Nyanyi Sunyi - Nyanyi Sunyi
![]() Obálka, třetí tisk | |
Autor | Amir Hamzah |
---|---|
Země | Nizozemská východní Indie |
Jazyk | Malajština |
Žánr | Sbírka poezie |
Vydavatel | Poedjangga Baroe |
Datum publikace | Listopadu 1937 |
Typ média | Tisk (měkká vazba ) |
Stránky | 31 (třetí edice) |
Njanji Soenji (Republikánský pravopis: Njanji Sunji; Perfektní pravopis: Nyanyi Sunyi; Indonéština pro „Songs of Samitude“ nebo „Songs of Silence“) je rok 1937 básnická sbírka podle Amir Hamzah. Napsáno nějakou dobu poté, co byl básník nucen oženit se s dcerou Sultan Langkat místo své vyvolené lásky Jáva, tato kolekce se skládá z 24 titulů básně a kousky lyrická próza, z nichž žádný není datován. Nejprve publikováno v časopise Poedjangga Baroe, sbírka byla několikrát znovu vydána jako samostatná kniha.
Analýza Nyanyi Sunyi se zaměřil na téma Boha a jeho vztahu k lidstvu, jakož i na aspekty lidské existence: osud, nespokojenost a útěk. Literární kritici H.B. Jassine a Zuber Usman považujte sbírku za pokus o řešení Amirových světských problémů. Sbírka byla označena jako obtížně čitelná vzhledem k tomu, že v islámské kultuře a malajské historii používá zřídka používané malajské a jávské výrazy a základy. Navzdory tomu Nyanyi Sunyi byl popsán jako svobodnější ve své formě než tradiční malajská poezie, s jakým básníkem Chairil Anwar nazývané „kompaktně násilné, ostré a přesto krátké“[1] věty, které přinesly do indonéského jazyka nový styl.
Pozadí
Amir Hamzah (1911–1946) byl holandsky vzdělaný Malajština spisovatel ušlechtilého původu a oddaný muslim. Byl dobře orientovaný v tradičním jazyce Malajská literatura, s oblíbenými, včetně historických textů, jako je Hikayat Hang Tuah, Syair Siti Zubaidah, a Hikajat Panca Tanderan. Amir rovněž četl díla z arabština, Peršan, a Hinduistická literatura.[2] Díky tomu měl rozsáhlou slovní zásobu.[3]
Básník Laurens Koster Bohang považuje básně obsažené v Nyanyi Sunyi jak bylo napsáno v letech 1933 až 1937,[4] zatímco nizozemský vědec indonéské literatury A. Teeuw datuje básně do roku 1936 a 1937.[5] Čas byl pro Hamzaha velkým emocionálním nepokojem, od kterého se vyžadovalo, aby se oženil s dcerou Sultan Langkat, který financoval svá studia v Jáva. V té době se Amir údajně zamiloval do a Jávský při studiu a byla nucena ji opustit.[6]
Obsah
Njanji Sunji Skládá se ze čtyřiadvaceti kusů s názvem a bez názvu čtyřverší.[7] Indonéský literární dokumentarista H.B. Jassine klasifikuje osm děl jako lyrická próza, se zbývajícími třinácti jako básně.[8] Žádná z prací v Nyanyi Sunyi (a ve skutečnosti žádné z Amirových dalších děl) jsou datovány.[9] Na konci knihy je dvojverší s textem „Sunting sanggul melayah rendah / sekaki sajak seni sedih",[10] který americký básník a překladatel Burton Raffel překládá se jako „Květina plovoucí ve volném uzlu vlasů / Zrodila mé smutné básně“.[11]
Básně ve sbírce jsou:[7]
Básně bez názvu
- Bez názvu čtyřverší („Sunyi Itu Duka“; „Ticho je smutek“)
S názvem básně
- "Padamu Jua " ("Pro tebe taky")
- „Barangkali“ („Možná“)
- „Hanya Satu“ („pouze jeden“)
- „Permainanmu“ („Vaše hry“)
- „Tetapi Aku“ („Ale já“)
- „Karena Kasihmu“ („Kvůli tvé lásce“)
- „Sebab Dikau“ („Kvůli tobě“)
- „Doa“ („modlitba“)
- „Hanyut Aku“ („I Float“)
- „Taman Dunia“ („světový park“)
- „Terbuka Bunga“ („Otevřené květiny“)
- „Mengawan“ („Vylézt na nebe“)
- "Panji Dihadapanku" ("Bannery v mých očích")
- „Memuji Dikau“ („Chválím tě“)
- „Kurnia“ („dárek“)
- „Doa Poyangku“ („Modlitba mých předků“)
- „Turun Kembali“ („Sestoupit znovu“)
- "Batu Belah" ("Split Stone")
- „Didalam Kelam“ („Ve tmě“)
- „Ibuku Dehulu“ („Moje matka, dříve“)
- „Insyaf“ („vědom“)
- „Subuh“ („Ranní modlitby“)
- „Hari Menuai“ („Den sklizně“)
- „Astana Rela“ („Palác rezignace“)
Formulář
Básně v Nyanyi Sunyi, na rozdíl od většiny Amirových dřívějších prací, obecně nenásledoval tradiční pantun a syair formát čtyř řádků se čtyřmi slovy.[12] Teeuw konstatuje, že někteří, například „Batu Belah“, následovali tradiční evropské formy, jako např balada.[13] Jiní měli volnější formu a přikláněli se k prozaické poezii.[14]
Amir dikce záleží do značné míry na starých Malajština termíny, které viděly málo moderní použití. Obzvláště si také půjčuje z jiných indonéských jazyků Jávský a Sundanes.[15] Volba slov byla ovlivněna potřebou rytmus a Metr, stejně jako symbolismus související s konkrétními pojmy.[16] Nakonec je však Amir ve svém používání jazyka svobodnější než tradiční básníci.[17] Indonéský kritik Bakri Siregar píše, že výsledkem je „krásná slovní hříčka“.[A][14]
Překladatel John M. Echols píše, že básně jsou „obtížně čitelné i pro Indonésany“,[3] zatímco básník Chairil Anwar popsal díla jako „temnou poezii“, které nemohly pochopit osoby bez pochopení islámu a malajské historie.[1] Indonéský literární vědec Muhammad Balfas konstatuje, že práce má také mnoho narážky k náboženským textům, islámským i křesťanským.[17]
Anwar se domníval, že Amir, skrz Nyanyi Sunyi, přinesl do indonéského jazyka nový styl se svými „kompaktně násilnými, ostrými a přesto krátkými“ větami.[1] V článku z roku 1945 napsal (překlad Raffela): „Než mohl Amir (Hamzah) nazvat starou poezii ničivou silou, ale jaké jasné světlo zářil na nový jazyk“.[1]
Motivy
Náboženství a Bůh jsou v kolekci všudypřítomné, o čemž svědčí první báseň Padamu Jua.[17] Amir často používá slovo „Tuhan“ („Bůh“). Nicméně, na rozdíl od jeho dřívějších básní, které ji používaly podobným způsobem jako „Dewa“ („Božstvo“), v Nyanyi Sunyi slovo je používáno ve smyslu v Abrahamská náboženství, jako je Amirův vlastní islám;[6] Amir ukazuje vlivy od Súfismus.[18] V některých případech, píše Teeuw, Amir zachází s Bohem téměř jako s milencem, přičemž k němu používá známé výrazy jako „engkau“ („vy“).[19] Amir však uznává, že nemůže být jedno s Bohem.[19] Jassin píše, že se zdá, že Amir si je vědom své vlastní maličkosti před Bohem a jedná jako loutka pro Boží vůli;[20] Teeuw poznamenává, že Amir si uvědomuje, že by neexistoval, kdyby to Bůh neudělal.[19]
To neznamená, že Amir přijímá své nižší postavení ve vztahu k Bohu; v několika případech, píše Jassin, Amir projevuje pocit nespokojenosti s nedostatkem vlastní moci a protestuje proti Boží absolutnosti.[21] Teeuw rovněž konstatuje pocit nespokojenosti v celých básních a píše, že se zdá, že Amir zachází s Bohem jako s entitou, která „jen s lidmi pohrává a umožňuje jim být odsunuta stranou a vymazána“.[b][13] Jinde Teeuw píše, že Amir zpochybňuje osud a potřebu oddělit se od své lásky.[22]
Kromě témat boha a náboženství Amir také ukazuje povědomí o své vlastní lidskosti a uznává své vlastní instinkty a pohony.[23] Jassin píše, že „Amirova píseň je písní lidské duše“,[C] projevovat smutek a radost, které neuznávají třídu ani vyznání.[23] Teeuw zaznamenává pocit nedůvěry, pocit, že - jakmile jednou ztratil svou lásku - není důvod, aby Amir neztratil svého dalšího milence.[13] Indonéský kritik Zuber Usman Mezitím se zabývá tématem lásky ztracené ve vztahu k náboženství a píše, že ztráta jeho jávského milence vedla Amira blíže k Bohu.[24]
Jassin píše, že Amir používá „sunyi“ („ticho“) jako způsob řešení svých světských problémů: ohledně času, své vlastní identity, Boha a lásky. Podle Jassina se fyzická láska na konci kompilace posunula k duchovní, přičemž odpovědi poskytly nadpřirozeno.[6] Nakonec však Jassin dospěl k závěru, že Amirova duše nedosáhla dospělosti; považuje poslední báseň sbírky „Astana Rela“ za dočasný únik.[25] Jassin zjišťuje, že téma náboženství je rovněž chápáno jako únik z Amirových světských zármutků,[26] názor, který zopakoval Usman.[24]
Vydání
Nyanyi Sunyi byla poprvé publikována v listopadu 1937 Poedjangga Baroe, literární časopis, který Amir pomohl založit.[8] Později vyšla jako samostatná kniha a do roku 1949 se dočkala třetího tisku.[27]
V roce 1941 Amir vydal další sbírku básní s názvem Buah Rindu („Ovoce touhy“), která se skládala převážně z jeho dřívějších prací. Jassin konstatuje, že funguje Nyanyi Sunyi vypadají rozvinutější a zralější než v pozdější kolekci[25] Teeuw konstatuje, že pozdější sbírka byla spíše o romantické lásce než o náboženské lásce Nyanyi Sunyi.[28]
Reference
Vysvětlivky
Poznámky pod čarou
- ^ A b C d Raffel 1970, str. 175.
- ^ Vláda města Jakarta, Amir Hamzah.
- ^ A b Echols 1956, str. 14.
- ^ Jassin 1962, str. 8.
- ^ Teeuw 1980, str. 126.
- ^ A b C Jassin 1962, str. 13.
- ^ A b Hamzah 1949, str. 5–30.
- ^ A b Jassin 1962, str. 212.
- ^ Jassin 1962, str. 9.
- ^ Hamzah 1949, str. 31.
- ^ Raffel 1968, str. 15.
- ^ Jassin 1962, str. 12.
- ^ A b C Teeuw 1955, str. 117.
- ^ A b Siregar 1964, str. 116.
- ^ Rosidi 1976, str. 45.
- ^ Rosidi 1976, str. 46.
- ^ A b C Balfas 1976, str. 64.
- ^ Jassin 1962, str. 30.
- ^ A b C Teeuw 1955, str. 116.
- ^ Jassin 1962, str. 26.
- ^ Jassin 1962, str. 29.
- ^ Teeuw 1980, s. 140.
- ^ A b Jassin 1962, str. 32.
- ^ A b Usman 1959, str. 231–50.
- ^ A b Jassin 1962, str. 14.
- ^ Jassin 1962, str. 31.
- ^ Hamzah 1949, str. 1.
- ^ Teeuw 1955, str. 115.
Citované práce
- „Amir Hamzah“. Encyklopedie Jakarta (v indonéštině). Vláda města Jakarta. Archivovány od originál dne 26. prosince 2011. Citováno 26. prosince 2011.
- Balfas, Muhammad (1976). „Stručná moderní indonéská literatura“. V L. F., Brakel (ed.). Handbuch der Orientalistik [Příručka orientalistiky]. 1. Leiden, Nizozemsko: E. J. Brill. ISBN 978-90-04-04331-2. Citováno 13. srpna 2011.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Echols, John (1956). Indonéské psaní v překladu. Ithaca: Cornell University Press. OCLC 4844111.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Hamzah, Amir (1949). Njanji Sunji [Píseň ticha] (v indonéštině). Jakarta: Pustaka Rakjat. OCLC 65112881.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Jassin, H.B. (1962). Amir Hamzah: Radja Penjair Pudjangga Baru [Amir Hamzah: Král básníků Pudjangga Baru] (v indonéštině). Jakarta: Gunung Agung. OCLC 7138547.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Raffel, Burton (1968) [1967]. Vývoj moderní indonéské poezie (2. vyd.). Albany, NY: State University of New York Press. ISBN 978-0-87395-024-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Raffel, Burton (1970). Kompletní próza a poezie Chairila Anwara. Albany: State University of New York Press. ISBN 978-0-87395-061-9.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Rosidi, Ajip (1976). Ikhtisar Sejarah Sastra Indonésie [Přehled dějin indonéské literatury] (v indonéštině). Bandung: Binacipta. OCLC 609510126.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Siregar, Bakri (1964). Sedjarah Sastera Indonésie [Dějiny indonéské literatury]. 1. Jakarta: Akademi Sastera dan Bahasa "Multatuli". OCLC 63841626.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Teeuw, A. (1955). Pokok dan Tokoh [Principy a čísla] (v indonéštině). 1. Jakarta: Pembangunan. OCLC 428077105.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Teeuw, A. (1980). Sastra Baru Indonésie [Nová indonéská literatura] (v indonéštině). 1. Ende: Nusa Indah. OCLC 222168801.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Usman, Zubere (1959). Kesusasteraan Baru Indonesia dari Abdullah Bin Albdalkadir Munshi sampai kepada Chairil Anwar [Moderní indonéská literatura od Abdullaha Bin Albalkadira Munshiho po Chairila Anwara] (v indonéštině). Jakarta: Gunung Mas. OCLC 19655561.CS1 maint: ref = harv (odkaz)