Habsburgem okupované Srbsko (1788–1792) - Habsburg-occupied Serbia (1788–1792)

Habsburgem okupované Srbsko

Srbština
1788–1792
Území ovládané Habsburky v letech 1789–90
Území ovládané Habsburky v letech 1789–90
PostaveníÚzemí Habsburská monarchie
Hlavní městoBělehrad
Společné jazykysrbština, Němec
Náboženství
římský katolík,
Srbský ortodoxní
VládaVojenská správa
Historická dobaRaně novověké období
• Habsburská okupace
1788
1787–1791
• stažení Habsburgů, Smlouva Sistova
1792
Kód ISO 3166RS
Předcházet		Uspěl
Osmanská říše
Vojenská hranice
Osmanská říše

Koča hranice (srbština: Кочина крајина / Kočina krajina) odkazuje na srbské území zřízené v Sanjak ze Smedereva, Osmanská říše, Během Rakousko-turecká válka (1787–1791). Habsburský organizovaný Srbský svobodný sbor, mezi kým Koča Anđelković byl prominentní kapitán (odtud historiografické jméno), původně držel centrální část sanjaku, mezi únorem a 7. zářím 1788; po vstupu Rakušanů do konfliktu bylo území rozšířeno a stal se habsburským protektorátem pod vojenskou správou, tzv Srbsko (Němec: Srbština). Po rakouském odstoupení a Smlouva Sistova (1792), bylo území znovu získáno pohovkami.

Pozadí

Srbové

Srbové se aktivně účastnili válek vedených na Balkáně proti Osmanské říši a organizovali také povstání.[1] Z tohoto důvodu utrpěli pronásledování a jejich území byla zpustošena.[1] Následovaly velké migrace ze Srbska na habsburské území.[1]

Habsbursko-ruská aliance

Kvůli konfliktům kolem Kavkazu v roce 1786 se vztahy mezi Ruskem a Osmany zhoršily. Příští rok se Joseph II a Catherina II setkali na Krymu podruhé, což přimělo Osmany vyhlásit válku Rusku.[2] Mezitím Rakušané připravili srbské uprchlíky na válku.

Dějiny

Viz také: Rakousko-turecká válka (1787–1791)

Kočova pohraniční vzpoura

Kočova hranice (oblast protiotomanského povstání) v roce 1788.
Mapa „Království Srbska“, autor Franz Johann Joseph von Reilly (1791).

A Srbský svobodný sbor v Banátu bylo založeno 5 000 vojáků složených z uprchlíků, kteří uprchli z dřívějších konfliktů v Osmanské říši.[3] Sbor by za habsburské vlády bojoval za osvobození Srbska a sjednocení.[3] Hlavním velitelem byl rakouský major Mihailo Mihaljević.[2] Mezi dobrovolníky byli Aleksa Nenadović, Stanko Arambašić, Karađorđe Petrović, prominentní Radič Petrović a ze všeho nejvíc Koča Anđelković.[2] Rakušané použili sbor ve dvou neúspěšných pokusech o dobytí Bělehradu, koncem roku 1787 a počátkem roku 1788.[3]

Rakušané vstoupili do této války v únoru 1788, ačkoli už ztratili nejlepší šanci na snadné vítězství.[3] Pomalé přípravy Ruska vyústily v osmanskou koncentraci na Bělehrad.[4] Rakušané se spoléhali na ruskou podporu v Moldávii, která začala až koncem roku 1788, a zdálo se, že Joseph II se zdráhal bojovat s Osmany.[4] V červenci Osmané překročili Dunaj a vnikli do rakouského Banátu.[4] Na obou stranách zasáhl nedostatek zásob, rakouské vojáky zasáhla nemoc.[4] Přes Dunaj zaplavilo až 50 000 srbských uprchlíků, což Rakušanům způsobilo logistické problémy.[4] V polovině srpna vyslal Joseph II do Banátu 20 400 vojáků.[4]

Habsburská okupace

Osvobozené Srbsko, romantik dílo Johanna Georga Mansfelda

Dne 8. října 1789 Ernst Gideon von Laudon převzal Bělehrad. Rakouské síly obsadily Srbsko a mnoho Srbů bojovalo v habsburských svobodných sborech a získalo organizaci a vojenské dovednosti.[5] Okupace byla doprovázena katolickou církví, která se snažila konvertovat ortodoxní Srby, což způsobilo, že se Srbové po získání osmanské oblasti v roce 1792 obrátili o pomoc s Ruskem.[5]1791 však Rakušané (dále jen Habsburg ) byli nuceni stáhnout se přes Dunaj a Sava řeky spojené tisíci srbština rodiny, které se obávaly osmanského pronásledování. The Smlouva Sistova ukončil válku.

Následky

Po válce dali Osmané Srbům práva vybírat místní daně.[6] Přesídlení janičáři, který byl po reorganizaci vyloučen z osmanské armády, hledal útočiště v Srbsku (Sanjak ze Smedereva ) kde se pokusili zrušit práva udělená Srbům.[6] Tito odpadlíci janičáři ​​zavolali dahije, zavraždilo až 150 srbských vůdců (Knezovi), což vyvolalo První srbské povstání (1804).[6] Vůdce povstání, Karađorđe Petrović, dříve sloužil v rakouské armádě jako dobrovolník během habsburské okupace.[6] Povstání se rozšířilo do Srbská revoluce (1804–17), který viděl de facto nezávislost Srbsko.

Dědictví

Každoroční manifestace „Dny pro Kočovu hranici“ (Дани Кочине крајине) se koná v Jagodina a Kladovo na počest povstání.[7]

Viz také

Část série na
Historie Srbsko
Oficiální zbraně Srbska
Srbská vlajka. Svg Srbský portál

Reference

  1. ^ A b C Ga'bor A'goston; Bruce Alan Masters (1. ledna 2009). Encyklopedie Osmanské říše. Publikování na Infobase. str. 518–. ISBN  978-1-4381-1025-7.
  2. ^ A b C Ćorović 2001.
  3. ^ A b C d Paul W. Schroeder (1996). Transformace evropské politiky, 1763-1848. Oxford University Press. str. 58–59. ISBN  978-0-19-820654-5.
  4. ^ A b C d E F Virginia Aksan (14. ledna 2014). Osmanské války, 1700-1870: Obléhané impérium. Routledge. str. 163–. ISBN  978-1-317-88403-3.
  5. ^ A b R. S. Alexander (30. ledna 2012). Nejistá evropská cesta 1814-1914: Formování státu a občanská společnost. John Wiley & Sons. str. 19–. ISBN  978-1-4051-0052-6.
  6. ^ A b C d John R. Lampe (28. března 2000). Jugoslávie jako historie: dvakrát tam byla země. Cambridge University Press. str. 48–. ISBN  978-0-521-77401-7.
  7. ^ „Дани Кочине Крајине“ (v srbštině). 12. září 2009.

Další čtení