Úzká cesta na hluboký sever (román) - The Narrow Road to the Deep North (novel)
 | |
| Autor | Richard Flanagan |
|---|---|
| Země | Austrálie |
| Jazyk | Angličtina |
| Žánr | Fikční román |
| Publikováno | 23. září 2013 |
| Vydavatel | Random House |
| Typ média | Tisk, elektronická kniha |
| Stránky | 352 stran (vydání v pevné vazbě) |
| Ocenění | Cena Man Booker za rok 2014 |
| ISBN | 978-1741666700 |
| OCLC | 864700580 |
Úzká cesta na hluboký sever je šestý román od Richard Flanagan a vítěz soutěže Cena Man Booker.
Román vypráví příběh australského lékaře pronásledovaného vzpomínkami na milostný vztah s manželkou jeho strýce a jeho následnými zážitky jako Válečný zajatec na Dálném východě při stavbě Barma železnice. O několik desetiletí později zjistí, že jeho rostoucí celebrita je v rozporu s jeho pocity neúspěchu a viny.
Název je převzat z eposu ze 17. století Oku no Hosomichi,[1] cestovní deník a magnum opus japonského básníka Matsuo Bashō.
Shrnutí spiknutí
Dorrigo Evans našel ve stáří slávu a veřejné uznání jako válečného veterána, ale vnitřně ho sužují jeho vlastní nedostatky a jeho četná ocenění považuje za „selhání vnímání ze strany ostatních“. Ví, že ho jeho kolegové považují za bezohledného a nebezpečného chirurga, a svou věrnou a zbožňující manželku obvykle podváděl, i když jeho veřejnou reputaci podtrhla atmosféra skandálu, který ho táhne v jeho soukromém životě.
Flashbacky popisují Dorrigův raný život na venkově Tasmánie a jeho milostný vztah s Amy Mulvaneyovou, mladou manželkou jeho strýce a láskou jeho života. Dorrigo se náhodou setká s Amy Adelaide knihkupectví a on zjistí, že „její tělo bylo báseň nad rámec paměti“.[2] Navzdory skutečnosti, že je vdaná za jeho strýce, měla Dorrigo pocit, že aféra byla oprávněná, protože „válka se tlačila, válka byla nepříčetná, válka se odvíjela, válka se omlouvala“.[3] V metaforě románového tématu fatalismu Amy při plavání pozoruje skupinu ryb, které se snaží „uniknout z úlomku zlomené vlny. A vlna je po celou dobu měla ve své moci a vedla je tam, kam měla, a nebylo nic že lesknoucí se řetězec ryb mohl udělat, aby změnil jejich osud. “[4]
Po skončení aféry se připojí k Australská imperiální síla. Jeho pluk je zajat během Bitva o Javu a je poslán do práce na notoricky známé Barmské železnici smrti. Při stavbě Barmské železnice smrti zemřel každý třetí pracovník.[4] Při stavbě železnice mu neochotně uděluje vedení nad svými spoluvězni a bojuje v prohrané bitvě o ochranu svých obvinění před nemocemi, podvýživou a násilím svých věznitelů. Dorrigo smutně pozoruje, jak se těla jeho kolegů válečných zajatců rozpadají a rozpadají se „očima, které se již zdály být jen něčím víc než černě zastíněnými důlky čekajícími na červy“.[2] Velitel tábora, major Nakamura, závislý na metamfetaminu, který stále více a více tlačí své vězně ze strachu, že nezklame císaře, je svým způsobem stejně vězněm na železničním projektu jako muži, které brutalizuje.[3]
Hlavní téma románu se týká australské hodnoty „kamarádství „- pocit kamarádství a loajality - nebo absence„ přátelství “na železnici Barmy smrti.[4] Mezi válečnými zajatci je energický a pracovitý Tiny Middleton, který chce „ukázat malým žlutým bastardům, co je to bílý muž“ tím, že přeplní své pracovní kvóty, čímž inspiruje Japonce k tomu, aby stanovili vyšší pracovní kvóty, které povedou ke smrti slabších válečných zajatců.[4] Mezi další válečné zajatce patří umělecký Rabbit Hendricks, který tajně kreslí kresby z táborového života; bílý rasista Rooster MacNeice, který má potíže s přijetím, je nyní zajatcem Japonců; a vzdorná Darky Gardinerová, kterou stráže opakovaně bijí, a nakonec se utopí v latríně plné výkalů, než aby vydržel další bití.[4]
Po válce jsou zobrazeny osudy vězňů a únosců. „Goanna“, korejský muž proslulý svou brutalitou v zajateckém táboře, kterým byl sám nucen do japonské armády, je za své zločiny oběsen. Jeho nadřízený důstojník, major Nakamura, se vrací do Tokio a vyhýbá se zajetí jako válečného zločince tím, že se skrývá mezi ruinami Shinjuku. Po rozhovoru s japonským lékařem, který sloužil na jednotce 731 v Manchukuu, mu byla odhalena země lidský experimentální program během války se postupně zbavuje jakéhokoli pocitu viny za své činy. Ostatní australští vojáci uvěznění s Dorrigo prožívají trauma ze svých zkušeností jako vězni. Dorrigovy vlastní hrdinské činy a úcta jeho spoluobčanů nedokážou uklidnit jeho pocit hanby a nenávisti k sobě samému. Dorrigo přichází, „aby cítil, čím více lidí jsem ... čím více sám se cítím“.[2]
Pozadí
Flanagan napsal, že zkušenost jeho otce jako japonského válečného zajatce ho ovlivnila, aby napsal knihu.[5] Postava Evanse byla také částečně založena na australském hrdinovi Edward „Unavený“ Dunlop, lékař australské armády, který se i přes drtivou šanci snažil starat o muže, kteří při stavbě Barmské železnice smrti trpěli a zemřeli.[4] Stejně jako Dorrigo vyjednával Dunlop s japonskými důstojníky ve snaze zlepšit podmínky pro „živé kostry“, kterými byli jeho kolegové váleční zajatci.[4] A stejně jako Dorrigo, Dunlop zjistil, že mnoho japonských a korejských strážců byli sadisté, kteří si důkladně užívali utrpení ostatních.[4]
Recepce
Román byl při svém vydání kriticky uznávaný jak v Austrálii, tak i na mezinárodní úrovni. Předseda poroty Man Booker AC Grayling jej chválil jako „pozoruhodný milostný příběh i příběh o lidském utrpení a kamarádství“.[6][7][2] To bylo do užšího výběru pro rok 2014 Cena Milese Franklina.[1] Australský kritik Daniel Herborn ocenil knihu jako: „Příběh, který je jak trýznivý, tak hluboce humanistický, Úzká cesta na hluboký sever byla označována za Flanaganovo nejosobnější dílo, inspirované příběhy jeho otce o jeho válečných zkušenostech. Je to také možná jeho nejambicióznější, hluboce pociťovaný pokus vyrovnat se s téměř nepředstavitelnou hrůzou Železnice smrti. “[2] Australský kritik Roger Pulvers cítil, že román byl dobře napsán, ale zavádějící o Barmské železnici smrti, protože poznamenal, že 90% lidí, kteří zemřeli při stavbě železnice v letech 1942-43, byli Asiaté, zatímco román budí dojem, že to byli především Australané, kteří zemřeli při stavbě železnice smrti.[4] Pulvers také cítil, že australské postavy románu byly lépe vykresleny než japonské postavy, a upozorňuje na to, co román představuje jako zvláštní „dichotomii“ Japonců mezi jemnou, půvabnou a poetickou citlivostí vs. tendencí rozzuřit se v neuvěřitelně divoké krutosti, která je téměř nepochopitelné lze stejně snadno říci o jiných národech, jako jsou Američané a Němci.[4] Australský romanopisec Thomas Keneally napsal knihu "Velké zkoumání toho, co to je být dobrým a zlým člověkem v jednom těle a především tím, jak těžké je žít po přežití".[3]
Reference
- ^ Williams, Michael (26. září 2013). „Večeře s Richardem Flanaganem, dítětem železnice smrti“. Opatrovník. Citováno 31. prosince 2013.
- ^ A b C d E Herborn, Daniel (15. prosince 2013). „Úzká cesta na hluboký sever“. Citováno 7. ledna 2014.
- ^ A b C Keneally, Thomas (28. června 2014). „Recenze Úzké cesty na hluboký sever od Richarda Flanagana“. Opatrovník. Citováno 7. července 2020.
- ^ A b C d E F G h i j Pulvers, Roger (9. listopadu 2013). „Recenze úzké cesty na hluboký sever“. The Japan Times. Citováno 6. července 2020.
- ^ Flanagan, Richard (21. září 2013). „Osvoboď mého otce“. Sydney Morning Herald. Citováno 7. ledna 2014.
- ^ Williamson, Geordie (28. září 2013). „Poezie bez kousku lítosti“. Australan. Citováno 31. prosince 2013.
- ^ Masters, Tim (14. října 2014). „Cena Man Booker: Richard Flanagan vyhrál válečný milostný příběh“. BBC novinky. Citováno 13. listopadu 2014.