Koloniální mentalita - Colonial mentality

A koloniální mentalita je internalizován postoj etnické nebo kulturní podřadnosti, který lidé pociťují v důsledku kolonizace, tj. jsou kolonizovány jinou skupinou.[1] Odpovídá víře, že kulturní hodnoty kolonizátoru jsou ve své podstatě vyšší než ty vlastní.[2] Termín byl použit postkoloniální vědci diskutovat o transgenerační následky následků kolonialismu v dřívějších koloniích dekolonizace.[3][4] Běžně se používá jako operační koncept pro formování ideologické nadvlády v historických koloniálních zkušenostech.[5][6] v psychologie koloniální mentalita byla použita k vysvětlení případů kolektivní deprese, úzkost a další rozšířené duševní zdraví problémy v populacích, které zažily kolonizaci.[7][8]

Pozoruhodný marxista zahrnují vlivy na postkoloniální koncept koloniální mentality Frantze Fanona pracuje na rozbití koloniální psychiky prostřednictvím západní kulturní nadvlády,[9] stejně jako koncept kulturní hegemonie vyvinutý uživatelem Italská komunistická strana Zakladatel Antonio Gramsci.[10]

Vlivy marxismu

Frantz Fanon

Marxistické spisy Frantze Fanona dále imperialismus, rasismus a dekolonizační boje ovlivnily postkoloniální diskuse o internalizaci koloniálních předsudků. Fanon nejprve řešil problém „koloniálního odcizení osoby“, kterému říkal.[11] jako problém duševního zdraví prostřednictvím psychiatrické analýza.[12]

v Ubohý Země (francouzština: Les Damnés de la Terre), publikováno v roce 1961, Fanon pomocí psychiatrie analyzoval, jak Francouzská kolonizace a krveprolití Alžírská válka duševně ovlivnil Alžířany vlastní identita a duševní zdraví.[13] Kniha tvrdí, že v období kolonizace došlo v koloniální psychice k jemné a neustálé duševní patologii.[14] Fanon tvrdil, že koloniální psychika je narušena nedostatkem mentální a materiální homogenity v důsledku koloniální moci západní kultura být tlačen na kolonizovanou populaci i přes existující materiální rozdíly mezi nimi.[15]

Zde Fanon rozšiřuje tradiční marxistické chápání historický materialismus prozkoumat, jak nesoulad mezi hmotná existence a kultura funguje k transformaci kolonizovaných lidí prostřednictvím formy Západu buržoazie.[16] To znamenalo, že rodilý Alžířan přišel nahlížet na svou tradiční kulturu a identitu optikou koloniálních předsudků. Fanon poznamenal, že průměrní Alžířané se internalizovali, a poté otevřeně opakovali poznámky, které byly v souladu s institucionalizovanou rasistickou kulturou francouzských kolonizátorů; odmítají svou vlastní kulturu jako zaostalou kvůli internalizaci západních koloniálních ideologií.[17]

Podle Fanona to má za následek destabilizující existenční konflikt v kolonizované kultuře:

"V západ, rodinný kruh, dopady vzdělání a relativně vysoké životní úroveň dělnické třídy poskytují více či méně účinnou ochranu proti škodlivému působení těchto zábav. Ale v africké zemi, kde je duševní vývoj nerovnoměrný, kde násilná srážka dvou světů značně otřásla starými tradicemi a vyřadila vesmír vnímání z ohniska, jsou vnímavost a citlivost mladého Afričana na milost a nemilost různých útoky, které na ně provedla samotná podstata západní kultury. “[18]

Koloniální Indie

Územní rozsah Indické impérium.

Během období Britská vláda v Indii, Evropané v Indii obvykle zvažovali mnoho aspektů Indická kultura s opovržením a podporovanou koloniální vládou jako přínosem “civilizační mise ".[19] Koloniální vláda v Indii byla koncipována jako akt, který byl přínosem pro obyvatele Indie, spíše než proces politické a ekonomické dominance malé menšiny cizinců.[20]

Pod koloniální nadvládou bylo mnoho praktikovaných postaveno mimo zákon, například praxe nutit vdovy, aby se napodobily (známé jako sati )[21] přičemž se jedná o činy modlářský odradit Evangelický misionáři,[22] o druhém z nich tvrdí někteří vědci, že hráli velkou roli ve vývoji moderní definice hinduismus.[23][24] Tato tvrzení zakládají své předpoklady na nedostatku jednotné hinduistické identity před obdobím koloniální nadvlády,[25] a bezprecedentní vnější zaměření moderního hinduismu na a monoteistický Vedanta pohled na svět.[24][26] Tento vývoj byl chápán jako výsledek koloniálních názorů, které odradily aspekty indických náboženství, od nichž se výrazně lišily křesťanství.[27] Bylo poznamenáno, že důležitost Bhagavadgíta jako primární náboženský text v hinduistickém diskurzu byla historická reakce na evropskou kritiku indické kultury.[26] Evropané zjistili, že Gita měla více společného se svým vlastním křesťanem bible, což vedlo k vypovězení hinduistických praktik, které se více vztahovaly k monoteistickým světovým názorům; někteří historici tvrdí, že Indové začali svou víru charakterizovat jako ekvivalent křesťanství ve víře (zejména v monoteismu) a ve struktuře (ve smyslu poskytování ekvivalentního primárního posvátného textu).[28]

Hindský nacionalismus vyvinut v 19. století jako internalizace evropského ideologického významu; s místními indickými elitami, jejichž cílem je učinit sebe a indickou společnost moderníminapodobování Západu ".[29] To vedlo ke vzniku toho, co někteří nazvali „neo-hinduismus ':[30] spočívající v reformistické rétorice, která shora transformuje hinduistickou tradici, maskovanou jako obrozenecká výzva k návratu do tradiční praktiky víry.[29] Odráží stejné argumenty křesťanských misionářů, kteří tvrdili, že pověrčivější prvky hinduistické praxe byly zodpovědné za poškození potenciální racionální filozofie víry (tj. Více křesťanských nálad).[31] Přesunutí definic hinduistické praxe od zjevnějšího uctívání idolů, opětovné zdůraznění pojmu Brahman jako monoteistické božství a více se zaměřuje na postavu Krišna v Vaishnavism díky své roli postavy mesiášského typu (více v souladu s evropskými vírami), což z něj dělá vhodnou alternativu ke křesťanské postavě Ježíš Kristus.[26][29][30][32]

BJP pochodující příznivci Kerala.

The Strana Bharatiya Janata (BJP), současná indická vládnoucí strana, navazuje na tuto tradici nacionalistického hinduismu (Hindutva ) a propaguje indickou národní identitu naplněnou neo-védantický o kterém někteří tvrdí, že byl ovlivněn „koloniální mentalitou“.[33][34]

Někteří kritici tvrdili, že spisovatel Rudyard Kipling Ztvárnění indických postav v jeho dílech podpořilo názor, že kolonizovaní lidé nejsou schopni žít bez pomoci Evropané, popisující tato zobrazení jako rasista.[35] Ve své slavné básni “Zátěž bílého muže „, Kipling pro tento bod přímo argumentuje romantizací“civilizační mise „vZápadní zemí.[36][37] Jaway Syed tvrdil, že Kiplingovy básně zbožňují západní kultura jako zcela racionální a civilizovaný, zatímco s nebílými kulturami zachází jako s „dětskými“ a „démonickými“.[38] Podobné nálady byly interpretovány v dalších Kiplingových pracích, jako je jeho charakterizace Druhá búrská válka jako „válka bílého muže“;[39] spolu s jeho prezentací „bělosti“ jako morálně a kulturně lepšího rysu Západu.[40] Jeho zobrazení indiánů v jeho Kniha džunglí příběhy byly také kritizovány Jane Hotchkiss jako příklady šovinistický infantilizace kolonizovaných národů v populární kultura.[41] Někteří historici tvrdí, že Kiplingovy práce přispěly k rozvoji koloniální mentality způsobem, jakým jsou kolonizovaní lidé v těchto fiktivních příbězích poddáni a závislí na svých bílých vládcích.[42][43]

Jednotlivci indického původu, kteří si osvojili evropskou kulturu, byli někdy označováni jako „Macaulayovy děti“. Termín se obvykle používá hanlivým způsobem, což implikuje neloajálnost vůči Indii. Je odvozen od historika, politika a koloniálního správce 19. století Thomas Macaulay, který zavedl systém Macaulayism, nahrazující indické jazyky a dialekty znakem Angličtina jako oficiální prostředek výuky v indických vzdělávacích institucích.[44][45] Důsledky této vzdělávací politiky lze stále pociťovat v současné Indii, kde je používání Angličtina, naproti tomu hindština, stále s sebou nese úroveň nadřazenosti.[46] Nacionalističtí politici vedli kampaň a prosazovali politické změny na podporu oficiálního používání hindštiny ve vzdělávání a médiích proti angličtině, proti které se protestovalo jižně od Indie jako vnucení hindštiny řečníkům, kteří nejsou hindi.[47]

Španělská říše

Na zámořských územích spravovaných Španělská říše, rasové míchání mezi španělština osadníci a domorodé národy vyústil v prosperující unii později nazývanou Mestizo. V rasových třídách existovala omezení pouze pro lidi z afrického původu, a to hlavně proto, že byli potomky otroků v současném stavu otroctví. Na rozdíl od Mestizo, kasty nebo domorodí lidé, kteří byli chráněni Leyes de las Indias „zacházet s nimi jako s rovnými jako s občany Španělského impéria“. Bylo zcela zakázáno zotročovat indígenas pod obviněním z trestu smrti.

Španělská říše, 1824

Mestici a další smíšené závodní kombinace byly rozděleny do různých kategorií castas administrátory viceroyalty. Tento systém byl aplikován na španělská území v EU Amerika a Filipíny, kde velká populace smíšených rasových jedinců tvořila rostoucí většinu populace místokrálovství (do současnosti).[48][49]

Casta malba zobrazující páry různých ras uspořádaných hierarchicky a výsledný rasový stav jejich dětí.

Tyto rasové kategorie trestaly ty Černý Afričan nebo Afro-latinský. S těmi evropského původu, kteří dostali privilegium nad těmito dalšími směsmi. V důsledku tohoto systému se lidé afrického původu snažili bagatelizovat své domorodé dědictví a kulturní pasti, aby vypadali povrchně více Španělky nebo domorodci.[50][51] S těmito internalizovanými předsudky si jednotlivci mohli vybírat oblečení, povolání a formy náboženského vyjádření.[51][52] Ti se smíšenou rasovou identitou, kteří chtěli získat institucionální výhody španělštiny (jako jsou vysokoškolské instituce a kariérní příležitosti), by to mohli udělat potlačením své vlastní kultury a jednáním se „španělštinou“.[53] Tato mentalita vedla k běžnému rasovému padělání v Latinské Americe, často doprovázenému legitimizací ústních zpráv o španělském předchůdci a španělském příjmení. Většina smíšených bílých a bílých lidí v Latinské Americe má španělská příjmení zděděná po španělských předcích, zatímco většina ostatních latinskoameričanů, kteří mají španělská jména a příjmení, je získala prostřednictvím Christianizace a Hispanicizace obyvatel domorodých a afrických otroků španělskými mnichy.[54][55][56]

Většina počátečních pokusů o to však byla úspěšná jen částečně, protože indiánské skupiny se jednoduše spojily Katolicismus s jejich tradičními vírami.[57] Synkretismus mezi domorodými vírami a křesťanstvím stále převládá v indických a mestských komunitách v Latinské Americe.[58] Na druhou stranu Španělé neuložili svůj jazyk v míře, v jaké uplatňovali své náboženství, a Římskokatolický kostel dokonce evangelizovali Kečuánština, Nahuatl, Guarani atd., což přispívá k rozšiřování těchto indiánských jazyků a jejich vybavení psacími systémy.[59]

Filipíny

Hlavní článek: Filipínští mestici

Před příchodem Španělů (1565-1898), Souostroví Sulu (Nachází se na jižním Filipínách) byla kolonie Říše Majapahit (1293–1527) se sídlem v Indonésii. Američané byli poslední zemí kolonizovat Filipíny (1898–1946) a nacionalisté tvrdí, že nadále funguje jako neokolonie USA navzdory jejich formální nezávislosti v roce 1946.[60][61] Na Filipínách je koloniální mentalita nejvíce patrná v preferenci Filipínští mestici (primárně smíšené rodilý filipínský a bílý původ, ale také smíšené domorodé Filipínce a čínština, a další etnické skupiny) v zábavním průmyslu a hromadných sdělovacích prostředcích, ve kterých se jim dostalo rozsáhlé expozice, přestože tvoří malou část populace.[62][63][64]

The Cádizova ústava z roku 1812 automaticky dal Španělské občanství všem Filipíncům bez ohledu na rasu.[60] Sčítání lidu z roku 1870 uvedlo, že alespoň jedna třetina populace Luzon měl částečný hispánský původ (z různých míst původu a od Latinská Amerika Do Španělska).[65]

Celkový počet všech druhů bílých mesticů nebo Eurasianů je podle genetické studie od 3,6% Stanfordská Univerzita.[66] To je v rozporu s další genetickou studií provedenou Kalifornská univerzita který uvedl, že Filipínci mají mírné množství evropské příměsi.[67]

Důkazy naznačují, že pro volané dámy v klauzuře byla charakteristická světlá kůže binukot, kteří byli často drženi uvnitř od útlého věku. V historických eposech na Filipínách byla jejich světlá pleť představována jako standard krásy mezi vyšší třídou.[68] Někteří to uvádějí jako důkaz, že touha po světlé barvě pleti předchází zámořské vlivy. Jeden z nepříznivějších fyzických důsledků idealizace a přijetí koloniální mentality lze spatřit ve vysoké míře poptávky spotřebitelů po bělení kůže produkty používané některými domorodými ženami a menším procentem domorodých mužů a mestici a mestici tmavé pleti na Filipínách.[62][69] Poptávka na Filipínách a v některých dalších tropických zemích je i nadále velmi rozšířená.[70]

Viz také

Reference

  1. ^ Nunning, Vera. (06/01/2015). Fikce Impéria a (vytváření imperialistických mentalit: Koloniální diskurz a postkoloniální kritika se znovu objevily. Fórum pro studia světové literatury. (7) 2. s. 171-198.
  2. ^ David, E. J. R .; Okazaki, Sumie (1. dubna 2010). "Aktivace a automatičnost koloniální mentality". Journal of Applied Social Psychology. 40 (4): 850. doi:10.1111 / j.1559-1816.2010.00601.x. ISSN  1559-1816.
  3. ^ David, E. J. R. (2010). "Testování platnosti testu implicitní asociace koloniální mentality a interaktivních účinků skryté a zjevné koloniální mentality na filipínské americké duševní zdraví". Asian American Journal of Psychology. 1 (1): 31–45. doi:10.1037 / a0018820.
  4. ^ Vládnutí v bezvědomí: psychoanalýza, koloniální trauma a globální suverenity. Anderson, Warwick, 1958-, Jenson, Deborah., Keller, Richard C. (Richard Charles), 1969-. Durham, NC: Duke University Press. 2011. ISBN  9780822393986. OCLC  757835774.CS1 maint: ostatní (odkaz)
  5. ^ Goss, Andrew (2009). „Slušný kolonialismus? Čistá věda a koloniální ideologie v Nizozemské východní Indii, 1910–1929“. Journal of Southeast Asian Studies. 40 (1): 187–214. doi:10.1017 / s002246340900006x. ISSN  1474-0680.
  6. ^ Felipe, Lou Collette S. (2016). "Vztah koloniální mentality s filipínskými americkými zkušenostmi s rasismem a sexismem". Asian American Journal of Psychology. 7 (1): 25–30. doi:10.1037 / aap0000033.
  7. ^ Paranjpe, Anand C. (11. srpna 2016). „Domorodá psychologie v postkoloniálním kontextu: historická perspektiva“. Psychologie a rozvojové společnosti. 14 (1): 27–43. doi:10.1177/097133360201400103. S2CID  145154030.
  8. ^ Utsey, Shawn O .; Abrams, Jasmine A .; Opare-Henaku, Annabella; Bolden, Mark A .; Williams, Otis (21. května 2014). „Posouzení psychologických důsledků internalizovaného kolonialismu na psychologickou pohodu mladých dospělých v Ghaně“. Journal of Black Psychology. 41 (3): 195–220. doi:10.1177/0095798414537935. S2CID  146178551.
  9. ^ 1972-, Rabaka, Reiland (2010). Formy fanonismu: Kritická teorie Frantze Fanona a dialektika dekolonizace. Lanham, MD: Lexington Books. ISBN  9780739140338. OCLC  461323889.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
  10. ^ Postkoloniální Gramsci. Srivastava, Neelam Francesca Rashmi, 1972-, Bhattacharya, Baidik, 1975-. New York: Routledge. 2012. ISBN  9780415874816. OCLC  749115630.CS1 maint: ostatní (odkaz)
  11. ^ Fanon, Frantz (2008). Černá kůže, bílé masky. Londýn, Velká Británie: Pluto Press. str. xxiii. ISBN  978-0-7453-2849-2.
  12. ^ Robertson, Michael; Walter, Garry (2009). „Frantz Fanon a soutok psychiatrie, politiky, etiky a kultury“. Acta Neuropsychiatrica. 21 (6): 308–309. doi:10.1111 / j.1601-5215.2009.00428.x. ISSN  0924-2708.
  13. ^ Bell, Vikki (4. ledna 2011). „Úvod: Fanonův film Ubohá Země po 50 letech“. Teorie, kultura a společnost. 27 (7–8): 7–14. doi:10.1177/0263276410383721. S2CID  143492378.
  14. ^ Fanon, Frantz (1961). Ubohý Země. Sartre, Jean-Paul, 1905-1980, Farrington, Kostnice. New York: Grove Press, Inc. pp.250. ISBN  978-0802150837. OCLC  1316464.
  15. ^ Fanon, Frantz (1961). Ubohý Země. Sartre, Jean-Paul, 1905-1980, Farrington, Kostnice. New York: Grove Press, Inc. pp.194. ISBN  978-0802150837. OCLC  1316464.
  16. ^ Fanon, Frantz (1961). Ubohý Země. Sartre, Jean-Paul, 1905-1980, Farrington, Kostnice. New York: Grove Press, Inc. pp.162. ISBN  978-0802150837. OCLC  1316464.
  17. ^ Fanon, Frantz (1961). Ubohý Země. Sartre, Jean-Paul, 1905-1980, Farrington, Kostnice. New York: Grove Press, Inc. pp.161. ISBN  978-0802150837. OCLC  1316464.
  18. ^ Fanon, Frantz (1961). Ubohý Země. Sartre, Jean-Paul, 1905-1980, Farrington, Kostnice. New York: Grove Press, Inc. pp.194–195. ISBN  978-0802150837. OCLC  1316464.
  19. ^ Falser, Michael (2015). Kulturní dědictví jako civilizační mise SpringerLink. Transkulturní výzkum - Heidelbergovy studie o Asii a Evropě v globálním kontextu. Cham: Springer. s. 8–9. doi:10.1007/978-3-319-13638-7. ISBN  978-3-319-13637-0.
  20. ^ Fischer – Tiné, Harald (26. července 2016). „Další britská civilizační mise“. Indický přehled hospodářské a sociální historie. 42 (3): 295–338. doi:10.1177/001946460504200302. S2CID  148689880.
  21. ^ Mukta, Parita (1999). „„ Civilizační mise “: Regulace a kontrola smutku v koloniální Indii“. Feministická recenze. 63 (1): 25–47. doi:10.1080/014177899339045. S2CID  162234935.
  22. ^ Ganguly, Swagato (2. ledna 2017). "Modlářství: koncept a metafora v koloniálních reprezentacích Indie". Jihoasijská historie a kultura. 8 (1): 19–91. doi:10.1080/19472498.2016.1260353. ISSN  1947-2498. S2CID  152124939.
  23. ^ Pennington, Brian K. (2005). Byl vynalezen hinduismus?: Britové, indiáni a koloniální stavba náboženství - Oxfordské stipendium. Oxford University Press. doi:10.1093/0195166558.001.0001. ISBN  978-0195166552.
  24. ^ A b Hatch, Brian A. (2008). Buržoazní hinduismus neboli víra moderních védantistů: vzácné projevy z raného koloniálního Bengálska. New York: Oxford University Press. ISBN  9780195326086. OCLC  191044640.
  25. ^ Sarma, Deepak (1. dubna 2006). „Hinduistické vůdce v Severní Americe?“. Teologie výuky a náboženství. 9 (2): 115–120. doi:10.1111 / j.1467-9647.2006.00272.x. ISSN  1467-9647.
  26. ^ A b C Bayly, C. A. (2010). „Indie, Bhagavadgíta a svět“. Moderní intelektuální historie. 7 (2): 275–295. doi:10.1017 / s1479244310000077. ISSN  1479-2451.
  27. ^ Yelle, Robert A. (1. dubna 2005). „Křesťané a misionáři v Indii: mezikulturní komunikace od roku 1500. Editoval Eric Frykenberg (Grand Rapids, Wm. B. Eerdmans Publishing Co., 2003) 419 s. 39,00 $“. The Journal of Interdisciplinary History. 35 (4): 681–682. doi:10.1162/002219505323383059. ISSN  0022-1953. S2CID  142257044.
  28. ^ Longkumer, Arkotong (3. dubna 2017). „Síla přesvědčování: Hindutva, křesťanství a diskurz náboženství a kultury v severovýchodní Indii“ (PDF). Náboženství. 47 (2): 203–227. doi:10.1080 / 0048721x.2016.1256845. ISSN  0048-721X. S2CID  151354081.
  29. ^ A b C Jaffrelot, Christophe. (2007). Hinduistický nacionalismus: čtenář. Princeton, N.J .: Princeton University Press. s. 6–7. ISBN  9780691130972. OCLC  368365428.
  30. ^ A b Battaglia, Gino (3. října 2017). „Neo-hindský fundamentalismus zpochybňující sekulární a pluralitní indický stát“. Náboženství. 8 (10): 216. doi:10,3390 / rel8100216.
  31. ^ Jaffrelot, Christophe. (2007). Hinduistický nacionalismus: čtenář. Princeton, N.J .: Princeton University Press. p. 7. ISBN  9780691130972. OCLC  368365428.
  32. ^ Hatcher, Brian A. (2008). Buržoazní hinduismus neboli víra moderních védantistů: vzácné projevy z raného koloniálního Bengálska. New York: Oxford University Press. ISBN  978-0195326086. OCLC  191044640.
  33. ^ Harriss, John (2. října 2015). „Hinduistický nacionalismus v akci: Strana Bharatiya Janata a indická politika“. Jižní Asie: Journal of South Asian Studies. 38 (4): 712–718. doi:10.1080/00856401.2015.1089826. ISSN  0085-6401. S2CID  147615034.
  34. ^ Singh, Jan (2015). „Pravá zatáčka Indie“. World Policy Journal. 32 (2): 93–103. doi:10.1177/0740277515591547.
  35. ^ „Kipling je předmětem kontroly“. BBC novinky. 10. září 1999. Citováno 30. dubna 2010.
  36. ^ Brantlinger, Patrick (2007). „Kiplingovo„ Břemeno bílého muže “a jeho afterlives“. Anglická literatura v přechodu, 1880-1920. 50 (2): 172–191. doi:10.1353 / elt.2007.0017. ISSN  1559-2715. S2CID  162945098.
  37. ^ Brantlinger, Patrick (2005). „Složitost Kiplingovy imperialistické politiky“. Anglická literatura v přechodu, 1880-1920. 48 (1): 88.
  38. ^ Syed, Jawad; Ali, Faiza (1. března 2011). „Zátěž Bílé ženy: od koloniální civilizace k vývoji třetího světa“. Třetí svět čtvrtletní. 32 (2): 349–365. doi:10.1080/01436597.2011.560473. ISSN  0143-6597. S2CID  145012248.
  39. ^ Zdarma, Melissa (2016). „Fault Lines of Loyalty: Kipling's Boer War Conflict“. Viktoriánské studie. 58 (2): 314–323. doi:10.2979 / viktoriánské studie. 58.2.12. JSTOR  10.2979 / viktoriánské studie. 58.2.12. S2CID  148352835.
  40. ^ Mondal, Sharleen (2014). “Bělost, Miscegenation a Anti-Colonial povstání v Rudyard Kipling je muž, který by byl král”. Viktoriánská literatura a kultura. 42 (4): 733–751. doi:10.1017 / s1060150314000278. ISSN  1060-1503.
  41. ^ Hotchkiss, Jane (2001). „Džungle Eden: Kipling, Wolf Boys a Colonial Imagination“. Viktoriánská literatura a kultura. 29 (2): 435–449. doi:10.1017 / s1060150301002108. ISSN  1470-1553.
  42. ^ Lee, Jonathan Rey (1. listopadu 2012). „When Lions Talk: Wittgenstein, Kipling, and the Language of Colonialism1“. Literární kompas. 9 (11): 884–893. doi:10.1111 / j.1741-4113.2012.00916.x. ISSN  1741-4113.
  43. ^ 1960-, Low, Gail Ching-Liang (1996). Bílé kůže / černé masky: reprezentace a kolonialismus. London: Routledge. s. 1–10. ISBN  978-0203359600. OCLC  54666707.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
  44. ^ Pritchett, Frances. „Minute on Education (1835) by Thomas Babington Macaulay“.
  45. ^ Evans, Stephen (1. září 2002). „Macaulayova minuta se vrátila: politika koloniálního jazyka v Indii devatenáctého století“. Journal of Multilingual and Multicultural Development. 23 (4): 260–281. doi:10.1080/01434630208666469. ISSN  0143-4632. S2CID  144856725.
  46. ^ Prasad, G. J. V. (2006). „Minuta se táhne na staletí: Macaulay, angličtina a Indie“. Próza devatenáctého století. 33 (2): 175.
  47. ^ Chand, Vineeta (1. února 2011). „Elitní pozice vůči hindštině: jazykové politiky, politické postoje a jazykové znalosti v Indii1“. Journal of Sociolinguistics. 15 (1): 6–35. doi:10.1111 / j.1467-9841.2010.00465.x. ISSN  1467-9841.
  48. ^ Olson, Christa (16. října 2009). "Casta Painting a rétorické tělo". Rétorická společnost čtvrtletně. 39 (4): 307–330. doi:10.1080/02773940902991429. ISSN  0277-3945. S2CID  144818986.
  49. ^ Lentz, Mark (1. února 2017). “Castas, Creoles a vzestup Maya Lingua Franca na Yucatanu osmnáctého století”. Hispánský americký historický přehled. 97 (1): 29–61. doi:10.1215/00182168-3727376. ISSN  0018-2168.
  50. ^ Ramos-Kittrell, Jesús A. Hraní v katedrále: hudba, rasa a status v Novém Španělsku. New York, NY. ISBN  978-0190236830. OCLC  957615716.
  51. ^ A b Ronald., Loewe (2011). Mayové nebo mestici? : nacionalismus, moderna a její nespokojenost. Toronto: University of Toronto Press. s. 1–5. ISBN  9781442601420. OCLC  466659990.
  52. ^ 1954-, Dueñas, Alcira (2010). Indiáni a mestici ve „městě se písmeny“: přetváření spravedlnosti, sociální hierarchie a politické kultury v koloniálním Peru. Boulder, Colo .: University Press of Colorado. ISBN  9781607320197. OCLC  664565692.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
  53. ^ Ramos-Kittrell, Jesús A. (2016). Hraní v katedrále: hudba, rasa a status v Novém Španělsku. New York, NY. 37–38. ISBN  9780190236816. OCLC  933580544.
  54. ^ Quinonez, Ernesto (19. června 2003). „Y Tu Black Mama Tambien“. Citováno 2. května 2008.
  55. ^ „Dokument, studie obnovují debaty o dopadu barvy pleti“. Pittsburgh Post Gazette. 26. prosince 2006. Citováno 9. srpna 2010.
  56. ^ „Je světlá kůže stále lepší než tmavá?“. Chicago Tribune. 26. února 2010. Citováno 9. srpna 2010.
  57. ^ Ditchfield, Simon (1. prosince 2004). „Of Dancing Cardinals and Mestizo Madonnas: Reconfiguring the History of Roman Catholicism in the Early Modern Period“. Journal of Early Modern History. 8 (3): 386–408. doi:10.1163/1570065043124011. ISSN  1570-0658.
  58. ^ Beatty, Andrew (1. června 2006). „The Pope in Mexico: Syncretism in Public Ritual“. Americký antropolog. 108 (2): 324–335. doi:10.1525 / aa.2006.108.2.324. ISSN  1548-1433.
  59. ^ Voltaire, Luis Arce Borja, červená. „Eliane Karp: pasado y presente, por Luis Arce Borja“.
  60. ^ A b Gómez Rivera 2000
  61. ^ García 2009
  62. ^ A b „Americanchronicle.com“.
  63. ^ „Je„ rasistická “reklama BAYO skutečná?“. 6. června 2012. Zprávy GMA online. Citováno 24. srpna 2013.
  64. ^ „Sémantika‚ mestic ''". 27. července 2012. Zprávy GMA. Citováno 24. srpna 2013.
  65. ^ Jagor, Fëdor a kol. (1870). Bývalí Filipíny přes cizí oči
  66. ^ „Převážně domorodé otcovské dědictví pro Austronesiansky mluvící národy ostrovní jihovýchodní Asie a Oceánie“ (PDF). Stanfordská Univerzita. Archivovány od originál (PDF) dne 14. února 2010. Citováno 2008-02-20.
  67. ^ * Institute for Human Genetics, University of California San Francisco (2015). "Východoasijské národnosti, které sami sebe identifikovali, korelovaly s genetickým shlukováním, což je v souladu s rozsáhlou endogamií. Jedince se smíšeným východoasijským a evropským genetickým původem jsme snadno identifikovali; také jsme pozorovali malé množství evropského genetického původu u jedinců, kteří se sami identifikovali jako Filipínci.". Genetika. 200 (4): 1285–1295. doi:10.1534 / genetika.115.178616. PMC  4574246. PMID  26092716.
  68. ^ Abrera a 2008-2009
  69. ^ Counter, S. Allen, Bělení kůže může být smrtelné, Boston Globe, 16. prosince 2003
  70. ^ „Krása ve mně“. Archivovány od originál dne 15. července 2007.

Bibliografie

Abrera, María Bernadette L. (leden – prosinec 2008–2009), „Odloučení a zahalování žen: historický a kulturní přístup“, Recenze filipínských sociálních věd, 1-2, 60-61: 34–56, ISSN  0031-7802, OCLC  5657379, archivovány z originál dne 21. srpna 2010 Zkontrolujte hodnoty data v: | datum = (Pomoc)
García, José Miguel (30. června 2009), „Severoamerická invaze pokračuje“, Patria Philippines, at the Recovery of Our Inherited Archipelago, San Francisco, Kalifornie, Spojené státy americké: Blogger od Google, archivovány z originál dne 4. září 2010, vyvoláno 5. září 2010
Gómez Rivera, Guillermo (20. září 2000), Filipínský stát, Španělsko: Buscoenlaces, KAPITOLA VI 1900: Filipínský lid byl zbaven svého vlastního státu, archivováno z originál dne 5. srpna 2010, vyvoláno 5. září 2010
Perdón, Renato (2010), Poznámky pod čarou k filipínské historii, Boca Ratón, Florida, Spojené státy americké: Universal-Publishers, str. 268, ISBN  978-1-59942-842-0
Schirmer, Daniel B .; Shalom, Stephen Rosskamm (1987), Filipínský čtenář: Historie kolonialismu, neokolonialismu, diktatury a odporu (ilustrováno, 1. vyd.), Cambridge, Massachusetts, Spojené státy americké: South End Press, str. 425, ISBN  978-0-89608-275-5, OCLC  14214735