Křesťanské interpretace Virgilů Báseň 4 - Christian interpretations of Virgils Eclogue 4 - Wikipedia

Samuel Palmer tužková černobílá studie krajiny, "Eclogue IV: Thy Very Cradle Quickens" (1876).

Báseň 4, také známý jako čtvrtý Báseň, je název latinské básně římského básníka Virgil. Část jeho prvního velkého díla, Eklogy, dílo bylo napsáno kolem roku 40 př. n. l., v době krátké stability následující po Smlouva Brundisium; později vyšlo v letech 39–38 př. n. l. Práce popisuje narození chlapce, domnělého spasitele, který se jednou stane věkem božským a nakonec bude vládnout světu. Během pozdního starověku a středověku se objevila touha vnímat Virgila jako ctnostný pohan, a jako takoví první křesťané, například římský císař Constantine, raně křesťanský teolog Lactantius, a Svatý Augustin —V různé míře - reinterpretoval báseň o narození Ježíš Kristus.

Tato víra přetrvávala až do středověku a mnoho vědců tvrdilo, že Virgil před svým narozením prorokoval nejen o Kristu, ale také o tom, že byl předkřesťanským prorokem. Dante Alighieri zahrnoval Virgila jako hlavní postavu do svého Božská komedie a Michelangelo zahrnoval Cumaean Sibyl na stropní malbě Sixtinská kaple (odkaz na rozšířené přesvědčení, že samotná Sibyla prorokovala narození Krista a Virgil použila její proroctví k vytvoření jeho básně). Moderní učenci, jako např Robin Nisbet, mají tendenci se této interpretaci vyhýbat a tvrdí, že zdánlivě židovsko-křesťanské prvky básně lze vysvětlit jinými prostředky než božským proroctvím.

Pozadí

Vědecká shoda je, že Virgil zahájil hexametr Eklogy (nebo Bucolics) v roce 42 př. n. l. a předpokládá se, že sbírka vyšla kolem 39–8 př. n. l. (ačkoli toto tvrzení není bez kritiků).^[1] The Eklogy (z řeckého slova pro „výběry“) je skupina deseti básní zhruba po vzoru bukolické hexametrické poezie („pastorační poezie“) helénistického básníka Theocritus. The čtvrtý z nich Eklogy lze datovat kolem 40 před naším letopočtem, v době, kdy Roman Civil Zdálo se, že válka končí.^[2] Báseň 4 se do značné míry týká narození dítěte (puer) kdo se stane božským a nakonec bude vládnout nad světem.^[3][4][5] Klasicistní H. J. Rose poznamenává, že báseň „je v jistém smyslu mesiášská, protože obsahuje proroctví (ať už to myslí vážně nebo ne) o narození zázračného dítěte více než smrtelné ctnosti a moci, které obnoví Zlatý věk“.^[6]

Ve třináctém a čtrnáctém století našeho letopočtu si Virgil získal reputaci jako ctnostný pohan, termín odkazující na pohané kteří nikdy nebyli evangelizován a následně během svého života neměli příležitost to poznat Kristus, ale přesto vedl ctnostný životy, takže se zdálo nevhodné uvažovat o nich zatracený.^[7] Někteří křesťané se nakonec snažili sladit Virgilova díla s údajným křesťanstvím v nich obsaženým. V důsledku toho během Pozdní starověk a dále mnozí předpokládali, že puer odkazováno ve čtvrtém Báseň byl ve skutečnosti Ježíš Kristus.^[8]

Dějiny

Rané interpretace

Římský císař Konstantin Veliký byla jednou z prvních hlavních osobností, které tomu věřily Báseň 4 byla předkřesťanská předzvěst týkající se Ježíš Kristus.^[9]

Podle klasicistního Domenica Comparettiho v raně křesťanský éra, „Určitá teologická doktrína, podporovaná různými pasážemi [židovsko-křesťanského] písma, přiměla lidi, aby hledali mezi pohany Kristovy proroky“.^[10] To nevyhnutelně vedlo k tomu, že raní křesťané hleděli na díla Virgila - slavného básníka, který dokonce v pozdní starověk měl v římské společnosti obrovský vliv - pro jakékoli známky proroctví.^[10] Nakonec vzniklo přesvědčení, že Virgilova čtvrtá Báseň předpověděl narození Ježíše, které se zdálo, že se poprvé objevilo během 4. století.^[11][12] Učenec Steven Benko navrhuje, aby se tato interpretace stala v této době (a ne dříve) tak populární, protože „poskytovala [konstantinským křesťanům] způsob, jak se napojit na nekřesťanskou společnost a dát křesťanství úctyhodnost“.^[13]

Prvním významným zastáncem prorocké básně byl pravděpodobně raně křesťanský spisovatel Lactantius, který sloužil jako Konstantin Veliký náboženský poradce.^[12] V kapitole své knihy Divinae Institutiones (Božské instituty), s názvem „O obnoveném světě“, cituje Lactantius Eclogue a tvrdí, že odkazuje na Ježíšův očekávaný návrat na konci tisíciletí. Dále tvrdí, že „básník [tj. Virgil] předpověděl [budoucího přicházejícího Krista] podle veršů Cumaean Sibyl „(tj. kněžka předsedající Apollonianovi věštec na Cumae ).^{[10][14][15][16]} Podle Sabine G. MacCormack, zdá se, že tento citát naznačuje, že zatímco Lactantius věřil, že báseň je proroctví, nutně nevěřil, že Virgil sám byl prorokem, protože básník pouze „odrážel to, co Sybil z Cumae a Erythraean Sibyl dlouho říkaly před [psal]. “^{[17][pozn. 1]}

Constantine sám také věřil, že báseň by mohla být interpretována jako proroctví o Kristu. Mnoho kopií římského historika Eusebius je Vita Constantini (Život Konstantina) také obsahují přepis projevu císaře při kázání na Velký pátek během První rada Nicaea (Inzerát 325),^{[4][12][19][20]} ve kterém si císař re-představuje téměř celou báseň řádek po řádku jako křesťanské předzvěst (ačkoli některé jsou vynechány, protože zjevně odkazují na pohanské postavy a koncepty). Některé Constantinovy ​​výklady jsou zřejmé: tvrdí, že Panna v řádku 6 je odkaz na Panny Marie, puer v řádcích 8, 18, 60 a 62 ke Kristu a had v řádku 24 k Had zla. Jiné jsou subjektivnější: Například lvi v řádku 22 představují pro císaře ty, kteří pronásledovaní křesťané a asyrská květina v řádku 25 představuje rasu lidí, tj. Asyřany, kteří byli „vůdci [vírou] ve víru Kristovu“.^[4][11] Císař také interpretoval odkaz na Achilles bojovat proti Troy v řádcích 34-36 jako an alegorie pro Krista („nový“ Achilles) bojující se zlem („nová“ Trója). Nakonec Constantine navrhl, aby řádky 37–59 neodkazovaly na narození normálního smrtelného dítěte, ale spíše na bytost, na kterou se „smrtelní rodiče neusmáli“: jinými slovy, Ježíš Kristus, který podle křesťanského písma „neměl rodiče v obvyklém smyslu“.^[9] Constantine se však lišil od Lactantia ve svém názoru na Virgila a tvrdil, že vzhledem ke všem předpokládaným narážkám v této básni Virgil jistě „napsal s plným vědomím, že předpovídá Krista“, ale „vyjádřil se temně a uvedl zmínku o [ Římských] božstev, aby se vyhnuli urážce pohanů a provokování hněvu autorit. “^[11]

O několik desetiletí později Církevní otec Augustin z Hrocha vyjádřil přesvědčení, že Virgil byl jedním z mnoha „pohanských ... proroků“, kteří z božské milosti prorokovali Kristovo narození.^[10][19][21] Odráží sentiment Lactantius, napsal, že zmínka o Cumae v řádku 4 byl pravděpodobný odkaz na domnělé Sibyllinovo proroctví o Kristu. Augustin však usoudil, že zatímco Virgil mohl prorokovat o narození a příchodu Krista, je pravděpodobné, že nerozuměl skutečnému významu toho, co sám psal.^[22][23]

Názor, že Báseň 4 byla zmínka o příchodu Ježíše, kterou však všeobecně neměli raní členové rané Církve. Sv. Jeroným, raný církevní otec si nyní nejlépe pamatoval překlad Bible do latiny, konkrétně napsal, že Virgil nemohl být křesťanským prorokem, protože nikdy neměl příležitost přijmout Krista. Jerome dále posmíval každému, kdo Virgila považoval za předkřesťanského proroka, nazval takovou víru dětinskou a tvrdil, že je stejně směšná jako křesťanská cento básně.^[10][19][24] Ale bez ohledu na jeho přesné pocity klasicistická Ella Bourne poznamenává, že pouhá skutečnost, kterou Jerome odpověděl na víru, svědčí o její všudypřítomnosti a popularitě během této doby.^[24]

Středověké interpretace

Známý italský básník Dante Alighieri pravděpodobně věřil, že Virgil byl předkřesťanský prorok, a udělal z Římana jeho hlavní postavu Božská komedie.

Na počátku šestého století latinský gramatik Fabius Planciades Fulgentius udělal pomíjivý odkaz na domnělou prorockou povahu Čtvrtého Báseň, berouce na vědomí: In quarta vaticinii artem adsumit („Ve čtvrtém [Báseň], [Virgil] se věnuje umění proroctví “).^[24] Zdá se však, že jeho pohled byl trochu nuancovaný, a v jedné ze svých knih napsal, že „nikomu není dovoleno znát celou pravdu, kromě ... křesťanů, na které svítí slunce pravdy. Ale [Virgil to udělal ] nepřišel jako výklad, který se dobře orientuje v [knihách] Písma. “^{[25][26][pozn. 2]} Craig Kallendorf píše, že to naznačovalo Fulgentiovu víru, že „[existovaly] limity toho, co ... Virgil věděl o křesťanství“.^[25]

Podle legendy, Donatus, biskup z Fiesole v devátém století citoval sedmý řádek básně jako součást vyznání své víry před svou smrtí.^[27] Ve stejném století Agnellus arcibiskup Ravenna, odkazoval se na báseň s tím, že to byl důkaz, že Svatý Duch promluvil jak Virgilem, tak Sybil. Mnich Christian Druthmar také využívá sedmý řádek ve svém komentáři k Matoušovi 20:30.^[28]

V jedenáctém století se Virgil začal objevovat ve hrách, například v jednom konkrétním vánočním díle, kde je básník posledním „prorokem“, který byl vyzván, aby vydal svědectví o Kristu. Podle Bourna byla hra obzvláště populární a filolog Du Cange uvádí zmínku o podobné hře provedené na Rouen. Virgil a jeho údajné proroctví se dokonce ocitlo v Wakefield Mystery Plays.^[29] V této době Báseň 4 a Virgilova domnělá prorocká povaha nasytila ​​křesťanský svět; odkazy na báseň uvádí Abelard, český historik Kosmos a Papež Inocent III v kázání. The Gesta Romanorum, a latinský sbírka anekdot a povídek, která byla pravděpodobně sestavena koncem 13. století nebo začátkem 14. století, potvrzuje, že eklog byl všudypřítomně spojován s křesťanstvím.^[30]

The Cumaean Sibyl, jak se objeví na stropě Sixtinská kaple.

Virgil se nakonec stal neodmyslitelnou součástí středověkého církevního umění a objevil se v kostelech, kaplích a dokonce i v katedrálách, někdy zobrazovaných jako svitek s vybraným průchodem ze čtvrtého Báseň na to.^[31] Jindy „figuroval na posvátných obrázcích ... ve společnosti Davida, Izaiáše a dalších [židovsko-křesťanských] proroků“.^[27] Virgilova popularita ve středověkém umění je pravděpodobně důvod, proč Michelangelo zahrnul Cumaean Sibyl na stropní malbu Sixtinská kaple, protože podle Paula Barolského přítomnost Sibyly „evokuje její píseň ve Virgilovi [tj. Báseň], prorokující duchovní obnovu skrze příchod Krista - samotné téma stropu. “^[32] Barolsky také zdůrazňuje, že Michelangelo namaloval Sibylu v těsné blízkosti proroka Izaiáše; tak malíř nakreslil vizuální srovnání mezi podobná povaha jejich proroctví.^[32]

Tato souvislost mezi Virgilem a křesťanstvím dosáhla horečky ve čtrnáctém století, kdy Božská komedie byl publikován; dílo, tím Dante Alighieri, prominentně představuje Virgila jako průvodce hlavní postavy peklem.^[33] Pozoruhodně ve druhé knize Purgatorio, Dante a Virgil se setkají s básníkem Statius, který poté, co „přečetl skrytý význam v řádcích Virgilových vlastních“ (tj. Báseň 4,5–7), byl umožněn průchod do Očistec, a nakonec Nebe.^[4][34][35] (Tato legenda se vyvinula dříve ve středověku, ale Danteho odkaz ji popularizoval.)^[27] Bourne tvrdí, že Danteho zahrnutí Statiova obrácení skrze Virgilovu báseň je dostatečným důkazem toho, že Dante, stejně jako ti před ním, věřil, že Virgil byl nevědomým křesťanským prorokem.^[34] Kallendorf poznamenává, že protože psaní řádků nezachránilo Virgila, ale jejich čtení zachránilo Statia, „Dante ... musel najít Kristinizaci Báseň 4 ve čtenáři spíše než ve spisovateli. “^[35]

V patnáctém století, populární příběh o Secundian, Marcellian a Verian —Kteří začali jako pronásledovatelé křesťanů za vlády římského císaře Decius —Stoupil. Příběh tvrdí, že trojici znepokojil klidný způsob, jakým zemřeli jejich křesťanské oběti, a tak se obrátili k literatuře a narazili na Báseň 4, což nakonec způsobilo jejich obrácení a mučednictví.^[34] Kolem tentokrát slavný astrolog a humanista filozof Marsilio Ficino Zdá se, že přijal, že báseň byla také proroctví.^[27]

Pozdější interpretace

Francouzský spisovatel René Rapin (1621–1687) byl fascinován potenciálním spojením mezi Virgilem a křesťanstvím a použil čtvrtý Báseň jako umělecký vliv, zakládající mnoho z jeho linií ve své vlastní šesté Báseň o Virgilově práci. Jeden z otevřenějších moderních odkazů na čtvrtý Báseň, Virgil a křesťanství, se objeví v Alexander Pope báseň 1712, Mesiáš. Bourne napsal, že práce „jasně ukazuje, že [papež] věřil, že Virgilova báseň byla založena na Sibyllinově proroctví“.^[36] Robert Lowth Zdá se také, že zastával tento názor, a poznamenal, prostřednictvím Platóna, že báseň obsahuje odkazy, které učinily „ne lidmi v jejich střízlivých smyslech, ale [samotným] Bohem“.^[36] V polovině 19. století Oxford učenec John Keble nárokováno: Taceo si quid divinius ac sanctius (quod credo equidem) adhaeret istis auguriis („Mlčím o tom, zda se na těchto proroctví lpí něco božského a posvátného - což je to, čemu ve skutečnosti věřím -“).^[37]

Moderní pohledy

Na přelomu 20. století většina učenců^{[Citace je zapotřebí ]} opustil myšlenku, že čtvrtý Báseň byl prorocký, i když „stále se [našli] někteří, kteří“, slovy Comparettiho, „[brali] tuto starodávnou frašku vážně“.^[38] Učenci dnes obecně^{[Citace je zapotřebí ]} vidět domnělou křesťanskou povahu básně jako vedlejší produkt Virgilových tvůrčích odkazů na různorodé náboženské texty. Tuto myšlenkovou linii pozoruhodně pokročila Robin Nisbet, který po pečlivé analýze práce dospěl k závěru, že Virgil si pravděpodobně pomocí východních věštců přivlastnil některé prvky použité v básni ze židovské mytologie. Přitom přizpůsobil tyto myšlenky západním (tj. Římským) způsobům myšlení.^[39]

Viz také

• Interpretatio Christiana, přizpůsobení nekřesťanských prvků kultury nebo historických faktů světonázoru křesťanství

Poznámky

Reference

Bibliografie

• Bourne, Ella (duben 1916). „Mesiášské proroctví ve Vergilově čtvrtém Báseň". Klasický deník. Classical Association of the Middle West and South. 11 (7): 390–400. JSTOR  3287925.
• Conté, Gian Biagio (1999). Latinská literatura: Historie. Johns Hopkins University Press. ISBN  9780801862533.
• Fowler, Don (1996). „Virgil (Publius Vergilius Maro)“. V Hornblower, Simon; Spawforth, Antony (eds.). Oxfordský klasický slovník (3. vyd.). Oxford. ISBN  9780198661726.
• Gregson, Davis (2010). "Úvod". Virgil's Eclogues. Přeložil Krisak, Len. University of Pennsylvania Press. ISBN  9780812205367.
• Kallendorf, Craig (2015). Protean Virgil: Materiální forma a recepce klasiky. Oxford, Velká Británie: Oxford University Press. ISBN  9780198727804.
• MacCormack, Sabine (1998). Stíny poezie: Vergil v mysli Augustina. Oakland v Kalifornii: University of California Press. ISBN  9780520920279.
• Morwood, James (2008). "Eclogues" (PDF). Virgil, básník v augustanském Římě. Cambridge University Press. ISBN  9780521689441.
• Nisbet, R. G. M. (1978). „Virgilova čtvrtá Báseň: Východní a západní lidé “. Bulletin Ústavu klasických studií. Ústav klasických studií. 25 (1).
• Pelikan, Jaroslav (1999). Ježíš v průběhu staletí: jeho místo v dějinách kultury. Yale University Press. ISBN  9780300079876.
• Rose, H. J. (1924). „Některé zanedbané body ve čtvrtém Báseň". The Classical Quarterly. Klasická asociace. 18 (3/4).
• Vitto, Cindy (1989). Cnostný pohan ve středoanglické literatuře. Americká filozofická společnost. ISBN  9780871697950.

Uvedení zdroje

• Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Bourne, Ella (duben 1916). „Mesiášské proroctví ve Vergilově čtvrtém Báseň". Klasický deník. Classical Association of the Middle West and South. 11 (7): 390–400. JSTOR  3287925.

externí odkazy

• Angličtina Wikisource má původní text související s tímto článkem: Anglický překlad Báseň 4
• Plné latinské znění Báseň 4, s laskavým svolením Projekt Perseus.