Řád osvobození - Order of Liberation

Pro další použití viz Řád osvobození (Čína).
Řád osvobození
Ordre de la Liberation France.jpg
Řád osvobození (lícová strana)
TypJeden stupeň Řád za zásluhy
Oceněno proVynikající příspěvek k osvobození okupované Francie
PředloženýVlajka Francie.svg Francie
PostaveníJiž uděleno
Založeno16. listopadu 1940
Poprvé oceněn29. ledna 1941
Naposledy uděleno23. ledna 1946
Celkový1038
Celkem uděleno posmrtně270
webová stránkahttp://www.ordredelaliberation.fr  Upravte to na Wikidata
Ruban de l'Ordre de la Libération (2) .PNG
Stuha Řádu osvobození
Přednost
Další (vyšší)Čestná legie
Další (nižší)Vojenská medaile
Reverzní řád osvobození
Fourragère řádu osvobození
Všeobecné Charles de gaulle, Velký kancléř Řádu osvobození

The Řád osvobození (francouzština: Ordre de la Libération) je Francouz Objednat který byl udělen hrdinům Osvobození Francie v průběhu druhá světová válka. Je to velmi vysoká pocta, druhá až po Légion d’Honneur (Čestná legie ). Bylo jí uděleno jen velmi málo lidí, vojenských jednotek a obcí; a jen za jejich činy během druhé světové války. Jiný řád, Médaille de la Résistance ("Medaile odporu"), byla vytvořena a udělena za menší, ale stále významné skutky členy Odpor.[1]

Dějiny

The Řád osvobození byla založena Generál de Gaulle v pořadí č. 7, podepsané v Brazzaville 16. listopadu 1940. Cílem řádu bylo „odměnit lidi z vojenských nebo civilních komunit, kteří se budou vyznamenávat v úkolu osvobození Francie a jejího impéria“.[1]

Neexistovala žádná omezení ohledně věku, pohlaví, hodnosti, původu nebo národnosti; ani co se týče povahy skutků, kromě jejich výjimečné kvality.[1]

Řád má jednu hodnost, titul Compagnon de la Libération („Společník osvobození“).[1] Generál de Gaulle, zakladatel řádu, byl jediný Grand Maître („Velmistr“) řádu.

Řád byl obvykle udělen tradičním francouzským vojenským obřadem „prize d'armes“. Příjemce byl povolán dopředu podle hodnosti a jména a dostal insignie, přičemž byl chválen takto: Nous vous reconnaissons comme notre Compagnon pour la libération de la France dans l’honneur et par la Victoire („Uznáváme vás jako našeho společníka za osvobození Francie, na počest a vítězství“).[1]

Poslední ceny francouzským občanům, jednotkám a obcím byly uděleny 23. ledna 1946. Ceny cizím státním příslušníkům byly udělovány do roku 1960.

Ke dni 20. Listopadu 2020 a po smrti Daniel Cordier, stále žije pouze jeden Compagnon, Hubert Germain ve věku 100 let. Bude způsobilý, bude-li chtít, být pohřben v kryptě Památník boje proti Francii, kde byla hrobka odložena pro posledního společníka.[2]

Popis ceny

Medaile řádu se nazývá Croix de la Libération („Kříž osvobození“). Jedná se o 31 mm široký a 33 mm vysoký obdélníkový bronzový štít nesoucí svislou 60 mm vysokou gladius na jeho lícní. Na čepeli gladia: černý smalt Kříž Lorraine (symbol Zdarma francouzské síly ). Na zadní straně v latině: reliéfní nápis tučným písmem ve čtyřech řadách, PATRIAM SERVANDO VICTORIAM TULIT („Tím, že sloužil vlasti, dosáhl vítězství“).[1]

Cena je pozastavena obdélníkovou smyčkou skrz jílec gladia na 36 mm široké hedvábí moaré zelená stuha se 4 mm širokými černými okraji a 1 mm širokými černými podélnými pruhy, 11 mm od okrajů. Zelená představuje naději, černá představuje smutek, symbolizující stav Francie v roce 1940. Stuha měla nejprve diagonální černé pruhy, ale řád byl v této podobě udělen pouze v průběhu srpna – září 1942.[1]

Příjemci

Níže uvedeným jednotlivcům, jednotkám a komunitám byl udělen Řád osvobození[3]

Celkem bylo uděleno 1061 křížů osvobození:

Jednotliví příjemci

Viz také: Seznam společníků osvobození

Mezi 1036 společníky řádu bylo 65 zabito před koncem války (8. května 1945) a dalších 260 bylo vyznamenáno posmrtně. Členové francouzského odboje, zejména ti slavnější, často obdrželi řád pod svými nom de guerre.

Šest žen získalo titul:

Téměř 10% příjemců Řádu bylo na začátku války mladších 20 let. Nejmladší, Mathurin Henrio, bylo mu 14 let, když byl zastřelen nacistickými důstojníky za to, že odmítl odpovídat na otázky ohledně místa pobytu Makistři.[10]

Řád byl znovu otevřen dvakrát na počest zahraničních osobností, které pomohly osvobodit Francii:

Vojenské jednotky

Vojenské jednotky jako celek získaly titul Compagnon de la Libération.

18. června 1996 v Mont Valérien dostalo 18 vojenských jednotek, kterým byl udělen kříž osvobození, zelenou a černou Fourragère předseda Jacques Chirac.

Armée de Terre

Marine

Armée de l’Air

  • 1ère Escadrille de Chasse
  • Régiment de Chasse Normandie-Niemen
  • 2ème Régiment de Chasseurs Parachutistes de l’Armée de l’Air
  • Groupe de Bombardement Lorraine
  • Groupe de Chasse Ile-de-France
  • Groupe de Chasse Alsace

Města

  • Nantes: udělena 11. listopadu 1941

Hrdinské město, které se od zločinu kapitulace postavilo proti tvrdému odporu proti jakékoli spolupráci s nepřítelem. Obsazeno německými jednotkami a vystaveno nejtvrdším represím, dalo Francouzům četnými individuálními i kolektivními akcemi nádherný příklad odvahy a věrnosti. Krví jejích umučených dětí ukázala celému světu francouzskou vůli k národnímu osvobození.

Hrdinské město na předvoji francouzského odporu a boje za osvobození. Navzdory zatčení a masakru svých nejlepších synů, zahalená svou hrdostí, v každém okamžiku vedla Němce divoký boj. Pohrdajíc příkazy vetřelců a jejich kompliců, 11. listopadu 1943 demonstrovali svoji jistotu vítězství a vůli se ho zúčastnit. 14. listopadu a 2. prosince 1943 reagoval na odvety a popravy velitelů hnutí odporu zničením muničního skladu, kasáren, elektráren a továren používaných nepřítelem. Sloužil vlasti dobře.

Kapitál věrný sobě i Francii prokázal pod nepřátelskou okupací a útiskem a navzdory hlasům opuštění a zrady své neotřesitelné odhodlání bojovat dál a zvítězit. Svou odvahou v přítomnosti vetřelce a nezdolnou energií, s níž snášela ty nejtvrdší zkoušky, si zasloužila zůstat příkladem pro celý národ. 19. srpna se ve spolupráci s spojeneckými a francouzskými vojsky postavil, aby zahnal nepřítele řadou slavných bojů, které začaly v Uvést a rychle se rozšířil do všech bodů města. I přes těžké ztráty, které utrpěl Francouzské síly vnitra bojující v ní, osvobodila se svým vlastním úsilím a ve spojení s předvojem francouzské armády, který jí přišel na pomoc, 25. srpna zredukovala Němce na poslední místa a učinila ho kapitulujícím.

Vesnice Vercors, která se díky vlastenectví jejích obyvatel zcela obětovala pro příčinu francouzského odporu v roce 1944. Hlavní parašutistické centrum spojeneckého letectva na náhorní plošině vždy všemožně pomohlo armádě Makistů ve shromažďování zbraní. Násilně bombardovaná 14. července, napadená 24 německými kluzáky 21. a 22. července, zabila 72 jejích obyvatel a celé její domy vypálil nemilosrdný nepřítel. Mučednice své víry ve vzkříšení vlasti.

V konfrontaci s nepřátelskou invazí odmítl opustit bitevní pole, které je její: moře. Poslala všechny své děti do boje pod vlajkou Svobodná Francie, stává se příkladem a symbolem všech Bretaň.

Viz také

Reference

  1. ^ A b C d E F G Battini, Jean; Zaniewicki, Witold (2003). Guide pratique des décorations françaises Actelles. Paříž: LAVAUZELLE. str. 29–36. ISBN  2-7025-1030-2.
  2. ^ Brioulet, Cyril (2020-11-22). „Qui est Hubert Germain, le dernier survivant des compagnons de la Libération?“. La Dépêche du Midi. ISSN  0181-7981. Citováno 2020-11-22.
  3. ^ „Kompletní seznam příjemců Řádu osvobození“ (PDF) (francouzsky). Chancellerie de l'Ordre de la Libération. Citováno 2012-06-24.
  4. ^ „Berty Albrecht, 1038 společností, Compagnons - Musée de l'Ordre de la Libération“. www.ordredelaliberation.fr.
  5. ^ „Laure Diebold, 1038 společností, Compagnons - Musée de l'Ordre de la Libération“. www.ordredelaliberation.fr.
  6. ^ „Marie Hackin, 1038 společností, Compagnons - Musée de l'Ordre de la Libération“. www.ordredelaliberation.fr.
  7. ^ „Marcelle Henry, 1038 společností, Compagnons - Musée de l'Ordre de la Libération“. www.ordredelaliberation.fr.
  8. ^ „Simone Michel-Lévy, 1038 společností, Compagnons - Musée de l'Ordre de la Libération“. www.ordredelaliberation.fr.
  9. ^ „Emilienne Moreau-Evrard, 1038 společností, Compagnons - Musée de l'Ordre de la Libération“. www.ordredelaliberation.fr.
  10. ^ „Mathurin Henrio“ (francouzsky). Chancellerie de l'Ordre de la Libération. Citováno 2012-06-24.

externí odkazy