Robinson-Steele v. RD Retail Services Ltd. - Robinson-Steele v RD Retail Services Ltd

Robinson-Steele v. RD Retail Services Ltd. (2006) C-131/04 je a Evropské pracovní právo a Britské pracovní právo případ týkající se Směrnice o pracovní době, který je relevantní pro Předpisy o pracovní době z roku 1998.

Fakta

Zaměstnavatelé by lidem poskytli „souhrnné“ výplaty za dovolenou přidáním takzvaného „prémie“ ke mzdě, pokud by se dovolená nečerpala. Ve třech případech se Tribunál a odvolací soud obrátily na Evropský soudní dvůr otázka, zda je to přípustné podle Směrnice o pracovní době článek 7, který stanoví, že je nutné čerpat dovolenou za kalendářní rok, a pouze v případě ukončení pracovního poměru může dojít k náhradě.

Robinson-Steele v. RD Retail Services Ltd.

Pan Robinson-Steele pracoval jako agent přestavby od dubna 2002 do prosince 2003, 5 dní v týdnu nebo 4 noci v týdnu, ve 12hodinových směnách, s týdenní přestávkou přes Vánoce 2002. Jeho první smlouva „dočasného pracovníka“ uvedený nárok na dovolenou byl zahrnut do jeho běžné mzdy ve výši 8,33% z jeho hodinové sazby 6,25 GBP za den a 7,75 GBP za noc za hodinu.

Leeds Employment Tribunal rozhodl, že došlo ke střetu mezi rozhodnutím Employment Appeal Tribunal a rozhodnutím Vnitřní dům Nejvyššího soudu, v MPS Structure Ltd v.Munro^[1] o tom, zda je taková „souhrnná platba za dovolenou“ zákonná. Odkazuje na ESD.

Clarke v.Frank Staddon Ltd.

Clarke pracoval jako dopravce hodin a řezačka cihel ve společnosti Frank Staddon Ltd od 2. dubna do 23. června 2001. Byl na dovolené do 24. července 2001 a vrátil se do práce, ale mezi 23. červnem a 24. červencem nebyl placen. Jeho smlouva uvedla, že platba za dovolenou je zahrnuta do denní sazby 85 GBP za den (v srpnovém výplatním lístku bylo uvedeno: „Základní 8 689 svátků 0,756 = 85 GBP za den“), ale v jeho smlouvě před srpnem 2001 nedošlo k žádnému rozpisu dovolené platit v jeho výplatních páskách. Žádal o dovolenou za dovolenou od 2. dubna do 16. listopadu 2001.

Tribunál jeho žádost zamítl a EAT odvolání zamítl. Odvolací soud rozhodl, že Tribunál shledal, že došlo k přerušení kontinuity smlouvy od 23. června do 24. července, a poté k nové smlouvě. EAT nařídil, aby byl případ vrácen Tribunálu, aby rozhodl, zda před srpnem 2001 byla ve smlouvě nějaká platba za dovolenou a zda nedošlo k přerušení zaměstnání.

Caulfield v. Marshalls Clay Products Ltd

Pan Caulfield pracoval pro Marshalls Clay Products Ltd jako hlavní provozovatelé v továrně na výrobu hlíny v Accrington. Pracoval 4 dny, 4 dny volna, kromě Vánoc a svátku vánoční. Zaměstnanci nedostávali výplatu za dny, kdy nepracovali. Kolektivní smlouva o GMB, začleněná do smluv, v článku 3 stanovila, že do hodinové sazby bude zahrnuta platba za dovolenou a dovolená se čerpá během období odpočinku v systému rotace. Každá osoba mohla také dostat dvě 8denní po sobě jdoucí přestávky a jednu 16denní po sobě jdoucí přestávku, s načasováním dohodnutým místně, a spojením svých 4denních přestávek a dohodnutím s ostatními zaměstnanci, že jim bude poskytovat krytí, když budou pryč. Měli 31 dní dovolené ročně a hodinová sazba zahrnovala 13,36% dovolenou za dovolenou. Pokud by docházelo k přesčasům, zaměstnanci by dostali o 30%, 50% nebo 100% více, a to jak u běžné mzdy, tak za dovolenou. Pan Caulfield a jeho kolegové si v červnu 2001 vzali dovolenou až na 16 dní a také na dny odpočinku. Nakonec odpracovali 182 dní s platem za dovolenou ve výši 24,32 dne, na 6 629 GBP v běžném platu a 88,6 procenta na dovolenou. Požádali o placení dovolené za období mezi 1. říjnem 1998 a 3. zářím 2001, přičemž argumentovali, že období 8 a 16denní dovolené znamenalo, že to udělali stejně jako ostatní pracovníci, kteří se drželi systému volna „4 dny“ na 4 dny.

Manchester Employment Tribunal rozhodl, že by měli být odškodněni. EAT povolil odvolání společnosti. Odvolací soud rozhodl, že souhrnná platba za dovolenou neodradila pracovníky od čerpání dovolené, že toto ujednání bylo řádně sjednáno kolektivní smlouvou, která byla legitimní a nebyla neslučitelná se směrnicí nebo WTR 1998. Odkázal však na Evropský soudní dvůr, který se ptal, zda souhrnná platba za dovolenou porušuje článek 7 směrnice; lišilo se to, pokud po vložení smlouvy do souhrnného termínu výplaty za dovolenou nebyla poskytnuta žádná další platba; pokud ano, lze za tuto platbu poskytnout úvěr na započtení nároku podle směrnice; a musí zaměstnavatel platit pracovníkovi během období dovolené, nebo je možné platby splácet po celý rok?

Rozsudek

The Evropský soudní dvůr rozhodl, že poskytování souhrnného platu za dovolenou není přípustné, protože by to mohlo pracovníkům bránit v čerpání dovolené. Prázdniny jsou zásadou práva Společenství, od níž nelze vyloučit žádné odchylky. Článek 7 odst. 1 měl umožnit pracovníkům skutečně čerpat dovolenou. Platobním bodem pro dovolenou bylo, že pracovník bude během dovolené na srovnatelné pozici jako při čerpání dovolené. Článek 7 odst. 2 jasně stanovil, že finanční náhradu lze provést pouze v případě ukončení pracovního poměru. Jinak by bylo právo na dovolenou skutečně nahrazeno náhradou. Zaměstnavatelé jsou však oprávněni započítat souhrnnou mzdu proti dobám dovolené, které jsou „skutečně čerpány“.

48 v tomto ohledu je třeba připomenout, že nárok každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok je třeba považovat za obzvláště důležitou zásadu sociálního práva Společenství, od níž neexistují žádné výjimky a jejíž provádění příslušnými vnitrostátními orgány musí být omezeno v rámci limity výslovně stanovené samotnou směrnicí (viz věc C-173/99 BECTU [2001] Sb. Rozh. I-4881, bod 43).

49 Úhrada dovolené podle čl. 7 odst. 1 směrnice má umožnit pracovníkovi skutečně čerpat dovolenou, na kterou má nárok.

[...]

58 Směrnice považuje nárok na dovolenou za kalendářní rok a na platbu na tomto účtu za dva aspekty jediného práva. Účelem požadavku na placení za tuto dovolenou je dát pracovníkovi během této dovolené postavení, které je, pokud jde o odměnu, srovnatelné s dobami práce.

59 Proto, aniž jsou dotčena příznivější ustanovení článku 15 směrnice, musí být okamžik, kdy je vyplácena platba za dovolenou za kalendářní rok, stanoven tak, aby během této dovolené byl pracovník, pokud jde o odměnu, pozice srovnatelná s dobou práce.

60 Kromě toho je třeba zohlednit skutečnost, že podle čl. 7 odst. 2 směrnice nemůže být minimální doba placené dovolené za kalendářní rok nahrazena peněžitou náhradou, kromě případů, kdy je ukončen pracovní poměr. Účelem tohoto zákazu je zajistit, aby měl pracovník obvykle nárok na skutečný odpočinek, aby byla zajištěna účinná ochrana jeho zdraví a bezpečnosti (viz v tomto smyslu BECTU, uvedený výše, bod 44, a věc C-342/01 Merino Gómez [2004] Sb. Rozh. I-2605, bod 30).

61 Režim, jako je režim uvedený v dotčených otázkách, může vést k situacím, kdy, aniž by byly splněny podmínky stanovené v čl. 7 odst. 2 směrnice, je ve skutečnosti nahrazena minimální doba placené dovolené za kalendářní rok místo příspěvku.

62 Je třeba dodat, že článek 7 směrnice není jedním z ustanovení, od nichž směrnice výslovně povoluje odchylky (viz BECTU, bod 41). Nezáleží tedy na tom, zda takový režim placené roční dovolené je nebo není založen na smluvním ujednání.

63 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na první otázku položenou ve věcech C-131/04 a C-257/04 a na čtvrtou otázku položenou ve věci C-257/04 je třeba odpovědět tak, že článek 7 směrnice směrnice brání tomu, aby se platba za minimální dovolenou za kalendářní rok ve smyslu tohoto ustanovení prováděla ve formě částečných plateb rozložených po odpovídající roční pracovní dobu a vyplácených společně s odměnou za vykonanou práci, nikoli ve formě výplaty pokud jde o konkrétní období, během něhož pracovník skutečně čerpá dovolenou.

Ke druhé předběžné otázce ve věci C-131/04 a třetí předběžné otázce ve věci C-257/04

64 Těmito otázkami se předkládající soudy v zásadě ptají, zda článek 7 směrnice brání tomu, aby částky zaplacené pracovníkovi jako platba za dovolenou v režimu, jaký je popsán v předchozím bodě tohoto rozsudku, byly započteny proti nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok podle tohoto článku.

65 Je tedy otázkou, zda platby týkající se minimální dovolené za kalendářní rok ve smyslu tohoto ustanovení, které již byly provedeny v rámci takového režimu v rozporu se směrnicí, mohou být započteny proti nároku na výplatu za konkrétní období, během něhož pracovník skutečně čerpá dovolenou.

66 za této situace článek 7 směrnice v zásadě nebrání tomu, aby byly započteny dodatečné částky k odměnám splatným za vykonanou práci, které byly transparentně a srozumitelně vyplaceny jako odměna za dovolenou, za platbu za konkrétní dovolenou.

67 Členské státy jsou nicméně povinny přijmout vhodná opatření, aby zajistily, že nebudou pokračovat praktiky neslučitelné s článkem 7 směrnice.

68 je každopádně s ohledem na kogentní povahu nároku na dovolenou za kalendářní rok a za účelem zajištění praktického účinku článku 7 směrnice takové započtení vyloučeno, pokud neexistuje transparentnost nebo srozumitelnost. Důkazní břemeno v tomto ohledu nese zaměstnavatel.

69 Na druhou otázku položenou ve věci C-131/04 a třetí otázku ve věci C-257/04 je tedy třeba odpovědět tak, že článek 7 směrnice zpravidla nevylučuje transparentně zaplacené částky a srozumitelně, pokud jde o minimální dovolenou za kalendářní rok, ve smyslu tohoto ustanovení, ve formě částečných plateb odstupňovaných během odpovídajícího ročního období práce a vyplácených spolu s odměnou za vykonanou práci, od započtení proti platbě za konkrétní dovolenou, kterou pracovník skutečně čerpá.

Viz také

• Britské pracovní právo
• Směrnice o pracovní době
• Lyddon v. Englefield Brickwork Ltd [2008] IRLR 198 (EAT)

Poznámky