Isaac Titsingh - Isaac Titsingh

Ilustrace zobrazující poslední evropskou delegaci, která byla přijata na EU Cchien-tchang dvůr v roce 1795. Isaac Titsingh seděl zcela vlevo na obrázku (v klobouku) a Andreas Everardus van Braam Houckgeest seděl po jeho pravici.

Isaac Titsingh FRS (C. Ledna 1745 v Amsterdam - 2. února 1812 v Paříž ) byl nizozemský učenec, obchodník-obchodník a velvyslanec.[1] Během dlouhé kariéry ve východní Asii byl Titsingh vysokým úředníkem Holandská východoindická společnost (holandský: Vereenigde Oostindische Compagnie (VOC)). Zastupoval evropskou obchodní společnost v exkluzivním oficiálním kontaktu s Tokugawa Japonsko, cestování do Edo dvakrát pro diváky s šógun a další vysoké bakufu úředníci. Byl holandským a generálním guvernérem VOC v Chinsura, Bengálsko.[2]

Titsingh pracoval se svým protějškem, Charles Cornwallis, který byl generálním guvernérem Britská východoindická společnost. V roce 1795 zastupoval Titsingh v Nizozemsku a VOC zájmy Čína, kde jeho přijetí u soudu u Qing Cchien-tchang stál na rozdíl od odmítnutí, kterým trpěl britský diplomat George Macartney je mise v roce 1793, těsně před oslavami šedesátileté vlády Qianlongu. V Číně Titsingh účinně fungoval jako velvyslanec ve své zemi a současně zastupoval holandskou Východoindickou společnost jako obchodního zástupce.[1]

Časný život

Holanďané s kurtizánami v Nagasaki c. 1800

Isaac Titsingh se narodil v Amsterdamu, syn Albertus Titsingh a jeho druhá manželka, Catharina Bittner. Jeho křest se konal v Amstelkerk v Amsterdam dne 21. ledna 1745.[3] Jeho otec byl úspěšný a prominentní amsterdamský chirurg. Měl tak prostředky, aby mohl Titsingh vychovat „osvícené vzdělání“ z 18. století. Titsingh se stal členem Amsterdamu Chirurgijngilde (Angličtina: Holičský chirurg cech) a získal titul doktora práv od Leiden University v lednu 1765.[4] V březnu 1764 byl Titsingh jmenován svobodným a v roce 1766 odešel v rámci svého zaměstnání do Batavie Jakarta.[3]

Japonsko, 1779–1784

Dejima a Nagasaki Bay, kolem roku 1820. Jsou zobrazeny dvě nizozemské lodě a četné čínské obchodní junky.

Titsingh byl komerční opperhoofd nebo šéf faktor, v Japonsku v letech 1779 až 1780, v letech 1781 až 1783 a znovu v roce 1784. Zvláštní význam vedoucího VOC v Japonsku během tohoto období byl zvýšen japonskou politikou Sakoku, dobrovolná izolace Japonska, která trvala od roku 1633 do roku 1853.[5] Kvůli náboženskému obracení na víru Evropany během 16. století zavedl šógunát Tokugawa na počátku 17. století politiku, že žádný Evropan nebo Japonec nemůže na trest smrti vstoupit nebo opustit japonské souostroví. Jedinou výjimkou z těchto „zavřených dveří“ byl VOC “továrna "(obchodní stanice) na ostrově Dejima v Nagasaki Bay, na jiho-japonském ostrově Kjúšú. Během tohoto období ústraní se předpokládá, že Titsingh byl první Svobodný zednář v Japonsku.[6]

V tomto vysoce kontrolovaném kontextu se obchodníci stali jediným oficiálním prostředníkem pro obchod a pro vědecko-kulturní výměny mezi Evropou a Japonskem. VOC opperhoofd byl přiznán status přítoku šóguna; Titsingh dvakrát musel platit povinný roční poplatek návštěva pocty šógunovi v Edu. Vzhledem k nedostatku takových příležitostí Titsingh neformální kontakty s bakufu úředníci Rangaku učenci v Edo může být stejně důležité jako jeho formální publikum u šóguna, Tokugawa Ieharu.[7]

V průběhu 18. století došlo ke zlepšení sociálního postavení nizozemských obchodníků a zacházení s Holanďany vůči Japoncům, kteří projevovali vyšší míru respektu a uznání než v předcházejících stoletích.[8] Průměrného opperhoofda nicméně nezajímaly zvyky ani kultura Japonců. Titsingh projevil téměř neuvěřitelný zájem a vyznamenal se jako pozorný pozorovatel japonské civilizace pro Evropana své doby ve srovnání s jeho kolegy v Dejimě.[9]Titsingh dorazil dovnitř Nagasaki dne 15. srpna 1779, kde převzal továrnu od Arend Willem Feith. Navázal srdečné a přátelské vztahy mezi tlumočníky a Japonci; před jeho příchodem docházelo k neustálým bojům o obchodní záležitosti a hlubokému nepřátelství vůči japonskému tlumočníkovi, který se v obchodních otázkách zdál zkorumpovaný nizozemskými obchodníky. Během své první audience u Ieharu v Edo od 25. března 1780 do 5. dubna 1780 se setkal s mnoha Japonci daimyo s nímž později navázal živou dopisovou korespondenci. Stal se neuvěřitelně prominentním v elitní společnosti Edo a spřátelil se s několika současnými a důchodci daimjó z této oblasti.[10]

Po krátkém návratu do Batavia v roce 1780, Titsingh se vrátil do Nagasaki dne 12. srpna 1781, kvůli jeho úspěchům s holandsko-japonským obchodem v Dejimě.[11] V roce 1782 nebyly z Batavie žádné holandské zásilky kvůli Čtvrtá anglo-nizozemská válka a tedy obchodní stanice v Dejimě byla během tohoto roku odříznuta od komunikace s Javou. V tomto roce zůstal Titsingh ve své pozici opperhoofd a zabýval se spřátelením s japonskými vědci, prohlubováním vztahů s japonskými přáteli a zkoumáním všech oblastí japonských zvyků a kultury. Rovněž dosáhl, vzhledem k neexistenci nizozemské námořní dopravy v tomto roce, důležitých obchodních rozhovorů a velkých ústupků s Japonci ohledně dlouho diskutovaného zvýšení vývozu mědi z Japonska k nizozemským obchodníkům.[12]

Titsingh zůstal celkem tři roky a osm měsíců v Japonsku, než nakonec na konci listopadu 1784 opustil Nagasaki, aby se vrátil do Batavie, kam dorazil 3. ledna 1785.[13]

Indie, 1785–1792

V roce 1785 byl Titsingh jmenován ředitelem obchodní stanice v Chinsurah v Bengálsku. Titsingh popsal William Jones, filolog a bengálský právník, jako " Mandarinka Chinsura “.[14]

Batavia, 1792–1793

Titsinghov návrat do Batavie vedl k novým pozicím jako Ontvanger-Generaal (Pokladník) a později jako Commissaris ter Zee (Komisař pro námořní dopravu).

Během pobytu v Batavii se setkal s Georgem Macartneym, který byl na cestě do Číny. Titsinghovy komentáře byly důležitými faktory rozhodnutí McCartneyho opustit plánovanou výpravu do Japonska v roce 1793. Mccartneyova zpráva pro Londýn vysvětlila:

„... účelnost pokusu o styk s Japonci přetrvává v plné síle. Tho z rozhovorů, které jsem vedl v Batavii s nizozemským gentlemanem velmi liberální dispozice, který několik let pobýval v Japonsku, Isaacem Titsinghem, jsem nic neshromáždil to by mě mohlo přimět záviset na příznivém přijetí tam, nedozvěděl jsem se nic, co by mě od soudu odradilo. Riziko by bylo přinejmenším osobní, protože jsme dosud neměli žádný obchod, který by mohl ztratit. A žádný okamžik, pokud vůbec, mohl být tak příznivý pro otevření nového obchodu s nimi, jako když ze současného obecného zmatku věcí Nizozemské východoindické společnosti je jejich spojení s Japonci velmi na ústupu. “[15][16]

Čína, 1794–1795

Titsingh byl jmenován nizozemským velvyslancem u soudu čínského císaře k oslavám šedesátého výročí vlády Qianlong Císař. V Pekingu (nyní Peking ), včetně delegace Titsingh Andreas Everardus van Braam Houckgeest[17] a Chrétien-Louis-Joseph de Guignes,[18] jehož doplňkové účty tohoto velvyslanectví čínskému soudu byly zveřejněny v USA a Evropě.[19]

Titsingh vyčerpávající, středně zimní trek z Cantonu (nyní Guangzhou ) do Pekingu mu umožnil vidět části vnitrozemské Číny, které nikdy předtím nebyly přístupné Evropanům. Jeho strana dorazila do Pekingu včas na novoroční oslavy. Podle čínských standardů byl Titsingh a jeho delegace přijati s neobvyklým respektem a poctami v EU Zakázané město, a později v Yuanmingyuan ( Starý letní palác ).[20][21]

Titsingh je považován za prvního zednáře v Číně,[22] a jako jediný byl přijat na dvoře císaře Qianlong.[23]

Návrat do Evropy, 1796–1812

japonský akupunktura manekýn z panství Titsingh. Musée d'histoire de la médecine, Paříž.

1. března 1796 byla nizozemská východoindická společnost, která již upadala, znárodněna novým Batavianská republika.[24] V tomto roce se Titsingh vrátil do Evropy. Nějakou dobu žil v Británii, v Londýně a Koupel, a byl členem královská společnost. V roce 1801 se vrátil do Amsterdamu a odtud do Paříže, kde žil až do své smrti.[25]

Titsingh zemřel v Paříži dne 2. února 1812 a je pohřben v Hřbitov Père Lachaise. Jeho náhrobek zní: „Ici odpustil Isaaca Titsingha. Ancien conseiller des Indes hollandaises. Ambassadeur à la Chine et au Japon. Mort à Paris le 2 février 1812, věk 68 let. “ [Tady leží Isaac Titsingh, bývalý člen holandské Východoindické společnosti, velvyslanec v Číně a Japonsku. Zemřel v Paříži 2. února 1812 ve věku 68 let.][26]

Rodina

Titsingh měl syna Willema, který se narodil asi 1790 Titsinghových bengálský paní. V roce 1800 vzal svého syna do Evropy, aby mohl být uznán za legitimního. Když se Titsingh přestěhoval do Paříže, Willem šel s ním a navštěvoval Francouzskou námořní akademii, kterou absolvoval v roce 1810.[27]

Knihovna a sbírky

Titsinghova knihovna a jeho sbírka uměleckých, kulturních a vědeckých materiálů byla rozptýlena; a někteří vstoupili do sbírek francouzského státu. Mezi japonskými knihami, které do Evropy přinesl Titsingh, byla kopie Sangoku Tsūran Zusetsu (三国 通 覧 図 説, Ilustrovaný popis tří zemí) podle Hayashi Shihei (1738–1993). Tato kniha, která vyšla v Japonsku v roce 1785, pojednává o Joseon (Nyní Korea ), Ryukyu království (Nyní Okinawa ), a Ezo ( Nyní Hokkaido ).[28] V Paříži představoval text první výskyt Hangul, korejský systém psaní, v Evropě.[29] Po Titsinghově smrti koupil tištěný originál a Titsinghův překlad Jean-Pierre Abel-Rémusat (1788–1832) u Collège de France.[30] Po Rémusatově smrti Julius Klaproth (1783–1835) u Institut Royal v Paříži mohl v roce 1832 svobodně vydat jeho upravenou verzi Titsinghova překladu.[31]

Dědictví

Isaaca Titsingha lze popsat jako jediného filozofa zaměstnávaného VOC za jeho téměř dvě stě let existence a nejsofistikovanějšího ze všech zaměstnanců VOC v historii VOC v Japonsku (1600–1853). Díky své rozsáhlé soukromé korespondenci o náboženských i lidských tématech a jeho snahám o výměny mezi vnějším světem a jeho vlastními je možno jej považovat za skutečného filozofa 18. století.[32] Ve srovnání s ostatními zaměstnanci VOC byl polyglot, který mluvil osmi jazyky (holandský, latinský, francouzština, Angličtina, Němec, portugalština, japonský a čínština ). Jeho nadšení představovat evropskou společnost japonským zvykům a kultuře mělo kořeny v jeho celkové vášni pro Japonsko a všechno japonské. Proto se stal prominentní osobností, vysílačem a tlumočníkem v oboustranném kulturním, učení a výměně znalostí mezi Japonci a Evropany. Například dovážel holandské knihy o evropských znalostech do Japonska. Kromě toho sbíral autentické prameny o Japonsku, které sestávaly z vůbec první evropské sbírky o Japonsku, zahrnující tištěné knihy, rukopisy, tisky, mapy, plány města a mince. Tato kolekce tak měla tvořit základ tehdy jedinečné historie Japonska. Tento kabinet Titsingh tedy sestával z dvojrozměrných materiálů. Isaaca Titsingha lze v důsledku toho považovat za zakladatele evropské japonologie.[33] V rámci tohoto rozsahu a svých ambicí přátelské výměny znalostí vyzval úředníky VOC, aby na obchodní stanici v Dejimě poslali učené zaměstnance, kteří by mohli mluvit japonsky, aby se zlepšili evropsko-japonské vztahy v Dejimě, což lze najít v jeho dopis ze dne 28. srpna 1785.[34]

Titsingh také přeložil jako jeden z prvních Evropanů japonské verše do latinských veršů, které lze nalézt společně s esejem o japonské poezii v jeho sbírce prací o japonských zvycích a kultuře v Bijzonderhedenu nad Japonskem / Ilustrace Japonska.[35]

Díky své pozici „filozofa plavby“[36] Titsingh byl členem následujících společností: Bataviaasch Genootschap van Kunsten en Wetenschappen, Hollandsche Maatschappij der Wetenschappen, nacházející se v Haarlem, Asijská společnost Bengálska nacházející se v Kalkata a Royal Society of London.[37]

Jeho posmrtná práce a odkaz, zejména jeho sbírky, byly později do určité míry rozmazané, protože nebyl schopen najít v Evropě japonské nebo čínské překladatele a učence, kteří by mu mohli pomoci s překladem jeho shromážděných zdrojů. Jelikož jeho vlastní znalost čínsko-japonských psaných postav byla omezená, mohl editovat pouze překlady japonských účtů, které již během pobytu v zahraničí připravil on a ostatní v Dejima. Většina jeho prací tak byla vydána posmrtně a skládala se pouze z malých částí jeho širší celkové práce. Některé části navíc jeho redaktoři a vydavatelé do značné míry pozměnili a upravili. To bylo způsobeno skutečností, že po bankrotu Titsinghova syna prodal Willem Titsingh sbírky a rukopisy, které se poté rozšířily po celé Evropě 19. století.[38]

Titsinghovy zkušenosti a vědecký výzkum byly genezí pro publikované články a knihy. Batavianská akademie umění a věd (Bataviaasch Genootschap van Kunsten en Wetenschappen) publikoval sedm Titsinghových článků o Japonsku.[39]

Jeho účty vaření saké[40] a sójová omáčka[41] výroba v Japonsku byla nejdříve publikována v západním jazyce. Na počátku 19. století se jeho práce rozšířily po celé Evropě.[42]

Titsinghova publikovaná kompilace předběžného japonského lexikonu[43] byl jen počátečním důkazem projektu, který pokračoval po zbytek jeho života.

Na hodnotách a vnímání Isaaca Titsingha

Titsingh velmi rád odpověděl na své vědecké otázky a projevil obrovskou nevyčerpatelnou touhu po znalostech.[44] Při pohledu na jeho soukromou korespondenci lze identifikovat tři hesla jeho chování a hodnot: odmítnutí peněz, protože neuspokojilo jeho enormní touhu po poznání; uznání a vědomí stručnosti života a ztrácení tohoto drahocenného času ne bezvýznamnými činnostmi; a jeho touha zemřít v klidu jako „zapomenutý občan světa“.[45] V tomto světle ukázal hodnoty evropského filozofa 18. století, který se stejně dobře zajímal o své japonské učence. Proto také uznal jejich intelektuální schopnosti a sofistikovanost a přispěl k intenzivní výměně kulturních znalostí mezi Japonskem a Evropou v 18. století.[35][46]

Vybraná díla

Titsinghův text se pokouší představit Japonce v kontextu jejich vlastních příběhů. Tato titulní stránka pochází z anglické verze francouzského originálu z roku 1822, která byla vydána o dva roky dříve.
Prvek svatební obřad

Ve statistickém přehledu odvozeném ze spisů Seki Takakau a OCLC /WorldCat zahrnuje zhruba 90+ děl ve 150+ publikacích v 7 jazycích a 1 600+ knihovních fondů.[47]

Tohle je dynamický seznam a nikdy nemusí být schopen splnit určité standardy pro úplnost. Můžete pomoci přidání chybějících položek s spolehlivé zdroje.
  • 1819 – Cérémonies usitées au Japon pour les mariages et les funérailles (Slavnostní vystoupení v manželství a na pohřbu v Japonsku).[1] Paříž: Nepveu. [1] OCLC  185485254.[48]
  • 1820 – Mémoires et anekdoty sur la dynastie régnante des djogouns, souverains du Japon (Vzpomínky a anekdoty o vládnoucí dynastii šógunů, panovníků Japonska),[1] avec la description des fêtes et cérémonies observées aux différentes époques de l'année à la cour de ces princes, et un appendice contenant des détails sur la poésie des Japonais, leur manière de diviser l'année atd .; Ouvrage orné de Planches gravées et coloriées, tiré des Originaux Japonais par M. Titsingh; publié avec des notes et éclaircissemens Par M. Abel Rémusat. Paříž: Nepveu. OCLC  255146140.[48]

Viz také

Poznámky

  1. ^ A b C d Nussbaum, Louis-Frédéric. (2005). „Isaak Titsingh“ v Japonská encyklopedie, str. 966, str. 966, v Knihy Google.
  2. ^ Stephen R. Platt, Imperial Twilight: Opiová válka a konec posledního zlatého věku Číny (NY: Knopf, 2018), 166-73. ISBN  9780307961730
  3. ^ A b Boxer, CR (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 135.
  4. ^ Lequin, Franku. „Soukromá korespondence Isaaca Titsingha (1783–1812) jako odraz osvícenské filozofie plavců'". 東京 大学 史料 編纂 所 研究 紀要 / 東京 大学 史料 編纂 所 編. 17 (3): 2.
  5. ^ Katalog výstavy muzea Edo-Tokio. (2000). Velmi jedinečná sbírka historického významu: Sbírka Kapitan (nizozemský náčelník) z období Edo - holandská fascinace Japonskem, str. 207.
  6. ^ Far East Lodge č. 1, „Stručná historie zednářství v Japonsku“; výňatek, Titsingh „je považován za prvního zedníka, který navštívil Japonsko“ v roce 1779
  7. ^ Katalog výstavy muzea Edo-Tokio, str. 210.
  8. ^ Boxer, CR (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 138.
  9. ^ Boxer, C. R (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 140.
  10. ^ Boxer, CR (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 142.
  11. ^ Boxer, C. R. (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 143.
  12. ^ Boxer, C. R. (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 144.
  13. ^ Boxer, C. R. (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 145.
  14. ^ Jones, William. (1835). Monografie života, spisy a korespondence sira Williama Jonese, lord Teignmouth. Londýn.
  15. ^ Macartney do Dundasu, 23. prosince 1793, Britská knihovna, Indie a Orient, Factory Records, Čína, 1084 G / 12/20.
  16. ^ Stephen R. Platt, Imperial Twilight: Opiová válka a konec posledního zlatého věku Číny (NY: Knopf, 2018), 166-73. ISBN  9780307961730
  17. ^ dodávka Braam Houckgeest, Andreas Everardus. (1797). Voyage de l'ambassade de la Compagnie des Indes Orientales hollandaises versus l'empereur de la Chine, dans les années 1794 et 1795; viz také 1798 anglický překlad: Autentický účet velvyslanectví nizozemské východoindické společnosti u soudu čínského císaře v letech 1974 a 1795, Sv. I. Archivováno 15. února 2009 v Wayback Machine
  18. ^ de Guignes, Chrétien-Louis-Joseph (1808). Voyage a Pékin, Manille et l'Île de France.
  19. ^ Stephen R. Platt, Imperial Twilight: Opiová válka a konec posledního zlatého věku Číny (NY: Knopf, 2018), 166-73. ISBN  9780307961730
  20. ^ van Braam, Autentický účet ..., Sv. I (anglické vydání 1798), str. 283–284.
  21. ^ Stephen R. Platt, Imperial Twilight: Opiová válka a konec posledního zlatého věku Číny (NY: Knopf, 2018), 166-73. ISBN  9780307961730
  22. ^ Pištění, Timone. (2006). Tajné paměti Shogunů: Isaac Titsingh a Japonsko, 1779–1822, str. 58: výňatek, „Titsingh se stal prvním zednářem, který kdy vstoupil do Číny“ v letech 1794–1795.
  23. ^ Stephen R. Platt, Imperial Twilight: Opiová válka a konec posledního zlatého věku Číny (NY: Knopf, 2018), 166-73. ISBN  9780307961730
  24. ^ TANAP, Konec VOC
  25. ^ Pištění, Timone. (2006). Tajné paměti šógunů: Isaac Titsingh a Japonsko, 1779–1822, 61–62
  26. ^ Média související s Grave of Titsingh (Père-Lachaise, divize 39) na Wikimedia Commons
  27. ^ Pištění, Timone. (2006). Tajné paměti šógunů: Isaac Titsingh a Japonsko, 1779–1822, 56, 62
  28. ^ Cullen, Louis M. (2003). A History of Japan, 1582–1941: Internal and External Worlds, str. 137.
  29. ^ Vos, Ken. „Náhodné akvizice: Korejské sbírky devatenáctého století v Národním etnologickém muzeu, 1. část“, Archivováno 22. června 2012 v Wayback Machine str. 6.
  30. ^ Kublin, Hyman. „Objev Boninových ostrovů: nová zkouška,“ Annals of the Association of American Geographers, Sv. 43, 1. vydání (1. března 1953). str. 35.
  31. ^ Pouillon, François. (2008). Dictionnaire des orientalistes de langue française, str. 542.
  32. ^ Lequin, Frank (2007). „Soukromá korespondence Isaaca Titsingha (1783–1812) jako odraz osvícené 'Voyageur Philosophique'". 東京 大学 史料 編纂 所 研究 紀要 / 東京 大学 史料 編纂 所 編. 17 (3): 2.
  33. ^ Lequin, Frank (2007). „Soukromá korespondence Isaaca Titsingha (1783–1812) jako odraz osvícené 'Voyageur Philosophique'". 東京 大学 史料 編纂 所 研究 紀要 / 東京 大学 史料 編纂 所 編. 17 (3): 3–5.
  34. ^ Lequin, Frank (2007). „Soukromá korespondence Isaaca Titsingha (1783–1812) jako odraz osvícené 'Voyageur Philosophique'". 東京 大学 史料 編纂 所 研究 紀要 / 東京 大学 史料 編纂 所 編. 17 (3): 6.
  35. ^ A b Boxer, CR (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 170.
  36. ^ Lequin, Frank (2007). „Soukromá korespondence Isaaca Titsingha (1783–1812) jako odraz osvícené 'Voyageur Philosophique'". 東京 大学 史料 編纂 所 研究 紀要 / 東京 大学 史料 編纂 所 編. 17 (3): 1.
  37. ^ Lequin, Frank. „Soukromá korespondence Isaaca Titsingha (1783–1812) jako odraz osvícené 'Voyageur Philosophique'". 東京 大学 史料 編纂 所 研究 紀要 / 東京 大学 史料 編纂 所 編. 17 (3): 2.
  38. ^ Boxer, C. R. (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 168–169.
  39. ^ viaLibri: Bataviaasch Genootschap van Kunsten en Wetenschappen: Verhandelingen (Batavian Academy of Arts and Sciences: Transactions). Archivováno 24. července 2011 v Wayback Machine
  40. ^ Titsingh, Isaac. (1781). "Bereiding van de Sacki"(" Produkční saké "), Verhandelingen van het Bataviaasch Genootschap (Transakce Batabian Academy), Sv. III. OCLC  9752305
  41. ^ Titsingh, Isaac. (1781). "Bereiding van de Soya " („Producing Soy Sauce“), Verhandelingen van het Bataviaasch Genootschap (Transakce Batavianské akademie), Sv. III. OCLC  9752305
  42. ^ Morewood, Samuel. (1824). Esej o vynálezech a zvycích starověkých i moderních v používání opojných likérů, str. 136.
  43. ^ Titsingh, Isaac. (1781). "Eenige Japansche Woorden"(" Některá japonská slova "), Verhandelingen van het Bataviaasch Genootschap (Transakce Batabian Academy), Sv. III. OCLC  9752305
  44. ^ Lequin, Frank (2007). „Soukromá korespondence Isaaca Titsingha (1783–1812) jako odraz osvícené 'Voyageur Philosophique'". 東京 大学 史料 編纂 所 研究 紀要 / 東京 大学 史料 編纂 所 編. 17 (3): 5.
  45. ^ Lequin, Franku. „Soukromá korespondence Isaaca Titsingha (1783–1812) jako odraz osvícené 'Voyageur Philosophique'". 東京 大学 史料 編纂 所 研究 紀要 / 東京 大学 史料 編纂 所 編. 17 (3): 7.
  46. ^ Boxer, C. R. (1950). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850. Haag: Martinus Nijhoff. str. 146.
  47. ^ WorldCat Identity Archivováno 30 prosince 2010 na Wayback Machine: Titsingh, Izák 1744–1812
  48. ^ A b C d E F Boxer, Charles Ralph. (1936). Jan Compagnie v Japonsku, 1600–1850: esej o kulturním, uměleckém a vědeckém vlivu Hollanderů v Japonsku od 17. do 19. století, str. 172.
  49. ^ Boxer, str. 172; Malte-Brun, Conrad et al. (1853). Géographie universelle, str. 209.

Reference

externí odkazy

Předcházet
Arend Willem Feith		 VOC Opperhoofd z
Dejima
1779–1784		Uspěl
Hendrik Casper Romberg