Catiline Orations - Catiline Orations - Wikipedia

The Catiline nebo Katilinářské řeči (latinský: M. Tullii Ciceronis Orationes in Catilinam) je sada projevů k Římský senát uveden v roce 63 př. n.l. Marcus Tullius Cicero, jeden z roku konzulové, obviňovat senátora, Lucius Sergius Catilina (Catiline), vedoucí a spiknutí svrhnout Římský senát. Většina zpráv o událostech pochází od samotného Cicera. Někteří novodobí historici a starověké zdroje jako např Sallust, naznačují, že Catiline byla složitější postava, než prohlašují Cicerovy spisy, a že Cicero byl silně ovlivněn touhou získat trvalou reputaci velkého římského vlastence a státníka.[1] Jedná se o jednu z nejlépe zdokumentovaných událostí ze starověkého světa a připravila půdu pro klasické politické boje, které staví státní bezpečnost proti občanským svobodám.[2]

Pozadí

Běh pro konzulát podruhé poté, co prohrál na první pokus, Catiline byl zastáncem zrušení dluhů a přerozdělování pozemků. Zjevně existovaly podstatné důkazy o tom, že podplatil řadu senátorů, aby za něj hlasovali, a zapojil se do jiného neetického chování souvisejícího s volbami (takové chování však bylo v pozdní republice stěží neznámé). Cicero v rozhořčení vydal zákon zakazující takové machinace,[3] a všem se zdálo zřejmé, že zákon byl namířen proti Catiline. Catiline proto, jak tvrdil Cicero, spikl se, že v den voleb zavraždil Cicera a další klíčové senátory, což se stalo známým jako Druhé katilinářské spiknutí. Cicero oznámil, že objevil plán, a odložil volby, aby měl Senát čas na projednání tohoto předpokladu státní převrat.

Den poté, co byly původně naplánovány volby, se Cicero v této věci obrátil na Senát a Catilinina reakce byla okamžitá a násilná. V reakci na Catilinovo chování vydal Senát a senatus consultum ultimum, prohlášení o stanné právo. Řádné právo bylo pozastaveno a Cicero jako konzul byl investován s absolutní mocí.

Když se konečně konaly volby, Catiline opět prohrála. Předvídání špatných zpráv spiklenci už začal shromažďovat armádu, kterou tvořily většinou Lucius Cornelius Sulla veteránští vojáci. K jádru spiklenců se připojili také někteří senátoři. V plánu bylo zahájit povstání ve všech Itálie, přiložte Řím k pochodni a podle Cicera zabijte co nejvíce senátorů.[4][5]

Prostřednictvím vlastního vyšetřování si byl toho spiknutí vědom. Dne 8. Listopadu vyzval Cicero na schůzi Senátu v Chrám Jupitera Stator, poblíž fóra, které bylo k tomuto účelu použito, pouze když hrozilo velké nebezpečí. Catiline se také zúčastnil. Tehdy Cicero přednesl jednu ze svých nejslavnějších řečí.

První řeč Oratio in Catilinam Prima v Senatu Habita

Cicero odsuzuje Catilina, freska podle Cesare Maccari, 1882–1888

Jak probíhají politické řeči, bylo to relativně krátké, asi 3400 slov, a to k věci. Úvodní poznámky si stále pamatujeme a používáme i po 2000 letech:

Quo usque tandem abutere, Catilina, patiens nostra? Quam diu etiam furor iste tuus nos eludet? Quem ad finem sese effrenata iactabit audacia?
Kdy, ó Catiline, chceš přestat zneužívat naši trpělivost? Jak dlouho nás vaše šílenství ještě zesměšňuje? Kdy má být ukončena ta vaše nespoutaná drzost, která se potácí jako teď?[6]

Také si pamatujeme slavný podrážděný výkřik, O tempora, o mores! (Ach, kolikrát! Ach, jaké chování!).

Catiline byl přítomen, když přednesl projev. Odpověděl na to tím, že požádal lidi, aby nedůvěřovali Cicero, protože byl self-made man bez rodinné tradice veřejných funkcí a důvěřovat si kvůli dlouholetým zkušenostem své rodiny. Zpočátku se Cicerova slova ukázala nepřesvědčivá.[7] Catiline pak utekla z budovy a vrhala vyhrožování Senátu.[Citace je zapotřebí ] Později opustil město a prohlásil, že se sám usadil v exilu v Marseille, ale skutečně odešel do tábora Manlia, který měl na starosti armádu rebelů. Následujícího rána Cicero shromáždil lidi a dal další řeč.

Druhá řeč Oratio in Catilinam Secunda Habita ad Populum

Cicero informoval občany Říma, že Catiline neopustil město v exilu, jak řekl Catiline, ale aby se připojil ke své nelegální armádě. Popsal spiklence jako bohaté muže, kteří byli zadluženi, muži dychtící po moci a bohatství, Sullovi veteráni, ruinovaní muži, kteří doufali v jakoukoli změnu, zločinci, rozmařenci a další muži podobného Catilina. Ujistil obyvatele Říma, že se nemají čeho bát, protože on jako konzul a bohové budou stát chránit. Tato řeč byla přednesena s úmyslem přesvědčit nižší třídu nebo obyčejného člověka, že Catiline nebude zastupovat jejich zájmy a neměli by ho podporovat.[5]

Mezitím se Catiline spojila s Gaius Manlius, velitel povstaleckých sil. Když byl Senát informován o vývoji, vyhlásili dva z nich za veřejné nepřátele. Antonius Hybrida (Cicerův kolega konzul) s jednotkami oddanými Římu následoval Catilina, zatímco Cicero zůstal doma střežit město.

Třetí řeč - Oratio in Catilinam Tertia ad Populum

Cicero tvrdil, že město by se mělo radovat, protože bylo zachráněno před krvavou vzpourou. Předložil důkazy o tom, že se všichni Catilinovi komplici ke svým zločinům přiznali. Nežádal pro sebe nic jiného než vděčnou vzpomínku na město a uznal, že vítězství bylo obtížnější než vítězství v cizích zemích, protože nepřáteli byli občané Říma.

Čtvrtá řeč Oratio v Catilinam Quarta v Senatu Habita

Konec 4. katiliniarské řeči, v rukopisu napsaném autorem Poggio Bracciolini. Florencie, Biblioteca Medicea Laurenziana, Plut. 48,22, fol. 121r.

Ve svém čtvrtém a posledním argumentu, ke kterému došlo v Chrám Concordia, Cicero vytváří základnu pro další řečníky (především Cato mladší ) argumentovat pro provedení spiklenců. Tak jako konzul, Cicero formálně nesměl vyjádřit v této věci žádný názor, ale pravidlo obešel s jemnou řečí. Ačkoli je o skutečné debatě známo velmi málo (kromě Cicerova argumentu, který byl pravděpodobně pozměněn oproti původnímu), většina Senátu se pravděpodobně postavila proti rozsudek smrti z různých důvodů, jedním z nich byla šlechta obviněných. Například, Julius Caesar argumentoval tím vyhnanství a zbavení práva by pro spiklence stačil trest a jeden z obviněných, Lentulus, byl praetor. Po společném úsilí Cicera a Cata se však hlasování posunulo ve prospěch popravy a rozsudek byl vykonán krátce nato.

Zatímco někteří historici[pochybný – diskutovat] souhlasí s tím, že jednání Cicera, zejména závěrečné projevy před Senátem, mohly zachránit republika, odrážejí také jeho sebevědomí a do jisté míry závist, pravděpodobně z toho, že byl považován za novus homo, římský občan bez ušlechtilé nebo starověké linie.[8]

Poznámky

  1. ^ Hoffman, Richard (1998). „Sallust a Catiline“. Klasický přehled. 48: 50–52. doi:10.1093 / cr / 48.1.50. JSTOR  713695.
  2. ^ Beard, Mary (2015). SPQR: Historie starověkého Říma. New York: Liveright. 21–53. ISBN  9780871404237.
  3. ^ Dio Cassius XXXVII.29.1
  4. ^ Cicero, Marcus Tullius (2014). Delphi Complete Works of Cicero (Ilustrované). online: Delphi Classics.
  5. ^ A b „Catilinovo spiknutí (63 př. N. L.)“. www.thelatinlibrary.com. Citováno 2017-03-04.
  6. ^ Cicero, Marcus Tullius. „Proti Catiline“. Trans. Charles Duke Young. Citováno 28. srpna 2015.
  7. ^ Wasson, Donald L. (3. února 2016). „Cicero & the Catiline Conspiracy“. Encyklopedie starověké historie.
  8. ^ Robert W. Cape, Jr.: „Rétorika politiky ve čtvrtém Cicerově katilinářovi“, Americký žurnál filologie, 1995

Reference

externí odkazy