Generální tajemník NATO - Secretary General of NATO
| Generální tajemník Organizace Severoatlantické smlouvy | |
|---|---|
 | |
| Organizace Severoatlantické smlouvy | |
| Člen | Severoatlantická rada |
| Sedadlo | Velitelství NATO |
| Délka termínu | 4 roky |
| Formace | 24. března 1952 |
| První držitel | Hastings Ismay |
| webová stránka | Kancelář generálního tajemníka |
The generální tajemník NATO je mezinárodní diplomat, hlavní státní úředník Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Kancelář je odpovědný za koordinaci fungování aliance, vedení mezinárodních zaměstnanců NATO a vedení schůzí NATO Severoatlantická rada a většina hlavních výborů aliance, s významnou výjimkou Vojenský výbor NATO, jakož i jako mluvčí NATO.[1] Generální tajemník nemá roli vojenského velení; politická, vojenská a strategická rozhodnutí jsou nakonec na členských státech. Spolu s předseda Vojenského výboru NATO a nejvyšší spojenecký velitel, je generální tajemník jedním z nejvýznamnějších úředníků NATO.
Současným generálním tajemníkem NATO je bývalý norský předseda vlády Jens Stoltenberg, který nastoupil do funkce 1. října 2014.[2] Stoltenbergova mise jako generálního tajemníka byla prodloužena o další čtyřleté funkční období, což znamená, že povede NATO do 30. září 2022.[3]
Dějiny
Článek 9 Severoatlantická smlouva požaduje, aby členové NATO „zřídili Radu, ve které bude každý z nich zastoupen“.[4] V souladu s tím Severoatlantická rada byl vytvořen. Rada původně sestávala z ministrů zahraničních věcí členů NATO a scházela se každoročně.[5] V květnu 1950 vedla touha po užší koordinaci na každodenní bázi ke jmenování poslanců Rady, kteří mají trvalé sídlo v roce Londýn a dohlížet na fungování organizace. Poslanci dostali plnou rozhodovací pravomoc v rámci Severoatlantické rady, ale jejich činnost byla doplněna příležitostnými schůzkami ministrů zahraničí NATO.[6] Předseda poslanců dostal odpovědnost „za řízení organizace a její práci“, včetně všech jejích civilních agentur.[7]
Poslanci Rady se poprvé sešli 25. července 1950 a vybrali je Charles Spofford, zástupce Spojených států, jako jejich předseda.[8] Po ustavení poslanců Rady rychle následovalo několik důležitých organizačních změn, zejména ustavení jednotného vojenského velení pod jednotným vedením nejvyšší spojenecký velitel.[9] Toto sjednocení a rostoucí výzvy, kterým NATO čelí, vedly k rychlému růstu institucí organizace a v roce 1951 bylo NATO reorganizováno, aby zefektivnilo a centralizovalo svou byrokracii. V rámci organizace byli zástupcům Rady svěřena pravomoc zastupovat jejich vlády ve všech záležitostech, včetně těch, které se týkají obrany a financí, nejen zahraničních věcí, což značně zvyšuje jejich moc a význam.[10]
Jak se autorita poslanců zvětšovala a velikost organizace rostla, zřídilo NATO Dočasný výbor Rady, kterému předsedal W. Averell Harriman. Tato skupina zřídila v Paříži oficiální sekretariát, který by řídil byrokracii NATO.[11] Výbor také doporučil, aby „bylo třeba posílit a koordinovat agentury NATO“ a zdůraznil potřebu, aby se vrchním vůdcem aliance stal někdo jiný než předseda Severoatlantické rady.[12] V únoru 1952 proto Severoatlantická rada ustanovila pozici generálního tajemníka pro řízení všech civilních agentur organizace, kontrolu jejích civilních zaměstnanců a službu Severoatlantické radě.[13]
Po Lisabonské konferenci začaly státy NATO hledat osobu, která by mohla zastávat roli generálního tajemníka. Pozice byla poprvé nabídnuta Oliver Franks, britský velvyslanec ve Spojených státech, ale on to odmítl. Poté 12. března 1952 vybrala Severoatlantická rada Hastings Ismay generál z druhá světová válka, a Státní tajemník pro vztahy se Společenstvím v britském kabinetu jako generální tajemník.[14] Na rozdíl od pozdějšího generálního tajemníka, který sloužil jako předseda Severoatlantické rady, byl Ismay jmenován místopředsedou rady, přičemž Spofford nadále sloužil jako předseda. Ismay byl vybrán kvůli jeho vysoké hodnosti ve válce a jeho roli „po boku“ Churchill ... v nejvyšších spojeneckých radách. “Jako voják i diplomat byl považován za osobně kvalifikovaného pro tuto pozici a těšil se plné podpoře všech států NATO.[15]
O několik měsíců později, poté, co Spofford odešel z NATO, byla struktura Severoatlantické rady mírně změněna. Jeden člen rady byl každý rok vybrán jako předseda Severoatlantické rady (převážně ceremoniální role) a generální tajemník se oficiálně stal náměstkem předsedy Rady a předsedal jejím zasedáním.[16] Ismay sloužil jako generální tajemník až do důchodu v květnu 1957.[17]
Po Ismay, Paul-Henri Spaak, mezinárodní diplomat a bývalý belgický předseda vlády byl vybrán jako druhý generální tajemník. Na rozdíl od Ismaye neměl Spaak žádné vojenské zkušenosti, takže jeho jmenování představovalo „deemfázu přísně vojenské stránky Atlantické aliance“.[18] Při potvrzování Spaakova jmenování v prosinci 1956 během zasedání ministrů zahraničních věcí NATO rozšířila Severoatlantická rada také roli generálního tajemníka v organizaci. Z velké části v důsledku Suezovy krize, která napjala vnitroalianční vztahy, vydala rada rezoluci, která umožnila generálnímu tajemníkovi „kdykoli neformálně nabídnout své dobré důstojníky vládám členských států zapojeným do sporu a s jejich souhlasem zahájit nebo usnadnit vyšetřovací, mediaci, smírčí nebo rozhodčí řízení. “[19]
Seznam funkcionářů
Země NATO vybraly prvního generálního tajemníka 4. dubna 1952. Od té doby sloužilo jako generální tajemník oficiálně dvanáct různých diplomatů. Zastoupeno bylo osm zemí, přičemž tři generální tajemníci pocházejí ze Spojeného království, tři z Nizozemska, dva z Belgie, jeden z Itálie, jeden z Německa, jeden ze Španělska, jeden z Dánska a jeden z Norska. Pozici rovněž dočasně obsadil třikrát úřadující generální tajemník mezi jmenováním.
| Ne. | Portrét | Generální tajemník | Vzal kancelář | Opustil kancelář | Čas v kanceláři | Předchozí kancelář | Země původu |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | Všeobecné Hastings Ismay 1. baron Ismay (1887–1965) | 24. března 1952 | 16. května 1957 | 5 let, 53 dní | Státní tajemník pro Vztahy společenství |  Spojené království | |
| 2 | Paul-Henri Spaak (1899–1972) | 16. května 1957 | 21.dubna 1961 | 3 roky, 340 dní | Předseda vlády Belgie |  Belgie | |
| 3 | Dirk Stikker (1897–1979) [A] | 21.dubna 1961 | 1. srpna 1964 | 3 roky, 102 dní | ministr zahraničních věcí |  Holandsko | |
| 4 | Manlio Brosio (1897–1980) | 1. srpna 1964 | 1. října 1971 | 7 let, 61 dní | Velvyslanec v Spojené království |  Itálie | |
| 5 | Praporčík Joseph Luns (1911–2002) | 1. října 1971 | 25. června 1984 | 12 let, 268 dní | ministr zahraničních věcí | Holandsko | |
| 6 | Hlavní, důležitý Peter Carington 6. baron Carrington (1919–2018) | 25. června 1984 | 1. července 1988 | 4 roky, 6 dní | Státní tajemník pro Zahraniční a Záležitosti společenství | Spojené království | |
| 7 | Manfred Wörner (1934–1994) [b] | 1. července 1988 | 13. srpna 1994 † | 6 let, 43 dní | Ministr obrany |  Německo | |
| – | Sergio Balanzino (1934–2018) Herectví | 13. srpna 1994 | 17. října 1994 | 65 dní | Náměstek ministra Generál NATO | Itálie | |
| 8 | Willy Claes (narozen 1938) [C] | 17. října 1994 | 20. října 1995 | 1 rok, 3 dny | ministr zahraničních věcí | Belgie | |
| – | Sergio Balanzino (1934–2018) Herectví | 20. října 1995 | 5. prosince 1995 | 46 dnů | Náměstek ministra Generál NATO | Itálie | |
| 9 | Javier Solana (narozen 1942) | 5. prosince 1995 | 14. října 1999 | 3 roky, 313 dní | ministr zahraničních věcí |  Španělsko | |
| 10 | George Robertson Baron Robertson z Port Ellen (narozen 1946) [d] | 14. října 1999 | 17. prosince 2003 | 4 roky, 64 dní | Ministr obrany | Spojené království | |
| – | Alessandro Minuto-Rizzo (narozen 1940) Herectví | 17. prosince 2003 | 1. ledna 2004 | 15 dní | Náměstek ministra Generál NATO |  Itálie | |
| 11 | Podporučík Jaap de Hoop Scheffer (narozen 1948) [E] | 1. ledna 2004 | 1. srpna 2009 | 5 let, 212 dní | ministr zahraničních věcí | Holandsko | |
| 12 | Anders Fogh Rasmussen (narozen 1953) | 1. srpna 2009 | 1. října 2014 | 5 let, 61 dní | Předseda vlády Dánska |  Dánsko | |
| 13 | Jens Stoltenberg (narozen 1959) | 1. října 2014 | Držitel úřadu | 6 let, 58 dní | Předseda vlády Norska |  Norsko |
Žijící bývalí generální tajemníci
Od roku 2018 žije pět bývalých generálních tajemníků NATO. Poslední generální tajemník, který zemřel, byl Peter Carington, 6. baron Carrington (1919-2018)
- Willy Claes, (1994–1995, narozen 1938), 81 let
- Javier Solana, (1995–1999, narozen 1942), 78 let
- George Robertson, baron Robertson z Port Ellen, (1999–2003, narozen 1946), 74 let
- Jaap de Hoop Scheffer, (2004–2009, nar. 1948), 72 let
- Anders Fogh Rasmussen, (2009–2014, narozen 1953), 67 let
Odpovědnosti
Generální tajemník NATO předsedá několika vyšším rozhodovacím orgánům NATO. Kromě Severoatlantické rady předsedá Výbor pro obranné plánování a Výbor pro jaderné plánování, dvě důležité vojenské organizace NATO. Generální tajemník také vede Euroatlantická rada partnerství, Středomořská skupina pro spolupráci, a slouží jako společný předseda Stálá společná rada a Komise NATO-Ukrajina.
Ve druhé roli vede generální tajemník personál NATO. Řídí mezinárodní štáb organizace a kancelář generálního tajemníka. Generální tajemník také řídí své vlastní Soukromá kancelář. Všechny tyto orgány přijímají zaměstnance všech členů NATO, takže generální tajemník musí pečlivě koordinovat.[29] Pro pomoc při plnění jeho povinností má generální tajemník také zástupce jmenovaného organizací Struktura vojenského velení NATO se skládá ze dvou strategických příkazů a je řízen Severoatlantická rada, z nichž všechny jsou spojeny společným Generální tajemník:[30]
Příkazy v rámci SACEUR - Velitelství spojeneckých sil spojeneckých sil Brunssum, Velitelství spojeneckých sil spojeneckých sil v Neapoli a Velitelství spojeneckých sil Norfolku jsou velení na operační úrovni, zatímco velitelství spojeneckých vzdušných sil velitelství, námořní velitelství velitelství spojeneckých sil a velitelství pozemních spojeneckých sil velení jsou veliteli taktické úrovně.[31] SACEUR má také operační velení nad Společná podpora a povolovací velení.[32]
- Spojení: Poskytuje rady a podporu NAC
| Politická strategická úroveň: | |||||||||||||||||||
| Rada NA | |||||||||||||||||||
| NATO SG Brusel, BE | JE Brusel, BE | ||||||||||||||||||
| Vojenská strategická úroveň: | |||||||||||||||||||
  CMC (MC NATO ) Brusel, BE | |||||||||||||||||||
 SACEUR (ACO, TVAR ) Mons, BE |  SACT (AKT, HQ SACT) Norfolk, USA | ||||||||||||||||||
| Provozní úroveň: | |||||||||||||||||||
 JFCBS Brunssum, NL |  JWC Stavanger, NE | ||||||||||||||||||
 AIRCOM Ramstein, DE |  JALLC Lisabon, PT | ||||||||||||||||||
 MARCOM Northwood, GB |  JFTC Bydgoszcz, PL | ||||||||||||||||||
 KRAJINA Izmir, TR | |||||||||||||||||||
 CIS GP Mons, BE | |||||||||||||||||||
 JFCNP Neapol, TO | |||||||||||||||||||
| JFC-NF Norfolk ve Virginii, USA | |||||||||||||||||||
Výběr
Neexistuje žádný formální postup pro výběr generálního tajemníka. Členové NATO tradičně dosahují shody ohledně toho, kdo by měl sloužit jako další. Tento postup často probíhá neformálními diplomatickými kanály, ale přesto může být sporný. Například v roce 2009 se objevily spory ohledně volby Anders Fogh Rasmussen jako generální tajemník kvůli opozici od krocan.[33]
Hlavní vojenský důstojník NATO, nejvyšší spojenecký velitel Evropy, je tradičně Američan a generální tajemník je tradičně Evropan. V listině NATO však není nic, co by bránilo tomu, aby se Kanaďan nebo Američan stal generálním tajemníkem.[34]
Náměstek generálního tajemníka
| # | název | Země | Doba trvání |
|---|---|---|---|
| 1 | Jonkheer van Vredenburch | Holandsko | 1952–1956 |
| 2 | Baron Adolph Bentinck | Holandsko | 1956–1958 |
| 3 | Alberico Casardi | Itálie | 1958–1962 |
| 4 | Guido Colonna di Paliano | Itálie | 1962–1964 |
| 5 | James A. Roberts |  Kanada | 1964–1968 |
| 6 | Osman Olcay |  krocan | 1969–1971 |
| 7 | Paolo Pansa Cedronio | Itálie | 1971–1978 |
| 8 | Rinaldo Petrignani | Itálie | 1978–1981 |
| 9 | Eric da Rin | Itálie | 1981–1985 |
| 10 | Marcello Guidi | Itálie | 1985–1989 |
| 11 | Amedeo de Franchis | Itálie | 1989–1994 |
| 12 | Sergio Balanzino | Itálie | 1994–2001 |
| 13 | Alessandro Minuto Rizzo | Itálie | 2001–2007 |
| 14 | Claudio Bisogniero | Itálie | 2007–2012 |
| 15 | Alexander Vershbow |  Spojené státy | 2012–2016 |
| 16 | Rose Gottemoeller | Spojené státy | 2016–2019 |
| 17 | Mircea Geoană |  Rumunsko | 2019 – dosud |
Viz také
Poznámky
- ^ Stikker rezignoval ze své pozice o rok dříve kvůli špatnému zdravotnímu stavu.[21]
- ^ Wörner zemřel v kanceláři 13. srpna 1994 na rakovinu. Zástupce generálního tajemníka Sergio Balanzino převzal jeho každodenní odpovědnost za posledních několik měsíců jeho života a poté se stal úřadujícím generálním tajemníkem po jeho smrti, dokud nebyl jmenován Willy Claes.[22]
- ^ Claes rezignoval na funkci generálního tajemníka po a podplácení skandál zaměřený na jeho činy v belgickém kabinetu v 80. letech. Po jeho rezignaci působil náměstek generálního tajemníka Sergio Balanzino jako úřadující generální tajemník až do jmenování Javiera Solany.[23]
- ^ George Robertson oznámil v lednu 2003, že odstoupí v prosinci.[24] Jaap de Hoop Scheffer byl vybrán jako jeho nástupce, ale úřadu se mohl ujmout až v lednu 2004 kvůli jeho angažovanosti v nizozemském parlamentu.[25] Robertson byl požádán, aby prodloužil své funkční období, dokud nebude Scheffer připraven, ale odmítl to, a tak jej dočasně převzal zástupce generálního tajemníka Minuto-Rizzo.
- ^ Scheffer byl jmenován generálním tajemníkem NATO s účinností od 1. ledna 2004,[26] ale úřadu se ujal až 5. ledna 2004.[27][28]
Citace
- ^ Generální tajemník NATO, NATO.
- ^ "NATO jmenuje příštího šéfa Stoltenberga". BBC. 28. března 2014. Citováno 28. března 2014.
- ^ Spojenci NATO prodlužují Stoltenbergovo funkční období jako generální tajemník
- ^ „Severoatlantická smlouva“.
- ^ Ismay, Pane. „NATO - prvních 5 let 1949–1954“. str. 24.
- ^ Ismay, str. 28
- ^ „15. – 18. Května: Londýn“. Závěrečná komuniké NATO 1949-1974. Informační služba NATO. str. 56.
- ^ Ismay, str. 31
- ^ Ismay, str. 37
- ^ Ismay, str. 41
- ^ Ismay, s. 44
- ^ Ismay, s. 46
- ^ Ismay, str. 48
- ^ „USNESENÍ O JMENOVÁNÍ PÁNA ISMAY“.
- ^ Daniel, Clifton (13. března 1952). "Ismay jmenován civilním šéfem organizace Atlantického paktu". The New York Times.
- ^ Fedder, str. 10
- ^ Brosio, str. 39
- ^ "Spaak pro Ismay". The Washington Post. 16. prosince 1956.
- ^ „11. – 14. Prosince: Paříž“. Závěrečná komuniké NATO 1949-1974. Informační služba NATO. str. 104.
- ^ „Prezident vítá generálního tajemníka NATO v Bílém domě“. Bílý dům. 2006-03-20. Citováno 2008-04-13.
- ^ Cook, Don (3. dubna 1964). "Odstoupení oznámeno Stikkerem". The Washington Post.
- ^ Marshall, Andrew (15. srpna 1994). „Hunt hledá nového šéfa NATO“. Nezávislý. Londýn. Citováno 2009-03-29.
- ^ Whitney, Craig (21. října 1995). „Čelí poplatkům, hlava NATO sestupuje“. The New York Times. Citováno 2009-03-29.
- ^ Smith, Craig (23. ledna 2003). „Generální tajemník NATO opustí svůj post v prosinci po 4 letech“. The New York Times. Citováno 2009-03-29.
- ^ „Jaap de Hoop Scheffer“. Tvůrci novinek (1). Thomson Gale. 1. ledna 2005.
- ^ Crouch, Gregory (23. září 2003). „NATO jmenuje Holanďana generálním tajemníkem“. The New York Times. Citováno 2009-03-29.
- ^ „Šéf NATO sestupuje“. The New York Times. 18. prosince 2003. Citováno 2009-03-29.
- ^ Crouch, Gregory (6. ledna 2004). „Převzal nový šéf NATO“. The New York Times. Citováno 2009-03-29.
- ^ „Civilní organizace a struktury: generální tajemník“.
- ^ "Struktura příkazů" (PDF). NATO. Citováno 19. října 2019. a „Struktura vojenského velení“. tvar.nato.int. Supreme Head Allied Powers Europe. 12. února 2020. Citováno 12. února 2020.
- ^ „STRUKTURA VOJENSKÉHO POVELU“. tvar.nato.int. NATO. 7. října 2020. Citováno 7. října 2020.
- ^ Boeke, Sergei (13. ledna 2020). „Vytvoření bezpečné a funkční zadní oblasti: nové velitelství JSEC NATO“. nato.int. NATO. Citováno 9. října 2020.
JSEC je součástí struktury sil NATO a pod operačním velením vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (SACEUR).
- ^ Kardas, Saban. „Ankara diskutuje o Rasmussenově kandidatuře na generálního tajemníka NATO“. Nadace Jamestown.
- ^ „Generální tajemník NATO: Jak je zvolen a jak dlouho“.
- ^ „Kdo je kdo? - náměstci generálních tajemníků NATO“. NATO. Citováno 20. července 2012.
Reference
- Brosio, Manlio (1969). NATO: Fakta a čísla. Informační služba NATO.
- Ismay, Hastings (1954). NATO: Prvních pět let. NATO.
- Fedder, Edwin (1973). NATO: Dynamika aliance v poválečném světě. Dodd, Mead & Company. ISBN 0-396-06621-6.
- "Fondy. Generální tajemník NATO". NATO.