One for the Road (Pinter play) - One for the Road (Pinter play)

Jeden na silnici
Jeden pro Road.jpg
Vázaná kniha, Eyre Methuen Ltd, 1985
(Titulní foto: Ivan Kyncl)
NapsánoHarold Pinter
Datum premiéry13. března 1984
Místo mělo premiéruLyric Studio, Hammersmith, Londýn
Původní jazykAngličtina
PředmětMučení, znásilňování a vraždy politických vězňů; lidská práva
ŽánrDrama
NastaveníPokoj v domě na neurčeném místě.
Oficiální stránka

Jeden na silnici je zjevně politický jednoakt hrát si podle Harold Pinter, která měla premiéru v Lyric Studio, Hammersmith, v Londýně, dne 13. března 1984, a byla poprvé publikována Methuen v roce 1984. Pinter's Jeden na silnici nelze zaměňovat s Hra stejného jména Willy Russell.

Pozadí

Jeden na silnici, považoval Pinterovo „prohlášení o porušování lidských práv totalitní vlády ",[1] byl inspirován, podle Antonia Fraser,[2] čtením 19. května 1983, Jacobo Timerman je Vězeň bez jména, cela bez čísla, kniha o mučení Argentina je vojenská diktatura; později, v lednu 1984, to napsal po hádce se dvěma tureckými dívkami na rodinné oslavě narozenin o mučení.

Rok po publikaci Pinter navštívil krocan s Arthur Miller „vyšetřovat obvinění z mučení a pronásledování tureckých spisovatelů“;[3] jak dále vysvětluje ve svém rozhovoru s Nicholasem Hernem „Hra a její politika“, provedený v únoru 1985 a publikovaný v roce 1985 v revidované a obnovené pevné vazbě Eyre Methuen[4] a v roce 1986 v brožovaném výtisku Grove Evergreen[5] a ilustrované produkčními fotografiemi pořízenými na premiéře Ivana Kyncla, je mučení politických vězňů v zemích jako Turecko „systematické“.[6] Kvůli toleranci a dokonce podpoře takového porušování lidských práv ze strany vlád západních zemí, jako jsou USA, Pinter zdůrazňuje (prorocky se ukázalo, vzhledem k pozdějším odhalením o mimořádné ztvárnění ) v Jeden na silnici jak k takovýmto zneužití může dojít také v těchto demokraciích nebo na jejich pokyn.

V této hře skutečné fyzické násilí probíhá mimo jeviště; Pinter nepřímo dramatizuje takový teror a násilí, a to prostřednictvím verbálních i neverbálních narážek na inscenační činy opakovaného znásilnění Gily, fyzického zmrzačení Victora a konečné vraždy jejich syna Nickyho. Účinky násilí, které se odehrává mimo jeviště, jsou však na jevišti zobrazovány verbálně i neverbálně.

Ačkoli v rozhovoru Pinter říká, že on sám „vždy najde [s] agitprop urážlivé a nepříjemné [...] nyní, samozřejmě, dělám totéž “.[7] Poznamenává, že „když se hra hrála v New Yorku, jako druhá část trojitého zákona [Jiná místa, režie: Alan Schneider, u Manhattan Theatre Club (1984)],[1] pěkné procento lidí opustilo divadlo, když skončilo. Byli dotázáni, proč jedou, a vždy říkali: „Víme o tom všechno. Nemusíme nám to říkat. “ Nyní věřím, že lhali. Nevěděli o tom a nechtěli to vědět “.[7]

Nastavení

Hra se odehrává vPokoj„v domě v průběhu jednoho dne (“Ráno", "Odpoledne", a "Noc„), ale umístění místnosti není blíže určeno. Nábytek v místnosti,„ stůl “a„ stroj “používaný jako telefonní interkom, a mřížky na oknech, jak dokládají fotografie premiérové ​​produkce, naznačují, že místnost v domácím domě byla přeměněna na kancelář a dům funguje jako vězení[8] Použití některých běžných anglických hovorových výrazů (např. Titulární „One for the Road“ opakovaný Nicolasem ohledně dalšího pití) znamená, že akce mohl odehrávají se ve Velké Británii nebo v Americe nebo v jiné anglicky mluvící zemi mezi „civilizovanými“ lidmi.[9]

Synopse

Victor a jeho manželka Gila, kteří byli očividně mučeni, jako své “oblečení„jsou“roztržený„a oni jsou“pohmožděný",[10] a jejich sedmiletý syn Nicky jsou uvězněni v oddělených místnostech domu totalitním režimem představovaným důstojníkem jménem Nicolas. I když to mám lokálně pod kontrolou - „Můžu dělat cokoli, co se mi líbí“[11] —Není konečným arbitrem moci, protože pro ověření svých činů odkazuje na externí zdroje: „Znáte muže, který řídí tuto zemi?“;[12] „Bůh mluví skrze mě.“[13] Ale hra odhaluje, že Nicolas je nejistý a že nadměrně kompenzuje agresivními gesty a slovy, vyhrožuje jak Victorovi, tak Gilovi zvláštním gestem, mává a bodá svým „velkým prstem“ a „malíčkem […] oběma současně“ před jejich očima;[14] zatímco se pokouší konverzovat s Victorem, jako by byli oba „civilizovaní“ muži, bezdůvodně zdůrazňuje, že „tady si mě všichni váží“[15] a vymýšlí zkažené fantazie o sexu s menstruující Gilou,[16] dokonce zvráceně přemítá, že se do něj „zamilovala“.[17] Pinter zdůraznil Nicolasovu nejistotu v jeho vlastním výkonu role podle pokynů Robin Lefèvre v roce 2001 přidání fáze podnikání na začátku; tak jako Michael Billington popisuje ve svém přehledu vystoupení na Nové divadlo Ambassadors „V dlouhé tiché předehře vidíme Nicolase, jak se připravuje na následující rituál.“[18]

Když Nicolas konfrontuje Gilu, zmiňuje se o jejím sexuálním mučení, které se odehrálo a bude odehrávat mimo jeviště: „Už vás [moji vojáci] znásilňovali? […] Kolikrát? Kolikrát jste byli znásilněni? Pauza. Kolikrát? “[…]„ Kolikrát jste byli znásilněni? “[19]

Ačkoli Nicolas chatuje zdánlivě neškodným způsobem se sedmiletým synem Victora a Gily Nicky o tom, zda dítě, když vyroste, chce „být vojákem“,[20] šikanuje i malého chlapce: „Máte rádi vojáky. Dobře. Ale plivali jste na mé vojáky a kopali jste je. Útočili jste na ně.“[20] Poté, co Nicky řekl: „Neměl jsem rád ty vojáky,“ Nicolas hrozivě odpověděl: „Ani oni tě nemají rádi, drahoušku.“[21]

Specifické „přestupky“ Victora a Gily (pokud existují) zůstávají nepojmenované. Nicolas obviňuje Gilu, že zmínila svého otce, když odpověděla na otázku, kde potkala svého manžela, tím, že ho potkala v „místnosti“, v „otcově pokoji“; Nicolas tuto pouhou zmínku zveličuje, jako by „hanobila, znevažovala, vzpomínku na [svého mrtvého] otce“ - „úžasný muž [...] čestný muž“, o kterém tvrdí, že „miloval […], jako by byl to můj vlastní otec “.[22]

Při závěrečné výměně s Victorem Nicolasovo použití minulého času znamená, že vojáci zabili Nickyho a předznamenává podobně děsivý osud jeho rodičů v rukou: „Tvůj syn. Nebojil bych se o něj. byl trochu píchnutí "(kurzíva přidána),[23] vedoucí k Pinterovým posledním fázím, jako Victor "narovná se a zírá na„Nicolas, následovaný“Umlčet" a "Výpadek proudu."[24]

Postavy

  • Nicolasi Polovina 40. let
  • Gila 30
  • Vítěz 30
  • Nicky 7

Pozoruhodné produkce

Vydání hry Grove Press uvádí osm zahraničních zemí, kde byla hra představena v době, kdy vyšla v roce 1985, se seznamem dalších 10 zemí, ve kterých se plánuje budoucí produkce.[25] Oficiální web Pinteru obsahuje kalendář pozdějších produkcí a stránku věnovanou tomuto tématu Jeden na silnici poskytuje některé zahraniční produkce s hypertextovými odkazy.[26]

Premiéra: The Lyric Studio, Hammersmith - 1984 (13. března 1984)

(Část dvojitého účtu s Victoria Station:)

Obsazení:[27][28]

Produkční tým:

  • Harold Pinter, Ředitel
  • Tim Bickerton, designér
  • Dave Horn, osvětlení

Americká premiéra: Jiná místa, Manhattan Theatre Club, New York City, duben 1984

(Část trojitého účtu s Victoria Station a Druh Aljašky )

Obsazení:[1]

Produkční tým:

Produkce BBC-TV, přenášená 25. července 1985

Stejné obsazení jako londýnská premiéra, kromě toho, že Gilu hrála Rosie Kerslake a Nicky Paul Adams. Kenneth Ives režie.[28]

V trojitém účtu Jiná místa, Divadlo vévodkyně, Londýn, 7. března - 22. června 1985

(Režie také Kenneth Ives:)

Obsazení:[28]

  • Colin Blakely (Nicolas)
  • Roger Davidson (Victor)
  • Rosie Kerslake (Gila)
  • Daniel Kipling nebo Simon Vyvyan (Nicky)

Gate Theatre, Dublin / Lincoln Center Harold Pinter Festival - léto 2001

Obsazení:[18]

Produkční tým:

Ve dvojitém účtu s Čas na party, BAC, Londýn, 2003

Obsazení:[29]

  • Jason Barnett (Victor)
  • Kristin Hutchinson (Gila)
  • Colin McCormack (Nicolas)
  • Kadell Herida / Shakir Joseph (Nicky)

Produkční tým:

  • Bijan Sheibani, ředitel
  • Paul Burgess, scénografie
  • Guy Kornetski, světelný design
  • Emma Laxton, zvukový design
  • Daisy O'Flynn, vedoucí výroby
  • Abigail Gonda, producentka

Reference

Poznámka k citátům z vydání Grove z roku 1986: jelikož Pinter ve svém dialogu používá pro pauzy tři mezery, jsou zde v závorkách umístěny redakční elipsy tří mezer.

  1. ^ A b C Bohatý, Franku. „Three by Pinter“ (Web ). The New York Times. Citováno 21. března 2013.
  2. ^ Fraser, Antonia (2010). Musíš jít?. Londýn: Weidenfeld & Nicolson. ISBN  978-0-297-85971-0.
  3. ^ Pinter, Harold. „Kampaň proti mučení“ (Web ). HaroldPinter.org. Harold Pinter. Citováno 21. března 2013.
  4. ^ Pinter 1985, s. 5–23
  5. ^ Pinter 1986, s. 7–23
  6. ^ Pinter 1986, s. 13
  7. ^ A b Pinter 1986, s. 18
  8. ^ Pinter 1986, s. 30 a násl.
  9. ^ Pinter 1986, s. 31
  10. ^ Pinter 1986, s. 31, 61
  11. ^ Pinter 1986, s. 33
  12. ^ Pinter 1986, s. 47
  13. ^ Pinter 1986, s. 36, 40
  14. ^ Pinter 1986, s. 33, 71
  15. ^ Pinter 1986, s. 36
  16. ^ Pinter 1986, s. 46–47
  17. ^ Pinter 1986, s. 48–50
  18. ^ A b „One for the Road 2001 ACT Productions & Gate Theatre, Dublin Presents in Association with the Lincoln Center Festival and the Ambassador Theatre Group“. HaroldPinter.org. Harold Pinter. Citováno 2009-02-07. Tato stránka znovu tiskne texty některých recenzí, včetně Billingtonových v Strážce ze dne 4. července 2001 s názvem „Pinter the Actors's Muscular Authority“.
  19. ^ Pinter 1986, s. 70–71
  20. ^ A b Pinter 1986, s. 58
  21. ^ Pinter 1986, s. 59
  22. ^ Pinter 1986, s. 66
  23. ^ Pinter 1986, s. 79
  24. ^ Pinter 1986, s. 80
  25. ^ Pinter 1986, s. 26
  26. ^ Jeden na silnici na www.haroldpinter.org
  27. ^ „One for the Road - Premiere“ (Web ). HaroldPinter.org. Harold Pinter. Citováno 2009-02-07.
  28. ^ A b C Pinter 1986, s. 27
  29. ^ „Party Time & One for the Road, BAC, London, 2003“ (Web ). HaroldPinter.org. Citováno 2009-02-07.

Citované práce

Hlavní článek: Bibliografie pro Harolda Pintera
Pinter, Harold. Jeden na silnici[: Hra]. Londýn: Methuen, 1984. ISBN  0-413-56060-0 (10). ISBN  978-0-413-56060-5 (13). (Tvrdý obal.)
–––. Jeden na cestu: S produkčními fotografiemi Ivana Kyncla a rozhovorem o hře a její politice. Rev. a reset ed. London: Methuen, 1985. ISBN  0-413-58370-8 (10). ISBN  978-0-413-58370-3 (13). ISBN  0-413-58950-1 (10). ISBN  978-0-413-58950-7 (13). [„S ilustracemi a úvodem poprvé publikovaným… v roce 1985“ (str. 4). Zahrnuje „Hra a její politika: konverzace mezi Haroldem Pinterem a Nicholasem Hernem“ (str. 5–23).]
–––. Jeden na cestu: S produkčními fotografiemi Ivana Kyncla a rozhovorem o hře a její politice. New York: Grove Press, 1986. ISBN  0-394-62363-0 (10). ISBN  978-0-394-62363-4 (13). ISBN  0-394-54575-3 (10). ISBN  978-0-394-54575-2 (13). (Evergreen paperback ed.) [„Hra a její politika: konverzace mezi Haroldem Pinterem a Nicholasem Hernem“, s. 7–23, je datována únorem 1985; Zahrnuje „Postskript“ Harolda Pintera, str. 24, z května 1995.]

externí odkazy

Hlavní článek: Harold Pinter § Externí odkazy