Nazime Sultan - Nazime Sultan - Wikipedia

Nazime Sultan
Nazime Sultan.png
narozený(1867-02-14)14. února 1867
Palác Dolmabahçe, Konstantinopol, Osmanská říše
(Nyní Istanbul, krocan )
ZemřelC. 1947 (ve věku 79–80)
Jounieh, Libanon
Pohřbení
Mešita sultána Selima, Damašek, Sýrie
Manželka
Ali Halid Pasha
​
​
(m. 1889)​
DynastieOsmanský
OtecAbdulaziz
MatkaHayranidil Kadın
NáboženstvíSunnitský islám

Nazime Sultan (Osmanská turečtina: ناظمه سلطان; 14 února 1867 - C. 1947) byla osmanská princezna, dcera osmanského sultána Abdulaziz a Hayranidil Kadın.

Časný život

Nazime Sultan se narodil 14. února 1867[1] v Palác Dolmabahçe.[2] Její otec byl sultán Abdulaziz a její matka byla Hayranidil Kadın. Byla třetí dcerou svého otce a prvním dítětem své matky. Byla starší úplnou sestrou budoucího chalífy Abdulmejid II.[3][4] Byla vnučkou Mahmud II a Pertevniyal Sultan.[5]

Její otec Abdulaziz byl sesazen jeho ministry 30. května 1876, jeho synovcem Murad V stal se sultánem.[6] Byl převezen do Palác Feriye další den.[7] Její matka a další ženy z Abdulazizova doprovodu nechtěly opustit palác Dolmabahçe. Takže byli popadnuti za ruce a byli posláni do paláce Feriye. Při tom byli prohledáváni od hlavy po paty a bylo jim vzato vše hodnotné.[8] 4. června 1876[9] Abdulaziz zemřel za záhadných okolností.[10]

Nazime Sultan, desetiletá dívka, nadále žila v paláci Feriye se svou matkou a osmiletým bratrem.[11] Připsáním události v rozhovoru s Adil Sulh Bey o několik let později Nazime řekl:[12]

Jakákoli tvrzení, že můj otec spáchal sebevraždu, jsou klamná. Viděl jsem na vlastní oči, že zavraždili mého otce.[13]

Manželství

V roce 1889 uspořádal sultán Abdul Hamid II. Své trousseaux a manželství se svými dvěma sestrami, princeznami Saliha Sultan a Esma Sultan, stejně jako jeho vlastní dcera Zekiye Sultan.[14] Dne 20. dubna 1889 se vdala za Aliho Halida Pashu, syna Ibrahima Dervişe Pashy Palác Yıldız.[4][3][5]

Pár dostal jako své sídlo palác nacházející se v Kuruçeşme, známý jako Nazime Sultan Palace.[15] Zde měla umělce náboženské hudby.[16] Neměla žádné děti.

Müdafaa-i Milliye Hanımlar Cemiyeti (Ženská kapitola Společnosti národní obrany), byla založena organizace v září 1912 a odešla do Istanbulu, aby se postarala o lidi zraněné v Balkánské války. Po svém založení v únoru 1913 uspořádala Kapitola žen ve Společnosti národní obrany dvě setkání v přednáškovém sále Darülfünun pod záštitou Nazime a Nimet Mukhtar, dcery Khedive Isma'il Pasha, které vedla Selma Hanim, sestra Ahmeda Rızy Bey, významného člena CUP a šéfa parlamentu.[17]

V roce 1912 bylo v rámci „Osmanské asociace Hilal-i Ahmera“ organizováno „Centrum pro ženy Hilal-i Ahmera“, nadace založená v roce 1877 za účelem poskytování lékařské péče v Istanbulu a okolních komunitách.[18] V květnu 1915, během Kampaň Gallipoli, jako člen této organizace, Nazime daroval 50 tureckých lir nemocnici na nákup lůžek a dalšího zboží pro vojáky.[19]

Vyhnanství

Poté, co byla císařská rodina v roce 1924 poslána do exilu, usadila se Nazime a její manžel Jounieh, Libanon.[5] Zde oba žili ve velkém sídle obklopeném zahradou.[20]

Když Dürrüşehvar Sultan ženatý princAzam Jah, nejstarší syn a dědic posledníhoNizam zStát Hyderabad, Osman Ali Khan, Asif Jah VII v roce 1932 jí Nazime Sultan dal diamantový diadém. Na Neslişah Sultan, když se provdala za prince, nabídla krásný náramek s třemi diamanty Mohamed Abdel Moneim, syn egyptského posledníhochedive  Abbas Hilmi II v roce 1940.[20]

Podle Neslişah Sultan byla drobná, poněkud ošklivá, s velkými rty jako otcova, ale docela působivá.[20]

Smrt

Nazime zemřel v roce 1947 v Jounieh, Libanon. Byla poslední přežívající dítě Abdulaziz. Byla pohřbena v mešitě sultána Selima, Damašek, Sýrie. Její manžel přežil o jeden rok a zemřel v roce 1948 v roce Mekka, Saudská arábie.[5]

Viz také

Původ

Reference

  1. ^ Uçan, Lâle (2019). Dolmabahçe Sarayı’nda Çocuk Olmak: Sultan Abdülaziz’in Şehzâdelerinin ve Sistufendilerinin Çocukluk Yaşantılarından Kesitler. FSM İlmî Araştırmalar İnsan ve Toplum Bilimleri Dergisi. p. 232.
  2. ^ Brookes 2010, str. 286.
  3. ^ A b Uluçay 2011, str. 225.
  4. ^ A b Sakaoğlu 2008, str. 645.
  5. ^ A b C d Adra, Jamil (2005). Genealogie císařské osmanské rodiny 2005. str.16.
  6. ^ Zürcher, Erik J. (15. října 2004). Turkey: A Modern History, Revised Edition. IB Tauris. p. 73. ISBN  978-1-850-43399-6.
  7. ^ Shaw, Stanford J .; Shaw, Ezel Kural (1976). Dějiny Osmanské říše a moderního Turecka: Svazek 2, Reforma, Revoluce a Republika: Vzestup moderního Turecka 1808-1975, Svazek 11. Cambridge University Press. str.164. ISBN  978-0-521-29166-8.
  8. ^ Brookes 2010, str. 40.
  9. ^ Davison, Roderic H. (8. prosince 2015). Reforma v Osmanské říši, 1856-1876. Princeton University Press. p. 341. ISBN  978-1-400-87876-5.
  10. ^ Brookes 2010, str. 43.
  11. ^ Şerofoğlu, Ömer Faruk (2004). Abdülmecid Efendi, osmanský princ a malíř. YKY. p. 24. ISBN  978-9-750-80883-8.
  12. ^ Ömer Faruk Yılmaz (27. září 2011), „Abdülaziz Han'ın kızı: Babamın katledilişini gördüm“, www.timeturk.com, vyvoláno 22. října 2020
  13. ^ Harun Yahya, Adnan (2017). Mastermind: Pravda britského hlubokého státu odhalena. Araştırma Publishing. p. 263.
  14. ^ Brookes 2010, str. 159.
  15. ^ Barillari, Diana (1. ledna 1996). Istanbul 1900: Art-nouveau Architecture and Interiors. Random House Incorporated. p. 88. ISBN  978-0-847-81989-8.
  16. ^ Fanny Davis (1986). Osmanská dáma: Sociální dějiny od roku 1718 do roku 1918. Greenwood Publishing Group. p. 158. ISBN  978-0-313-24811-5.
  17. ^ Atamaz-Hazar, Serpil (2010). Ruky, které otřásají kolébkou, povstanou: ženy, pohlaví a revoluce v osmanském Turecku, 1908-1918. University of Arizona. str. 94–95.
  18. ^ Hacker, Barton; Vining, Margaret (17. srpna 2012). Společník vojenské historie žen. BRILL. p. 199. ISBN  978-9-004-21217-6.
  19. ^ Os, Nicolina, dodávka Anna Norberta Maria (31. října 2013). Feminismus, filantropie a vlastenectví: Ženský společenský život v Osmanské říši. Leiden University Institute for Area Studies (LIAS), Fakulta humanitních studií, Leiden University. str. 449–50.
  20. ^ A b C Bardakçı, Murat (2017). Neslishah: Poslední osmanská princezna. Oxford University Press. p. 176. ISBN  978-9-774-16837-6.

Zdroje

  • Brookes, Douglas Scott (2010). Konkubína, princezna a učitel: Hlasy z osmanského harému. University of Texas Press. ISBN  978-0-292-78335-5.
  • Sakaoğlu, Necdet (2008). Bu mülkün kadın sultanları: Vâlide sultanlar, hâtunlar, hasekiler, kadınefendiler, sallelfendiler. Oğlak Yayıncılık. ISBN  978-9-753-29623-6.
  • Uluçay, Mustafa Çağatay (2011). Padişahların kadınları ve kızları. Ankara: Ötüken. ISBN  978-9-754-37840-5.