Marlovianova teorie Shakespearova autorství - Marlovian theory of Shakespeare authorship

Předpokládaný portrét Christophera Marlowa (Corpus Christi College, Cambridge).

The Marlovianova teorie Shakespearova autorství si myslí, že alžbětinský básník a dramatik Christopher Marlowe byl hlavním autorem básní a divadelních her přisuzovaných William Shakespeare. Teorie dále říká, že Marlowe nezemřel Deptford dne 30. května 1593, jak uvádí historické záznamy, ale jeho smrt byla předstíraná.

Marlované (jak se obvykle nazývají ti, kteří se přihlásili k této teorii) opírají svůj argument o domnělé anomálie obklopující Marlowovu hlášenou smrt[1] a na významný vliv, který podle většiny učenců měl Marloweho dílo na Shakespearova díla.[2] Poukazují také na náhodu, že navzdory tomu, že se narodili jen s odstupem dvou měsíců, je poprvé známo, že jméno William Shakespeare bylo spojeno s jakýmkoli literárním dílem, které vyšlo s vydáním Venuše a Adonis jen týden nebo dva po smrti Marlowe.

Argumentem proti tomu je, že Marloweho smrt byla přijata šestnácti porotci při vyšetřování pořádaném Královnin osobní koroner,[3] že si všichni zjevně mysleli, že byl v té době mrtvý, a že existuje přímý nedostatek přímých důkazů podporujících jeho přežití po roce 1593.[4] I když mezi jejich díly existují podobnosti,[5] Marlowův styl,[6] slovní zásoba,[7] snímky,[8] a jeho zjevné slabosti - zejména při psaní komedie[9]- říká se, že jsou příliš odlišné od Shakespearových, aby byly slučitelné s tvrzeními Marlovianů. Sbližování listinných důkazů typu používaného akademiky k autorské atribuci - titulní stránky, svědectví jiných současných básníků a historiků a oficiální záznamy - dostatečně zakládá Shakespeara ze Stratfordova autorství pro drtivou většinu shakespearovských vědců a literárních historiků,[10] kteří považují marlovskou teorii za stejně jako všechny ostatní alternativní teorie Shakespearova autorství, a okrajová teorie.[11]

Navrhovatelé

V srpnu 1819 anonymní spisovatel pro Měsíční revue nebo Literární časopis navrhl, že „Christopher Marlowe“ může být pseudonymem, který na nějakou dobu převzal Shakespeare,[12] a tato myšlenka byla dále rozvíjena ve stejném časopise v září 1820,[13] všímat si toho, jak Shakespeare „mizí ze všech biografických výzkumů právě v okamžiku, kdy na scénu poprvé přichází Marlowe; a který se znovu objevuje ve svém vlastním jménu“ krátce po prvních zprávách o Marloweově smrti. Jinými slovy, tvrdili, že pouze jeden člověk byl hlavním autorem jak kánonů Marlowe, tak Shakespeare.

Marloweovu kandidaturu původně navrhl Thomas William White, MA, v knize z roku 1892 Náš anglický Homer; Nebo Shakespeare historicky považován, jako člen skupiny autorů.[14][15][16] První osoba, která navrhla, aby díla Shakespeara byla primárně Marlowe, byla Wilbur G. Zeigler, který k tomu předložil předmluvu ke svému románu z roku 1895, Byl to Marlowe: příběh tajemství tří století,[17] což vytváří imaginární vyprávění o tom, jak k podvodu mohlo dojít. Na výročí Shakespearovy smrti, v roce 1916, držitel ceny Pulitzerovy ceny Louisville's Courier-Journal, Henry Watterson, podpořil marlovianskou teorii také pomocí fiktivního popisu toho, jak se to mohlo stát.[18] První esej výhradně na toto téma napsal Archie Webster v roce 1923.[19] Všechny tři byly publikovány dříve Leslie Hotson objev vyšetřování Marloweho smrti v roce 1925,[3] od té doby však existuje několik dalších knih podporujících tuto myšlenku, přičemž možná dvě nejvlivnější jsou ty od Calvin Hoffman (1955)[20] a A.D. Wraight (1994).[21] Hoffmanův hlavní argument se soustředil na podobnosti mezi styly obou autorů, zejména při použití podobných formulací nebo myšlenek - nazývaných „paralelismus“. Wraight, která následovala Webstera, se ponořila více do toho, co považovala za pravý význam Shakespearových sonetů.

K jejich příspěvkům je třeba přidat také příspěvek z Michael Rubbo, australský dokumentarista, který v roce 2001 natočil televizní film Hodně povyku k něčemu ve kterém byla podrobně prozkoumána marlovská teorie a vytvoření Mezinárodní společnosti Marlowe-Shakespeare v roce 2009, která tuto teorii nadále upozorňuje na veřejnost.

Marlowova smrt

Pokud je to běžnými vědci obecně přijímáno, Christopher Marlowe zemřel 30. května 1593 na následky poranění nožem nad pravým okem, které mu způsobil Ingram Frizer, známý, s nímž stoloval. Spolu s dalšími dvěma muži Robert Poley a Nicholas Skeres, strávili ten den společně v Deptfordově domě Eleanor Bull, vážená vdova, která zjevně za takové soukromé schůzky nabídla za úplatu pokoj a občerstvení.

Jak byly v průběhu let k dispozici nové informace, marlovský argument o Marloweově smrti se sám změnil z (1) myšlení, že protože podle jejich názoru později napsal pod jménem Shakespeare, jeho smrt musela být předstíraná;[22] (2) zpochybnění podrobností vyšetřování ve snaze ukázat, že to muselo být nepravdivé;[23] až (3) tvrdí, že okolnosti, které jej obklopují, naznačují, že předstírání je nejpravděpodobnějším scénářem, ať už pokračoval v psaní Shakespeara nebo ne.[24]

Vyšetřování

Dne 1. Června, dva dny po údajném zabití, vyšetřování byl držen ve stejném domě koronerem domácnosti královny, William Danby a 16členná porota shledala, že to bylo v sebeobraně. Tělo tohoto "slavného příznivce tragédií", as Robert Greene Zavolal mu, je zaznamenán jako pohřben ve stejný den na hřbitově v St. Nicholas v Deptfordu, ale přesné místo jeho hrobu není známo. Královna schválila Frizerova milost jen o čtyři týdny později.

Většina vědců by nyní souhlasila s tím, že oficiální verdikt vyšetřování byl do jisté míry nepravdivý, a dospěl k závěru, že Marloweho bodnutí nebylo provedeno v sebeobraně, jak tvrdili svědci, ale byla to úmyslná vražda. Z těch knih nebo článků, o nichž se psalo - nebo včetně vysvětlení - o Marloweově smrti za posledních zhruba dvacet let, se většina autorů domnívá, že svědkové pravděpodobně lhali.[25] Obvykle naznačují, že šlo o politickou vraždu, s odvoláním na skutečnost, že oba svědci, Robert Poley a Nicholas Skeres, byli nebo byli agenty v platu členů vlády. Někteří komentátoři považují podrobnosti samotného zabíjení za nepřesvědčivé.[26]

Neexistuje však téměř žádná shoda ohledně toho, proč přesně k takové vraždě došlo nebo kdo za ní stál. Marlované říkají, že tento zmatek pramení z toho, že učenci kladou špatnou otázku. Místo toho, abych zjistil, proč byl zabit, měli by se ptát, proč by se tito lidé setkali na konkrétním místě toho konkrétního dne. Marlovianova teorie tvrdí, že nejlogičtějším důvodem pro uskutečnění tohoto setkání by bylo předstírání jeho smrti.

Prostředky, motiv a příležitost

William Cecil, lord Burghley.

Obecně se uznává, že Marlowe byl zaměstnán v určité funkci tajného agenta, ať už pozdě Sir Francis Walsingham nebo Cecils (Lord Burghley a jeho syn Sir Robert Cecil ), nebo oboje. Mohl tedy, alespoň teoreticky, zavolat mocné přátele,[27] se všemi prostředky, které mají k dispozici k organizaci a předstíraná smrt.

V té době měl také hluboké potíže.[28] Obvinění z toho, že přesvědčil ostatní k ateismu, přicházeli na záchodovou radu silně a rychle, a ať už to byla pravda nebo ne, byl určitě podezřelý z toho, že napsal ateistickou knihu, která byla používána k podvratným účelům.[29] U takových zločinů by bylo téměř zaručeno soudní řízení a poprava. Během posledních dvou měsíců nejméně tři lidé Henry Barrow, John Greenwood a John Penry, odešel na lešení kvůli trestným činům, které nebyly horší než toto. Marlovians proto tvrdí, že Marlowe by měl silný motiv buď pro spoluúčast, nebo pro souhlas s některými únikovými prostředky.

Většina autorů životopisů připouští, že obvinění týkající se Marlowe obsažená v různých dokumentech zaslaných v té době radě záchodů byla velmi vážná.[30] Je proto překvapivé, že navzdory počátečním výzvám k jeho zatčení dne 18. května byl zjevně ještě 30. května na schůzi Deptford. Ať už je důvod jakýkoli, jistě by to dalo příležitost zorganizovat a provést falešnou smrt, pokud by Marlované měli pravdu, když tvrdili, že k tomu došlo.

Svědci

Marlované naznačují, že je významné, že se zdá, že každá osoba zapojená do incidentu byla nějakým způsobem spojena se svým přítelem a patronem Thomas Walsingham (Frizer and Skeres) nebo se svými zaměstnavateli Cecils (Poley, Bull a Danby). Poukazují na zdlouhavé období (10 hodin), ve kterém tito čtyři muži ten den zůstali spolu v domě Eleanor Bull, a naznačují, že se to zdá zbytečné, kdyby záměrem bylo jednoduše zbavit se Marlowe. Nejpravděpodobnějším důvodem setkání bylo, že by ho nějakým způsobem zachránila před nebezpečím, které mu čelilo. Tvrdí, že předstírání jeho smrti zapadá do více známých skutečností, než jakýkoli jiný scénář.[31]

Koroner

Podpora možného zapojení lidí na vysokých místech (ať už to bylo zavraždění Marloweho nebo předstírání jeho smrti) nedávno vyšla najevo objevem, že vyšetřování bylo pravděpodobně nezákonné.[32] Na vyšetřování měl dohlížet a být zapsán místní okresní koroner, přičemž koroner královny byl přiveden jím, pouze pokud náhodou věděl, že to bylo do 12 (Tudor) mil od místa, kde měla královna bydliště (tj. Že to bylo „na hranici“), a pokud ano, aby ji řídili oba společně. Marlovians tvrdí, že proto je pro Danby jediný způsob, jak to dokončit sám - vzhledem k tomu, že to bylo jen prostě na pokraji soud ve skutečnosti asi 16 dnešních zákonů vzdálených několik kilometrů po silnici - bylo by to proto, že věděl o zabíjení dříve, než k němu skutečně došlo, a „náhodou“ tam byl, aby se ujal vedení. Říká se, že pokud došlo k podvodu, musel do toho být zapojen Danby, a tedy téměř jistě s tichým souhlasem královny. To samozřejmě poskytuje tolik podpory teorii Davida Riggsa, že královna nařídila Marlowovu smrt[33] jak to dělá s falešnou teorií smrti.

Tělo

Tělo bylo pohřbeno v neoznačeném hrobě na hřbitově sv. Mikuláše v Deptfordu. Zde zobrazená deska je moderní.

Marlovians tvrdí, že kdyby Frizer, Poley a Skeres mohli lhát o tom, co se stalo, mohli by stejně snadno lhát o identitě samotné mrtvoly. Jinými slovy, i když tvrdili, že je to Marloweho - a pokud víme, že ho jako jediného mohli identifikovat - ve skutečnosti byla porota vyzvána k prozkoumání těla někoho jiného.

Pokud má být smrt předstíraná, je třeba najít náhradní orgán, a byl to David A. More, který jako první identifikoval pro Marlovany mnohem pravděpodobnější „oběť“, než bylo navrženo dříve.[34] Večer před desátou schůzkou v Deptfordu, v neobvyklou dobu na oběšení, John Penry, asi o rok starší než Marlowe, byl oběšen (pro psaní podvratné literatury) jen dvě míle od Deptfordu a neexistují žádné záznamy o tom, co se stalo s tělem. Možný význam má také to, že stejný William Danby by byl odpovědný za autorizaci přesně toho, co se stalo s Penryho mrtvolou. Ti, kdo tuto teorii odmítají, tvrdí, že by bylo příliš mnoho zjevných známek toho, že by mrtvola byla oběšena, aby mohla být použita tímto způsobem, ačkoli Marlovians tvrdí, že Danby, který je výhradně odpovědný, by byl docela snadno schopen zajistit, aby takové důkazy zůstaly před porotou skryty.

To však zůstává na akademické půdě okrajovým pohledem. V jeho Shakespeare a spol.,[4] s odkazem na dokumentaci týkající se Marloweho smrti, Stanley Wells odráží názor prakticky všech vědců, že Marlowe zemřel, když napsal: „Neopomenutelné listinné důkazy odvozené z právních dokumentů ... činí tuto jednu z nejlépe zaznamenaných epizod v anglické literární historii“ a „Ještě předtím, než se tam tyto práce objevily byl dostatečný důkaz, že Marlowe zemřel násilnou smrtí v Deptfordu v roce 1593. “

Marlowe a Shakespeare

Argument „Shakespeare“

Dvě latinské čáry (šipka) od Ovidia Amores, který Marlowe před lety kompletně přeložil do angličtiny, na titulní straně prvního tištěného díla Shakespeara (1593), zde přetištěného v roce 1594

The hlavní proud nebo Stratfordian názor je, že autor známý jako „Shakespeare“ byl stejný William Shakespeare, který se narodil ve Stratfordu nad Avonem v roce 1564, přestěhoval se do Londýna a stal se hercem a „podílníkem“ (spolumajitelem) herecké společnosti s názvem Muži lorda Chamberlaina, který vlastnil Divadlo Globe a Blackfriars Theatre. Naproti tomu Marlovians tvrdí, že tento William Shakespeare byl pouze „frontou“ skutečného autora,[35] a že jakékoli důkazy, které ho podporují jako skutečného autora, lze stejně snadno vysvětlit touto verzí událostí.

Ústředním bodem v marlovské teorii je, že první jasná asociace Williama Shakespeara s pracemi nesoucími jeho jméno byla pouhých 13 dní po Marlowova předpokládaná smrt.[36] Shakespearovo první publikované dílo, Venuše a Adonis, byla zaregistrována u Stationers 'Company dne 18. dubna 1593, bez jmenovaného autora, a zdá se, že byla v prodeji - nyní s jeho jménem - do 12. června, kdy je poprvé známo, že byla zakoupena kopie.[37]

Jejich argumenty jsou stále velmi sporné a žádný běžný učenec Shakespearova života a díla jej v současné době nepřijímá. Stanley Wells shrnuje důvody, proč shakespearovští učenci obecně úplně odmítají jakoukoli takovou myšlenku: „To vše [dokumentární důkaz jeho smrti] spojuje počáteční a inherentní směšnost myšlenky, že pokračoval v psaní děl Williama Shakespeara, aniž by opustil sebemenší známka jeho pokračující existence po dobu nejméně dvaceti let. Během tohoto období údajně vytvořil řadu mistrovských děl, která musí být přidána k těm, která již napsal, což nikdo v rušném a klebetním světě divadla neznal být jeho, a za což byl ochoten umožnit svému stratfordskému současníkovi získat veškerou zásluhu a sklízet všechny odměny. “[4]

Interní důkazy

Styl

Jak bylo diskutováno výše, jedná se o hodně diskutovanou oblast. Z takzvaných „paralelismů“ mezi těmito dvěma autory bylo učiněno mnoho - zejména Calvin Hoffman. Například, když Marlowův „Žid z Malty“, Barabas, vidí Abigail na balkóně nad sebou, říká

1870 olejomalba od Ford Madox Brown zobrazující Romeo a Julieje balkonová scéna

Ale zůstaň! Jaká hvězda tam na východě svítí?
Lodestar mého života, pokud Abigail!

Většina lidí by okamžitě poznala, jak podobné je to se slavným Romeem

Ale měkký! Jaké světlo se tam rozbije?
Je to východ a Julie je slunce!

když se objeví na balkóně výše. Existuje mnoho takových příkladů, ale problém s jejich použitím jako argumentu spočívá v tom, že opravdu není možné si být jisti, zda k nim došlo proto, že byly od stejného autora, nebo proto, že byly - ať už vědomě nebo nevědomě - jednoduše kopírovány Shakespearem od Marlowe. Stojí za zmínku, že Marlowe je jediný současný dramatik, od kterého se zdá, že Shakespeare tolik „kopíruje“,[38] a že vliv, který měla Marlowe na Shakespeara, je všeobecně uznáván.[39]

S stylometrické přístupy je možné identifikovat určité charakteristiky, které jsou pro Shakespeara velmi typické, jako je použití konkrétních básnických technik nebo frekvence, s jakou se používají různá běžná slova, a ty se používají k argumentaci, že Marlowe nemohl Shakespearova díla napsat.[6] V každém případě, kdy byly tyto údaje vyneseny v průběhu času, bylo zjištěno, že Marlowův korpus zapadá přesně tam, kde by byl Shakespearův, kdyby psal něco před začátkem 90. let 15. století jako všechny Marloweovy.[40] Na druhou stranu, zatímco stylometrie může být užitečná při rozlišování, kdy dvě sady prací nejsou od stejné osoby, lze ji s menší jistotou použít k prokázání, že jsou. To bylo něco T.C. Mendenhall, jehož dílo si někteří Marlované přesto mysleli, že dokazuje jejich teorii, bylo namáhavé zdůraznit.

Pokud jde o méně vyčíslitelné rozdíly - hlavně co se týče obsahu, kterých je celkem dost - Marlované naznačují, že jsou docela předvídatelné, vzhledem k tomu, že podle jejich scénáře by Marlowe prošel významnou proměnou svého života - s novými místy , nové zkušenosti, nové učení, nové zájmy, noví přátelé a známí, možná nová politická agenda, noví výplatáři, nové prostory pro představení, noví herci,[41] a možná (ne všichni se na tom shodnou) nový spolupracovník, sám Shakespeare.

Shakespearovy sonety

Obálka vydání sonetů z kvartálu 1609.

Současná preference shakespearovských vědců spočívá v popření autobiografie sonetů.[42] Marlovčané říkají, že je to proto, že - kromě odkazů na jeho jméno „Will“ a možnou slovní hříčku na „Hathaway“ - bylo je žádná souvislost mezi tím, co se říká v Sonetech, a vším, co je známo o Shakespearově životě. Naproti tomu za předpokladu, že Marlowe přežil a byl v nemilosti vyhoštěn, Marlované tvrdí, že Sonety odrážejí to, co se mu poté muselo stát.[43]

Například v Sonetu 25 by marlovská interpretace poznamenala, že básníkovi se stalo něco nepředvídaného („neprozkoumaného“), což mu upírá šanci pochlubit se „veřejnou ctí a hrdými tituly“, a které, jak se zdá, vedly na nějaké vynucené cestování daleko, možná i do zámoří (26–28, 34, 50–51, 61). Poznamenali by, že toto odeznění se jeví jako jednorázová událost (48), a ať už to bylo cokoli, zjevně to souvisí také s jeho bytím „v nemilosti osudu a očima mužů“, jeho „vyděděním“ (29). a jeho „skvrny“ a „zděšená vina“ (36). Básník také říká, že ho „učinil chromým nejdražší zášť štěstí“ (37). Každý z těchto segmentů, spolu s mnoha dalšími v Sonetech, by mohl být Marlovianem považován za odraz některých aspektů údajné Marlowovy falešné smrti a následného života.

Marlovians také tvrdí, že jejich interpretace umožňuje, aby více Shakespearových skutečných slov bylo interpretováno tak, že znamená doslovně to, co říkají, než je jinak možné. Například mohou brát „ubožákův nůž“ (74) ve smyslu ubohého nože, místo toho, aby předpokládali, že musel mít na mysli skutečně kosu Starého otce, vzít „vyděděný stát“ (29) ve smyslu vyděděného státu, ne jen pocit, že ho nikdo nemá rád, a akceptujte, že když řekne své „jméno dostává značku“ (111), znamená to, že jeho pověst byla trvale poškozena, a nejen to, že herectví je považováno za poněkud pochybné povolání. Jonathan Bate přesto uvádí důvody pro Shakespearovy učence, kteří tvrdí, že „Alžbětinci nenapsali kódovanou autobiografii“.[44]

Stopy ve hrách

Předstíraná (nebo nesprávně předpokládaná) smrt, ostuda, vyhnanství a změněná identita jsou samozřejmě hlavními ingrediencemi Shakespearových her a Stephen Greenblatt to říká docela jasně: „Znovu a znovu v jeho hrách se nepředvídaná katastrofa ... najednou promění v to, co mělo vypadalo to jako šťastný pokrok, prosperita, hladké plavby do katastrofy, teroru a ztráty. Ztráta je zjevně a okamžitě hmotná, ale je to také, a ještě drtivější, ztráta identity. Ukončit na neznámém břehu bez přátel , obvyklí spolupracovníci, známá síť - tato katastrofa je často ztělesňována záměrnou změnou nebo zmizením jména a s ním změnou nebo zmizením sociálního statusu. “[45]

I když si všímá zjevné relevance tohoto scénáře pro svůj vlastní scénář, Marlovians nehledá více paralel mezi Marlowovým známým nebo předpovězeným životem a těmito příběhy, protože věří, že hry jsou natolik bohaté na spiknutí, že takové paralely lze najít u mnoha jednotlivců. Na druhou stranu existují místa, kde poukazují na to, jak těžké je vědět, proč bylo něco zahrnuto, pokud to nebyl nějaký vtip pro ty, kteří byli zasvěceni něčemu neznámému většině z nás.[46]

Například když jste v Veselé paničky z Windsoru (3.1) Evans zpívá Marlowovu slavnou píseň „Pojď žít se mnou ...“, aby si udržel náladu, proč to mísí se slovy založenými na Žalm 137 „U řek Babylon ...“, možná nejznámější exilová píseň, která kdy byla napsána?

A v Jak to máš rád (3.3), Touchstoneova slova „Když nelze pochopit verše člověka, ani mužský dobrý rozum vyslaný předním dítětem, porozumění, zasáhne člověka více mrtvého než velké zúčtování v malé místnosti“, zjevně odkazující na Marlowovu smrt, jsou zmateni mnoha Shakespearovými životopisci. Jak říká Agnes Latham,[47] „nikdo nevysvětluje, proč by si měl Shakespeare myslet, že Marlowova smrt násilím byla pro divadelního šaška materiálem.“

Externí důkazy

Hlavní případ proti teorii „předstírané smrti“ spočívá v tom, že i když existují důkazy o Marlowově smrti, neexistují stejně jednoznačné protidůkazy o tom, že přežil nebo udělal něco víc než jen značný vliv na Shakespeara.[48] Jediným nabízeným externím důkazem bylo zatím tvrzení, že někdo, kdo žil po roce 1593, musel být Marlowe, nebo hledání skrytých zpráv na Shakespearově hrobě atd.

Totožnost po roce 1593

Ilustrace pro novinový článek z roku 1916 Henryho Wattersona podporující marlovskou teorii.

O různých lidech se tvrdí, že skutečně byli Christopherem Marlowem, který měl zemřít v roce 1593. Příkladem může být Hugh Sanford, který sídlil u hraběte z Pembroke ve Wiltonově domě ve Wiltshire a Christopher Marlowe (alias John Matthews, nebo naopak) který se vynořil ve Valladolidu v roce 1602,[49] a a Monsieur Le Doux, špión pro Essex, ale v roce 1595 pracoval jako „učitel francouzštiny“ v Rutlandu.[50] Henry Watterson je téměř jistě fiktivní účet Angličana jménem Marlowe, který zemřel v Padově v roce 1627, přesto spustil výzkum některých Marlovianů v padovských archivech, aniž by dosud našel potvrzení. A pokud Don Foster Je správná hypotéza, že „počátek“ sonetů mohl znamenat samotného básníka,[51] pak by Marlovians poukázal na to, že „pan W.H.“ možná to nebyl chybný tisk, jak navrhuje Foster, ale pouze ukázal, že identita používaná Marlowem v roce 1609 (včetně jména „Will“?) měla s největší pravděpodobností i tyto iniciály.

Skryté zprávy

Mnoho anti-Stratfordianů hledá skryté zprávy ve formě akrostich a transpozičních šifer, i když tento přístup není u Marlovianů tak oblíbený.

Peter Bull nicméně tvrdí, že našel takovou skrytou zprávu hluboce ukrytou v Sonetech,[52] a nejméně dva Marlovčané - William Honey[53] a Roberta Ballantine[54]—Přijali slavnou čtyřřádkovou „kletbu“ na Shakespearův hrob za anagram, nicméně přichází s odlišný zprávy. Anagramy jako takové jsou užitečné pro přenos skrytých zpráv, včetně nároků na prioritu a autorství, které byly použity tímto způsobem, například Galileo a Huygens;[55] vzhledem k počtu možných odpovědí jsou však skutečně užitečné, pouze pokud od původce existuje určité potvrzení, že to byla odpověď zamýšlená.

Další metoda hledání skrytých zpráv spočívá v interpretaci pasáží, které lze považovat za nejednoznačné, protože oblíbenou technikou tehdejšího básníka / dramatiků byla ironie, dvojí význam nebo dvojitý účastník. Například ortodoxní učenci často citují básně v prvním foliu jako důkaz Shakespeara, jako je například Jonsonova úvodní báseň, která popisuje vyrytý portrét jako dobře zasažený do jeho tváře, jeho velebení, které Shakespeara nazývá „sladká labuť z Avonu“, a Kopy Řádek, který odkazuje na "Čas rozpouští tvůj Stratfordský pomník". Přesto Marlované říkají, že každý z nich může být vykládán zcela odlišně. "Tvář", podle Oxfordský anglický slovník (10.a) může znamenat „vnější show; předpokládaný nebo faktický vzhled; maskování, předstírání“.

Pamětní deska.
Nápis na Shakespearově pomníku

Když Jonson píše o „Swan of Avon“, můžeme si vybrat, že to budeme chápat jako Avon, který protéká Stratfordem, nebo si můžeme představit Danieli je Delia, adresovaný matce dvou dedikátů First Folio, v níž odkazuje na Avon ve Wiltshire, kde všichni žili:

Ale Avon bohatý na slávu, i když chudý na vodu,
Bude mít moje píseň, kde Delia má její sedadlo.

A když Digges píše: „A Time rozpouští tvůj Stratfordův pomník“, jeden marlovianský argument říká, že je celkem rozumné předpokládat, že skutečně říká, že Time to nakonec „vyřeší, vyřeší nebo vysvětlí“ (O.E.D. 12), což se stává velmi relevantní, když vidíme, že - ať už to autor chtěl nebo ne - může být celá báseň o Shakespearově pomníku („Zůstaň cestujícím ...“) znovu interpretována tak, že nás zve k řešení hádanky odhalující, kdo je "v" pomníku "s" Shakespearem. Zjevná odpověď se ukazuje jako „Christofer Marley“ - jak je známo, že Marlowe napsal své vlastní jméno - který, jak by báseň řekla, by při Shakespearově smrti již neměl „stránku“, která by umlčovala jeho vtip.[56]

Hoffmanova cena

Calvin Hoffman, autor Muž, který byl Shakespeare (1955),[57] zemřel v roce 1988, stále naprosto přesvědčen, že Marlowe byl skutečným autorem Shakespearových děl. V úzkosti, že by s ním teorie neměla zemřít, nechal s sebou podstatnou částku peněz King's School, Canterbury - kam Marlowe odešel jako chlapec - aby mohli každoročně pořádat soutěž o esej na toto téma.[58] Svěřenecká listina stanovila, že vítězná esej by měla být ta:

... který podle názoru Královské školy nejpřesvědčivěji autoritativně a informativně zkoumá a podrobně diskutuje o životě a díle Christophera Marloweho a autorství her a básní, které se nyní běžně připisují Williamovi Shakespearovi, se zvláštním zřetelem na možnost, že Christopher Marlowe napsal některé nebo všechny tyto básně a hry nebo učinil některé inspirativní tvůrčí nebo kompoziční příspěvky k jejich autorství. (Zvýraznění přidáno)

Rozhodnutí o ceně, která od roku 2019 činila přibližně devět tisíc liber (Velká Británie),[59] vždy byl pověřen významným profesionálním shakespearovským učencem a navzdory jasným Hoffmanovým záměrům se vítězná esej zřídka hlásila k marlovské věci,[60] cena se obvykle dostávala k esejům zcela ortodoxním způsobem. Další podmínkou původního svěřeneckého listiny bylo, že:

Pokud v kterémkoli roce osoba, která prohlásila, že vyhrála Cenu, poskytla podle názoru Královské školy nezvratné a nezvratné důkazy a důkazy potřebné k uspokojení světa shakespearovského stipendia, že všechny hry a básně, které se nyní běžně připisují Williamovi Shakespearovi, byly ve skutečnosti napsal Christopher Marlowe, pak se částka ceny za daný rok zvýší přidělením vítězi absolutně jedné poloviny kapitálu nebo korpusu celého svěřeneckého fondu ...

V beletrii

Hlavní článek: Christopher Marlowe v beletrii

Kromě příběhů Zeiglera a Wattersona použili jiní marlovskou teorii také jako inspiraci pro beletrii. Rodney Bolt Historie přehrávání (2005)[61] byl částečně inspirován Spisy Marka Twaina. Zobrazuje Marloweho jako skutečného autora Shakespearových děl po představení jeho vlastní smrti.[62][63]

v Marlowe Papers (vydáno v roce 2012), román od Ros Barber,[64] Marlowova „smrt“ je lest a píše hry pod Shakespearovým jménem. Román je napsán v blankvers a získal Hoffmanovu cenu v roce 2011[65] a Cena Desmonda Elliotta v roce 2013.[66]

Ben Elton situační komedie z roku 2016 Upstart Crow převrací Marlovovu teorii. V seriálu je Shakespeare přesvědčen, aby psal hry pro Marlowe (včetně Doktor Faustus, Tamburlaine a Žid Malty ) aby se zachovalo Marloweho krytí jako dramatik.[67]

Poznámky

  1. ^ Bez pekárny 1942, str. 182 „Brilantní objev doktora Hotsona o dokumentech týkajících se Marloweho smrti vyvolává téměř tolik otázek, kolik odpovídá.“
  2. ^ Mezinárodní společnost Marlowe-Shakespeare má relevantní výběr nabídek Archivováno 2. dubna 2015 v Wayback Machine na svých webových stránkách.
  3. ^ A b Hotson 1925
  4. ^ A b C Wells 2006, str. 100
  5. ^ Honan 2005, str. 194 „Téměř tajně dohodnutý vztah mezi oběma dramatiky, který začal kolem roku 1590, skutečně zajistil, aby Tamburlainova revoluce ve formě a významných myšlenkách nezemřela. Hodně záviselo na novém přístupu k samotné kreativitě a byl to právě Marlowe, kdo Shakespeara nejvíce povzbudil, aby bezstarostnost a vysoký poetický návyk k dramatu. “
  6. ^ A b Taylor 1987, str. 83
  7. ^ McCrea 2005, str. 152
  8. ^ Spurgeon 1935, str. 35
  9. ^ Bate 1997, str. 109. Donna N. Murphyová Murphy 2013 navrhl, aby některé Shakespearovy hry byly spoluautorstvím mezi Marlowem a jeho přítelem, humoristou Thomasem Nashem.
  10. ^ McCrea 2005, str. xii – xiii; Další argumenty pro ortodoxní postoj lze nalézt v kapitolách 3 a 4 z Bate 1997, str. 65–132a poslední kapitola z Shapiro 2010, str. 253–95.
  11. ^ Kathman 2003, str. 621: „... antiStratfordism zůstal okrajovým systémem víry“.
  12. ^ Boas 1940, str. 300
  13. ^ Griffiths 1820, str. 61–63
  14. ^ Churchill 1958, str. 44.
  15. ^ Rawlings, P. (2005). Henry James a zneužívání minulosti. Springer. str. 180. ISBN  9780230504967.
  16. ^ White, Thomas William (1892). Náš anglický Homer; nebo, historicky považován Shakespeare. London S. Low, Marston.
  17. ^ Zeigler 1895
  18. ^ Watterson 1916
  19. ^ Webster 1923
  20. ^ Hoffman 1955
  21. ^ Wraight 1994
  22. ^ Marlovianova teorie existovala před Hotsonovým objevem podrobností vyšetřování v roce 1925, takže ani Zeigler, Watterson ani Webster neměli žádné podrobnosti o vraždě, které by mohly zpochybnit.
  23. ^ Ihned po jejich zveřejnění zpochybnili podrobnosti vyšetřování takoví učenci jako Eugénie de Kalb, William Poel a Samuel Tannenbaum (Boas 1940, str. 274), a tyto stížnosti, plus další jejich vlastní, byly samozřejmě používány většinou autorů marlovské teorie jako vynikající munice.
  24. ^ Publikace článku Marlovian Peter Farey Marlowe's Sudden and Fearful End (Farey 2005 ), ve kterém nebyla vůbec zmínka o Shakespearovi, signalizoval posun důrazu, který je patrný v úvodu k Daryl Pinksen Marlowův duch (Pinksen 2008, str. xix). Viz také přednášku Rosalind Barber o jejím doktorském výzkumu, Přehodnocení Shakespeara Archivováno 7. září 2012 v Wayback Machine, vydaná University of Sussex.
  25. ^ Mezi podezřelé patří: Nicholl 1992, s. 327–29; Breight 1996, str. 114; Hammer 1996, str. 225–42; Trow 2001, str. 250; Nicholl 2002, s. 415–17 (jiná teorie); Kendall 2003, s. 272–79; Haynes 2004, str. 121–22; Riggs 2004, str. 334; a Honan 2005, str. 354. Pouze Downie 2000, s. 26–27 a Kuriyama 2002, str. 136, přijal verdikt poroty, jak byl oznámen.
  26. ^ Například Park Honan (Honan 2005, str. 352) uvádí forenzní důvody pro pochybnosti, že by ho rána okamžitě zabila.
  27. ^ Nicholl 2002, str. 170–75
  28. ^ Muir 1988, str. 4 „Ale padělání, zrada, homosexualita a rouhání byly všechno přestupky: jedinou otázkou bylo, zda je nejvhodnějším trestem obviňování, stětí nebo popálení.“
  29. ^ Nicholl 2002, str. 377, Kendall 2003, str. 253–54.
  30. ^ Nicholl 2006, str. 153 „Obecněji řečeno, Marlowe byl podezříván kvůli svým náboženským názorům, které různě popsali ti, kteří tvrdili, že je slyšeli jako„ obludné “,„ prokleté “,„ hrozné “a (možná nejvíce do té míry)„ nebezpečné “. ateismu a hereze proti němu v tuto chvíli naplnil vzduch; nebo spíše, naplnili určité listy papíru. “
  31. ^ Vidět „The Great Puzzle“ na webových stránkách Mezinárodní společnosti Marlowe-Shakespeare.
  32. ^ Honan 2005, str. 354 a Farey's Bylo Marlowe's Inquest Void neplatné?
  33. ^ Riggs 2004, str. 1
  34. ^ Zobrazit další Opilý námořník nebo uvězněný spisovatel?
  35. ^ Ve své knize Marlowův duch (Pinksen 2008 ), Daryl Pinksen přibližuje zajímavou paralelu mezi marlovským scénářem a frontami, které v 50. letech v Hollywoodu využívali spisovatelé na černé listině.
  36. ^ Obvykle se tvrdí, že Robert Greene ve své brožuře odkazoval na Shakespeara Greene's Groatsworth of Wit, publikoval v roce 1592, ale Marlovians tvrdí, že to nebyl Shakespeare, co měl Greene na mysli, ale herec / manažer Edward Alleyn.
  37. ^ Schoenbaum 1987, str. 131
  38. ^ Bez pekárny 1942, str. 213 „hojnost Shakespearových citátů, ozvěn a narážek [Marlowových] je obzvláště důležitá, protože nechává své ostatní literární současníky tvrdě osamocené“
  39. ^ Vidět http://marloweshakespeare.info/MarloweScholarship.html Archivováno 2. dubna 2015 v Wayback Machine for a selection of relevant quotations from scholars over the years.
  40. ^ The graphs (given as Appendices VII and VIII) in Kapitola 8 of Farey's A Deception in Deptford illustrate this.
  41. ^ Mít Richard Burbage namísto Edward Alleyn as his lead actor, for example, in much the same way that Shakespeare's material for the 'Clown' changed with the departure of William Kempe a příchod Robert Armin.
  42. ^ Kerrigan 1986, str. 11. For a discussion of how such approaches have changed over time, see Pinksen 2004, pp. 14–27.
  43. ^ Archie Webster, The National Review Vol.82, (1923), Was Marlowe the Man?,
  44. ^ Bate 1997, str. 103
  45. ^ Greenblatt 2006, str. 85
  46. ^ Hoffman and the Authorship.
  47. ^ Latham 1975, str. xxxiii
  48. ^ See, for example, the 'Marlowe's Ghost' chapter in Jonathan Bate's Génius Shakespearův (Bate 1998, pp. 101–32).
  49. ^ Ule 1992
  50. ^ A.D. Wraight, Shakespeare: New Evidence (Wraight 1996 ).
  51. ^ Foster 1987, str. 42–54.
  52. ^ Vidět Peter Bull's Research Site,
  53. ^ William Honey, The Shakespeare Epitaph Deciphered (1969)
  54. ^ Roberta Ballantine, The Shakespeare Epitaphs
  55. ^ William Friedman a Elizebeth Friedman, The Shakespearean Ciphers Examined (Cambridge University Press, 1957), pp. 16–17.
  56. ^ The Riddle of the Monument.
  57. ^ Hoffman 1955. It was reissued in 1960 by Julian Messner, New York, as The Murder of the Man who was Shakespeare.
  58. ^ "Calvin & Rose G. Hoffman Prize". The King's School, Canterbury. Archivovány od originál dne 3. srpna 2012. Citováno 22. února 2012.
  59. ^ "The Hoffman Prize - The Marlowe Society". Citováno 25. července 2018.
  60. ^ Only four times in twenty-five years in fact. Michael Rubbo's film had a share of the prize in 2002, and in 2007 Peter Farey's Hoffman and the Authorship, an out-and-out Marlovian essay, was selected as a joint winner, as was Donna Murphy's Christopher Marlowe and the Authorship of Early English Anonymous Plays in 2010, and Dr. Ros Barber's novel-in-verse, Marlowe Papers, v roce 2011.
  61. ^ Bolt 2005
  62. ^ "The play's the thing - The Spectator". Divák.
  63. ^ „Svět historie Christophera Marlowe“.
  64. ^ Barber 2012
  65. ^ "THE MARLOWE PAPERS by Ros Barber | Kirkus Reviews". Kirkus Recenze. Citováno 7. ledna 2020.
  66. ^ „Veršovaný román získává cenu za debutovou knihu“. 27. června 2013. Citováno 27. září 2017 - prostřednictvím BBC.
  67. ^ Dugdale, John (28. října 2016). „Jak blízko byli Marlowe a Shakespeare?“. Citováno 25. září 2017 - přes www.theguardian.com.

Reference

  • Bakeless, John (1942). The Tragicall History of Christopher Marlowe (2 vols.). Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Bate, Jonathane (1998). Génius Shakespearův. Oxford University Press. ISBN  978-0-19-512823-9. Citováno 20. prosince 2010.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Boas, Frederick S. (1940). Christopher Marlowe: Kritická a biografická studie. Oxford: Clarendon Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Breight, Curtis C. (1996). Surveillance, Militarism, and Drama in the Elizabethan Era. Londýn: Macmillan.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Downie, J.A. (2000). "Marlowe: facts and fictions". In Downie, J.A .; Parnell, J.T. (eds.). Stavba Christophera Marlowa. Cambridge University Press. s. 13–29. ISBN  0-521-57255-X.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Farey, Peter (2005). "Marlowe's Sudden and Fearful End: Self-Defence, Murder or Fake?". The Marlowe Society Research Journal (2): 27–60. ISSN  1745-591X. Citováno 30. dubna 2015.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Foster, Donald W. (1987). ""Master W.H.", R.I.P.". Publikace Modern Language Association of America. Modern Language Association of America (102): 42–54.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Friedman, William F.; Friedman, Elizebeth S. (1957). The Shakespearean Ciphers Examined. Cambridge: Cambridge University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Greenblatt, Stephen (2004). Will in the World: How Shakespeare Became Shakespeare. Londýn: Jonathan Cape. ISBN  0-224-06276-X.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Griffiths, G.E., ed. (1820). The Monthly Review, or Literary Journal. London: A. and R. Spottiswoode. 61–63.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Haynes, Alan (1992). Alžbětinské tajné služby. Stroud, Glos.: Sutton Publishing. ISBN  0-7509-4006-9.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Hammer, Paul E. J. (1996). "A Reckoning Reframed: The 'Murder' of Christopher Marlowe Revisited". Anglická literární renesance (26). pp. 225–42.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Honan, Park (2005). Christopher Marlowe: Básník a špion. Oxford: Oxford University Press. ISBN  978-0-19-818695-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Hotson, Leslie (1925). Smrt Christophera Marlowa. New York: Haskell House.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Kathman, David (2003). "The Question of Authorship". In Wells, Stanley; Orlin, Lena Cowen (eds.). Shakespeare: an Oxford Guide. Oxford Guides. Oxford University Press. pp. 620–32. ISBN  978-0-19-924522-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Kendall, Roy (2003). Christopher Marlowe a Richard Baines: Cesty alžbětinským metrem. London: Associated University Presses. ISBN  0-8386-3974-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Kerrigan, Johne (1986). The Sonnets and A Lover's Complaint, by William Shakespeare. London: Penguin Books.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Kuriyama, Constance Brown (2002). Christopher Marlowe: Renesanční život. Ithaca: Cornell University Press. ISBN  0-8014-3978-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Latham, Agnes, ed. (1975). As You Like It, by William Shakespeare. London: Methuen, The Arden Shakespeare. ISBN  0-17-443586-X.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • McCrea, Scott (2005). The Case for Shakespeare: The End of the Authorship Question. Westport CT: Greenwood Publishing Group. ISBN  978-0-313-36177-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Muir, Kenneth (1988). „Marlowe a Shakespeare“. In Friedenreich, Kenneth; Gill, Roma; Kuriyama, Constance B. (eds.). A Poet and a filthy Play-maker: New Essays on Christopher Marlowe. New York: AMS Press. ISBN  0-404-62284-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Nicholl, Charles (1992). The Reckoning: The Murder of Christopher Marlowe. Londýn: Jonathan Cape. ISBN  0-224-03100-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Nicholl, Charles (2002). The Reckoning: The Murder of Christopher Marlowe (2. vydání). London: Vintage. ISBN  0-09-943747-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Nicholl, Charles (2006). "'By my onely meanes sett downe': The Texts of Marlowe's Atheism". In Kozuka, Takashi; Mulryne, J.R. (eds.). Shakespeare, Marlowe, Jonson: new directions in biography. Aldershot: Ashgate. str. 153–66.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Pinksen, Daryl (2004). "The Origins of the Shakespeare Authorship Debate". The Marlowe Society Research Journal (1): 14–27. ISSN  1745-591X.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Riggs, David (2004). Svět Christophera Marlowa. Londýn: Faber & Faber. ISBN  0-571-22160-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Schoenbaum, S. (1987). William Shakespeare: Kompaktní dokumentární život (Přepracované vydání.). Oxford University Press. ISBN  0-19-505161-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Shapiro, James (2010). Napadená vůle: Kdo napsal Shakespeara?. London: UK edition: Faber and Faber. Citováno 14. ledna 2011.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Spurgeon, Caroline F.E. (1935). Shakespeare's Imagery and What It Tells Us. Cambridge University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Taylor, Gary (1987). „Kánon a chronologie Shakespearových her“. In Wells, Stanley W.; Taylor, Gary (eds.). William Shakespeare, a textual companion. Norton. pp. 181–97.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Trow, M.J. (2001). Kdo zabil Kit Marlowe? A Contract to Murder in Elizabethan England. Stroud, Glos.: Sutton Publishing. ISBN  0-7509-2689-9.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Wells, Stanley (2006). Shakespeare & Co.. London: Allen Lane, Penguin. ISBN  978-0-713-99773-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)

Další čtení

'Marlovian' publications – in chronological order

externí odkazy