Etnické skupiny v Jugoslávii - Ethnic groups in Yugoslavia
The etnické skupiny v Jugoslávie byly seskupeny do konstitutivních národů a menšin.
Etnické skupiny v Jugoslávii (1981)
Pozadí
![[ikona]](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1c/Wiki_letter_w_cropped.svg/20px-Wiki_letter_w_cropped.svg.png){kind=small} | Tato část je prázdná. Můžete pomoci přidávat k tomu. (Listopad 2016) |
První Jugoslávie
Ustavující národy Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1918–29), jak je zřejmé z oficiálního názvu státu (byl však hovorově známý jako „Jugoslávie“), byli Srbové, Chorvati a Slovinci.
Sčítání lidu z roku 1921 zaznamenalo řadu etnických skupin. Podle jazyka tvořili „Jugoslávci“ (souhrnně Srbové, Chorvati, Slovinci a slovanští muslimové) 82,87 procenta populace země.
Politika identity nedokázala asimilovat jihoslovanské národy Jugoslávie do jugoslávské identity.[1] Za vlády krále Aleksandara I. se neúspěšně rozšířila moderní jednotná jugoslávská identita, která vymazala partikulární identity.[1]
Druhá Jugoslávie
Komunistická jugoslávská terminologie používala slovo „národ“ (nacija, narod) pro konstitutivní národy země (konstitutivne nacije), tedy pro Srby, Chorvaty, Slovince, muslimy, Makedonce a Černohorce. Pojem „státní příslušnost“ (narodnost) byl použit k popisu postavení Albánců a Maďarů a dalších nekonstitutivních národů, odlišujících je od národů a „národnostních menšin“ (nacionalne manjine), které byly dříve popsány jako.[2]
V návaznosti na Osvobození Jugoslávie, Komunistická strana Jugoslávie reorganizoval zemi na federativní republiky (Srbsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Makedonie a Černá Hora). Dále byly v rámci srbské republiky vytvořeny dvě autonomní provincie, Vojvodina (obývaná maďarskou menšinou) a Kosovo a Metohija (obývaná albánskou menšinou), na základě významné přítomnosti menšin. Toto menšinové kritérium (kombinace historických a etnických kritérií) se vztahovalo pouze na Srbsko (a ne například na Itálii obývanou Istrii nebo Srbem obývanou Krajinu).[3] Přítomnost konstitutivních národů na jiných územích, než je jejich „národní stát“ (tj. Srbové v Chorvatsku), byla odmítnuta jako základ pro potenciální autonomní provincie, protože komunistická rétorika tvrdila, že každý volič měl domovskou republiku, a proto nebyl schopen získat status autonomie v jiné republice navzdory významné přítomnosti.[3]
Po válce slogan „Bratrstvo a jednota „určoval oficiální politiku interetnických vztahů v zemi. Tato politika předepisovala, že národy Jugoslávie jsou rovnocenné skupiny, které ve federaci pokojně existují.
The Jugoslávská ústava z roku 1974 za předpokladu rovnosti národů a menšin, z nichž se skládají.
Sčítání lidu
Druhá Jugoslávie
| Skupina | 1953 | 1961 | 1971 | 1981 |
|---|---|---|---|---|
| Srbové | 7,065,923 (41.7%) | 7,806,152 (42.7%) | 8,143,246 (39.7%) | 8,136,578 (36.3%) |
| Chorvati | 3,975,550 (23.5%) | 4,293,809 (23.1%) | 4,526,782 (22.1%) | 4,428,135 (19.7%) |
| etnických muslimů | 998,698 (5.9%) | 972,940 (5.2%) | 1,729,932 (8.4%) | 2,000,034 (8.9%) |
| Slovinci | 1,487,100 (8.8%) | 1,589,211 (8.6%) | 1,678,032 (8.2%) | 1,753,605 (7.8%) |
| Albánci | 754,245 (4.5%) | 914,733 (4.9%) | 1,309,523 (6.4%) | 1,731,253 (7.7%) |
| Makedonci | 893,427 (5.3%) | 1,045,513 (5.3%) | 1,194,784 (5.8%) | 1,341,420 (6.0%) |
| Jugoslávci | N / A | 317,124 (1.7%) | 273,077 (1.3%) | 1,216,463 (5.4%) |
| Černohorci | 466,093 (2.7%) | 513,832 (2.8%) | 508,843 (2.5%) | 577,298 (2.6%) |
| Maďaři | 502,175 (3.0%) | 504,369 (2.7%) | 477,374 (2.3%) | 426,865 (1.9%) |
| Ostatní[A] | ||||
Terminologie
- narod (pl. narodi)
- nacija (pl. nacije)
- nacionalnost (pl. nacionalnosti)
- narodnost (pl. narodnosti)
Anotace
- ^ Včetně etnických skupin s méně než 1% (sčítání lidu z roku 1981), jako jsou Romové, Turci, Slováci, Rumuni, Bulhaři, Vlachové, Rusíni, Češi, Italové, Rusíni, Němci, Rusové, Židé, Poláci a Řekové. Byly také „jiné“ a „nespecifikované“.
Reference
- ^ A b Nielsen 2014.
- ^ Jović 2009, str. 8.
- ^ A b Trbovich 2008, str. 169.
Zdroje
- Jović, Dejan (2009). Jugoslávie: stát, který uschl. Purdue University Press. ISBN 978-1-55753-495-8.
- Nielsen, Christian Axboe (2014). Tvorba Jugoslávců: Identita v Jugoslávii krále Aleksandara. University of Toronto Press. ISBN 978-1-4426-2750-5.
- Sobolevski, Mihael (2000). H.-G. Skvrna; Graovac (eds.). „Nacionalne manjine u Kraljevini Jugoslaviji“. Dijalog povjesničara – istoričara. 2: 395–410.
- Stojković, L .; Martić, M. (1952). Národnostní menšiny v Jugoslávii. Jugoslávija.
- Trbovich, Ana S. (2008). Právní geografie rozpadu Jugoslávie. Oxford University Press. ISBN 978-0-19-533343-5.
