Rehn – Meidnerův model - Rehn–Meidner model
The Rehn – Meidnerův model je model ekonomické a mzdové politiky vyvinutý v roce 1951 dvěma ekonomy ve výzkumném oddělení EU Švédská odborová konfederace (HLE), Gösta Rehn a Rudolf Meidner. Čtyři hlavní cíle, kterých má být dosaženo, byly:
- Nízký inflace
- Úplný zaměstnanost
- Vysoký růst
- Rovnost příjmů
Model je založen na interakci mezi keynesiánskou fiskální ekonomikou, růstem reálných mezd, aktivní politiky trhu práce a státní zásah. Účelem bylo vytvořit pozitivní spirálu jako součást obchodního cyklu v souladu s Keynesiánská teorie, protože vytvoření expanzivního sociálního státu a veřejné investice znamenaly udržení domácí poptávky v průběhu hospodářských cyklů zajistily bezpečnost, bezpečnost a stabilitu pro práci, kapitál, podnikání a spotřebitele. To zase pomohlo zajistit nízkou inflaci tím, že pomohlo zabránit spirály mzdové ceny a tím posílil odbory při požadavku na zvyšování reálných mezd v souladu s růstem produktivity, což v kombinaci s účinky sociálního státu a sociálních programů vedlo ke zvýšení kupní síly a důvěry spotřebitelů, což mělo za následek rostoucí obecnou poptávku a vzestupnou udržovací cyklus, který vedl k vysoké míře růstu a plná zaměstnanost, poháněno progresivní zdanění a přerozdělování bohatství, protože to dále zvýšilo kupní sílu a zajistilo rovnost příjmů.
Neziskové podniky na trhu měly být tlačeny k tomu, co bylo známé jako solidární mzdová politika, s růstem reálných mezd v souladu s růstem produktivity, nutit je ke zlepšení své produktivní kapacity za účelem zvýšení ziskovosti, a to prostřednictvím opatření, jako je strukturální úpravy stejně jako robotizace a automatizace nepřímými prostředky, jako jsou lepší pracovní podmínky, které mají snížit míru pracovní neschopnosti a zvýšit produktivitu. To vše uvolnilo pracovní zdroje, které byly poté mobilizovány ve vysoce produktivních korporacích aktivní politiky trhu práce, protože těží z pro ně poměrně příznivých nákladů na pracovní sílu a rozšiřují výrobu, protože obecná poptávka rostla, když rostly reálné mzdy, a tím i kupní síla. To vedlo k prudkému růstu zisků, které byly znovu investovány do zlepšení produktivní kapacity těchto společností, částečně ke zvýšení ziskovosti, částečně k uspokojení rostoucí poptávky, částečně proto, že daňové pobídky upřednostňovaly dlouhodobé investice do např. spíše než ve výzkumu a vývoji kapitálové zisky a dividendy, a částečně proto, aby se tyto korporace nestaly neproduktivními a nehrozilo jim tak riziko bankrotu, zajištění vysokého růstu produktivity a růstu reálných mezd, a tím plné zaměstnanosti a rovnoměrného rozdělení příjmů, přičemž inflačním tlakům bylo zabráněno příjmová politika národní mzdové arbitráže a centrálního kolektivního vyjednávání mezi odbory, zástupci průmyslu a vládami, zajištění reálných mezd nepřesáhlo růst produktivity zlepšením dalších forem kompenzace, jako jsou sociální dávky, pracovní podmínky, pracovní doba a jistota zaměstnání.
Zaměstnanecké fondy
Návrh byl projednán na kongresu LO v roce 1971, Löntagarfonderna,[1] která požadovala, aby všechny společnosti nad určitou velikost vydávaly nové akciové akcie pracovníkům za účelem přerozdělení bohatství vytvořeného společností, byl tento návrh založen na čtyřech opatřeních:[2]
- Všechny společnosti nad 50 zaměstnanců měly každý rok vydávat akcie ve výši 20% ročního zisku
- Tato akcie a oprávněné zisky by patřily místním odborům, pokud by nepřekročily 20% akcií společnosti
- Nové akcie nebylo možné prodat a budou zahrnuty jako aktivum fondu zaměstnanců
- Akciové dividendy budou reinvestovány do akcií stejné společnosti nebo použity pro školení zaměstnanců
Tato část modelu nebyla nikdy plně implementována kvůli změnám švédské vlády a čelní opozici zaměstnavatelů.
Mimo Švédsko
Rehn-Meidnerův model byl použit v poněkud odlišných tvarech napříč západním světem a osvědčil se při dosahování svých cílů, jak se ukázalo v prosperující době poválečné Zlatý věk kapitalismu. Tento model byl umožněn a národy byly motivovány k jeho implementaci prostřednictvím EU Bretton Woods systém, což byl název pro poválečný mezinárodní finanční řád, který reguloval měny, Směnné kurzy a kapitálové toky, částečně využitím vzájemných kontroly kapitálu, aby umožnily národům financovat své sociální státy pomocí progresivní zdanění beze strachu z spekulativní útoky, hlavní let, daňový únik a deindustrializace.
