Landiniho kadence - Landini cadence


A Landiniho kadence (Landini šestý nebo Landini šestá kadence), nebo pod-třetí kadence,[4] je typ kadence, technika v hudební skladba, pojmenoval podle Francesco Landini (1325–1397), slepý florentský varhaník, na počest jeho rozsáhlého používání této techniky. Tato technika byla značně používána ve 14. a na počátku 15. století.
V typickém Středověký kadence, a šestý major hudební interval je rozšířen na oktáva tím, že se každá nota posune ven o jednu krok. Ve verzi Landini, an únikový tón v horním hlasu zužuje interval krátce do a perfektní pátý před oktávou. Mohl by také existovat vnitřní hlas; v příkladu by se vnitřní hlas přesunul z F♯ na G, ve stejném rytmu jako dolní hlas.
Landini nebyl první, kdo použil kadenci (Gherardello da Firenze se zdá být první, jehož díla přežila), a nebyla poslední: kadence se stále používala až do 15. století, zvláště často se objevovala v písních Gilles Binchois a v hudbě Johannes Wreede. Zdá se však, že Landini byl první, kdo jej důsledně používal. Termín vytvořil na konci 19. století německý spisovatel A.G. Ritter (1884) Zur Geschichte des Orgelspiels, Lipsko.
Zdroje
- ^ Ammer, Christine (2004). Fakta o hudebním slovníku. str. 212. ISBN 0-8160-5266-2.
- ^ Randel, Don Michael (1999). Harvardský výstižný slovník hudby a hudebníků. str. 106. ISBN 978-0-674-00084-1.
- ^ White, John D. (1976). Analýza hudby. str. 128. ISBN 0-13-033233-X.
- ^ van der Merwe, Peter (2005). Roots of the Classical: The Popular Origins of Western Music. str. 501. ISBN 0-19-816647-8.
Další čtení
- Fallows, David (2001). „Landini Cadence“. Grove Music Online. Citováno 12. května 2020.
externí odkazy
- „Co je to Landiniho kadence?“, Časté dotazy ke staré hudbě. Diskuse o kadenci Landini a jejích použitích v pozdějších pracích.