Derbyitská teorie Shakespearova autorství - Derbyite theory of Shakespeare authorship

William Stanley, 6. hrabě z Derby

The Derbyitská teorie Shakespearova autorství je názor, že William Stanley, 6. hrabě z Derby (1561–1642), byl skutečným autorem děl z William Shakespeare. Derby je jedním z několika jednotlivců, kteří byli obviněni obhájci Shakespearova autorská otázka být skutečným autorem Shakespearových děl.

Teorie byla poprvé navržena v roce 1891 a v polovině dvacátého století se jí ujali převážně francouzští spisovatelé.

Mainstreamové stipendium odmítá všechny alternativní kandidáty na autorství děl, ale Shakespeare to někdy akceptuje pracoval ve spolupráci s dalšími profesionálními dramatiky, jako je George Peele a John Fletcher. Někteří autoři hlavního proudu zastávali názor, že Derby mohl mít odkazy na Shakespeara. Některé z argumentů derbyitů o Love's Labour's Lost a Sen noci svatojánské byly také integrovány do hlavního proudu stipendia.[1]

Zelená ulice

Derbyho kandidatura byla poprvé vznesena jako možnost v roce 1891 archivářem Jamesem H. Greenstreetem, který identifikoval pár dopisů napsaných v roce 1599 jezuitským špiónem Georgem Fennerem, ve kterých uvedl, že Derby byl:

zaměstnán pouze v psaní komedií pro běžné hráče.[2]

Fenner byl zklamaný, že se Derby věnoval spíše kulturním aktivitám než politice, protože jeho rodina byla považována za sympatizující katolické věci a byla možnými uchazeči o trůn v případě smrti královny Alžběty.

Greenstreet tvrdil, že Fennerův odmítavý komentář ukázal, že neznámá díla byla napsána Derby. Tvrdil, že je lze identifikovat pomocí Shakespearova kánonu. Navrhl, aby komické scény v Love's Labour's Lost byli ovlivněni průvodem Devět poctivých jen kdy hrál v Derbyho domovském městě Chester. Tvrdil také, že komická postava pedanta Holofernesa ve hře je založena na Derbyho vychovateli Richardu Lloydovi, který napsal dramatickou báseň o Devíti hodnostářích, která se zdá být parodována ve vlastní Holofernesově produkci na téma ve hře.[3] Greenstreet se pokusil rozvinout své myšlenky ve druhém příspěvku,[4] ale zemřel náhle ve věku čtyřiceti pěti let v roce 1892 a jeho argumenty zůstaly neúplné.

Frazer

Greenstreetovu teorii oživil americký spisovatel Robert Frazer, který argumentoval Tichý Shakespeare (1915), že herec William Shakespeare pouze komercializoval produkce jiných autorů, hlavně přidáním vulgárních komických scén. Věřil, že Derby byl hlavním autorem vyvýšenějšího materiálu v Shakespearových hrách, ačkoli on i Shakespeare pravděpodobně adaptovali starší díla. Derby byl zodpovědný za „ty jemné pasáže, které Will Shakespeare a jeho kolegové někdy v reprezentaci vynechali, aby vytvořili prostor pro své vlastní bufety“. Byl však jediným autorem sonetů a narativních básní. Frazer k závěru, že „William Stanley byl William Shakespeare“.[5]

Lefranc

Abel Lefranc

Tato myšlenka se poté ujala ve Francii a byla poprvé obhajována ve vědeckých detailech, když Rabelais expert Abel Lefranc vydal svou knihu z roku 1918 Sous le masque de William Shakespeare: William Stanley, VIe comte de Derby. Lefranc přidal k argumentům Greenstreet a poskytl vědecké podrobnosti.

Love's Labour's Lost

Lefranc čerpal ze skutečnosti, že Derby strávil několik let cestováním po Evropě, během nichž mohl být svědkem událostí v Navarrském dvoře, které se odrážejí ve vážnějších částech Love's Labour's Lost. Lefranc uvedl, že hra je „odrazem scintilační epizody v naší [francouzské] historii ... Samotná podstata hry, mnohem více, než si vědci představovali, je impregnována zcela rozpoznatelnými francouzskými prvky.“ “ Trval na tom, že autor musel mít „prakticky dokonalé a naprosto úžasné seznámení s aspekty Francie a Navarry z období, které mohly znát jen velmi omezený počet lidí“.[1]

Tvrdil, že k událostem, na nichž byla hra založena, došlo mezi lety 1578 a 1584. „Scintilační epizodou“ byla návštěva Marguerite de Valois a její společníci jejímu odcizenému manželovi Henrymu z Navarry, budoucího krále Henry IV Francie. Henryho doprovázela „hezká skupina pánů a pánů“, zatímco Marguerite doprovázela její matka Kateřina Medicejská a velký doprovod. Návštěva přinesla komplikované slavnosti. Spory o kontrolu nad Akvitánie a práva na věno, o kterých se ve hře zmiňovalo, byly motivací pro návštěvu.

Lefranc také poskytl další podrobnosti o roli Nine Worthies s tím, že hra odkazovala na gobelíny zobrazující předmět v Navarre. Satirický komentář, že jeden ze špatně chovaných hodnotných ve hře „bude za to vyškrábán z namalovaného plátna“, znamená odkaz na tapisérie.[1] Lefranc také rozšířil na podobnosti mezi Lloydovou básní o hodných a průvodu ve hře.

Další hry

Lefranc tomu věřil Sen noci svatojánské napsal Derby pro svou manželku Elizabeth při příležitosti jejich svatby

Lefranc identifikoval řadu dalších vazeb mezi Derby a postavami ve Shakespearových hrách. Navíc Love's Labour's Lost, soustředil se na Sen noci svatojánské, Veselé paničky z Windsoru, Dvanáctá noc, Osada, a Bouře. Tvrdil to Sen noci svatojánské byl napsán pro Derbyho vlastní sňatek s Elizabeth de Vere. The Pyramus a Thisbe sekce byla „zjevně po vzoru jedné z populárních her, které hrají řemeslníci z Chesteru“.[6]

Lefranc tomu věřil Osada obsahoval kódované odkazy na příběh o Marie, královna Skotů a jejího prvního manžela Lord Darnley.[6] Ophelia dovnitř Osada byl portrétem Hélène de Tournon, mladé ženy, která měla zemřít z lásky a jejíž příběh vyprávěla Pierre de Ronsard. Lefranc tlumočil Osada'Vztah s Hráči jako odkaz na vlastní zapojení Derbyho do divadla, rozlišující v postavě Hamleta autoportrét, ve kterém Hamletovy cesty za Dánskem představují Williama Stanleyho, hraběte z Derbyho pobytu v kontinentální Evropě. Přihlásil se k Jacquesovi Jak to máš rád byl také autoportrét. Obě postavy jsou aristokraty, ale také cizinci s „tendencí k melancholii“.[7]

Veselé paničky z Windsoru byl založen na událostech v Derbyho životě a charakteru Malvolia v Dvanáctá noc byla parodie na Williama Ffarringtona, stevarda, který pracoval pro rodinu Stanley.

Prospero v Bouře bylo založeno na John Dee, s nímž Derby dobře znal. Hra je neobvyklá, protože zobrazuje použití magie pozitivním způsobem, což Lefrancovi naznačovalo, že Derby ospravedlňoval aktivity svého přítele. Tvrdil, že jméno Ariel odvozeno z Deeova vzývání duchů “Anael a Uriel ".[6]

Další důkazy

Lefranc také hovořil o Stanleyho dlouholetém spojení s divadlem. Jeho starší bratr Ferdinando Stanley, 5. hrabě z Derby, vytvořil skupinu hráči který se vyvinul v Shakespearovu skupinu Královi muži.[8] Derby také sponzoroval tuto skupinu, která se stala „Derbyho muži“, a poskytl finanční podporu Paulovy děti. Stanleyho možná odradilo vydávat jeho vlastním jménem kvůli citlivému obsahu děl a aristokratické “stigma tisku ", který spojoval publikaci s vulgárním komercialismem.

Lefranc poznamenal, že Derby byl také úzce spojen s William Herbert, 3. hrabě z Pembroke a jeho bratr Philip Herbert, Hrabě z Montgomery a později 4. hrabě z Pembroke, dva oddaní shakespearovského folia z roku 1623. Kolem roku 1628 až 1629, kdy Derby vydal své majetky svému synovi Jamesovi, který se stal 7. hraběm, jmenovaní správci byli Pembroke a Montgomery. Zdá se, že Derby podporovalo Richard Barnfield, z nichž dvě díla byla publikována pod Shakespearovým jménem. Jeho druhý svazek básní, Cynthia s některými Sonety a legendou o Cassandře byl věnován Derbymu v pojmech, které naznačují blízké osobní vztahy.

Lefranc věřil, že Derby mohl mít poměr Mary Fitton, kandidát na Temná paní sonetů. Lefranc považoval Derbyho za sympatizujícího s Francií a katolicismem, názory, o nichž se také domníval, že jsou ve hrách. Derbyho znalost francouzštiny by vysvětlovala Shakespearovo použití jazyka v Henry V. Lefranc také poznamenal, že Derbyho vlastní jméno je nápadně podobné jménu „William Shakespeare“; Křestní jméno Stanleyho bylo William, jeho iniciály byly W.S. a bylo o něm známo, že si podepisuje „Will“.[9]

Lefranc pokračoval ve vydávání argumentů pro svou teorii až krátce před svou smrtí v roce 1952. Zahrnuty byly i další publikace La réalité dans le 'Songe d'une Nuit d'été' ' (Ženeva, 1920), Le Secret de William Stanley (Brusel, 1923) a A la découverte de Shakespeare (Paříž, 1945–50).

Po Lefrancovi se několika autorů chopili Derbyho věci, včetně Jacques Boulengera, J. Depoina a Mathiase Morhardta ve Francii a Belgii. Mezi další příznivce patřili R. Macdonald Lucas a J. le Roy White.[10]

Odezva hlavního proudu

Někteří z Lefrancových argumentů brali mainstreamoví komentátoři vážně, i když nepřijali jeho tvrzení týkající se autorství. V roce 1925 Oscar J. Campbell schválil jeho teorii Love's Labour's Lost byl založen na 1578 událostech u soudu v Navarre a tvrdil, že to byl fakt „zcela mimo důkaz“.[11] Campbell naznačuje, že Shakespeare pravděpodobně spolupracoval s aristokratem a tvrdí, že intimita vylíčená v Osada mezi princem a hráči naznačuje, že taková spolupráce nebyla nepravděpodobná. Argument pro odkaz na události z roku 1578 se stále používá, ačkoli bylo poznamenáno, že Lefranc jej nepochází. Poprvé to navrhl v roce 1899 John Phelps.[12] Ostatní argumenty Lefranc byly sporné. Tvrzení, že Shakespeare parodoval Lloydovo literární dílo, bylo brzy napadeno z toho důvodu, že Shakespearovy hodnoty nejsou v souladu s Lloydovými.[13] E.A.J. Honigmann poukázal na to, že první výroba Sen noci svatojánské byla provedena na Derbyho svatební hostině, nemluvě o tom, že otcem nevěsty nebyl nikdo jiný než Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu.[14][15]

Titherley

Nejaktivnějším derbyitem po Lefrancovi byl chemik Arthur Walsh Titherley, který se stal hlavním obhájcem Derby v polovině 20. století. Ve své knize Shakespearova identita obviňuje Shakespeara ze zneužití pozice Derbyho frontmana nedovoleným prodejem her k publikaci a následným vydíráním Derbyho vyhrožováním odhalením jeho tajemství. Pro tato tvrzení není poskytován žádný důkaz.[16] Titherley také použil důkazy o rukopisu a dokonce i genetiku na podporu svých názorů.[17] Zejména Titherley zaujal rozšířený názor na tuto část rukopisu hry Sir Thomas More napsal stejný člověk, který napsal Shakespearovy publikované práce. Tvrdil, že analýza prokázala, že rukopis je Derbyho.[16] Poté tvrdil, že Derbyho původ z různých šlechtických rodů dokázal, že ve Stratford Shakespeare chybělo genetické dědictví.[16]

Titherley se také pokusil vyvrátit tvrzení jiných alternativních kandidátů a prohlásil to Francis Bacon a Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu, byli oba neschopní psát hry. Bacon vůbec nebyl nápaditým spisovatelem. Oxfordská přežívající poezie naznačuje, že byl „obvykle ucpán osobními pocity“ a „neznal kouzlo slovního kouzla, nikdy nevystoupil do nekonečných či instalatérských filozofických hloubek, ani nikdy nedosáhl Shakespearova zvláštního obrazu“.[18]

Titherley publikoval vydání sonetů a hraje jako Derbyho dílo.

Stanleyho památky ve stylu Shakespeara

Vědci zaznamenali zřetelně „shakespearovský“ prsten dvou nápisů nalezených na pomnících členů rodiny Stanleyových, kteří zemřeli v letech 1632 a 1633, téměř dvě desetiletí po smrti Stratforda.

Ten v Chelsea Old Church u hrobky sira Roberta Stanleyho, syna Derbyho, (modernizovaný pravopis) zní:

Říci, že tady leží Stanley, to samo

byly dost epitafy; žádná mosaz, žádný kámen,

žádný slavný hrob, žádný monumentální pohřební vůz,

žádná cechovaná trofej nebo lampa namáhaná poezie

může důstojný jeho hrob nebo ho postavit

jako nesmrtelná sláva jeho vlastní hodnoty.

Pak, čtenáři, neřešte to tady, ale ukončete tuto místnost

a leťte do Abrahamova lůna - tam je jeho hrobka.

Tam spočívá jeho duše a jeho další části

jsou zabalzamovaní a ubytováni v srdcích dobrých mužů.

Odvážnější pomník z kamene nebo vápna,

žádné umění nemůže vzrůst, protože to přežije čas.[19]

Jiné teorie

Ačkoli není identifikován jako jediný autor kánonu, William Stanley je často zmiňován jako vůdce nebo účastník „skupinové teorie“ shakespearovského autorství, podle níž k dílům přispělo několik jednotlivců.[20]

J. Thomas Looney, který vytvořil alternativu Oxfordská teorie, byl přesvědčen, že jeho kandidát, hrabě z Oxfordu, by nikdy nenapsal Bouře. Později se přidal k George Greenwood založit Shakespearovské společenství, přijal názor Greenwooda, který Derby pravděpodobně napsal Bouře. Někteří pozdější stoupenci Oxfordu se shodli. Ve své biografii Oxfordu B. M. Ward navrhl, aby tito dva aristokrati spolupracovali, akceptovali aspekty Lefrancových i Looneyho názorů a tvrdili, že Derby musel alespoň přispět k Love's Labour's Lost a další hry.

A. J. Evans v Shakespearův magický kruh (1956) tvrdili, že Derby byl hlavním autorem her, Oxford měl menší roli a že oba předávali návrhy dalším předním mužům dne, včetně Francis Bacon a Roger Manners, 5. hrabě z Rutland, pro úpravy a dodatky.[21] Evans čerpal z nedávného argumentu, že spiknutí Opatření pro opatření byl podobný událostem, ke kterým došlo v Paříži v roce 1582, kdy král Henry III Francie chyběl.[22] Na jeho místo guvernér Jerome Angenouste odsoudil k smrti za smilstvo jedince jménem Claude Tonart, stejně jako je ve hře Claudio. Tonart svedl dceru prezidenta pařížského parlamentu. Stejně jako Claudio byl nakonec omilostněn. Evans tvrdí, že Derby byl v Paříži během těchto událostí, a že hra mohla být napsána pouze očitým svědkem.[6]

Zatímco přijal Shakespearovo vlastní autorství kánonu, Leo Daugherty, který napsal Stanleyho život pro Oxfordský slovník národní biografie (2004) tvrdí v nedávné knize, že Stanley je Spravedlivá mládež z Shakespearovy sonety a že Barnfield je „Soupeřící básník ".[23]

Kulturní odkazy

Plakát ke hře El otro William, který dramatizuje teorii derbyitů.

V roce 1998 španělština impresário Jaime Salom produkoval hru El otro William (The Other William), který vykresluje Derbyho jako skutečného autora a samotného Shakespeara jako „darebáckého, oportunistického herce“.[24]

Tato teorie hraje významnou roli v románu Jennifer Lee Carrellové z roku 2007 Pohřben s jejich kostmi ve kterém pátrání po ztraceném rukopisu hry Cardenio je spojeno s problémy autorství komunikovanými šikmo v nově objevených dopisech od Derby.

Reference

  1. ^ A b C Felicia Hardison Londré (ed), Love's labour's lost: critical eseje, Routledge, 1997, s. 84 a další, 327.
  2. ^ Shakespearovská autorská důvěra
  3. ^ Greenstreet, James. "Dosud neznámý vznešený spisovatel alžbětinských komedií", Genealog, New Series, 1891, roč. 7
  4. ^ Greenstreet, James, „Svědectví proti přijatému autorství Shakespearových her“, Genealog, Sv. 8, s. 141. Londýn 1892.
  5. ^ Robert Frazer, Tichý Shakespeare, Philadelphia, (1915), str. 210.
  6. ^ A b C d R. C. Churchill, Shakespeare a jeho lepší: Historie a kritika pokusů, které byly provedeny, aby prokázaly, že Shakespearova díla byla napsána ostatními, Max Reinhardt, Londýn, 1958, s. 84–91
  7. ^ Lefranc, Sous le Masque de William Shakespeare, Payot, 1919, str.
  8. ^ Lawrence Manley, „From Strange's Men to Pembroke's Men: 2„ Henry VI “and„ The First Part of the Contention “.“, Shakespeare Quarterly, sv. 54, č. 3 (podzim 2003), s. 253–87.
  9. ^ Lefranc 1923, str. 23
  10. ^ Depoin, L'énigme Shakespearienne (Paříž, 1919); Boulenger L'Affaire Shakespeare (Paříž, 1919); Lucas, Shakespearovo vitální tajemství (Londýn, 1938); Morhardt, A la Rencontre de William Shakespeare (Paříž, 1938).
  11. ^ O.J. Campbell, „Love's Labour's Lost Restudied“, Mitchigan Studies in Shakespeare, Milton and Donne, 1925.
  12. ^ Alfred Harbage, "Ztracené práce lásky a raný Shakespeare", Filologické čtvrtletní 41, č. 1, Jan, 1962, s. 18–36.
  13. ^ John Hawley Roberts, Devět Worthies, Moderní filologie, 1922, s. 297–305.
  14. ^ Kathy Lynn Emerson, Kdo je kdo z Tudorských žen, vyvoláno 18-12-09
  15. ^ Honigmann, E. A. J. (1998), Shakespeare: „ztracené roky“, Manchester University Press, ISBN  978-0-7190-5425-9
  16. ^ A b C H. N. Gibson, Shakespeare Claimants, Methuen, 1962, s. 41, 101.
  17. ^ Warren Hope, Kim R. Holston, Shakespearova kontroverze: analýza autorských teorií, McFarland, 2009, s. 67.
  18. ^ A.W. Titherley, Shakespearova identita: William Stanley, 6. hrabě z DerbyWarren 1952, str. 261.
  19. ^ „Shakespearova debata“. Archivovány od originál dne 03.03.2016. Citováno 2016-04-25.
  20. ^ Wadsworth, Frank (1958), Pytlák ze Stratfordu; částečný popis kontroverze ohledně autorství Shakespearových her., University of California Press, s. 105, ISBN  978-0-520-01311-7
  21. ^ R. C. Churchill, Shakespeare a jeho lepší: Historie a kritika pokusů, které byly provedeny, aby prokázaly, že Shakespearova díla byla napsána ostatními, Max Reinhardt, Londýn, 1958, s. 56.
  22. ^ Objevy učinil profesor Lambin, který byl poprvé publikován jako eseje s názvem „Sur la Trace d'un Shakespeare Inconnu“ v Les Langues Modernes mezi lety 1951 a 1953.
  23. ^ Daugherty, Leo (2010), William Shakespeare, Richard Barnfield a šestý hrabě z Derby., Cambria Press, s. Passim., ISBN  1-60497-712-4
  24. ^ Keith Gregor, „Shakespeare jako postava na španělské scéně“ v A. Luis Pujante, Ton Hoenselaars (eds), Čtyři sta let Shakespeara v Evropě, University of Delaware Press, 2003, s. 51.

externí odkazy