Vztahy Francie – Monaka - France–Monaco relations

Vztahy Francie-Monaka
Mapa označující umístění Monaka a Francie

Monako
Francie

Franco-monacké vztahy jsou zvláštní vztah mezi Francie a Monako.[1]

Dějiny

Teprve v roce 1419 získalo Monako kontrolu nad svou vlastní svrchovaností francouzskou kontrolou Lambert Grimaldi přesvědčil francouzského krále Karel VIII poskytnout jí nezávislost. Král Ludvík XII uznal Monako v roce 1512 podepsáním dokumentu, který rovněž deklaroval trvalé spojenectví s francouzským králem. Následující vláda Španělska, na počátku 16. století Monako opět prosperovalo pod Honoré II který posílil vztahy s Francií, vztah, který v této funkci přetrval dalších dvě stě let. V Smlouva ze dne 2. února (1861) Princ Karel III postoupil monackou suverenitu nad městy Menton a Roquebrune (nyní Roquebrune-Cap-Martin ) výměnou za úplnou nezávislost na Francii. Následující první světová válka, smlouva podepsaná dne 27. července 1919, jakož i článek 436 Versailleská smlouva, dal Monako opět pod omezenou francouzskou ochranu[2] a potvrdil zvláštní vztah.[3] Tento vztah trvá dodnes a francouzská vláda přebírá odpovědnost za obranu Monaka, zatímco ta má pouze malou policejní sílu a palácovou stráž.[2] Mezi oběma zeměmi byla rovněž stanovena vzájemná právní dohoda a společný režim; podepsali také Smlouvu z roku 1945 a Dohodu z roku 1963 o prohlubování jejich vztahů.[4]

V roce 2002 byly znovu projednány zákony vyplývající z Versailleské smlouvy, které upravovaly vztahy mezi Monakem a Francií. Nakonec byla ratifikována v roce 2005 novými podmínkami, které: povýšily zastoupení Francie z konzulátu na zastupitelský úřad; povolil jiným zemím akreditovat velvyslance v Monaku; a formálně uznal rozhodnutí Monaka Grimaldi[3] schéma nástupnictví dynastie, které bylo původně stanoveno v ústavě z roku 1962 a které rovněž rozšířilo způsobilost na dcery vládnoucího prince a další členy rodiny.[4]

Ekonomické vazby

The Evropská služba pro vnější činnost spolupracovala s Monakem na jeho iniciativách prostřednictvím vztahů s Francií. Monako bylo tedy začleněno do EU Schengenský prostor. Rada ministrů EU zmocnila Francii k jednání o měnové dohodě, která Monaku umožňuje mimo jiné použijte euro jako oficiální měna udělovat euru právní status a vydávat omezené množství euromincí s vlastními národními stranami. Rovněž podepsala dohodu s Monakem týkající se uplatňování právních předpisů ESVČ na farmaceutické výrobky, kosmetické výrobky a zdravotnické prostředky, která byla přijata dne 1. května 2004. Zboží vyrobené v Monaku by však nebylo asimilováno na výrobky původu ESVČ. Dohoda o zdanění úspor byla uvedena v platnost dne 1. července 2005.[1]

Monako je plně integrováno do celní unie s Francií, která rovněž umožňuje účast v tržním systému EU. Ten vybírá a rabatuje obchodní cla s Monakem. Euro bylo přijato jako oficiální měna 1. ledna 2002.[4]

Monacká politika

V roce 1962 monacké odmítnutí uvalit daň na obyvatele i mezinárodní podniky způsobilo problémy ve vztazích. Bylo však vyřešeno dohodou, že francouzští občané s méně než pěti lety pobytu v Monaku a společnosti podnikající více než 25 procent jejich podnikání mimo zemi budou zdaněny francouzskými sazbami. Krize také vedla k novému ústava a restaurování Národní rada. Mezi edikty nové ústavy patří princova nominace na Rada vlády který se skládá z a Státní ministr který je francouzským občanem a je vybrán na tříleté funkční období ze skupiny vyšších francouzských státních zaměstnanců vybraných francouzskou vládou.[5][6][7] Jsou princovým zástupcem a mají na starosti zahraniční vztahy, řídí výkonné služby, policii a vládní radu.[2] Vybírají také tři členy rady: jednoho, který se stará o ekonomiku a finance; jeden pro vnitřní věci; a jeden pro sociální věci. Všichni ministři jsou odpovědni monackému princi.[3]

Monacký právní systém je rovněž postaven na modelu Napoleonský zákoník[8] a je podobný tomu ve Francii.

Monako rovněž souhlasilo s uplatňováním svrchovaných práv v souladu s francouzskými zájmy.[4]

Kulturní vztahy

Ambasáda Monaka v Paříži

Obě země sdílejí francouzština jako jejich oficiální jazyk, ačkoli historický jazyk Monaka je Monégasque, Různé Ligurian, jeden z Gallo-Italic jazyky. Francouzští a italští státní příslušníci tvoří více než polovinu populace země. francouzská kuchyně převládá také v Monaku.[2]

Přibližně dvě třetiny z 30 000 pracovních míst v Monaku obsadí pracovníci ze sousedních francouzských a italských měst.[2]

Rezidentní diplomatické mise

Reference

  1. ^ A b Evropská unie - EEAS (Evropská služba pro vnější činnost) Monacké knížectví
  2. ^ A b C d E Kultura Monaka - tradiční, historie, lidé, oblečení, tradice, ženy, víry, jídlo, zvyky, rodina, sociální, manželství, muži, život, kmen, populace, náboženství, rituál ...
  3. ^ A b C „Vláda Monaka“. Archivovány od originál dne 2012-10-21. Citováno 2010-12-27.
  4. ^ A b C d Monako
  5. ^ „Monako“. Světový Factbook. Ústřední zpravodajská služba. Citováno 10. ledna 2011.
  6. ^ JURIST - Monaco: Monacan Law, Legal Research, Human Rights
  7. ^ Monacká politika, vláda a daně, informace o politice, státní správě a daních v Monaku
  8. ^ „Vláda v Monaku“. Archivovány od originál dne 30. 11. 2010. Citováno 2011-01-08.
  9. ^ Francouzské velvyslanectví v Monte Carlu (ve francouzštině)
  10. ^ Ambasáda Monaka v Paříži (ve francouzštině)

Viz také

externí odkazy