Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech - International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
ICESCR members.svg
Strany a signatáři ICESCR:
  podepsal a ratifikoval
  podepsáno, ale neratifikováno
  nepodepsáno ani ratifikováno
TypRezoluce Valného shromáždění OSN
Vypracováno1954
Podepsaný16. prosince 1966[1]
UmístěníSídlo Organizace spojených národů, New York City
Efektivní3. ledna 1976[1]
Signatáři71
Strany170
DepozitářGenerální tajemník OSN
Citace Práce související s Dohody o svěřenectví Spojených národů uvedené Valným shromážděním jako nesamosprávné na Wikisource
JazykyFrancouzsky, anglicky, rusky, čínsky, španělsky a arabsky[2]
Wikisource
Usnesení ECOSOC 2007/25: Podpora pro Nesamosprávná území specializovanými agenturami a mezinárodními institucemi spojenými s OSN (26. července 2007)

The Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (ICESCR) je mnohostranný dohoda přijatý Valné shromáždění OSN dne 16. prosince 1966 prostřednictvím GA. Rezoluce 2200A (XXI) a vstoupila v platnost dne 3. ledna 1976.[1] Zavazuje své strany, aby usilovaly o udělení hospodářská, sociální a kulturní práva (ESCR) do Nesamosprávná a svěřenecká území a jednotlivci, včetně pracovní práva a právo na zdraví, právo na vzdělání a právo na přiměřenou životní úroveň. Od července 2020 má Pakt 171 stran.[3] Další čtyři země, včetně Spojených států, Pakt podepsaly, ale neratifikovaly.

ICESCR (a jeho Volitelný protokol ) je součástí Mezinárodní listina lidských práv, spolu s univerzální deklarace lidských práv (UDHR) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR), včetně těch druhých za prvé a druhý Volitelné protokoly.[4]

Pakt monitoruje OSN Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva.[5]

Genesis

ICESCR má kořeny ve stejném procesu, který vedl k univerzální deklarace lidských práv.[6] „Deklarace základních práv člověka“ byla navržena na Konference v San Francisku v roce 1945 která vedla k založení Organizace spojených národů a Hospodářská a sociální rada dostal za úkol jej vypracovat.[4] Na začátku procesu byl dokument rozdělen na prohlášení stanovující obecné zásady lidských práv a úmluvu nebo smlouvu obsahující závazné závazky. První se vyvinul do UDHR a byl přijat dne 10. prosince 1948.[4]

Příprava úmluvy pokračovala, ale mezi členy OSN přetrvávaly značné rozdíly v relativním významu negativní občanské a politické versus pozitivní hospodářská, sociální a kulturní práva.[7] Ty nakonec způsobily rozdělení úmluvy na dvě samostatné smlouvy, „jedna obsahovala občanská a politická práva a druhá obsahovala hospodářská, sociální a kulturní práva“.[8] Obě smlouvy měly obsahovat co nejvíce podobných ustanovení a měly být otevřeny k podpisu současně.[8] Každá z nich by také obsahovala článek o právu všech národů na sebeurčení.[9]

Státy, smluvní strany tohoto Paktu, včetně těch, které odpovídají za správu Nesamosprávná a svěřenecká území, bude podporovat realizaci práva sebeurčení, a bude toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty Organizace spojených národů.[10]

Prvním dokumentem se stal Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a druhý Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Návrhy byly předloženy Valné shromáždění OSN k diskusi v roce 1954 a přijato v roce 1966.[11]

souhrn

Pakt sleduje strukturu UDHR a ICCPR s preambulí a třiceti jedna články rozdělenými do pěti částí.[12]

Část 1 (Článek 1) uznává právo všech národů na sebeurčení, včetně práva „svobodně určovat jejich politický status“,[13] sledovat své hospodářské, sociální a kulturní cíle a spravovat a disponovat se svými vlastními zdroji. Rozpoznává a záporné právo lidí, kteří nemají být připraveni o prostředky na obživu,[14] a ukládá povinnost těm stranám, které jsou i nadále odpovědné za nesamosprávná a důvěryhodná území (kolonie), podporovat a respektovat jejich sebeurčení.[15]

Část 2 (Články 2–5) stanoví zásadu „postupné realizace“ (viz níže.) Rovněž vyžaduje uznání práv „bez jakékoli diskriminace na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného názoru, národnosti nebo sociální původ, majetek, narození nebo jiné postavení “.[16] Práva lze omezit pouze zákonem, způsobem slučitelným s povahou práv, a to pouze za účelem „podpory obecného blahobytu v demokratické společnosti“.[17]

Část 3 (Články 6–15) uvádí seznam samotných práv. Patří sem práva na

  • práce za „spravedlivých a příznivých podmínek“,[18] s právem zakládat odbory a vstupovat do nich (články 6, 7 a 8);
  • sociální pojištění, počítaje v to sociální pojištění (Článek 9);
  • rodinný život, včetně placeného rodičovská dovolená a ochrana dětí (článek 10);
  • odpovídající životní úroveň, včetně adekvátní jídlo, oblečení a bydlení a „neustálé zlepšování životních podmínek“ (článek 11);
  • zdraví, konkrétně „nejvyšší dosažitelná úroveň fyzického a duševního zdraví“ (článek 12);
  • vzdělávání, včetně bezplatného všeobecného základního vzdělání, obecně dostupného středního vzdělání a stejně dostupného vysokoškolského vzdělávání. To by mělo směřovat k „plnému rozvoji lidské osobnosti a pocitu její důstojnosti“,[19] a umožnit všem osobám účinnou účast ve společnosti (články 13 a 14);
  • účast na kulturním životě (článek 15).

Vzhledem k tomu, že negativní a pozitivní práva jsou práva, která zavazují buď akci (pozitivní práva), nebo nečinnost (negativní práva), mnoho z výše uvedených práv zahrnuje konkrétní kroky, které je třeba podniknout k jejich realizaci, pozitivní hospodářská, sociální a kulturní práva, která jdou nad rámec občanských a politických práv založených na relativně nečinnosti negativní práva .

Část 4 (Články 16–25) upravuje podávání zpráv a monitorování Paktu a kroky přijaté stranami k jeho provádění. Umožňuje také monitorovacímu orgánu - původně Hospodářská a sociální rada OSN - nyní Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva - viz níže - učinit obecná doporučení pro EU Valné shromáždění OSN o vhodných opatřeních k realizaci práv (článek 21)

Část 5 (Články 26–31) upravuje ratifikaci, vstup v platnost a změnu Paktu.

Základní ustanovení

Princip postupné realizace

Článek 2 Úmluvy ukládá povinnost všem stranám

podniknout kroky ... na maximum svých dostupných zdrojů s cílem postupného dosažení plné realizace práv uznaných v tomto Paktu všemi vhodnými prostředky, zejména přijetím legislativních opatření.[20]

Toto je známé jako princip „postupné realizace“. Uznává, že některých práv (například práva na zdraví) může být v praxi obtížné dosáhnout v krátkém časovém období a že státy mohou podléhat omezením zdrojů, ale vyžaduje, aby v rámci svých možností jednaly co nejlépe jejich prostředky.

Zásada se liší od zásady ICCPR, která ukládá stranám „respektovat a zajistit všem jednotlivcům na jeho území a podléhající jeho jurisdikci“ práva uvedená v této úmluvě.[21] Neznamená to však, že Smlouva nemá smysl. Požadavek „podniknout kroky“ ukládá trvalou povinnost usilovat o realizaci práv.[22] Rovněž vylučuje záměrně regresní opatření, která tomuto cíli brání. Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva také interpretuje zásadu tak, že ukládá minimální základní povinnosti poskytovat alespoň základní základní úrovně každého z těchto práv.[23] Pokud jsou zdroje velmi omezené, mělo by to zahrnovat použití cílených programů zaměřených na zranitelné skupiny.[24]

Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva považuje právní předpisy za nepostradatelný prostředek k realizaci práv, která pravděpodobně nebudou omezena omezeními zdrojů. Uzákonění antidiskriminačních ustanovení a zavedení vymahatelných práv soudními opravnými prostředky v rámci vnitrostátních právních systémů se považuje za vhodný prostředek. Některá ustanovení, například antidiskriminační zákony, jsou již vyžadována jinými nástroji v oblasti lidských práv, jako je ICCPR.[25]

Pracovní práva

Hlavní článek: Pracovní práva

Článek 6 Úmluvy uznává právo na práci jak je definováno možností každého získat prostředky na obživu prostřednictvím svobodně zvolené nebo přijaté práce.[26] Smluvní strany jsou povinny přijmout „vhodná opatření“ k ochraně tohoto práva, včetně technického a odborného vzdělávání a hospodářských politik zaměřených na stálý hospodářský rozvoj, a v konečném důsledku plná zaměstnanost. Toto právo znamená, že strany musí zaručit rovný přístup k zaměstnání a chránit pracovníky před nespravedlivým zbavením zaměstnání. Musí tomu zabránit diskriminace na pracovišti a zajistit přístup pro znevýhodněné.[27] Skutečnost, že práce musí být svobodně zvolena nebo přijata, znamená, že strany musí zakázat vynucený nebo dětská pracovní síla.[28]

Práce uvedená v článku 6 musí být: slušná práce.[29] Toto účinně definuje Článek 7 Paktu, který uznává právo každého na „spravedlivé a příznivé“ pracovní podmínky. Ty jsou zase definovány jako spravedlivé mzdy s stejná odměna za stejnou práci, dostatečné k zajištění důstojného života pracovníků a jejich rodinných příslušníků; bezpečné pracovní podmínky; rovné příležitosti na pracovišti; a dostatečný odpočinek a volný čas, včetně omezeného pracovní doba a pravidelné, placená dovolená.

Článek 8 uznává právo pracovníků zakládat odbory nebo se k nim připojit a chrání právo na stávku. Umožňuje však omezit tato práva pro příslušníky ozbrojených sil, policii nebo vládní správce. Několik stran vzneslo výhrady k tomuto ustanovení, které umožňuje jeho výklad v souladu s jejich ústavami (např.Čína, Mexiko ), nebo rozšíření omezení odborových práv na skupiny jako hasiči (např.,Japonsko ).[3]

Právo na sociální zabezpečení

Hlavní článek: Sociální pojištění

Článek 9 Paktu uznává „právo každého na sociální pojištění, počítaje v to sociální pojištění ".[30] Vyžaduje, aby strany poskytly určitou formu systému sociálního pojištění na ochranu lidí před riziky nemoci, invalidity, mateřství, pracovního úrazu, nezaměstnanosti nebo stáří; zajistit přeživší, sirotky a ty, kteří si nemohou dovolit zdravotní péči; a zajistit, aby rodiny byly odpovídajícím způsobem podporovány. Výhody plynoucí z takového systému musí být přiměřené, přístupné všem a poskytované bez diskriminace.[31] Pakt neomezuje formu systému a jsou přípustné jak příspěvkové, tak nepříspěvkové systémy (stejně jako komunitní a vzájemné systémy).[32]

Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva konstatoval přetrvávající problémy s uplatňováním tohoto práva s velmi nízkou úrovní přístupu.[33]

Několik stran, včetně Francie a Monaka, má výhrady, které jim umožňují stanovit požadavky na pobyt, aby získaly nárok na sociální dávky. Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva tato omezení povoluje, pokud jsou přiměřená a přiměřená.[34]

Právo na rodinný život

Hlavní články: Práva dětí, Práva otců, Práva matek, a Reprodukční práva

Článek 10 Paktu uznává rodinu jako „jednotku přirozené a základní skupiny společnosti“ a požaduje, aby jí strany poskytly „co nejširší možnou ochranu a pomoc“.[35] Smluvní strany musí zajistit, aby si jejich občané mohli svobodně zakládat rodiny a aby manželství byla uzavřena svobodně a nikoli vynucený.[36] Strany musí také poskytnout placené volno nebo odpovídající sociální zabezpečení matek před porodem a po něm, povinnost, která se překrývá s povinností podle článku 9. Konečně musí strany přijmout „zvláštní opatření“ na ochranu dětí před ekonomickým nebo sociálním vykořisťováním, včetně stanovení minimálního věku zaměstnání a vyloučení dětí z nebezpečná a škodlivá povolání.[37]

Právo na přiměřenou životní úroveň

Hlavní články: Právo na jídlo, Právo na vodu, Právo na bydlení, a Právo na oblečení

Článek 11 uznává právo na přiměřenou životní úroveň. To zahrnuje mimo jiné právo na odpovídající stravu, oblečení, bydlení a „neustálé zlepšování životních podmínek“.[38] Rovněž stanoví povinnost stran spolupracovat na eliminaci světový hlad.

The právo na přiměřené jídlo, označovaný také jako právo na jídlo, se vykládá jako požadavek „dostupnosti potravin v množství a kvalitě dostatečné k uspokojení stravovacích potřeb jednotlivců, bez nežádoucích látek a přijatelné v dané kultuře“.[39] To musí být přístupné všem, z čehož vyplývá povinnost poskytovat speciální programy pro zranitelné osoby.[40] To musí rovněž zajistit spravedlivé rozdělení světa zásoby jídla v souvislosti s potřebou, s přihlédnutím k problémům zemí dovážejících a vyvážejících potraviny.[41] Právo na přiměřené jídlo také znamená a právo na vodu.[42]

The právo na přiměřené bydlení, označovaný také jako právo na bydlení, je „právo žít někde v bezpečí, míru a důstojnosti.“[43] Vyžaduje „přiměřené soukromí, přiměřený prostor, přiměřené zabezpečení, přiměřené osvětlení a větrání, přiměřenou základní infrastrukturu a přiměřené umístění s ohledem na práci a základní vybavení - to vše za rozumnou cenu.“[43] Strany musí zajistit bezpečnost držby a to, že přístup nebude diskriminován, a postupně usilovat o eliminaci bezdomovectví. Nucené vystěhování, definované jako „trvalé nebo dočasné odstranění osob, rodin nebo komunit z jejich domovů a / nebo pozemků, které obývají, proti jejich vůli, bez poskytnutí vhodných forem právní nebo jiné ochrany a přístupu k nim, „jsou zjevným porušením Paktu.[44]

The právo na odpovídající oblečení, označovaný také jako právo na oblečení, nebyl autoritativně definován a získal jen málo v cestě akademického komentáře nebo mezinárodní diskuse. O tom, co je považováno za „přiměřené“, se diskutovalo pouze ve specifických kontextech, jako jsou uprchlíci, zdravotně postižené, starší osoby nebo pracovníci.[45]

Právo na zdraví

Hlavní článek: Právo na zdraví

Článek 12 Paktu uznává právo každého na „požitek z nejvyšší dosažitelné úrovně tělesného a duševního zdraví“.[46] „Zdravím“ se rozumí nejen právo na zdraví, ale také právo na kontrolu nad vlastním zdravím a tělem (včetně reprodukce) a bez možnosti zásahu, jako je mučení nebo lékařské experimenty.[47] Státy musí toto právo chránit tím, že zajistí, aby měl každý v rámci své jurisdikce přístup k základním determinantům zdraví, jako je čistá voda, hygiena, jídlo, výživa a bydlení, a prostřednictvím komplexního systému zdravotní péče, který je k dispozici všem bez diskriminace, a ekonomicky dostupné všem.[48]

Článek 12.2 požaduje, aby strany přijaly konkrétní kroky ke zlepšení zdraví svých občanů, včetně snížení dětské úmrtnosti a zlepšení zdraví dětí, zlepšení životního prostředí a zdraví na pracovišti, prevence, kontroly a léčby epidemických chorob a vytvoření podmínek pro zajištění rovného a včasného přístupu k lékařským službám pro Všechno. Ty jsou považovány spíše za „ilustrativní, neúplné příklady“, nikoli za úplné prohlášení o povinnostech stran.[49]

Právo na zdraví je vykládáno v tom smyslu, že vyžaduje, aby strany respektovaly ženy reprodukční práva tím, že neomezuje přístup k antikoncepce nebo „cenzurovat, zadržovat nebo záměrně zkreslovat“ informace o sexuálním zdraví.[50] Rovněž musí zajistit, aby byly ženy chráněny před škodlivými tradičními praktikami, jako je mrzačení ženských pohlavních orgánů.[51]

Právo na zdraví je inkluzivní právo rozšiřující se nejen na včasnou a vhodnou zdravotní péči, ale také na základní determinanty zdraví, jako je přístup k bezpečné a pitné vodě a přiměřená hygiena, přiměřený přísun bezpečných potravin, výživy a bydlení, zdravé pracovní podmínky a podmínky prostředí.[52]

Právo na bezplatné vzdělání

Hlavní článek: Právo na vzdělání

Článek 13 Úmluvy uznává právo každého na Vzdělání zdarma (zdarma pro hlavní pouze "úroveň" a "postupné zavádění bezplatného vzdělávání" pro EU sekundární a vyšší úrovně ). To má směřovat k „plnému rozvoji lidské osobnosti a jejímu smyslu důstojnost ",[19] a umožnit všem osobám účinnou účast ve společnosti. Vzdělání je chápáno jak jako lidské právo, tak jako „nepostradatelný prostředek k realizaci dalších lidských práv“, a proto se jedná o jeden z nejdelších a nejdůležitějších článků Paktu.[53]

Článek 13.2 uvádí řadu konkrétních kroků, které musí strany uskutečnit, aby uplatnily právo na vzdělání. Mezi ně patří poskytování zdarma, univerzální a povinné základní vzdělávání, „obecně dostupné a dostupné“ sekundární vzdělávání v různých formách (včetně technické a odborné přípravy) a stejně přístupné vysokoškolské vzdělávání. To vše musí být dostupné všem bez diskriminace. Strany musí také vyvinout školský systém (i když může být veřejný, soukromý nebo smíšený), podporovat nebo poskytovat stipendia pro znevýhodněné skupiny. Strany jsou povinny učinit vzdělávání zdarma na všech úrovních, ať už okamžitě nebo postupně; „[základní] vzdělávání je povinné a dostupné všem zdarma“; "střední vzdělání" bude obecně dostupné a přístupné všem vhodnými prostředky, zejména postupným zaváděním Vzdělání zdarma „; a“ bude učiněno vyšší vzdělání stejně přístupné všem, na základě kapacit, všemi vhodnými prostředky, a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělávání “.

Články 13.3 a 13.4 požadovat, aby strany respektovaly svobodu vzdělávání rodičů tím, že jim umožní vybrat a zřídit soukromé vzdělávací instituce pro své děti, označované také jako svoboda vzdělávání. Uznávají také právo rodičů „zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí v souladu s jejich vlastním přesvědčením“.[54] To je interpretováno jako požadavek, aby veřejné školy respektovaly svobodu náboženského vyznání a svědomí svých studentů a jako zákaz výuky v konkrétním systému náboženství nebo víry, pokud nejsou k dispozici nediskriminační výjimky a alternativy.[55]

Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva interpretuje Pakt tak, že požaduje, aby státy respektovaly EU akademická svoboda zaměstnanců a studentů, protože to je pro vzdělávací proces zásadní.[56] Rovněž zvažuje tělesný trest ve školách, aby byly v rozporu se základním principem Paktu důstojnosti jednotlivce.[57]

Článek 14 Úmluvy vyžaduje ty strany, které dosud nezavedly systém bezplatnosti povinný základního vzdělávání, aby rychle přijalo podrobný akční plán pro jeho zavedení „v přiměřeném počtu let“.[58]

Právo na účast na kulturním životě

Hlavní článek: Právo na vědu a kulturu
Hlavní článek: Právo na rozvoj
Hlavní článek: Právo na účast veřejnosti

Článek 15 Paktu uznává právo každého účastnit se kulturního života, využívat výhod vědeckého pokroku a těžit z ochrany morálních a hmotných práv na jakýkoli vědecký objev nebo umělecké dílo, které vytvořil. Druhá doložka je někdy považována za podmínku vyžadující ochranu duševního vlastnictví, ale Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva ji vykládá jako ochranu primárně morální práva autorů a „prohlašují [skutečně] osobní povahu každého stvoření lidské mysli a následné trvalé spojení mezi tvůrci a jejich výtvory“.[59] Vyžaduje tedy, aby strany respektovaly právo autorů na uznání jako tvůrce díla. Hmotná práva jsou vykládána jako součást práva na přiměřenou životní úroveň a „nemusí trvat po celou dobu života autora“.[60]

Strany musí rovněž usilovat o podporu zachování, rozvoje a šíření vědy a kultury, „respektovat svobodu nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost“,[61] a podporovat mezinárodní kontakty a spolupráci v těchto oblastech.

Rezervace

Řada stran se zúčastnila výhrady a výkladová prohlášení k jejich uplatňování Paktu.

Alžírsko vykládá části článku 13, které chrání svobodu rodičů svobodně si vybrat nebo zřídit vhodné vzdělávací instituce, aby nedošlo k „narušení jejího práva svobodně organizovat svůj vzdělávací systém“.[3]

Bangladéš interpretuje doložku o sebeurčení v článku 1 tak, že platí v historickém kontextu kolonialismus. Rovněž si vyhrazuje právo vykládat pracovní práva v článcích 7 a 8 a ustanovení o zákazu diskriminace v článcích 2 a 3 v kontextu své ústavy a vnitrostátního práva.[3]

Belgie vykládá nediskriminaci, pokud jde o národní původ, jako „nemusí nutně znamenat povinnost, aby státy automaticky zaručovaly cizincům stejná práva jako svým státním příslušníkům. Tento pojem by měl být chápán tak, že odkazuje na vyloučení jakéhokoli svévolného chování, ale nikoli na rozdílné zacházení na základě objektivních a rozumných úvah, v souladu se zásadami převládajícími v demokratických společnostech. ““[3]

Čína omezuje pracovní práva v článku 8 způsobem, který je v souladu s jeho ústavou a vnitrostátním právem.[3]

Egypt přijímá Pakt pouze do té míry, že není v rozporu s islámským Šaría zákon. Šaría je „primárním zdrojem právních předpisů“ podle článku 2 obou pozastavených Ústava z roku 1973 a Prozatímní ústavní prohlášení z roku 2011.[3]

Francie považuje Pakt za podřízeného Charta OSN. Rovněž si vyhrazuje právo řídit přístup cizinců k zaměstnání, sociálnímu zabezpečení a dalším výhodám.[3]

Indie interpretuje právo na sebeurčení tak, že se vztahuje „pouze na národy pod cizí nadvládou“[3] a nevztahovat se na národy v rámci suverénních národních států. Interpretuje rovněž doložku o omezení práv a práva na rovné příležitosti na pracovišti v kontextu jeho ústavy.[3]

Indonésie interpretuje doložku o sebeurčení (článek 1) v kontextu jiného mezinárodního práva a nepoužije se na národy v rámci suverénního národního státu.[3]

Irsko si vyhrazuje právo propagovat Irský jazyk.[3]

Japonsko si vyhradil právo nebýt povinen postupně zavádět bezplatné střední a vysoké školství, právo na stávku státní úředník a odměny ve svátky.[3]

Kuvajt interpretuje doložky o nediskriminaci článků 2 a 3 v rámci své ústavy a zákonů a vyhrazuje si právo na sociální zabezpečení vztahující se pouze na Kuvajt. Vyhrazuje si také právo zakázat stávky.[3]

Mexiko omezuje pracovní práva podle článku 8 v kontextu jeho ústavy a zákonů.[3]

Monako vykládá zásadu zákazu diskriminace na základě národního původu tak, že „nemusí nutně znamenat automatickou povinnost států zaručit cizincům stejná práva jako jejich státním příslušníkům“,[3] a vyhrazuje si právo stanovit požadavky na pobyt týkající se práv na práci, zdraví, vzdělání a sociální zabezpečení.

Myanmar má obecnou výhradu k výkladu „práva na sebeurčení“ tak, aby nezasahovalo do zavedené vlády ani nepovolovalo jakékoli kroky k jejímu oslabení. Tento výraz se navíc nevztahuje na článek 10 Ústavy Republiky Unie Myanmaru z roku 2008. Oddíl 10 zní: „Žádná část území vytvořeného v unii, jako jsou regiony, státy, území Unie a samospráva spravované oblasti se někdy oddělí od Unie. ““[62][63]

Nový Zéland si vyhradil právo neuplatňovat článek 8 (právo zakládat odbory a vstupovat do nich), pokud existující opatření (která v té době obsahovala povinný odborářství a podporovala arbitráž sporů) byla s ním neslučitelná.[3]

Norsko si vyhrazuje právo na stávku, aby bylo umožněno povinné rozhodčí řízení u některých pracovních sporů.[3]

Pákistán má obecnou výhradu k výkladu Paktu v rámci jeho ústavy.[3]

Thajsko interpretuje právo na sebeurčení v rámci jiného mezinárodního práva.[3]

Trinidad a Tobago si vyhrazuje právo omezit právo na stávku osobám vykonávajícím základní povolání.

krocan bude provádět Pakt podle Charty OSN. Rovněž si vyhrazuje právo interpretovat a implementovat právo rodičů na výběr a zřízení vzdělávacích institucí způsobem slučitelným s jeho ústavou.[3]

Spojené království považuje Pakt za podřízeného Chartě OSN. Udělala několik výhrad ohledně svých zámořských území.[3]

Spojené státy – Amnesty International píše, že „Spojené státy podepsaly Pakt v roce 1979 pod Carterovou správou, ale nejsou jimi plně vázány, dokud nebudou ratifikovány. Z politických důvodů Carterova administrativa netlačila na nutnou revizi Paktu Senátem, který musí dát „radu a souhlas“ dříve, než USA budou moci ratifikovat smlouvu. Administrativy Reagana a George HW Bushe zastávaly názor, že ekonomická, sociální a kulturní práva nejsou ve skutečnosti práva, ale pouze žádoucí sociální cíle, a proto by neměla být předmětem závazné smlouvy. Clintonova administrativa nepopřela povahu těchto práv, ale nepovažovala za politicky účelné zahájit bitvu s Kongresem o Pakt. Vláda George W. Bushe následovala v souladu s názorem předchozí Bushovy administrativy. "[64] Obamova administrativa prohlásila „Pakt v tuto chvíli nepodniká žádné kroky“.[65] The Heritage Foundation, kritický konzervativní think tank, tvrdí, že jeho podepsání by vyžadovalo zavedení politik, proti nimž se staví jako např univerzální zdravotní péče.[66]

Volitelný protokol

  státy
  státy, které podepsaly, ale neratifikovaly
  státy, které nepodepsaly

The Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech je vedlejší dohodou Paktu, která umožňuje jeho stranám uznat pravomoc Výboru pro hospodářská sociální a kulturní práva posuzovat stížnosti jednotlivců.[67]

Opční protokol byl přijat Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 2008.[68] Bylo otevřeno k podpisu dne 24. září 2009,[69] a od ledna 2020 byla podepsána 45 stranami a ratifikována 24.[70] Po překročení hranice požadovaných ratifikací vstoupila v platnost dne 5. května 2013.[71]

Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva

Hlavní článek: Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva

The Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva je skupina odborníků na lidská práva pověřená monitorováním provádění Paktu. Skládá se z 18 nezávislých odborníků na lidská práva volených na čtyřletá období, přičemž polovina členů je volena každé dva roky.[72]

Na rozdíl od jiných orgánů pro sledování lidských práv nebyl výbor ustanoven smlouvou, na kterou dohlíží. Spíše to byla založena Hospodářskou a sociální radou po neúspěchu dvou předchozích monitorovacích orgánů.[36]

Všechny smluvní strany jsou povinny předkládat Výboru pravidelné zprávy, v nichž jsou uvedena legislativní, soudní, politická a další opatření, která přijaly k provedení práv stanovených v Paktu. První zpráva má být předložena do dvou let od ratifikace Paktu; poté jsou zprávy předkládány každých pět let.[73] Výbor zkoumá každou zprávu a své obavy a doporučení adresuje smluvnímu státu ve formě „závěrečných poznámek“.

Výbor se obvykle schází každé května a listopadu v roce Ženeva.[74]

Strany smlouvy

Účastníky smlouvy jsou následující:[75]

StátDatum podepsáníDatum ratifikace, přistoupení nebo úspěchuPoznámky
Afghánistán24. ledna 1983
Albánie4. října 1991
Alžírsko10. prosince 196812. září 1989
Angola10. ledna 1992
Antigua a Barbuda3. července 2019
Argentina19. února 19688. srpna 1986
Arménie13. září 1993
Austrálie18. prosince 197210. prosince 1975
Rakousko10. prosince 197310. září 1978
Ázerbajdžán13. srpna 1992
Bahamy4. prosince 200823. prosince 2008
Bahrajn27. září 2007
Bangladéš5. října 1998
Barbados5. ledna 1973
Bělorusko19. března 196812. listopadu 1973Podepsáno a ratifikováno jako Běloruská sovětská socialistická republika.
Belgie10. prosince 196821.dubna 1983
Belize6. září 20009. března 2015
Benin12. března 1992
Plurinational State of Bolivia12. srpna 1982
Bosna a Hercegovina1. září 1993První Jugoslávie podepsal Pakt dne 8. srpna 1967 a ratifikoval jej dne 2. června 1971.
Brazílie24. ledna 1992
Bulharsko8. října 196821. září 1970
Burkina Faso4. ledna 1999
Burundi9. května 1990
Kambodža17. října 198026. května 1992Demokratická Kambodža podepsal Pakt dne 17. října 1980
Kamerun27. června 1984
Kanada19. května 1976
Kapverdy6. srpna 1993
Středoafrická republika8. května 1981
Čad9. června 1995
Chile16. září 196910. února 1972
Čína27. října 199727. března 2001The Čínská republika podepsal dne 5. října 1967
Kolumbie21. prosince 196629. října 1969
Komory25. září 2008
Kongo5. října 1983
Kostarika19. prosince 196629. listopadu 1968
Pobřeží slonoviny26. března 1992
Chorvatsko12. října 1992První Jugoslávie podepsal Pakt dne 8. srpna 1967 a ratifikoval jej dne 2. června 1971.
Kuba28. února 2008
Kypr9. ledna 19672. dubna 1969
Česká republika22. února 1993Československo podepsal Pakt dne 7. října 1968 a ratifikoval jej dne 23. prosince 1975.
Korejská lidově demokratická republika14. září 1981
Demokratická republika Kongo1. listopadu 1976
Dánsko20. března 19686. ledna 1972
Džibuti5. listopadu 2002
Dominika17. června 1993
Dominikánská republika4. ledna 1978
Ekvádor29. září 19676. března 1969
Egypt4. srpna 196714. ledna 1982
El Salvador21. září 196730. listopadu 1979
Rovníková Guinea25. září 1987
Eritrea17.dubna 2001
Estonsko21. října 1991
Etiopie11. června 1993
Finsko11. října 196719. srpna 1975
Fidži16. srpna 2018
Francie4. listopadu 1980
Gabon21. ledna 1983
Gambie29. prosince 1978
Gruzie3. května 1994
Německo9. října 196817. prosince 1973The Německá demokratická republika podepsal a ratifikoval úmluvu s výhradami dne 27. března 1973 a 8. listopadu 1973
Ghana7. září 20007. září 2000
Řecko16. května 1985
Grenada6. září 1991
Guatemala19. května 1988
Guinea28. února 196724. ledna 1978
Guinea-Bissau2. července 1992
Guyana22. srpna 196815. února 1977
Haiti8. října 2013
Honduras19. prosince 196617. února 1981
Maďarsko25. března 196917. ledna 1974
Island30. prosince 196822. srpna 1979
Indie10. dubna 1979
Indonésie23. února 2006
Írán (Islámská republika)4. dubna 196824. června 1975
Irák18. února 196925. ledna 1971
Irsko1. října 19738. prosince 1989
Izrael19. prosince 19663. října 1991
Itálie18. ledna 196715. září 1978
Jamaica19. prosince 19663. října 1975
Japonsko30. května 197821. června 1979
Jordán30. června 197228. května 1975
Kazachstán2. prosince 200324. ledna 2006
Keňa1. května 1972
Kuvajt21. května 1996
Kyrgyzstán7. října 1994
Laoská lidově demokratická republika7. prosince 200013. února 2007
Lotyšsko14.dubna 1992
Libanon3. listopadu 1972
Lesotho9. září 1992
Libérie18.dubna 196722. září 2004
Libye15. května 1970
Lichtenštejnsko10. prosince 1998
Litva20. listopadu 1991
Lucembursko26. listopadu 197418. srpna 1983
Madagaskar14.dubna 197022. září 1971
Malawi22. prosince 1993
Maledivy19. září 2006
Mali16. července 1974
Malta22. října 196813. září 1990
Marshallovy ostrovy12. března 2018
Mauretánie17. listopadu 2004
Mauricius12. prosince 1973
Mexiko23. března 1981
Monako26. června 199728. srpna 1997
Mongolsko5. června 196818. listopadu 1974
Černá Hora23. října 2006
Maroko19. ledna 19773. května 1979
Myanmar16. července 20156. října 2017
Namibie28. listopadu 1994
Nepál14. května 1991
Holandsko25. června 196911. prosince 1978
Nový Zéland12. listopadu 196828. prosince 1978
Nikaragua12. března 1980
Niger7. března 1986
Nigérie29. července 1993
Norsko20. března 196813. září 1972
Pákistán3. listopadu 200417.dubna 2008
Palau20. září 2011
Stát Palestina2. dubna 2014
Panama27. července 19768. března 1977
Papua-Nová Guinea21. července 2008
Paraguay10. června 1992
Peru11. srpna 197728.dubna 1978
Filipíny19. prosince 19667. června 1974
Polsko2. března 196718. března 1977
Portugalsko7. října 197631. července 1978
Katar21. května 2018
Korejská republika10. dubna 1990
Moldavská republika26. ledna 1993
Rumunsko27. června 19689. prosince 1974
Ruská Federace18. března 196816. října 1973Podepsáno a ratifikováno jako Sovětský svaz.
Rwanda16. dubna 1975
San Marino18. října 1985
Svatý Tomáš a Princův ostrov31. října 199510. ledna 2017
Senegal6. července 197013. února 1978
Srbsko12. března 2001První Jugoslávie podepsal Pakt dne 8. srpna 1967 a ratifikoval jej dne 2. června 1971. Prohlášení o dědictví z roku 2001 učinila Svazová republika Jugoslávie.
Seychely5. května 1992
Sierra Leone23. srpna 1996
Slovensko28. května 1993Československo podepsal Pakt dne 7. října 1968 a ratifikoval jej dne 23. prosince 1975.
Slovinsko6. července 1992První Jugoslávie podepsal Pakt dne 8. srpna 1967 a ratifikoval jej dne 2. června 1971.
Solomonovy ostrovy17. března 1982
Somálsko24. ledna 1990
Jižní Afrika3. října 199412. ledna 2015
Španělsko28. září 197627.dubna 1977
Srí Lanka11. června 1980
Svatý Vincenc a Grenadiny9. listopadu 1981
Súdán18. března 1986
Surinam28. prosince 1976
Svazijsko26. března 2004
Švédsko29. září 19676. prosince 1971
Švýcarsko18. června 1992
Syrská Arabská republika21.dubna 1969
Tádžikistán4. ledna 1999
Thajsko5. září 1999
Republika Makedonie18. ledna 1994První Jugoslávie podepsal Pakt dne 8. srpna 1967 a ratifikoval jej dne 2. června 1971.
Východní Timor16. dubna 2003
Jít24. května 1984
Trinidad a Tobago8. prosince 1978
Tunisko30.dubna 196818. března 1969
krocan15. srpna 200023. září 2003
Turkmenistán1. května 1997
Uganda21. ledna 1987
Ukrajina20. března 196812. listopadu 1973Podepsáno a ratifikováno jako Ukrajinská sovětská socialistická republika.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska16. září 196820. května 1976
Sjednocená republika Tanzanie11. června 1976
Spojené státy americké5. října 1977
Uruguay21. února 19671. dubna 1970
Uzbekistán28. září 1995
Venezuela (Bolívarovská republika)24. června 196910. května 1978
Vietnam24. září 1982
Jemen9. února 1987Provedeno jako Jemenská arabská republika
Zambie10. dubna 1984
Zimbabwe13. května 1991

Státy, které nejsou členy Paktu

Podepsáno, ale neratifikováno [76]

StátPodepsaný
Komory25. září 2008
Kuba28. února 2008
Palau20. září 2011
Spojené státy americké5. října 1977

Ani podepsané, ani ratifikované

  1. Andorra
  2. Botswana
  3. Bhútán
  4. Brunej
  5. Kiribati
  6. Malajsie
  7. Federativní státy Mikronésie
  8. Mosambik
  9. Nauru
  10. Omán
  11. Svatý Kryštof a Nevis
  12. Samoa
  13. Saudská arábie
  14. Singapur
  15. Svatá Lucie
  16. jižní Súdán
  17. Tonga
  18. Tuvalu
  19. Spojené arabské emiráty
  20. Vanuatu

Nečlenové OSN

  1. Cookovy ostrovy
  2. Niue
  3. Tchaj-wan[poznámky 1][77]
  4. Vatikán (prostřednictvím Svatý stolec )[poznámky 2]

Poznámky

  1. ^ ROC ztratila sídlo OSN v roce 1971 (nahrazen jako zástupce Číny Čínskou lidovou republikou pod Rozlišení 2758 ). Vláda Čínské republiky podepsala Pakt v roce 1967, ale neratifikovala; v roce 2009 Tchaj-wan (Čínská republika ) to nakonec ratifikovalo, ale OSN tento vklad odmítla.[Citace je zapotřebí ]
  2. ^ Vatikán není členem OSN, přestože má status pozorovatele.

Reference

  1. ^ A b C „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“. www.refworld.org.
  2. ^ „Mezinárodní pakt EISIL o hospodářských, sociálních a kulturních právech“. www.eisil.org.
  3. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó str q r s t u proti „Sbírka smluv OSN: Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“. OSN. 3. ledna 1976.
  4. ^ A b C „Informační list č. 2 (rev. 1), Mezinárodní listina lidských práv“. UN OHCHR. Červen 1996. Archivovány od originál dne 13. března 2008. Citováno 2. června 2008.
  5. ^ „Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva“. www.ohchr.org.
  6. ^ „Mezinárodní listina lidských práv“. lawteacher.net. Archivovány od originál dne 19. srpna 2014.
  7. ^ Sieghart, Paul (1983). Mezinárodní právo lidských práv. Oxford University Press. p. 25.
  8. ^ A b Rezoluce Valného shromáždění OSN 543 ze dne 5. února 1952.
  9. ^ Rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů 545, 5. února 1952.
  10. ^ Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Část I, čl. 1 odst. 3.
  11. ^ Rezoluce Valného shromáždění OSN 2200 ze dne 16. prosince 1966.
  12. ^ Následující část shrnuje text Paktu.
  13. ^ ICESCR, Článek 1.1
  14. ^ ICESCR, Článek 1.2
  15. ^ ICESCR, Článek 1.3
  16. ^ ICESCR, Článek 2.2
  17. ^ ICESCR, Článek 4
  18. ^ ICESCR, Článek 7
  19. ^ A b ICESCR, Článek 13.1
  20. ^ ICESCR, Článek 2.1
  21. ^ „ICCPR“. OSN. s. Článek 2.1. Archivovány od originál dne 5. července 2008. Citováno 13. července 2008.
  22. ^ Odstavec 9, „Obecný komentář CESCR 3“. UN OHCHR. 14. prosince 1990. Citováno 2. června 2008.
  23. ^ Obecný komentář CESCR 3, bod 10.
  24. ^ Obecný komentář CESCR 3, bod 12.
  25. ^ Obecný komentář CESCR 3, odstavce 3–6.
  26. ^ ICESCR, Článek 6.1.
  27. ^ „Obecný komentář CESCR 18: Právo na práci“ (PDF). Hospodářská a sociální rada OSN. 6. února 2006. s. Bod 31. Citováno 2. června 2008.
  28. ^ Obecný komentář CESCR 18, bod 23.
  29. ^ Obecný komentář CESCR 18, odstavec 7.
  30. ^ ICESCR, Článek 9.
  31. ^ „Návrh CESCR, obecný komentář 19: Právo na sociální zabezpečení“. Hospodářská a sociální rada OSN. 4. února 2008. odstavce 1 - 4. Archivovány od originál dne 20. května 2011. Citováno 13. července 2008.
  32. ^ Návrh obecné poznámky CESCR 19, odstavec 5.
  33. ^ Návrh obecné poznámky CESCR 19, odstavec 7.
  34. ^ Návrh obecné poznámky CESCR 19, bod 37.
  35. ^ ICESCR, Článek 10.1.
  36. ^ A b „Informační list č. 16 (rev. 1), Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva“. UN OHCHR. Červenec 1991. Archivovány od originál dne 1. května 2008. Citováno 2. června 2008.
  37. ^ ICESCR, Článek 10.3.
  38. ^ ICESCR, Článek 11.1.
  39. ^ „Obecný komentář CESCR 12: Právo na odpovídající stravu“. Hospodářská a sociální rada OSN. 12. května 1999. s. Bod 8. Citováno 2. června 2008.
  40. ^ Obecný komentář CESCR 12, bod 13.
  41. ^ 'ICESCR, čl. 11 odst. 2 písm. B)
  42. ^ „Obecný komentář CESCR 15: Právo na vodu“. Hospodářská a sociální rada OSN. 20. ledna 2003. s. Odstavec 3. Citováno 13. července 2008.
  43. ^ A b „Obecná poznámka CESCR 4: Právo na přiměřené bydlení“. UN OHCHR. 13. prosince 1991. odstavec 7. Citováno 12. dubna 2020.
  44. ^ „Obecný komentář CESCR 7: Právo na přiměřené bydlení: nucené vystěhování“. UN OHCHR. 20. května 1997. Citováno 2. června 2008.
  45. ^ Dr. Stephen James, „Zapomenuté právo? Právo na oblečení v mezinárodním právu“ Archivováno 12. dubna 2011 v Wayback Machine
  46. ^ ICESCR, Článek 12.1
  47. ^ „Obecný komentář CESCR 14: Právo na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví“. Hospodářská a sociální rada OSN. 11. srpna 2000. s. Odstavec 9. Citováno 2. června 2008.
  48. ^ Obecný komentář CESCR 14, body 11–12.
  49. ^ Obecný komentář CESCR 14, odstavec 7.
  50. ^ Obecný komentář CESCR 14, bod 34.
  51. ^ Obecný komentář CESCR 14, bod 35.
  52. ^ Lidská práva a životní prostředí Archivováno 6. března 2014 v Wayback Machine
  53. ^ „Obecný komentář CESCR 13: Právo na vzdělání“. Hospodářská a sociální rada OSN. 8. prosince 1999. s. Odstavec 1. Citováno 2. června 2008.
  54. ^ ICESCR, Článek 13.3
  55. ^ Obecný komentář CESCR 13, bod 28.
  56. ^ Obecný komentář CESCR 13, bod 38.
  57. ^ Obecný komentář CESCR 13bod 41.
  58. ^ ICESCR, Článek 14.
  59. ^ „Obecný komentář CESCR 17: Právo každého těžit z ochrany morálních a materiálních zájmů vyplývající z jakékoli vědecké, literární nebo umělecké produkce, jejíž je autorem“ (PDF). Hospodářská a sociální rada OSN. 12. ledna 2006. odstavec 12. Citováno 2. června 2008.
  60. ^ Obecný komentář CESCR 17, bod 16.
  61. ^ ICESCR, Článek 15.3
  62. ^ „Ústava republiky Unie Myanmaru, 2008“ (PDF). Ústavní projekt. Ústavní projekt. Citováno 11. května 2019.
  63. ^ „Prohlášení a rezervace“. UNTC. Spojené národy. Citováno 11. května 2019.
  64. ^ „Hospodářská, sociální a kulturní práva: otázky a odpovědi“ (PDF). Amnesty International. p. 6. Archivováno od originál (PDF) dne 26. června 2008. Citováno 2. června 2008.
  65. ^ "Článek: Konečně? Ratifikace hospodářské smlouvy jako ... | AccessMyLibrary - podpora advokacie v knihovně". AccessMyLibrary. Citováno 5. února 2013.
  66. ^ Cowin, Andrew J. (29. července 1993). „Smlouva o lidských právech představuje nebezpečí pro Ameriku“. Heritage Foundation. Citováno 2. června 2008.
  67. ^ „Odstranění historické propasti v oblasti lidských práv“. Spojené národy. 10. prosince 2008. Citováno 13. prosince 2008.
  68. ^ ""Ekonomická, sociální a kulturní práva: spíše právní nárok než charita „říkají odborníci OSN na lidská práva“. Spojené národy. 10. prosince 2008. Citováno 13. prosince 2008.
  69. ^ „OSN vyzývá státy, aby dodržovaly nový nástroj na ochranu lidských práv“. Spojené národy. 24. září 2009. Citováno 27. září 2009.
  70. ^ „Strany opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech“. Sbírka smluv OSN. Citováno 9. února 2013.
  71. ^ Zobrazit novinky. Ohchr.org. Citováno 2013-07-12.
  72. ^ „Usnesení ECOSOC 1985/17“. UN OHCHR. 28. května 1985. Citováno 2. června 2008.
  73. ^ „Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva“. UN OHCHR. Citováno 3. června 2008.
  74. ^ „Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva - zasedání“. UN OHCHR. Archivovány od originál dne 11. června 2008. Citováno 3. června 2008.
  75. ^ „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“. Sbírka smluv OSN. Spojené národy. Citováno 2. ledna 2017.
  76. ^ „- Řídicí panel OHCHR“. indikátory.ohchr.org. Citováno 30. listopadu 2017.
  77. ^ Zeldin, Wendy (15. dubna 2009). „Tchaj-wan: ratifikovány dva mezinárodní smlouvy o lidských právech | Globální právní monitor“. www.loc.gov. Citováno 31. srpna 2020.

externí odkazy