Evropská úmluva o státní příslušnosti - European Convention on Nationality - Wikipedia

The Evropská úmluva o státní příslušnosti (E.T.S. Č. 166[1]) byl přihlášen Štrasburk dne 6. listopadu 1997. Jedná se o komplexní úmluvu Evropská rada zabývající se právem národnost. Úmluva je otevřena k podpisu členským státům Rady Evropy a nečlenským státům, které se podílely na jejím vypracování, a přistoupení dalších nečlenských států. Úmluva vstoupila v platnost dne 1. března 2000 po ratifikaci 3 zeměmi. K 6. březnu 2014 úmluvu podepsalo 29 zemí, ratifikovala ji však pouze 20 z těchto zemí.[2]

Ustanovení

Ustanovení čl. 4 písm. D) stanoví, že ani manželství, ani zrušení manželství automaticky neovlivní státní příslušnost ani jednoho z manželů, ani změna státní příslušnosti jednoho z manželů během manželství automaticky neovlivní státní příslušnost jejich manžela. Na začátku 20. století bylo ve státech běžnou praxí, že žena měla mít státní příslušnost svého manžela; tj. po uzavření sňatku s cizincem by manželka automaticky získala státní příslušnost svého manžela a ztratila by svou předchozí státní příslušnost. I poté, co státní příslušnost vdané ženy již nebyla závislá na státní příslušnosti jejího manžela, byla stále zachována zákonná ustanovení, která automaticky naturalizovaný vdané ženy a někdy i ženatí muži. To vedlo k řadě problémů, jako je ztráta původní státní příslušnosti manželů, ke které manžel ztrácí právo konzulární pomoc (jelikož konzulární pomoc nemůže být poskytována státním příslušníkům pod jurisdikcí cizího státu, jehož jsou také státními příslušníky), a podléhají povinnostem vojenské služby. Článek 4d tuto situaci řeší.

Článek 5 stanoví, že č diskriminace bude existovat ve vnitrostátním zákoně o státní příslušnosti na základě „pohlaví, náboženství, rasy, barvy pleti nebo národního či etnického původu“. Rovněž stanoví, že stát nesmí diskriminovat své státní příslušníky na základě toho, zda mají svou státní příslušnost narozením nebo ji získali později.

Článek 6 se týká získání státní příslušnosti. Stanoví, že státní příslušnost se získává při narození potomkem jednoho z rodičů k těm, kteří se narodili na území státu. (Státy mohou částečně nebo zcela vyloučit děti narozené v zahraničí). Rovněž stanoví státní příslušnost z důvodu narození na území státu; státy to však mohou omezit pouze na děti, které by jinak byly bez státní příslušnosti. Vyžaduje to možnost naturalizace, a stanoví, že doba pobytu požadovaná pro způsobilost nemůže být delší než deset let zákonného a obvyklé bydliště. Rovněž vyžaduje „usnadnit“ získání státní příslušnosti určitými osobami, včetně manželů státních příslušníků, dětí jejích státních příslušníků narozených v zahraničí, dětí, jejichž jeden z rodičů získal státní příslušnost, dětí adoptovaných státním příslušníkem, osob legálně a obvykle pobývajících na území - období před osmnáctým rokem a - osoby bez státní příslušnosti a uprchlíci legálně a obvykle bydlící na jeho území.

Článek 7 upravuje nedobrovolnou ztrátu státní příslušnosti. Stanoví, že státy mohou své státní příslušníky připravit o státní příslušnost pouze v případech dobrovolného získání jiné státní příslušnosti, podvodu nebo neposkytnutí příslušných informací při získávání státní příslušnosti, dobrovolné vojenské služby v cizí vojenské síle nebo adopce dítěte jako dítěte cizími státními příslušníky . Rovněž stanoví možnost ztráty státní příslušnosti pro státní příslušníky, kteří obvykle pobývají v zahraničí. Nakonec stanoví ztrátu státní příslušnosti pro „jednání vážně poškozující životně důležité zájmy smluvní strany“.

Článek 8 poskytuje státním příslušníkům právo vzdát se své státní příslušnosti za předpokladu, že se tak nestanou osobami bez státní příslušnosti. Státy však mohou toto právo omezit na státní příslušníky pobývající v zahraničí.

Postavení

Členové Evropská rada že:
  Ratifikováno
  Podepsáno neratifikováno
  Nepodepsáno
  Nečlenové Rady Evropy

K 6. březnu 2014 úmluvu podepsaly nebo ratifikovaly tyto země:[2]

Postavení Evropské úmluvy o státním občanství
SignatářPodepsanýRatifikovánoV platnosti
 AlbánieZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 RakouskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 Bosna a HercegovinaZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 BulharskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 ChorvatskoZelená značkaY
 Česká republikaZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 DánskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 FinskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 FrancieZelená značkaY
 NěmeckoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 ŘeckoZelená značkaY
 MaďarskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 IslandZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 ItálieZelená značkaY
 LotyšskoZelená značkaY
 LucemburskoZelená značkaY
 MaltaZelená značkaY
 MoldavskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 Černá HoraZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 HolandskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 NorskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 PolskoZelená značkaY
 PortugalskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 RumunskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 RuskoZelená značkaY
 SlovenskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 ŠvédskoZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 Severní MakedonieZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY
 UkrajinaZelená značkaYZelená značkaYZelená značkaY

Reference

  1. ^ Text úmluvy
  2. ^ A b „Evropská úmluva o státní příslušnosti: status“. Evropská rada.

externí odkazy