Drexel 4180–4185 - Drexel 4180–4185 - Wikipedia

Drexel 4180–4185
New York Public Library for the Performing Arts
Drexel 4180–4185, sada šesti příruček rukopisu
datum	1615-1625
Místo původu	Anglie
Jazyk (y)	Angličtina
Scribe (s)	John Merro
Autoři	rozličný
Velikost	6 partbooků
Formát	obdélník

Drexel 4180–4185 je sada šesti rukopis partbooks zkopírován Gloucester, Anglie, obsahující především vokální hudba z doby přibližně 1615-1625. Považován za jeden z nejdůležitějších zdrojů pro anglickou světskou píseň sedmnáctého století,^[1] zahrnutý repertoár představuje směs posvátný a světská hudba, osvědčující použití partbooků spíše pro zábavu a potěšení než pro liturgické použití.

Při oživení v roce 1950 bylo zjištěno, že vložené předlohy z originálu vazby byly vytvořeny z rukopisů anglické hudby 16. století. Tyto fragmenty se staly dalším zdrojem studia.

Příslušník k Veřejná knihovna v New Yorku, partbooky jsou součástí hudební divize Kolekce Drexel, který se nachází na New York Public Library for the Performing Arts. Podle tradiční knihovnické praxe je jejich název odvozen od jejich telefonní čísla.^[2]

John Merro, textář

Ačkoli je známo, že John Merro zkopíroval dnes známý rukopis Drexel 4180–4185, objevily se o něm jen málo životopisných informací. Poprvé zmíněn v projíždějícím odkazu v roce 1609, je známo, že byl zpěvákem Gloucesterská katedrála. Na základě nápisů ve dvou rukopisech v britské a bodleianské knihovně Pamela Willetts poznamenala, že Merro má zájem o teologii.^[3] Další odkazy ho označují za svědka vůle Ann Tomkinsové (manželka Thomase Tomkinse, nevlastní matka známého skladatele Thomas Tomkins a matka Johna, Roberta a Gilesa) a také učili viola dětem. (Pravděpodobně to není John Merro, který se oženil s Elizabeth Hiamovou 26. dubna 1627.) Merrova vůle je datována 10. prosince 1638, což dává odkazy různým členům rodiny. Zemřel 23. března 1639, přičemž jeho závěť vstoupila v platnost 20. dubna 1639. Vůle jeho manželky Alžběty je datována 9. září 1645. Kromě rozdávání odkazů požádala, aby byla pohřbena vedle svého manžela v katedrále . Zemřela 13. listopadu 1645 a její závěť byla přijata v prosinci téhož roku.^[4]

Obecné informace o Merroových rukopisech

Lze identifikovat tři rukopisy pocházející z ruky Merra:

• Drexel 4180–4185 (New York Public Library)
• Další 17 792-6 (Britská knihovna )
• Mss. Mus. Sch. D.245-7 (Bodleian knihovna )

Drexel 4180–4185 je největší ze tří sbírek a má nejrůznější repertoár.^[5] Na základě jeho obsahu Monson odhadl datum Drexelu 4180–4185 na období mezi 1615 a 1625, což z něj činí nejdříve ze tří rukopisů připisovaných Merrovi.^[6] Oba Přidat. 17792-6 a D 245-7 obsahují nápisy Merro označující rukopisy, které mu patřily. Taková indikace chybí v Drexel 4180–4185, což naznačuje, že partbooky nebyly součástí Merrova osobního sbírky, ale byly použity katedrálou „určenou k neformálnímu použití sbormistrům a jejich přátelům“.^[7] Nejsou však uvedeny v inventáři katedrály v Gloucesteru, což naznačuje, že nebyly součástí této sbírky, nebo byly odstraněny před provedením inventáře.

David Fallows předpokládal, že partbooky mohly být vlastnictvím gloucesterských varhaníků.^[7] V katedrále bylo odpovědností varhaníka kopírovat hudbu pro použití sborem. Merro, který dostával roční plat, mohl být pověřen provedením kopírování kvůli své čitelné ruce, i když ne nutně v oficiální funkci. Bohužel nebyl přesný, protože v partbookech existuje mnoho chyb.^[3][7]

Fyzické podrobnosti

Vnější strana katedrály v Gloucesteru

Původní obaly partbooků byly ztraceny, když se objemy v roce 1950 odrazily.^[7] Nicméně, Rimbault, který tiskl některá díla ve svém Sbírka hymn pro hlasy a nástroje skladatelů madrigalianské éry, zahrnoval následující poznámku pozorující nyní ztracené vazby v předmluvě tohoto svazku:

Tato cenná sada starodávných Part-books se skládá ze šesti malých podlouhlých svazků v původní vazbě a se známkami Arms and Badge of the Edward Sixth po stranách ... Psaní začíná v době vlády Edwarda Sixth a končí v roce Charles the First, poslední skladba vstoupila jako óda složená Orlandem Gibbonsem pro manželství tohoto krále s princeznou Henrietou Marií.^[8]

I když Ashbee neviděla obálky, všimla si na Rimbaultově účtu několik zjevných chyb.^[7] Rimbault uvedl, že výsledné dílo je óda složená z Gibbonsa, ale Ashbee poznamenal, že jde o fantazii. Ashbee poznamenává, že erb nemohl být znakem Edwarda VI., I když naznačuje jeden z Gloucesteru, stejně jako vlastnictví po Merru.^[7]

Ačkoli Monson navrhl data 1615-1630, Fallows cítil, že nejčasnější část rozpětí je správnější. Na základě své studie pastelových listových much měl pocit, že sbírka byla svázána nejpozději v roce 1620 v Oxfordu.^[9] Ashbee navrhuje data 1615-1625 a souhlasí s tím, že nejbližší data jsou pravděpodobnější.^[7]

Fyzické rozložení hudby se podobá rukopisům Christ Church MSS 984-8 (The Dow Partbooks) a British Museum Add. 22597. Mohlo to být vědomé rozhodnutí Merra uznat historickou povahu hudby zachováním vzhledu archaického rukopisu.^[10] V partbooku cantus (Drexel 4180) lze tento archaický styl vidět na foliích 1-16v, 18v-38v, 40-43, 54v-57 a 64v-68. Pro Monsona to představuje nejstarší vrstvu partbooků.^[10]

Chodit s někým

Monson poznamenává, že skupina madrigalů od Tomkinse (listy 124v-138) zjevně pochází z Tomkinovy ​​publikace z roku 1622.^[11] Zahrnutí Byrdova slova „Pane, dej svému služebníku Jamesovi“ naznačuje, že bylo zapsáno před rokem 1625. Drexel 4180 tedy pro své poslední položky navrhuje datování let 1622-25.^[12]

Datum, kdy Merro zahájil sběr, je obtížnější určit. Zveřejnění Amnerových „Sacred Hymns“ naznačuje datum nejdříve roku 1615.^[13] Ačkoli si Brett myslel, že Merro mohl začít kopírovat svou sbírku kolem roku 1600,^[14] 1615 je pravděpodobnější datum, kdy byla sbírka zahájena.^[12]

Původ

Sbor katedrály v Gloucesteru; varhanní píšťaly jsou vidět v pozadí (foto David Iliff)

Je možné, že kdysi byl v držení jejího opisovače Johna Merra, místo, kde se partbooky nacházejí, je neznámé až do 19. století. Philip Brett zmiňuje poznámky, které připisoval Matthewovi Huttonovi,^[14] ale Monson věřil, že Brett se mýlil,^[12] jediné poznámky se zdají být současným knihovníkem.^[15] První označení partbooků pochází od vlastníka devatenáctého století a muzikolog Edward F. Rimbault. Od koho partbooky získal, odhaluje název publikace, ve které vytiskl několik výběrů: Sbírka hymn pro hlasy a nástroje skladatelů madrigalianské éry bodovaná ze souboru starověkých M.S. Díl Knihy Dříve ve sbírce Evelyn.^[16] Úvodní řádek předmluvy Rimbault zní:

Následující sbírka hymn Este, Forde, Weelkes a Bateson byla získána z rukopisné sady dílčích knih, které dříve vlastnil slavný JohnEvelyn a nyní tvoří jednu z mnoha hudebních rarit v knihovně editora .^[8]

Přes Rimbaultovo uznání John Evelyn v názvu a v prvním řádku předmluvy měli Monson a Ashbee problémy s účtem Rimbault, možná kvůli výše zmíněným chybám.^[7] Monson poznamenal, že Rimbault uvedl, že knihy byly „dříve ve vlastnictví oslavovaného Johna Evelyna“. Přesto se neobjevily ve vlastním katalogu rukopisů Evelyn ani nenesou značku vlastnictví Evelyn.^[17][18] Ashbee připouští možnosti, které by partbooky mohly být rozdány před vytvořením katalogu Evelyn, ale poznamenal, že v aukčním katalogu Rimbaultovy knihovny není žádná zmínka o Evelyn.^[19]

Vzhledem k tomu, že Merro žil v Gloucesteru, Fallows předpokládal, že partbooky pravděpodobně získal Edward F. Rimbault od někoho, kdo v tomto regionu žil. On vidí John Stafford Smith jako pravděpodobný kandidát od svého otce, Martin Smith, byl varhaníkem v katedrále v Gloucesteru v letech 1739 až 1781.^[20] Ashbee poznamenává, že po jeho smrti byla Smithova knihovna prodána po částech, což by zjednodušilo akvizici.^[19] (Rimbault získal další díla od Smitha, jako např Drexel 4175.)

Po Rimbaultově smrti v roce 1876 byly partbooky prodány jako součást jeho majetku.^[21] Byli jedním z asi 600 položek zakoupených společností Philadelphie -rozený finančník Joseph W. Drexel (prostřednictvím svého agenta Joseph Sabin^[7]), který již shromáždil velkou hudební knihovnu. Po smrti Drexela odkázal svou hudební knihovnu knihovně Lenox. Když se knihovna Lenox spojila s Knihovna Astor stát se Veřejná knihovna v New Yorku, Kolekce Drexel se stala základem pro jednu ze zakládajících jednotek, hudební divizi. Dnes je Drexel 4180–4185 součástí sbírky Drexel v hudební divizi, která se nyní nachází v New York Public Library for the Performing Arts na Lincoln Center.

Zápis

Monson konstatuje, že zatímco některé z Merrolových písařských charakteristik zůstávají shodné v šesti partbookech (psaní výšek, basů a c-clefs), jiné podrobnosti se liší jak v hudbě, tak v podkladu textu a ve způsobu, jakým jsou psány. U hudby sahá od staromódnější čtvercové notace po modernější použití zaoblených notových hlav. Při psaní textu se jeho rukopis pohybuje od tuhé sekretářské ruky po květnatou kurzívu.^[22] Hranatý notový zápis v kombinaci se sekretářskou rukou textu se objevuje většinou ve starších dílech, čtyř a pětidílných sakrálních dílech Tallise a jeho generace. Monson poznámky o vhodnosti takové notace platí pro starší generaci alžbětinských skladatelů.^[22] Poznamenává, že díla Byrda obsažená ve sbírce se zdají být napsána archaičtějším stylem a popisuje ji jako „gesto k dekoraci v rukopisu a k historickému smyslu, který [Merro] patrně vlastní“.^[10]

V posledních stovkách listů Monson pozoruje převahu zaobleného zápisu a menšího využití sekretářského písma.^[11] To je nejzřetelnější v anotacích „5 voc“ a „6 voc“. Monson věří, že se jedná o „nejnovější vrstvu“ v Drexelu 4180–4185. Na základě několika posledních hlasových záznamů Monson navrhuje, aby mohly být dokončeny v souvislosti s prací začínající na Merroově dalším díle Přidat. 17792.^[11]

Navzdory rozdílům měl Monson pocit, že Merro byl jediným opisovačem šesti partbooků a že změny jsou způsobeny jeho psaním knih v průběhu tuctu let.^[22]

Willetts i Ashbee zaznamenali v Merrově hudebním textu mnoho chyb.^[3][7]

Hudební obsah

Obsah nalezený na začátku Drexel 4182

Monson předpokládal, že Merrovým záměrem bylo sestavit sbírku vážné vokální hudby.^[17] Založil tuto domněnku na přítomnosti více než 70 plných hymen ve čtyřech a pěti částech, což je docela velké množství. Z moderních záznamů (kromě těch, které napsali místní skladatelé), většinu tvoří John Amner a Thomas Tomkins, jejichž styl se týká spíše starších skladatelů (jako Thomas Tallis a John Mundy) než současných (jako Michael East). . Monson vyvozuje, že Merrovu kuraci lze považovat za akt zachování, protože repertoár, který upřednostňoval, rychle upadl v nemilost.^[17]

Po písni choť je anglický madrigal dalším nejvýznamnějším žánrem.^[17] Spíše než distribuovat madrigaly po celé sbírce, Merro je seskupuje a vybírá ty, které jsou známé jako nejoblíbenější a nejvážnější, jejichž zdroje pocházejí ze čtyř publikací:

• Písně z 3.4.5. & 6. díly (1622) Thomase Tomkinse - 16^[23]
• Balletts and Madrigals to Five Voyces, with One to 6. Voyces (1598) Thomas Weelkes - 14
• První sada anglických madrigalů (1598) od Wilbye - 13
• Madrigales: Triumfy Oriany, k 5. a 6. hlasu (1601) - 7

Monson pozoroval velké množství děl Tomkinse a naznačuje, že důvodem by mohla být blízkost Worcesteru (kde byl Tomkins varhaníkem) ke Gloucesteru (kde pobýval Merro). Monson uznal popularitu Weelkese a Wilbye a byl zasažen nedostatkem jakýchkoli děl Thomas Morley ve sbírce Merro. To naznačovalo Monsonovi, že skladatelova popularita byla pouze dočasná a byla rychle zapomenuta. Rovněž neexistují žádná díla Orlanda Gibbonsa - neobvyklá vzhledem k jeho vydání z roku 1612 První sada madrigalů a mottet o 5 částech, vhodná pro violy a cesty. (Podle Monsona „prakticky všichni zákoníci“ podobně ignorovali Gibbonsova díla.^[23])

Monson pozoroval značný počet italských madrigalů s anglickými texty: 11 prací z Hudební Transalpina (1588), 6 z Italští madrigali anglicky (1590) a 2 z Hudební Transalpina II (1597).^[23] Luca Marenzio je nejpopulárnějším italským skladatelem zastoupeným deseti skladbami, po kterém následuje zařazení čtyř od Ferrabosca. Prvním italským madrigalem, kterého lze zadat, je William Byrd, následuje Marenziova skladba „Every zpěv byrd“ (kterou Monson předpokládal jako poctu skladateli Williamovi Byrdovi).^[23] Všichni zbývající italští madrigali jsou bez textu kromě svých titulů, což je atribut, který lze nalézt v jiných anglických rukopisech té doby. Monson připisoval tento nedostatek italských textů neschopnosti zvládnout jazyk. Poznamenal, že v některých případech jsou díla zahrnuta bez jejich názvů (například na foliích 62v-64v), pravděpodobně proto, že byla určena spíše pro violy než pro hlasy. Zahrnutí děl, jako jsou díla od Hasslera, naznačuje, že Merroův zájem o madrigal se rozšířil o neobvyklejší příklady než o copyisty podobných anglických rukopisů,^[23] i když mu zjevně nezáleželo na zachování celistvosti děl jako madrigalů.^[24]

Počínaje 139 V přidal Merro další část italských děl, tentokrát včetně děl až pro osm hlasů. Monson předpokládal, že Merro musel mít přístup ke třem svazkům Gemmae Musicalis (publikováno v roce 1588, 1589 a 1590), což by bylo vysvětlení pro zahrnutí prací na listech 139v-149r.^[24] Dva izolované italské madrigaly, „Dolorosi martir“ od Marenzia a Tutt'eri foco od Pallavicina, byly zjevně zapsány jako dodatečné myšlenky na prázdné listy.^[24]

Pro latinská moteta se Merro zaměřil na Angličany z generace Tallis (zemřel 1585), Shepherd (aktivní v padesátých letech) a Mundy (zemřel 1591). Merro zkopíroval tato moteta v době, kdy byli skladatelé po několik desetiletí mrtví, což může vysvětlit, proč jsou mnozí uvedeni anonymně nebo mají nesprávné zdroje.^[24] Monson tvrdil, že moteta od Lassuse a Clemens non Papa byla pozdní přírůstky. To, že vypadají bez textu kromě titulů, poskytlo Monsonovi důkaz Merrova „podivně ostrovního postoje k zahraničním skladatelům v jakémkoli jazyce, v němž se jejich díla mohou objevit“.^[24]

Hudba pro hlasy a violy hraje v partbookech jen malý význam, což lze považovat za známku rozdílu mezi hudebním životem v městském Londýně (kde má skladba pro ženy větší převahu ve stávajících zdrojích) a tím v provinčním Gloucesteru.^[24] Nejvýznamnějším skladatelem choťové písně ve sbírce je Byrd; sbírka obsahuje 4 díla z publikovaných zdrojů a dvě nepublikované písně.^[25][26] Dvě nepublikované písně Byrda jsou „Come pretty babe“ (rukopis obsahuje uvedení Byrda) a „Delight is dead“. Ze tří choti písní („Abradad“, „Farewell the bliss“ a „Come, Charon, come“) nemají poslední dvě skladatelské zdroje.^[25] Z celkového pohledu je Merroův sólový repertoár písní retrospektivní a zastaralý (Monson jej nazývá „starověký“).^[25] Partbooky neobsahují žádné důkazy o novějších kompozičních přístupech, jako je loutna ayre.^[25]

The Cry of London, cantus část anonymní pětidílné hymny nalezené v Drexel 4180, rukopisné příručce ze 17. století

V dílech kopírovaných pro violy se sólem a sborem existují důkazy o tom, že se Merro sklonil k současnému vkusu, nejnápadněji v dílech John Amner. Dvě díla od Michael East „„ Když Izrael vyšel z Egypta “a„ Zpíváme vesele “nejsou kopírovány z tištěných vydání (která vyšla v letech 1610 a 1624), ale z dřívějších verzí rukopisů ve světských zdrojích. Tyto dvě veršové hymny jsou kromě „Rise O my soul“ (Monson dodal „možná nejpopulárnější jakobská veršová hymna, která se objevuje ve světských pramenech“) jsou jedinými veršovými hymnami převzatými z rukopisných zdrojů, které se objevily v Drexelu 4180–4185.^[25]

Další známkou současného vkusu je zařazení děl obsahujících pouliční výkřiky: "Země pláče" od Richard Dering „The London cry“ od uživatele Orlando Gibbons a anonymní „The Cry of London.“^[27] Merroova verze Gibbonsova „The London cry“ se liší od té, která byla vytištěna zhruba současně v Tristitiae Remedium od Thomase Myriella (1615). V Drexel 4180 i Add. 29427, obě části jsou v opačném směru. Toto je napraveno ve dvou pozdějších rukopisech, Add. 29372-7 a Přidat. 17792-6 (druhý rukopis také zkopíroval Merro).^[27]

Zajímavá je Merrova verze Gibbonsova „The London cry“. Ačkoli textová podložka těchto plačících děl podléhala změnám, Merrova kopie v Drexelu 4180 je obzvláště rozsáhlá a občas explicitní. Příklad se týká vyobrazení koně. Vzhledem k tomu, že jeden zdroj uvádí řádek jako „Ona má jen oko, a to je téměř venku, s dírou v uchu a štěrbinou v nose“; Přidat. 37402-6 to má jako „... a díru v kyčli nebo tam kolem.“ Merrova verze v Drexelu 4180–4185 zní: „Má hath, ale na oko, a to je téměř venku, a díra v zadku a tam tvůj čenich.“ Explicitní linie v Merrově verzi Gibbonsovy populární práce naznačují protiváhu konzervativnímu vkusu, který je jinak odvozen od výběru děl.^[27]

Většina možností společnosti Merro se vyhýbá zájmu v Londýně nebo u soudu a odráží místní a provinční vkus. Výjimkou je Gibbonsovo „Neopouštějte slušné slunce“, které bylo napsáno pro návštěvu James I. na Skotsko v roce 1617. Monson byl zmaten tím, jak se dílo tak úzce spojené s dvorem mohlo dostat do Merroovy sbírky. Ačkoli Monson navrhl, že zdrojem mohl být dobře cestovaný úředník Joseph Hall (1574-1656), zdráhal se spojení přijmout.^[27]

Protože Merro pracoval pro katedrálu v Gloucesteru, není divu, že v Drexelu 4180–4185 najdete díla skladatelů působících ve stejném okolí. Skladatelé, kteří jsou spojeni s místem v rukopisu, jsou všichni ze západní Anglie:

• „Pan Hugh Davies z Herefordu“
• „Pan Tomkins z Woster“
• „Smith of Salop“ [Shropshire]
• „Smith z Gloucesteru“

S výjimkou Richarda Nicholsona jsou nejasnějšími skladateli krajané na západě a objevují se v jiných zdrojích pocházejících z tohoto regionu.^[15][28]

Ashbee předpokládal, že repertoár Drexelu 4180–4185 nebyl diktován Merrem, ale spíše dostupností zdrojů pro ty, kdo jej provádějí. Rekreační charakter sbírky je potvrzen zařazením neliturgických děl.^[29]

Monson se snažil porozumět seskupení rukopisu pohledem na jeho strukturu a tvorbu. Sbírka začíná čtyřdílnými pracemi (na listech 1r až 23r), zatímco pětidílná díla začínají 23v Byrdovým „Bože, dej ucho“, „jednou z nejslavnějších písní všech choti.“^[30] Monson věřil, že jak čtyřdílné, tak pětidílné úseky byly zahájeny současně.^[10] Monson hádal, že část začínající na 54v (otevírání Byrdovou „Lullaby“) mohla být zamýšlena jako začátek další sekce obsahující choťské písničky.,^[10] a že Merro začal tyto tři úseky současně.^[30] Čtvrtá sekce (obsahující plné hymny pro pět až osm hlasů) byla zahájena na 64v.

Každému z těchto oddílů předcházelo několik prázdných stránek. Na základě prázdné stránky před 40r Monson předpokládal, že Merro naplánoval část pětidílných madrigalů. To vysvětluje prázdné stránky vedoucí k další části obsahující Vergineův cyklus Palestrina na straně 40r.^[30]

Počínaje 158v roku 4180 (Amnerem „Zpívejte Pánu Hospodinu“) je závěrečná skupina úplných hymen, nahodilé směsi pěti až dvanácti částí. (Je také přítomen v dodatku 17792, ačkoli v tomto rukopisu Merro udržoval dělení oddílů na a5, a6 a a7.^[11]) Merro byl donucen organizací Drexel 4180–4185, takže když přišel k šestidílné části „Rejstřík se mnou“ Williama Randalla, nemohl do ní vstoupit po 167v, takže se vrátil a vložil ji na polovinu 122v. Stejná situace nastala při zpětném sledování pětidílného filmu „Nechť Bůh povstat“ Thomase Forda, který do něj vstoupil od 123v. Randallovy a Fordovy práce tak tvoří vymezení madrigalů Weelkesem (před 122 V) a Tomkinsem (v návaznosti na 125 V).^[11]

Pozdější vložky, jako například Randall a Ford, byly vodítkem pro Monsona, které mu pomohlo při datování partbooků.^[11] Poznamenává, že skupina madrigalů od Tomkinse na foliích 124v až 138r pochází z publikované sbírky „Songs of 3. 4. 5. & 6. parts“.^[31] Monson si všímá sedmidílného díla Thomase Batesona „Všemocný Svatý Pane Bože“, jeho jediného dochovaného posvátného díla.^[11][32]

Vložte předlohy

Když se partbooky v roce 1950 znovu objevily, bylo zjištěno, že propadl předlohy byly vyrobeny z vyřazených hudebních rukopisů ze šestnáctého století. Místo toho, aby byl Fallows zkřížen s vědomým ničením těchto listů vložených do starých vazeb, tvrdil, že bychom měli být vděční sběratelům, kteří se snažili zdobit své knihy pomocí těchto jinak vyřazených fragmentů.^[33] Jelikož existuje šest partbooků, mělo jich být dvanáct pastedownů (dva pro každý svazek, jeden pro přední a zadní předsádku), ale bylo nalezeno pouze devět.^[34] Poprvé je zdokumentoval John Stevens (který uvedl, že na ně upozornil Thurston Dart).^[35] Z těchto devíti fragmentů (z nichž některé obsahují více než jednu kompozici) napočítal Stevens patnáct samostatných děl, z nichž čtyři se objevují v rukopisu Britské knihovny Add. 5465, Fayrfax rukopis (F19, F24, F37, F40) a jeden („The bella, the bella“) s publikací z roku 1530 XX písní. Dvě čísla z rukopisu Fayrfax (F19 a F24) odpovídají 2 stranám fragmentu listu ve Fitzwilliamově muzeu. Také jméno Johna Heywooda lze nepřímo spojit s písněmi č. 2 a 5.^[35]

Po Stevensově krátké studii z roku 1961 nedošlo k žádnému věcnému prozkoumání fragmentů až do roku 1993, kdy David Fallows publikoval svou studii.^[36] Fallows má jako výchozí bod píseň „Trochu musyng.“ Tento fragment, který Fallows označil jako „A3“, je rozeznatelný na zadní straně Drexelu 4185. Fallows poznal, že fragment je spodní polovinou listu, nyní v muzeu Fitzwilliam, Music MS 1005.^[37] Tato píseň má dvě úplné rukopisné kopie, a to jak ve zdrojích, které jsou považovány za hlavní zdroje rané tudorovské písně, British Library Add. 5465 známý jako „Fayrfaxův rukopis“ a rukopis Jindřicha VIII., British Library Add. 31922. Spisovatelé ji považují za jednu z nejrozšířenějších tudorovských písní, která se objevuje ve třech pramenech. ^[38][39]

Vazba Drexel partbooks byla nahrazena knihovnou v roce 1950, což silně naznačuje, že původní vazba byla ve špatném stavu. Na základě vzoru původního pojiva vytvořil Fallows hypotézu, že fragment Fitzwilliamova muzea byl původně v přední části papíru Drexel 4185. Fallows konstatuje, že původní zdroj sborníku pro fragmenty byl 29 x 21 cm. a to, když je složené, téměř odpovídá velikosti fragmentu Drexel, s výjimkou 2 milimetrového pramene.^[34] Fallows předpokládal, že fragment v Clevelandu mohl být také součástí stejného listu, ze kterého kdysi patřily fragmenty Drexel a Fitzwilliam. ^[33]

Ačkoli původní vazba byla ztracena, když NYPL odskočila od partbooků v roce 1950, některé informace lze zjistit na základě Bodleianových fragmentů. Tyto fragmenty pocházejí z vazby prací Gervase Babingtona publikovaných v roce 1615. Kopie v Bodleianově knihovně byla vyjmenována v katalogu Bodleianovy knihovny Thomase Jamese z roku 1620. Denní kniha Bodleianů na období 1613-1620, záznam každodenního dění v knihovně, zaznamenala, že byla zaslána pořadači Johnu Adamsovi 2. října 1615, potvrzená typem vazby používanou od roku 1615. Související fragment pochází z knihy vydané v roce 1611. JB Oldham identifikoval pojivo jako Francis Peerse, pojivo v Bodleianově knihovně od roku 1613 až do své smrti v roce 1622. Ačkoli Monson odhadl datum vydání partbooků na zhruba roky 1615 až 1630, Fallows nakreslil závěr, že partbooky byly svázány v Oxfordu nejpozději v roce 1620. (To nevylučuje, že hudební díla byla do knih zkopírována poté, co byla svázána.) Fallows uvádí, že ačkoli používání fragmentů ve vazbách přestalo v Londýně kolem roku 1540 a v Cambridge kolem roku 1570 zůstal v Oxfordu zvykem až do roku 1620.^[9]

Zatímco fragment A3 je v podlouhlém formátu, fragment B ve vzpřímeném formátu, což naznačuje, že tyto dva fragmenty pocházejí z různých rukopisů. Fragment B obsahuje části dvou písní, které jsou obě v rukopisu Fayrfax. Druhý obsahuje úvodní řádek z Davyho „A blessid Jhesu“ (Fayrfax ms. Č. 37). Přední strana a horní část zadního dílu byly Stevensem označeny jako dvě různé písně, ačkoli nechal otevřenou možnost, že by mohly být ze stejného díla. Fallows řekl, že jsou dvě sloky stejné koledy, a navrhuje, aby Fragment B obsahoval druhou a třetí sloku.^[33] To vede Fallowse k hypotéze, že fragment B nebyl ze sborníku, ale z discantus partbook, protože lícní a zadní strana fragmentu jsou spojitou discantusovou linkou, vedoucí do jiné písně.^[40]

Fragmenty představují různorodou škálu stylů písařů, které by mohly představovat jednoho písaře zapojeného do různých stylů.^[41] I když je to podobné, je sporné, zda je rukopis B stejný jako A3.^[40] Fallows věří, že rukopis je stejný jako další raný Tudorův fragment, který je nyní v Bodleianově knihovně Mus. D. 103. Tento fragment je dvě bifolie převzaté z vazby z počátku sedmnáctého století. Fragment z Bodleianovy knihovny naznačuje, že písař používal notový papír vládnutý sedmi holemi. Jelikož tento fragment zobrazuje celou výšku stránky, je důkazem, že jej nebylo možné rozřezat na dvě části, aby mohl být použit jako pastedowns pro Drexelův rukopis. To také znamená, že na fragmentu Drexelu B chybí jedna hůlka od vrcholu, což odpovídá začátku třetí sloky písně „In a slumbir“. Odchýlení se od Stevensova pohledu Fallows uznává, že původní list by byl obráceným (nyní ztraceným) fragmentem B. To pomáhá porozumět ostatním fragmentům Drexelu.^[9]

Fragment C je také vzpřímený (stejně jako fragment B). Je také z diskuse discantus, pravděpodobně stejné jako fragment B, vázaný na druhý konec Drexel partbook. Zdá se, že měl na stránce sedm holí. Verso obsahuje začátek discanta na „Jhoone is sike“ od Davyho (Fayrfax č. 40). Šest hole jsou viditelné a fragment textu naznačuje, že to tam začalo. Přední strana obsahuje konec koledy oslavující svatbu skotského Jakuba IV. S Margaret (dcerou Jindřicha VIII.) V roce 1503.^[42] Stevens pozoroval, že tessitura fragmentu C je v altovém rozmezí. Jeho rekto a naopak jsou zjevně dvě různé ruce, z nichž ani jedna nemá stejný rukopis jako fragment B.^[41]

Fragment D vypadá, že pochází z partus basu. Fallows baví možnosti, že B, C a D jsou rukou jediného písaře a že fragmenty pocházejí ze dvou zdrojů, sborníku a sady tří partbooků: fragmenty B, C a H jsou z diskantu, fragment G z tenoru a fragment D z basu.^[41]

Fragment E obsahuje část John Taverner "La bella la bella." Protože tato píseň byla publikována v XX písní (London, 1530), poskytuje kontext pro něj a další fragmenty. Pocházející z období pozdějšího než fragmenty B nebo C,^[41] existuje možnost, že tento fragment je ze stejného discantusového svazku jako fragmenty B a C. Pokud ano, naznačuje to datum 1510–1519 - datum kompatibilní s Tavernovým „La bella la bella“ i pozdějším rukopisem Jindřicha VIII. verze Fayrfaxova „Nějakého muzikálu“, která je součástí fragmentu A.^[43] Jak původně poznamenal John Ward, fragment F byl zřejmě kdysi součástí listu, který je nyní v Clevelandu (č. 15b), původně obrácenému k Drexelu A2.^[44] Ačkoli je nakonec neprokazatelný, Fallows tvrdí, že kromě fragmentu A všechny ostatní fragmenty pravděpodobně pocházejí z jedné sady partbooků. Tyto partbooky byly pravděpodobně zkopírovány kolem roku 1515 (datum založené na zařazení „La bella la bella“).^[44]

Vysvětlení fragmentů B a C pomáhá porozumět fragmentu F. Hudba na obou stránkách má stejnou hudbu s různými texty, což vede k závěru, že jde o dvě sloky stejného hudebního díla. Jelikož se zdá, že jde o jediný hlas, který přechází z přímého do opačného směru, lze předpokládat, že je to také z diskuse discantus, přestože tento má pouze pět holí na stránku (zatímco předchozí fragmenty označovaly sedm holí).^[43]

Fallows na závěr říká, že existují dva významné problémy, které fragmenty Drexelu odhalují. Ukazují existenci květnatějšího stylu zpěvu z doby kolem roku 1500, který byl znám pouze prostřednictvím rukopisu Fayrfax a publikace XX písní. Jinými slovy: jednodušší styl převládající v rukopisu Jindřicha VIII. (Z doby kolem roku 1515) nenahradil květnatý styl, ale oba existovaly současně, což dokazují fragmenty Drexelu. Druhý významný problém naznačuje, že Oxford byl pravděpodobně centrem produkce písní. Fallows končí s nadějí na vydání nepublikované hudby, která posune znalosti směrem k jasnějšímu pochopení historie anglické písně.^[44]

Seznam obsahu

Partbooky

Tato tabulka je založena na Monsonovi.^[45] r = přímý; v = naopak.

The pastedowns

This table is based on the articles by Stevens^[47] and Fallows.^[36] Neither author based their list on the integrity of the physical fragments but rather on their musical content. Thus, although there are nine fragments, both Stevens and Fallows enumerate more than nine items, as they discern more than a single musical work on some fragments. Fallows's list also includes designations for items in other libraries as he believes they were once joined with some of the Drexel fragments (fragments in other libraries are not included here). Stevens's list eschews use of bibliographic terms in identifying whether a fragment is recto or verso, or whether it comes from the front or the back of a volume.

Práce konzultovány

Edice

Some material from Drexel 4180–4185 has appeared in modern editions:

• Beck, Sydney, ed. Nine Fantasias in Four Parts. New York: New York Public Library/C.F. Peters, 1947.
  • Obsahuje:
• Brett, Philip, ed. Consort Songs. Musica Britanica, volume 25. London: Stainer and Bell, 1967.
  • Contains Alas, alack, my heart is woe, Farewell the bliss, In paradise, Come, Charon, come, ... The country cry
• Rimbault, Edward F., ed. A Collection of Anthems for Voices and Instruments by Composers of the Madrigalian Era Scored From a Set of Ancient m.s. Part Books Formerly in the Evelyn Collection. London: Printed for the members of the Musical Antiquarian Society by Chappell, [1845].
  • Contains: Blow out (up) the trumpet, When Israel came out of Egypt, Let God arise, All people clap, Sing we merrily, Holy Lord God almighty.

Reference

externí odkazy

• Katalogový záznam
• Drexel 4180–4185 na DIAMM
• Digitální rejstřík Middle English Verse (záznamy z veřejné knihovny v New Yorku)^{[trvalý mrtvý odkaz ]}
• vstup na Early English Church Music

Galerie

Předlohy

• 

  Drexel 4180 přední přímý

• 

  Drexel 4180 přední naopak

• 

  Drexel 4180 zadní přímý

• 

  Drexel 4180 zpět naopak

• 

  Drexel 4181 zadní přímý

• 

  Drexel 4181 zpět naopak

• 

  Drexel 4183 přední recto

• 

  Drexel 4183 vpředu naopak

• 

  Drexel 4183 zadní přímý

• 

  Drexel 4183 zpět naopak

• 

  Drexel 4184 přední recto

• 

  Drexel 4184 vpředu naopak

• 

  Drexel 4184 zadní přímý

• 

  Drexel 4184 zpět naopak

• 

  Drexel 4185 zadní přímý

• 

  Drexel 4185 zpět naopak