Ambrosiánské hymny - Ambrosian hymns
The Ambrosiánské hymny jsou sbírkou raných hymny z Latinský obřad, jehož jádro čtyř hymnů bylo od Ambrose Milána ve 4. století.
Hymny tohoto jádra byly obohaceny o dalších jedenáct, aby vytvořily Starý zpěvník, který se rozšířil z Ambrosian Rite z Milán po celou dobu Lombard Itálie, Visigothic Španělsko, Anglosaská Anglie a Franská říše Během raně středověké období (6. až 8. století); v této souvislosti tedy pojem „Ambrosian“ neznamená autorství samotného Ambrose, jemuž jsou s jistotou přičítány pouze čtyři hymny, ale zahrnuje všechny latinské hymny složené ve stylu Starého kancionálu.
The Frankish Hymnal „a v menší míře„ mozarabský (španělský) zpěvník “představují reorganizaci starého zpěvníku provedenou v 8. století. V 9. století byl franský zpěvník znovu uspořádán a rozšířen, což vedlo k vrcholnému středověku Nový zpěvník řádu benediktinů, který se v 10. století rychle rozšířil po celé Evropě a obsahoval řádově celkem 150 hymnů.
Původ
Nejstarší latinské hymny byly postaveny na šabloně hymnů (ῠ̔μνοι ) řecké a syriachské církve druhého až třetího století. První latinské hymny složil Hilary z Poitiers († 367), který strávil v Malé Asii několik let vyhnanství ze své stolice, a tak se seznámil s hymny východní církve; jeho Liber Hymnorum nepřežil. Hilary, kterou zmiňuje Isidore ze Sevilly jako první, kdo skládal latinské hymny, jsou Ambrose († 397), stylizovaný Drevesem (1893) „otcem církevní písně“, spojováni jako průkopníci západní hymnody.
The Old Hymnal sestává z dochovaných latinských hymnů složených během 4. a 5. století. Hymny Starého zpěvníku jsou v drsném stylu, oblékají křesťanské myšlenky do klasické frazeologie a přesto přitahují populární vkus. Jádrem je hymnus Te Deum. Vzhledem k tomu, šíření Starého zpěvníku je úzce spojeno s Ambrosian Rite, Te Deum byl dlouho známý jako „Ambrosian Hymn“. Ačkoli se jistě datuje do 4. století, Ambroseovo autorství již není považováno za samozřejmost, hymna se různě připisuje Hilary, Augustin z Hrocha nebo Nicetas z Remesiana.[1]
Isidore, který zemřel v roce 636, svědčí o šíření zvyku z Milána po celém Západě a nejprve zmiňuje hymny jako „Ambrosian“.[2]
Metr
Ambrosiánská strophe má čtyři verše jambických dimetrů (osm slabik), např. G. -
- Aeterne rerum Conditor, / noctem diemque qui regis, / et temporum das tempora / ut alleves fastidium.
Měřič se liší, ale mírně od rytmu prózy, je snadno konstruovatelný a zapamatovatelný, velmi dobře se přizpůsobuje všem druhům předmětů, nabízí dostatečnou metrickou rozmanitost v lichých stopách (které mohou být buď jambické nebo spondaické), zatímco forma strofy se dobře hodí k hudebnímu prostředí (jak ilustruje anglický akcentní protějšek metrické a strofické formy). Tato poetická forma byla vždy oblíbená pro liturgické hymny, jak to na první pohled ukáže římský breviář. Ale v dřívějších dobách se forma používala téměř výlučně, až do jedenáctého století a dále.
Ze 150 písní v benediktinských písních z jedenáctého století například není ani tucet v jiných metrech; a Ambrosianský breviář znovu upravil Charles Borromeo v roce 1582 má hymny v tomto metru téměř výlučně. Je však třeba říci, že i za Ambroseových dnů klasické metry pomalu dávaly místo těm akcentním, jak občas ukazuje jeho práce; zatímco v následujících věcích, až po reformu breviáře pod papež Urban VIII, hymny byly složeny nejvíce do značné míry s důrazem.
Ambrosian autorství
To, že sám Ambrose je autorem některých písní, není sporné. Ambrose byl stejně jako Hilary „kladivem ariánů“. V odpovědi na své stížnosti na tuto hlavu říká: „Určitě to nepopírám ... Všichni se snaží vyznat svou víru a vědět, jak ve verších prohlásit Otce a Syna a Ducha Svatého.“ A Augustin z Hrocha[3] hovoří o příležitosti, kdy byly hymny představeny Ambrozem, aby byly zpívány „podle módy na východě“. Termín „Ambrosian“ však neznamená autorství samotného Ambrose. Termín, (Hymni Ambrosiani) se používá v vláda svatého Benedikta a už Walafridus Strabo[4] konstatuje, že zatímco Benedikt styloval Ambrosianos hymny používané v kanonické hodiny, Termín je třeba chápat tak, že odkazuje jak na hymny složené Ambrose, tak na hymny složené jinými, kteří následovali v jeho podobě. Strabo dále poznamenává, že mnoho hymnů mělo být mylně považováno za Ambroseovo, včetně těch, „které nemají logickou soudržnost a vykazují trapnost, která je cizí Ambrosovu stylu“.
H. A. Daniel, ve svém Tezaurus Hymnologicus (1841–1851) stále mylně přisuzoval Hilary sedm hymnů, z nichž dva (Lucis Largitor nádherný a Beata nobis gaudia) byly považovány hymnology obecně k měli dobrý důvod pro ascription, dokud Blume (1897)[5] ukázal chybu, která je základem připisování
Tyto dva hymny mají metrické a strofické obsazení charakteristické pro autentické hymny Ambrose a hymny, které byly poté složeny na modelu. Daniel přednesl ne méně než devadesát dva ambrosiánských hymnů pod „S. Ambrosius et Ambrosiani “. Podobně Migne, in Patrologia Latina 17 (1845) upraveno Hymns S. Ambrosii attributi, aniž by se pokoušeli rozhodnout, které hymny Starého zpěvníku jsou skutečně způsobeny Ambrose.
Moderní hymnologie snížila počet hymnů, u nichž je ambrosiánské autorství věrohodné, na asi patnáct, včetně nejistých případů. The Mauristé omezili počet, který by připisovali sv. Ambrožovi, na dvanáct. Luigi Biraghi (1862) a Dreves (1893) zvedli toto číslo na osmnáct.
Chevalier je Blume kritizován nepatrně a komplikovaně za jeho ambrosiánské indikace: dvacet bez výhrad, sedm „(S. Ambrosius)“, dva neoznačené, ale s „?“, Sedm s držákem a otazníkem a osm s různorodou závorky, otazníky a současné možné připisování jiným hymnodistům.
Pouze čtyři hymny jsou všeobecně připuštěny jako autentické:
- 1. Aeterův kondenzátor rerum (OH 2);
- 2. Deus tvůrce omnium (OH 26);
- 3. Jamurgit hora tercie (OH 17);
- 4. Veni redemptor gentium [= Intende qui regis Izrael] (OH 34).
Pokud jde o první tři, Augustine je cituje a přímo připisuje jejich autorství Ambroseovi. Interní důkazy pro číslo 1 se nacházejí v mnoha verbálních a frázových korespondencích mezi stropy 4–7 a „Hexaëmeron“ biskupa.[6] Zdá se, že Augustin také odkazuje na č. 4 (ke třetímu verši čtvrtého strofy, Geminae Gigas substantiae), když říká: „Toto vycházející z našeho obra [Gigantis] je krátce a krásně zpíváno blahoslaveným Ambroseem.“ Další přisuzování Ambroseovi jsou Papež Celestine V. (430), Faustus, biskup z Riezu (455) a do Cassiodorus (zemřel 575).
Z těchto čtyř chvalozpěvů se nyní v Římský breviář. Zpívá se v laudech v neděli od Oktávy Zjevení Páně po první neděli v půstu a od neděle nejbližší prvnímu říjnovému dni do adventu. Existuje mnoho překladů do angličtiny, z toho do Kardinál Newman je uveden v Markýz z Bute Breviář (trans. 1879).[7]
Dalších osm hymnů připsaných Ambroseovi benediktinskými editory je:
- (5) Illuminans altissimus (OH 35) Epiphany;
- (6) Aeterna Christi munera (OH 44) mučedníci;
- (7) Splendor paternae gloriae (OH 8) Lauds, pondělí;
- (8) Orabo mente dominum (nyní rozpoznáno jako součást Bis ternas horas explicans, OH 19);
- (9) Somno refectis artubus (NH 14);[8]
- (10) Consors paterni luminis (OH 51, NH 17);
- (11) O lux beata Trinitas (NH1);
- (12) Fit porta Christi pervia (NH 94).
The Římský breviář parcely č. 6 rozdělené do dvou hymnů: pro mučedníky (počínaje strofou, která nepatří k hymnu (Christo profusum sanguinem); a pro apoštoly (Aeterna Christi munera). Č. 7 je přiděleno v římském breviáři na pondělí v Chválí, od Oktáva z Zjevení Páně do první neděle v Půjčil a od oktávy Letnice na Příchod. Č. 9, 10, 11 jsou také v římském breviáři. (Č. 11 se však mění na Jam sol ustoupil igneus. Č. 9–12 mají slovní nebo frázovou korespondenci s uznanými hymny od Ambrose. Č. 8 zbývá zvážit. The Mauristé dát to Ambrosovi s určitým váháním kvůli jeho prozodiální drsnosti a protože věděli, že to nemá být fragment (šest veršů) delší básně, a (zjevně) šestiramenná forma strofy je zmátla. Daniel poukázal (Thes., I, 23, 24; IV, 13), že se jedná o fragment delšího hymnu (ve stropech čtyř řádků), Bis ternas horas explicansa bez váhání jej připsal Ambroseovi.
18 hymnů připisovaných Ambroseovi Biraghim (1862) je 1–7 výše a následující:
- Nunc sancte nobis spiritus;
- (OH 20) Rektor Potens, Verax Deus Terce (římský breviář);
- (NH 10) Rerum Deus Tenax Vigor Sext (římský breviář);
- (OH 43) Amore Christi nobilis Žádné (římský breviář);
- Agnes beatae virginis;
- (OH 39) Hic est dies verus dei;
- Victor Nabor, Felix Pii;
- Rošt tibi Jesu novas;
- (OH 42) Apostolorum passio;
- Apostolorum supparem; ;
- Jesu corona virginum úřad panen (římský breviář).
Seznam Biraghi získal podporu Dreves (1893) a Blume (1901), ale stipendium 20. století vedlo ke snížení počtu hymnů, které lze přičíst Ambroseovi. Helmut Gneuss (1968) přijímá pouze hymny 1–4, které jistě složil Ambrose, a připouští možné ambrosiánské autorství pro dalších šest (tři ze seznamu benediktinů, tři ze seznamu Biraghi):[9] Illuminans altissimus (OH 35), Aeterna Christi munera (OH 44),Splendor paternae gloriae (OH 8),Hic est dies verus dei (OH 39),Apostolorum passio (OH 42),Amore Christi nobilis (OH 43).
Zpěvníky
Termín „Starý kancionál“ označuje benediktinské kancionály 6. až 8. století. Gneuss '(1968) odlišil jádro „Starý kancionál I“ 6. století s přibližně 15 hymny od „Starého kancionálu II“ z 8. století. , s asi 25 hymny, včetně přidání i delecí ve srovnání s Old Hymnal I.[10]Gneuss (1974) přejmenoval svůj „Starý zpěvník II“ na „Frankish Hymnal ”.[11]Franský kancionál představuje revizi starého kancionálu, který se koná v Franská říše v průběhu 8. až počátku 9. století. Naproti tomu Starý kancionál přišel Anglosaská Anglie s Gregoriánská mise Zdá se, že anglosaská církev nepřijala franský kancionál. Někdy se také rozlišuje „Mozarabic Zpěvník “nebo„ Španělský zpěvník “, který přijal některé, ale ne všechny inovace franského zpěvníku.[12]
Samotný franský kancionál byl na počátku 9. století nahrazen takzvaným Novým kancionálem. Tento vývoj byl pravděpodobně spojen s reformami Benedikt z Aniane, ale jeho rychlý úspěch také naznačuje podporu ze strany světských úřadů (dále jen "EU") Carolingians, viz. Louis zbožný a jeho nástupci). Nový kancionál se počátkem 10. století rychle rozšířil po celé Evropě a do Anglie se dostal s Anglická benediktinská reforma na konci 10. století. Nejstarší dochovaná forma Nového kancionálu má 38 kancionálů. Gneuss (1968) uvádí na základě anglických benediktinských rukopisů 10. a 11. století celkem 133 hymnů Nového kancionálu.[13]
The Cisterciácký řád v 12. století znovu zjednodušil Nový kancionál na jádro 34 hymnů, které považovali za čistě ambrosiánské, ale toto bylo znovu rozšířeno o dalších 25 hymnů v roce 1147. Peter Abelard složil více než 90 zcela nových hymnů a velké množství dalších nových hymnů složili členové Františkáni a Dominikáni ve 13. století, což vedlo k velmi velkému množství latinských hymnů nad benediktinským novým kancionálem zachovaným v rukopisech pozdního středověku.[14]Nový kancionál byl podstatně revidován v 17. století za vlády humanisty Papež Urban VIII, jejichž změny se dědí v aktuální den Římský breviář.
Seznam hymnů
Gneuss (1968) uvádí 133 hymnů Nového kancionálu na základě jejich sekvence v Durham Katedrální knihovna B.III.32.Gneusův rejstřík „Starého zpěvníku“ zahrnuje hymny z Frankish Hymnal (v Gneuss 1968 nazvaný „Old Hymnal II“).[9] Milfull (1996) rozšiřuje seznam New Hymnal hymns z anglických rukopisů na 164.[15]
Starý zpěvník
| ACH | Incipit | Použití | NH |
|---|---|---|---|
| 1 | Mediae noctis tempore | Nocturns Sunday | |
| 2 | Aeterův kondenzátor rerum | Nocturns | 4 |
| 3 | Rex aeterna domine | Nocturns | 31 |
| 4 | Magna et mirabilia | Nocturns | |
| 6 | Te deum laudamus | Vigilie neděle | |
| 8 | Splendor paternae gloriae | Matins pondělí | 15 |
| 9 | Kondenzátor Aeterne lucis | Matins úterý | |
| 14 | Fulgentis auctor aetheris | primární | |
| 15 | Venite Fratres Ocius | primární | |
| 16 | Mám lucis orto sidere | primární | 7 |
| 17 | Já jsem chirurgická hora tercie | Terce | |
| 18 | Mám sexta sensim volvitur | Sext | |
| 19 | Bis ternas horas explicans | Sext | |
| 20 | Rektor potens verax deus | Sext | 9 |
| 21 | Ter hora trina volvitur | Žádný | |
| 26 | Deus tvůrce omnium | večernice | 2 |
| 27 | Deus qui certis legibus | Nešpory | |
| 30 | Christe qui lux es et dies | Dokončit | 12 |
| 31 | Te lucis ante terminum | Dokončit | 11 |
| 32 | Christe precamur annue | Dokončit | |
| 33 | Te deprecamur domine | Dokončit | |
| 34 | Intende qui regis Izrael | Vánoce | 39 |
| 35 | Illuminans altissimus | Zjevení Páně | |
| 39 | Hic est dies verus dei | Matins a Vesper v velikonoční | |
| 42 | Apostolorum passio | Petra a Pavla | |
| 43 | Amore Christi nobilis | John Evangelist | |
| 44 | Aeterna Christi munera | Mučedníci | 117 |
Frankish Hymnal
The Frankish Hymnal zachovává OH 1-4, 6, 8-9, 17-18, 21, 26-27, 30,34, 39, 44. Jedenáct hymnů je pro franský kancionál jedinečných, zatímco šest z jejich nových chvalozpěvů přežívá v novém kancionálu Nové hymny ve franském kancionálu jsou:
| ACH | Incipit | Použití | NH |
|---|---|---|---|
| 5 | Tempus noctis | Nocturns | |
| 7 | Deus qui caeli lumen es | Chválí neděli | |
| 10 | Fulgentis auctor aetheris | Chválí středu | |
| 11 | Deus aeterni luminis | Chválí čtvrtek | |
| 12 | Christe caeli domine | Chválí pátek | |
| 13 | Diei luce reddita | Chválí sobotu | |
| 22 | Postmatutinis laudibus | primární | |
| 23 | Certent tenentes ordinem | Terce | |
| 24 | Dicamus chválí domino | Sext | |
| 25 | Perfectum trinum numerum | Žádný | 53 |
| 28 | Deus qui claro lumin | Nešpory | |
| 29 | Sator princepsque temporum | Nešpory | |
| 36 | Dei fide qua vivimus | Terce během půstu | 51 |
| 37 | Meridie orandum est | Sext během půstu | 52 |
| 38 | Sic ter quaternis trahitur | Nešpory, žádné během půstu | 54 |
| 40 | Ad cenam agni providi | velikonoční | 70 |
| 41 | Aurora lucis rutilat | velikonoční | 72 |
Nový zpěvník
| NH[16] | Incipit | Použití | ACH |
|---|---|---|---|
| 1 | O lux beata trinitas | Nešpory, sobota, zima | |
| 2 | Deus tvůrce omnium | Nešpory, neděle, léto | 26 |
| 3 | Primo dierum | Matins, neděle, zima | |
| 4 | Aeterův kondenzátor rerum | Chválí, neděle, zima | 2 |
| 5 | Nocte surgeentes | Matins, neděle, léto | |
| 6 | Ecce iam noctis | Chválí, neděle, léto | |
| 7 | Mám lucis orto | Nešpory | 16 |
| 8 | Nunc sancte nobis | Terce | |
| 9 | Rektorské hrnce | Sext | 20 |
| 10 | Rerum deus | Žádný | |
| 11 | Te lucis ante | Dokončete, léto | 31 |
| 12 | Christe qui lux es | Dokončete, zima | 30 |
| 13 | Tvůrce Lucis | Nešpory, neděle | |
| 14 | Somno refectis artubus | Matins, pondělí | |
| 15 | Splendor paternae | Chválí, pondělí | 8 |
| 16 | Obrovské caeli | Nešpory, pondělí | |
| 17 | Concors paterni | Matins, úterý | |
| 18 | Aleš diei | Chválí, úterý | |
| 19 | Telluri ingens | Nešpory, úterý | |
| 31 | Rex aeterna domine | Nocturns | 3 |
| 39 | Veni redemptor | Dokončit, Štědrý večer | 34 |
| 51 | Dei fide qua vivimus | Terce během půstu | 36 |
| 52 | Meridie orandum est | Sext během půstu | 37 |
| 53 | Perfectum trinum numerum | Žádný | 25 |
| 54 | Sic ter quaternis trahitur | Nešpory, žádné během půstu | 38 |
| 70 | Ad cenam agni providi | velikonoční | 40 |
| 72 | Aurora lucis rutilat | velikonoční | 41 |
| 117 | Aeterna Christi munera | Chválí, několik mučedníků | 44 |
| 129 | Quaesumus ergo | Chválí, Zasvěcení církve | |
| 134 | Ježíš redemptor seculi | Kompletní, neděle, svátky | |
| 145 | Fratres unanimi | St Martin |
Viz také
Reference
- ^ C. P. E. Springer, „Te Deum“, v Theologische Realenzyklopädie (1976), 24f.
- ^ Patrologia Latina sv. 83, sl. 743.
- ^ Vyznání, IX, VII, 15.
- ^ Patrologia Latina sv. 114, sb. 954, 955.
- ^ Analecta Hymnica, Leipzig, 1897, XXVII, 48-52; srov. také recenze Merrillových „Latinských hymnů“ v Berliner Philologische Wochenschrift, 24. března 1906.
- ^ Patrologia Latina sv. 14, sl. 255.
- ^ Římský breviář I.90.
- ^ Milfull (1996: 475n.)
- ^ A b Milfull (1996: 473f.)
- ^ Thomas C. Moser, Jr., „Hymns“ in: William W. Kibler, Grover A. Zinn (eds.), Routledge Revivals: Medieval France (1995).
- ^ Helmut Gneuss, „Latinské hymny ve středověké Anglii: budoucí výzkum“, Chaucer a Middle English Studies in Honour of Rossell Hope Robbins (1974), 407-424.
- ^ Ruth Ellis Messenger, „Mozarabický zpěvník“, Transakce a řízení Americké filologické asociace 75 (1944), 103-126.
- ^ Milfull (1996: 6–8).
- ^ Moser (1995: 469).
- ^ Milfull (1996), str. 3, 105f.
- ^ Gneuss (1968:60ff. )
- Batiffol, Histoire du Bréviaire Romain (1893), 165-175.
- L. Biraghi, Inni sinceri e carmi di Sant'Ambrogio (1862).
- C. Blume, „Hymnologische Beiträge“ II, Repertorium Repertorii (1901), s.v. "Svatý. Ambrose “, str. 123–126.
- C. C. Coulter, „latinské hymny středověku“, Studium filologie 21 (1924), 571-585.
- Guido Maria Dreves, Aurelius Ambrosius, „der Vater des Kirchengesangs“: eine hymnologische Studie (1893).
- Duffield, Latinské hymny a spisovatelé hymnů (1889), 47-62.
- Jacques Fontaine (ed.), Ambroise de Milan: Hymnes (1992).
- H. Henry, (1907), „Ambrosian Hymnography“, Katolická encyklopedie (newadvent.org ).
- Helmut Gneuss, Hymnar und Hymnen im englischen Mittelalter (1968).
- Helmut Gneuss, „Zur Geschichte des Hymnars“, Mittellateinisches Jahrbuch 35.2 (2000) 227–247 (s. 228).
- Kayser, Beiträge zur Geschichte und Erklärung der ältesten Kirchenhymnen (1881).
- Březen, Latinské hymny (1875).
- Ruth Ellis Messenger, Středověký latinský hymnus (2017).
- Inge B. Milfull, Chvalozpěvy anglosaské církve: Studie a vydání ‚Durhamského zpěvníku ' (1996).
- Wagner, Origine et développement du chant liturgique (1904)
- A. S. Walpole, Rané latinské hymny (1922).
- Alexander Zerfass, Mysterium mirabile (2008).