Horia Macellariu - Horia Macellariu

Horia Macellariu
Rumunský kontradmirál Horia Macellariu.jpg
narozený(1894-05-10)10. května 1894
Craiova, Rumunsko
Zemřel11. července 1989(1989-07-11) (ve věku 95)
Bukurešť, Rumunsko
Věrnost Rumunské království
Servis/větev Královské rumunské námořnictvo
HodnostKontradmirál
Bitvy / válkyČernomořské kampaně (1941–1944)
Ocenění

Horia Macellariu (10. května 1894, Craiova - 11. července 1989, Bukurešť ) byl rumunština kontradmirál velitel Královské rumunské námořnictvo Černomořská flotila během Druhá světová válka.

Časný život

Horia Ion Pompiliu Macellariu se narodil v roce Craiova dne 28. dubna / 10. května 1894. Po absolvování vojenských studií se stal námořním důstojníkem v roce 1915. Během první světová válka, sloužil jako kapitán rumunské velitelské lodi Principele Nicolae. Po celou dobu války se vyznamenal a byl vyznamenán Řád rumunské koruny. V letech 1927–1928 studoval na námořní válečné škole v Paříži, kde jej francouzský prezident také vyznamenal Čestná legie. Po návratu do Rumunska velel ve 30. letech několika rumunským válečným lodím: torpédovému člunu Vârtejul, říční monitor Lascăr Catargiu, monitor Mihail Kogălniceanu a ničitel Regina Maria.[1]

Kariéra během druhé světové války

Když Rumunsko vstoupil do války s nacistickým Německem proti Sovětský svaz dne 22. června 1941 byl jmenován náčelníkem štábu rumunského námořnictva u rumunského generálního štábu. Postupem války prolezl řadami a v lednu 1942 se stal velitelem rumunské stíhací peruti, nejmocnější námořní formace rumunského námořnictva a Axis Powers v Černé moře, skládající se ze dvou torpédoborců (Regele-Ferdinand -class) a dva průzkumné křižníky Aquila -třída). Na začátku roku 1943 se stal velitelem rumunské černomořské flotily a získal hodnost Kontradmirál v březnu téhož roku.[2][3]

Velitel rumunské černomořské flotily

Jako velitel předsedal významnému rozšíření rumunské černomořské flotily, zejména uvedení do provozu rumunských ponorek. Marsuinul a její menší sesterská loď Rechinul v květnu 1943 byla první z nich nejmocnější a nejmodernější ponorkou Osy v Černé moře.[4][5] V letech 1939 až začátkem roku 1943 postavilo Rumunsko šest nových motorových torpédových člunů. Byli Britové Napájení typu, ale s licencí postavenou v Rumunsku na Galați loděnice, který byl uveden do provozu jako Vântul, Vârtejul, Vulcanul, Vedenia, Viforul, a Vijelia.[6][7][8] Zorganizoval další rozšíření rumunské černomořské flotily v září 1943, kdy Itálie se vzdává, zorganizoval převod pěti Italské trpasličí ponorky operující v Černém moři rumunskému námořnictvu. Těchto pět ponorek bylo uvedeno do provozu 30. listopadu téhož roku.[9][10][11]

Evakuace Krym v dubnu – květnu 1944 proběhla nejsložitější a nejrozsáhlejší operace rumunského námořnictva během druhé světové války. Od 15. dubna do 14. května doprovázely četné německé a rumunské válečné lodě mnoho konvojů mezi nimi Constanța a Sevastopol. O rozsahu a důležitosti operace svědčí použití všech čtyř rumunských torpédoborců, největších válečných lodí Osy v Černém moři, v boji. V poslední fázi evakuace (10. – 14. Května) došlo k nejtvrdšímu boji, kdy lodě Osy přepravovaly pod neustálými útoky sovětských letadel a pobřežního dělostřelectva přes 30 000 vojáků. Z toho 18 000 bylo přepraveno rumunskými loděmi. Celkově rumunské a německé konvoje evakuovaly z Krymu přes 113 000 vojáků Osy, většina z nich (přes 63 000) během první fáze evakuace (15. – 25. Dubna). Během evakuace nebyly ztraceny žádné válečné lodě rumunského námořnictva, nicméně torpédoborec Regele Ferdinand se blížil k potopení. Zasáhla ji velká letecká bomba, která spadla do jejích palivových nádrží, ale nedokázala odpálit. Bomba byla extrahována několik dní po ukončení operace. Během druhé fáze evakuace (25. dubna - 10. května), poblíž Sevastopol. 18. dubna sovět Leninets-třída ponorka L-6 byl dvakrát napaden hlubinnými pumami a poškozen rumunským dělovým člunem Ghiculescu Po každém útoku se z hlubin vynořilo mnoho bublin, než je dokončil německý lovec ponorek UJ-104. V noci z 27. dubna doprovázel konvoj rumunský dělový člun Ghiculescu, německý lovec ponorek UJ-115, jeden R-člun, dva KFK námořní trawlery a 19 Multifunkční tiskárny (včetně rumunského PTA-404 a PTA-406) zasnoubili se se sovětem Motorové torpédové čluny třídy G-5 TKA-332, TKA-343 a TKA-344poté, co tři zaútočili a poškodili německého lovce ponorek UJ-104. Ghiculescu zahájil palbu stopovacími náboji, což umožnilo celé eskortní skupině lokalizovat dva sovětské MTB a zahájit palbu. TKA-332 byl zasažen a potopen. Během evakuace bylo sestřeleno také více než 12 sovětských letadel, včetně dvou ze strany minování doprovod torpédoborců Amiral Murgescu. Poslední kapsy Osy na Krymu byly zničeny 12. května. Poslední válečná loď Osy, která opustila poloostrov, byla Amiral Murgescu přepravující na palubě 1 000 vojáků Osy, včetně německého generála Walter Hartmann. Macellariuovo úspěšné vedení evakuace a úspěchy dosažené rumunskými válečnými loděmi pod jeho velením v boji a evakuovaném počtu vojáků Osy mu vynesly Rytířský kříž Železného kříže (Crucea de Cavaler a Crucii de Fier, v rumunštině).[12][13][14] Mezi další vyznamenání, která mu byla udělena, patří Řád rumunské hvězdy, Řád německého orla a Řád Michaela Braveho.[15]

Po 23. srpna 1944 převrat který položil Rumunsko na stranu Spojenci se situace stala nejistou. Německý viceadmirál Brinkmann měl rozkaz držet Constanţu za každou cenu. Po osobním setkání s Macellariu byl však přesvědčen, aby řádně ustoupil a vyhnul se zbytečné a nákladné bitvě. Němci následně v noci z 25. na 26. srpna ustoupili.[16][17]

Po válce

Macellariu byl zatčen komunistickými úřady dne 19. dubna 1948 a uvězněn v Jilava vězení. Po soudu byl za velezradu odsouzen na doživotní tvrdé práce a následně snížen na 25 let. Sloužil čas v Vězení Aiud, kde byl zadržen v naprosté izolaci a dne 4. dubna 1958 byl přesunut do Věznice Râmnicu Sărat. Po uzavření této věznice dne 13. dubna 1963 byl převezen do Vězení Gherla, kde sdílel buňku marele Nicolae Steinhardt. Osvobozen byl dne 29. července 1964, kdy byli političtí vězni v Rumunsku amnestováni Gheorghe Gheorghiu-Dej.

Ocenění

Dědictví

Jeden ze dvou Kontradmirál Eustațiu Sebastian-třída korvety rumunského námořnictva jsou pojmenovány po něm.[18]

Reference

  1. ^ Horia Macellariu, Ioana Maria Ionescu, Pln plin uragan - Amintirle mele, Nakladatelství Saggitarius, 1998
  2. ^ Horia Macellariu, Ioana Maria Ionescu, Pln plin uragan - Amintirle mele, Nakladatelství Saggitarius, 1998
  3. ^ Jipa Rotaru, Ioan Damaschin, Glorie drami dramă: Marina Regală Română, 1940-1945, Ion Cristoiu Publishing, 2000, s. 173
  4. ^ Robert Gardiner, Conway's All the World's Fighting Ships 1922-1946, Naval Institute Press, 1980, s. 361
  5. ^ W.M. Thornton, Submarine Insignia and Submarine Services of the World, Publishing Pen and Sword, 1996, str. 100
  6. ^ Bojové lodě Jane: 1953-1954, Sampson Low, Marston, 1955, str. 294
  7. ^ Cornel I. Scafeș, Armata Română 1941-1945, RAI, 1996, s. 174 (v rumunštině)
  8. ^ Spencer C. Tucker, Druhá světová válka na moři: encyklopedie, ABC-CLIO, 2011, s. 633
  9. ^ Antony Preston, Válečná loď 2001-2002, Conway Maritime Press, 2001, s. 82
  10. ^ Jamie Prenatt a Mark Stille, Osy trpasličí ponorky p. 15
  11. ^ Navypedia: Trpasličí ponorky CB1 (1941/1943)
  12. ^ Jipa Rotaru, Ioan Damaschin, Glorie drami dramă: Marina Regală Română, 1940-1945, Ion Cristoiu Publishing, 2000, s. 132-157 (v rumunštině)
  13. ^ Nicolae Koslinski, Raymond Stănescu, Marina română v al doilea război mondial: 1942–1944, Făt Frumos Publishing, 1997 (v rumunštině)
  14. ^ Robert Forczyk, Kde rostou Železné kříže: Krym 1941–1944, Bloomsbury Publishing, 2014, kapitola 9
  15. ^ Jipa Rotaru, Ioan Damaschin, Glorie drami dramă: Marina Regală Română, 1940-1945, Ion Cristoiu Publishing, 2000, s. 155, 173 a 302
  16. ^ Horia Macellariu, Ioana Maria Ionescu, Pln plin uragan - Amintirle mele, Nakladatelství Saggitarius, 1998
  17. ^ Rumunsko: Stránky historie, Svazek 4, str. 234
  18. ^ A. D. Baker, Průvodce Naval Institute k boji proti flotilám světa 1998–1999, str. 628