Codex Marchalianus - Codex Marchalianus - Wikipedia

Strana kodexu s textem Ezek 5: 12-17
Folio 283 kodexu s textem Ezech 1: 28-2: 6
Daniel 1-9 ve Tischendorfově faksimilním vydání (1869)

Codex Marchalianus určený siglum Q je v 6. století řecký rukopisná kopie řecký verze Hebrejská Bible (Tanach nebo Starý zákon ) známý jako Septuaginta. Text byl napsán dne pergamen v uncial písmena. Paleograficky bylo přiděleno do 6. století.[1] Okrajové poznámky byly později přidány do kopie textu Písma, přičemž ty první byly důležité pro studium historie Septuaginty.

Jeho název byl odvozen od bývalého majitele Reného Marchala.[2]

Popis

Rukopis je v kvartovém svazku, uspořádaný do podoby pěti listů nebo deseti listů Codex Vaticanus nebo Codex Rossanensis. Obsahuje text Dvanáct proroků, Kniha Izaiáše, Kniha Jeremiáše s Baruchem, Nářky, List Jeremiáše, Kniha Ezekiel, Kniha Daniel, se Susannou a Belem. Pořadí 12 proroků je neobvyklé: Ozeáš, Amos, Micah, Joeli, Obadiáš, Jonáš, Nahum, Habakuk, Zephaniah, Haggai, Zachariáš, a Malachiáš. Pořadí knih je stejné jako v Codex Vaticanus.[3][4]Kniha Daniel představuje verzi Theodotion.[3]

V současném stavu se rukopis skládá ze 416 pergamenových listů, ale prvních dvanáct obsahuje patristická záležitost, a netvořily součást původního rukopisu. Listy měří 29 x 18 cm. Psaní je v jednom sloupci na stránku, 29 řádků na sloupec a 24-30 písmen v řádku.[4][5]Je napsán tučně uncial takzvaného koptského stylu.[2]

V první polovině 19. století to bylo považováno za jeden z nejstarších rukopisů Septuaginty. Panuje všeobecná shoda, že Codex Marchalianus patří do dobře definované textové rodiny s Hesychian charakteristikami, představitelem Hesychian recension (spolu s rukopisy A, 26, 86, 106, 198, 233).[6][7]

Okrajové poznámky

Některé poznámky byly přidány na okraj rukopisného textu Septuaginty v unciálních dopisech 6. století, některé z nich byly přidány poměrně brzy stejným písařem, který napsal patristický materiál, který je nyní umístěn na začátku rukopisu,[8] ale mnozí jsou v nepatrný skript, možná až ve 13. století,[9] což vedlo Sweteho ke klasifikaci rukopisu od 12. století.[8] Obrazy stránek s ranými notami uncials menší velikosti a mnohem hojnějšími středověkými notami v minuskulech můžete vidět v článku Marieke Dhont.[10]

Okrajové poznámky naznačují Hexaplaric opravy Hesychiánského textu[11]

Na okraj Ezechiela a Lamentations přidávají asi sedmdesát položek onomastika.[2]. Ve svém komentáři ke dvěma veršům Ezechiel 1: 2 a 11: 1 používají jako nepřímý Ιαω, fonetický přepis do řeckých písmen hebrejštiny יהוה[12] odkaz na Tetragrammaton.[13][14][15] Několik dalších okrajových poznámek, nikoli samotný text, dává znak ΠΙΠΙ stejným způsobem.[16]

V Izajáši 45:18 má Codex Marchalianus Ἐγώ εἰμι („Já jsem“), stejně jako řecká Septuaginta obecně.[17] Na okraj byl tento text „opraven“ na „Já jsem Pán“, přidáním Κύριος („Pán“) a přizpůsobením textu Masoretický text אני יהוה.[18]

Historie kodexu

Rukopis byl napsán v Egyptě nejpozději v 6. století. Zdá se, že tam zůstal až do deváté, protože unciální opravy a anotace i text vykazují písmena charakteristicky egyptské podoby. Z Egypta byl před 12. stoletím přepraven do jižní Itálie a odtud do Francie, kde se stal majetkem Opatství St. Denys poblíž Paříže.[3] René Marchal (odtud název kodexu) získal rukopis od opatství St. Denys. Z Marchalovy knihovny přešlo do rukou kardinála La Rochefoucauld, který ji následně představil College de Clermont, slavný jezuitský dům v Paříži.[2] Nakonec byla v roce 1785 zakoupena pro Vatikánskou knihovnu, kde je nyní umístěna.[3][19]

Kodex byl znám uživateli Bernard de Montfaucon a Giuseppe Bianchini. Text kodexu použil J. Morius, Wettstein, Montfaucon. Bylo shromážděno pro James Parsons a upravil Tischendorf ve čtvrtém svazku jeho Nova Collectio 4 (1869), s. 225–296,[20] a v devátém svazku jeho Nova Collectio 9 (1870), s. 227–248.[3] Giuseppe Cozza-Luzi upravil svůj text v roce 1890.[21]

Ceriani klasifikoval text v roce 1890 jako Hesychian recension, ale Hexaplaric značky byly volně přidány a okraje dodávají velké výtažky z Aquily, Symmachus, Theodotion a Septuaginta z Hexaply.[4]

Kodex je umístěn v Vatikánská knihovna (Vat. Gr. 2125).

Viz také

Reference

  1. ^ Würthwein Ernst (1988). Der Text des Alten Testaments. Stuttgart: Deutsche Bibelgesellschaft. str. 85.
  2. ^ A b C d Bruce M. Metzger (1981). Rukopisy řecké Bible: Úvod do paleografie. Oxford: Oxford University Press. str. 94. ISBN  9780195365320.
  3. ^ A b C d E Swete, Henry Barclay (1902). Úvod do Starého zákona v řečtině. Cambridge. str.120.
  4. ^ A b C Alfred Rahlfs, Verzeichnis der griechischen Handschriften des Alten Testaments, für das Septuaginta-Unternehmen, Göttingen 1914, s. 273-274.
  5. ^ Swete, Henry Barclay (1902). Úvod do Starého zákona v řečtině. Cambridge. str.121.
  6. ^ Cambridge historie Bible (Sv. 2 - Západ od otců k reformaci), ed. G. W. H. Lampe, Cambridge University Press 2006, str. 19
  7. ^ Natalio Fernández Marcos, Wilfred G. E. Watson, Septuaginta v kontextu: úvod do řecké verze Bible (Brill: Leiden 2000), s. 242
  8. ^ A b Henry Barclay Swete, Úvod do Starého zákona v řečtině (Cambridge University Press 1902), s. 144–145
  9. ^ Vellum Uncial Q
  10. ^ Marieke Dhont, „Jak Vatikánská knihovna slaví den LXX“
  11. ^ Ernst Wurthwein (27. listopadu 2014). Text Starého zákona: Úvod do Biblia Hebraica. Wm. B. Eerdmans Publishing. ISBN  9780802866806.
  12. ^ Emanuel Tov poznamenává: „Shoda Hatch-Redpath zavádějícím způsobem cituje v seznamu osobních jmen okrajové čtení ΙΑΩ z kodexu Marchalianus (Q) v Ezech 1: 2 a 11: 1. Tyto hodnoty, které nejsou zmíněny v Zieglerově vydání Göttingen, odkazovat na Ιωακειµ v poměru 1: 2 a na בניהו v poměru 11: 1, představované v této poznámce jako οικος ιαω. " Vidět Emmanuel Tov, „P. Vindob. G 39777 (Symmachus) a používání božských jmen v textech řeckého písma“. poznámka 27,
  13. ^ Bruce Manning Metzger, Rukopisy řecké Bible: Úvod do řecké paleografie (Oxford University Press 1981), str. 35
  14. ^ Martin Rösel, Tradice a inovace: Anglická a německá studia na Septuagintě (SBL Press 2018), s. 296, poznámka pod čarou 32
  15. ^ Robert J. Wilkinson. Tetragrammaton: Západní křesťané a hebrejské Boží jméno: Od počátků do sedmnáctého století. BRILL; 5. února 2015. ISBN  978-90-04-28817-1. str. 58.
  16. ^ Rösel 2018, s. 304, poznámka pod čarou 54
  17. ^ Je 45:18 na Učeném biblickém portálu Německé biblické společnosti
  18. ^ John T. Townsend, „Evangelium Jana a Židů: Příběh náboženského rozvodu“, v: Alan T. Davies, vyd., Antisemitismus a základy křesťanství (Paulist Press, 1979): str. 77, poznámka pod čarou 15
  19. ^ C. v.Tischendorf, Nova Collectio 4 (1869), str. XIX
  20. ^ C. v.Tischendorf, Nova Collectio 4 (1869), str. 225-296
  21. ^ Giuseppe Cozza-Luzi, Prophetarum codex Graecus Vaticanus 2125 (Romae, 1890)

Další čtení