvatsko14330.21%99.37%
GrožnjanGrisignana Chorvatsko78556.52%40.08%
KanfanarCanfanaro Chorvatsko1,4572.20%93.77%
KarojbaCaroiba del Subiente Chorvatsko1,4891.04%98.61%
Kaštelir-LabinciCastellier-Santa Domenica Chorvatsko1,3345.60%91.45%
KršanChersano Chorvatsko3,2640.81%95.42%
LanišćeLanischie Chorvatsko3980.61%98.78%
LižnjanLisignano Chorvatsko29455.30%89.98%
LupoglavLupogliano Chorvatsko9290.32%98.60%
MarčanaMarzana Chorvatsko39030.75%96.96%
MedulinMedolino Chorvatsko60043.32%89.52%
MotovunMontona Chorvatsko98311.65%81.08%
OprtaljPortole Chorvatsko98128.71%70.00%
PićanPedena Chorvatsko1,9970.44%98.47%
RašiArsia Chorvatsko3,5351.73%90.26%
Sveta NedeljaSanta Domenica d'Albona Chorvatsko2,9091.21%93.54%
Sveti LovrečSan Lorenzo del Pasenatico Chorvatsko1,4081.67%96.06%
Sveti Petar u ŠumiSan Pietro in Selve Chorvatsko1,0110.19%99.34%
SvetvinčenatSanvincenti Chorvatsko2,2181.68%96.50%
TinjanAntignana Chorvatsko1,7701.01%97.80%
VišnjanVisignano Chorvatsko2,1875.98%91.99%
VižinadaVisinada Chorvatsko1,1377.77%90.41%
VrsarOrsera Chorvatsko27032.68%90.84%
ŽminjGimino Chorvatsko3,4471.12%97.53%
MuggiaMilje Itálie13,20894.80%04.80%
San Dorligo della ValleDolina Itálie6,02529.20%70.50%
Koper, městoCapodistria Slovinsko49,2062.22%74.14%
IzolaIsola Slovinsko14,5494.26%69.13%
PiranPirano Slovinsko16,7587.00%66.69%
LovranLaurana Chorvatsko3,9871.68%94.66%
Opatija, městoAbbazia Chorvatsko12,7191.37%93.95%
Mošćenička DragaDraga di Moschiena Chorvatsko1,6411.63%95.57%

Zdroj: Chorvatské sčítání lidu - 2011.[20] Slovinské sčítání lidu - 2002.[21] Italské sčítání lidu - 1970/2001[22][23]

Pozoruhodní istrijští Italové

Seznam slavných istrijských Italů v průběhu staletí.

Věda

Antonio Grossich

Hudba a umění

Literatura a psaní

Politika

Kino

Sport

Nino Benvenuti v roce 2010

Válka

Ostatní

Viz také

Poznámky

  1. ^ Dějiny Istrie: Slované a Latinové (v italštině)
  2. ^ Politické, etnické a jazykové hranice horního Jadranu po rozpuštění Jugoslávie, J. E. Jahn, Heidelberg Německo 1999 Archivováno 2013-09-27 na Wayback Machine
  3. ^ Theodore Mommsen. Provincie římské říše. Kapitola I.
  4. ^ „Demografie a počátky jugoslávské občanské války“. Archivovány od originál dne 06.06.2010.
  5. ^ Jaka Bartolj. „Revoluce olivového háje“. Transdifúze. Archivovány od originál dne 18. 9. 2010. Zatímco většina obyvatel ve městech, zejména v pobřežních oblastech nebo v jejich blízkosti, byla italská, vnitrozemí Istrie bylo převážně slovanské - většinou chorvatské, ale také se značnou slovinskou oblastí.
  6. ^ Istrioto, autochtonní jazyk jižní Istrie (v italštině)
  7. ^ Prominentní Istrijci
  8. ^ Antolini, Nicola. Slavi e Latini na Istrii tra cinquecento e novecento: původní sklady a problémy del Contesto multietnico istrianoPrvní část
  9. ^ Benussi, Bernardo. L 'Istria nei suoi due millenni di storia. p. 63
  10. ^ Paolo Radivo: Italský irredentismus na Istrii (v italštině)
  11. ^ Životopis Nazaria Saura
  12. ^ Angelo Visintin. „L'assalto a„ Il Piccolo “/ Napad na„ Il Piccolo"". V Sergio Zucca (ed.). Un percorso tra le Violenze del Novecento nella Provincia di Trieste / Po Poteh Nailja v 20. Stoletju v Tržaški Pokrajini [Cesta násilím dvacátého století v provincii Terst] (PDF) (v italštině a slovinštině). p. 24. ISBN  88-95170-02-4. Archivovány od originál (PDF) dne 29. 02. 2008.
  13. ^ O.Mileta Mattiuz, Popolazioni dell'Istria, Fiume, Zara e Dalmazia (1850-2002). Ipotesi di quantificazione demografica, ADES 2005, s. 57, 128, 159, 169
  14. ^ VIII. Censimento della popolazione 21. aprile 1936. Vol II, Fasc. 24: Provincia del Friuli; Fasc. 31: Provincia del Carnero; Fasc. 32: Provincia di Gorizia, Fasc. 22: Provincia dell’Istria, Fasc. 34: Provincia di Trieste; Fasc. 35: Provincia di Zara, Řím 1936. Citováno v Občanství v historické perspektivě, editovali Steven G. Ellis, Guðmundur Hálfdanarson a Ann Katherine Isaacs Archivováno 2011-07-24 na Wayback Machine
  15. ^ Matjaž Klemenčič, Dopady rozpuštění Jugoslávie na práva menšin: italská menšina v postjugoslávském Slovinsku a Chorvatsku Archivováno 2011-07-24 na Wayback Machine
  16. ^ Arrigo Petacco, Exodus. Příběh italského obyvatelstva Istrie, Dalmácie a Venezie Giulie, Mondadori, Milán, 1999. Anglický překlad.
  17. ^ Přehled amerických zpravodajských služeb o Istrii / Venezia Giulia po druhé světové válce
  18. ^ Viz údaje ze sčítání lidu z Chorvatska na adrese http://www.dzs.hr/default_e.htm -> zveřejněné údaje -> sčítání lidu 2001 -> tabulky -> populace podle mateřského jazyka podle měst / obcí -> (rolovat dolů) Istrijský kraj
  19. ^ Pradelli, A. Il silenzio di una minoranza: gli italiani na Istrii dall'esodo al post-comunismo 1945–2004. p. 38
  20. ^ Chorvatské sčítání lidu - 2001. Press Uvolněná data, Sčítání lidu a podívejte se na tabulku: Obyvatelstvo podle mateřského jazyka, podle měst / obcí
  21. ^ Slovinské sčítání lidu - 2002
  22. ^ ISTAT, 14 ° censimento generale della popolazione e delle abitazioni 2001. Popolazione residente e abitazioni nelle province italiane - fascicolo provinciale Terst, Roma, 2005 - (toto je oficiální kniha z italštiny Istituto Centrale di Statistica (Ústřední / národní statistický institut) o sčítání lidu)
  23. ^ Statistická a etnografická studie o slovinštině v EU Provincia di Trieste. Přejděte dolů na tabulku dat Archivováno 2012-11-20 na Wayback Machine

Bibliografie

  • Antolini, Nicola. Slavi e Latini na Istrii tra cinquecento e novecento: původní sklady a problémy del Contesto multietnico istriano. Časopis „Storicamente“. n. 2, 2006
  • Bartoli, Matteo. Le parlate italiane della Venezia Giulia e della Dalmazia. Tipografia italo-orientale. Grottaferrata 1919.
  • Benussi, Bernardo. L 'Istria nei suoi due millenni di storia. Treves-Zanichelli. Terst 1924.
  • Monzali, Luciano (2016). „Těžký a tichý návrat: italští exulanti z Dalmácie a jugoslávského Zadaru / Zary po druhé světové válce“. Balcanica. 47: 317–328.
  • Mommsen Theodore. Provincie římské říše. Barnes & Noble Books. New York, 1996 ISBN  0-7607-0145-8
  • Perselli, Guerrino. I censimenti della popolazione dell'Istria, con Fiume e Trieste, e di alcune città della Dalmazia tra il 1850 e il 1936. Centro di ricerche storiche - Rovigno, Terst - Rovigno 1993.
  • Pirjevec, Jože; Kacin-Wohinz, Milica. Storia degli sloveni v Itálii, 1866-1998. Marsilio, Venezia 1998.
  • Petacco, Arrigo. L'esodo, la tragedia negata degli italiani d'Istria, Dalmazia e Venezia Giulia. Mondadori, Milano, 1999.
  • Pradelli, A. Il silenzio di una minoranza: gli italiani na Istrii dall'esodo al post-comunismo 1945–2004. Lo Scarabeo Editoriale. Bologna, 2004.
  • Seton-Watson, Itálie od liberalismu po fašismus, 1870-1925. Nakladatelé John Murray, Londra 1967.
  • Vignoli, Giulio. I Territori italofoni non appartenenti alla Repubblica Italiana. Giuffrè, Milano, 1995.
  • Tomaz, Luigi. Il confine d'Italia na Istrii a Dalmazii. Duemila anni di storia. Think ADV, Conselve 2007.

externí odkazy