Antonio Cotogni - Antonio Cotogni

Antonio Cotogni
Antonio Cotogni v 60. letech 19. století
narozený	Antonio Cotogni (1831-08-01)1. srpna 1831 Via dei Genovesi, 13, Řím, Itálie
Zemřel	15. října 1918(1918-10-15) (ve věku 87)
Památky	Pamětní deska na Via dei Genovesi, 13, Řím, Itálie
Ostatní jména	Toto Mio ignorantino (Verdi )
Vzdělávání	Hospic v San Michele Santa Maria Maggiore
obsazení	Operativní baryton Hlasový učitel
Aktivní roky	1851–1918
Titul	Cavaliere dell 'Ordine della Corona d'Italia Commendatore dell 'Ordine della Corona d'Italia Commendatore dell'Ordine dei SS. Maurizio e Lazzaro Cavaliere dell'Ordine di S. Iago Commendatore del R. Ordine Militare di Nosso Senhor Jesus Christo Cavaliere del R. Ordine di Carlo III
Manžel (y)	Maria Ballerini ​ (m. 1858)​
Podpis

Antonio "Toto" Cotogni (Italská výslovnost:[anˈtɔːnjo ˈtɔːto koˈtoɲɲi]; 1. srpna 1831 - 15. října 1918) byl Ital baryton první velikosti. Mezinárodně považován za jednoho z největších mužů opera zpěváky 19. století, zvláště ho obdivoval skladatel Giuseppe Verdi. Po svém odchodu z jeviště v roce 1894 si Cotogni vytvořil důležitou druhou kariéru učitele zpěvu.

Raná léta a vzdělání

Antonio Cotogni se narodil v Řím Agata Fazzini a Raffaele Cotogni, kteří řídili malou rostlinu majoliky. Měl čtyři sourozence: sestru Giudittu (která zůstala svobodná a žila v rodinné domácnosti); bratři Francesco, Andrea (vlastníci podniku na balení masa) a Gaspare (pozdější starosta města) Melara ).^[1]

Po několika počátečních studiích na Hospic v San Michele, studoval hudební teorii na Santa Maria Maggiore pod Fontemaggi. Brzy poté začal s Achillem Faldim spolupracovat na studiu samotného zpěvu. Pod jeho vedením provedl Cotogni své první veřejné akce zaměřené na sólový zpěv, ale pouze v hlavních římských kostelech a na malých letních hudebních festivalech v malých městech provincie, jako například Anagni, Valmontone, Subisco, Velletri a Viterbo.

Na začátku pracoval Cotogni na částečný úvazek v závodě majoliky a moc se o divadlo nestaral. Neměl žádné předstírání, že zde nastoupil na kariéru, a byl spokojený, že zůstane církevním zpěvákem. Svůj první úspěch získal v roce 1851 zpěvem Salvatore Capocci oratorium Il martirio di Sant'Eustachio v kostele Santa Maria in Vallicella.^[2]

O svém tréninku před italským divadelním debutem řekl Cotogni bývalému studentovi:

"První rok jsem zpíval jen stupnice. Ve druhém ročníku hlasová cvičení a jednoduché písně. Třetí rok, trénink operní hudby, hlavně sóla. Čtvrtý rok, soubory, duety, tria atd. Pátý rok, výcvik scénických scén akce, většinou před zrcadlem. “To může být do jisté míry příliš rigidní popis, ale faktem zůstává, že, jak řekl Cotogni, jeho pán ho považoval za vhodného pro jeviště, když v roce 2007 nebyla ani jedna opera. současný repertoár, který zpětně neznal, a když, jak vyčítavě přidal pokaždé, když jsem se snažil najít omluvu pro chybějící špičkovou notu, mohl být probuzen ve 3 ráno a přinucen dát A-plochý mezza voce. Cotogni zpíval na jevišti více než čtyřicet let.^[3]

— Gramofon, Listopad 1924, Gramofon, Díl 2

Operativní kariéra

Debut

V roce 1852, po dlouhém naléhání Faldiho a castrata Domenico Mustafà mimo jiné souhlasil s podepsáním smlouvy o svém debutu v Římě Teatro Metastasio jako Belcore v L'elisir d'amore. Pro příští rok vůbec nezpíval na veřejnosti, ale raději pilně studoval u Faldiho, aby si vytvořil svůj repertoár. Po počáteční smlouvě ve Spoletu pro Il trovatore a Maria di Rohan, začal pokračovat v důsledné práci v italském regionálním operním okruhu: Lanciano pro Trovatore, Rigoletto, a Maria di Rohan; Orvieto pro I masnadieri; Lucrezia Borgia v několika městech; Puritani v Perugii.

Na jaře 1857 byl podepsán impresário Jacovacci pro Lucia di Lammermoor a Gemma di Vergy v Římě Teatro Argentina. V září a říjnu téhož roku vystupoval I díky Foscari a Luisa Strozzi v Teatro Rossini v Turín. Tehdy se setkal se sopranistkou Marií Ballerini. Příští rok se vzali, ale nikdy spolu neměli žádné děti.^[2]:26

Poté byl Cotogni zasnoubený s Foscari a La traviata v Asti a poté v Cuneu, v Teatro Rossini, Zara v Janově, a v Turíně při otevření nového Teatro Alfieri. Tam byl požádán impresário Scalaberni, aby nahradil slavného barytona Felice Varesi v operní společnosti vznikající pro divadlo v Pěkný. Během svého působení v Nice studoval Cotogni roli Don Giovanni se svým předchůdcem, italským barytonem Antonio Tamburini, který opustil jeviště v roce 1855.

Průlom

Zlom v Cotogniho kariéře nastal koncem roku 1858. Jakmile v říjnu přijel na zkoušky do Nice, začal pociťovat pohrdání jeho přítomností od všech od divadla po veřejné restaurace a kavárny. Ti, kdo Varesi znali a milovali, měli pocit, že Cotogni, prakticky neznámý zpěvák, byl vybrán narychlo a nespravedlivě, aby ho nahradil. První role, kterou byl zaměstnán zpívat, byla Antonio Gaetano Donizetti je Linda di Chamounix v Nice,^[4] kde ho publikum přivítalo zvuky a pískáním, než dokonce otevřel ústa. Stejné publikum ztichlo během úvodní árie Antonia „Ambo nati in queste valle“ a po kadenci mu dalo jednomyslný, kolosální potlesk, požadující bis.^[2]:27–28 Toto představení mu zajistilo místo na scéně a ukázalo se, že je absolutním mistrem svého umění - technicky, stylisticky i dramaticky. V důsledku toho se z toho stala jedna z podpisových rolí Cotogniho, z nichž udělal velký dojem na všechna velká evropská divadla a dokonce i na nejsmutnější kritiky. V Nice následoval Linda s Gemma di Vergy, Rigoletto, La Favorita, Traviata, Trovatore, Don Pasquale, Roberto Devereux, Don Sebastiano, a Il barbiere di Siviglia.

V příštím roce zpíval s obrovským úspěchem -I LombardiRossiniho Otello, a Nabucco ve Viterbu; opět v Nice pro Lucia di Lammermoor, Ernani, Trovatore, a Maria di Rohan; a v Barcelona je Teatro Principal pro Saffo, Traviata, Attila, Gemma, Barbiere, a Trovatore. V říjnu 1860 zpíval Cotogni v 21 divadlech,a bylo to v tomto boděže dosáhl La Scala, Milan, tam debutuje v roli Giovanniho Bandina v Bottesini je L'assedio di Firenze. Cotogni byl z tohoto debutu nervózní, pochyboval o své schopnosti dosáhnout spravedlnosti a pochyboval o síle svého hlasu, kterou je možné slyšet v divadle. Recenze debutu byly povzbudivé, ale jeden nebo dva kritici ve svých vysokých tónech zmínili určitou rozechvělost a zúžení. Ale Cotogni se po premiéře znovu vyrovnal a získal si milánskou veřejnost dalšími rolemi té sezóny - William Tell, Peri je Vittor Pisani, Rodolfo dovnitř La sonnambula a Ezio v Attila.

Během následujících desetiletí se také objevil v předních operních domech v Madridu, Lisabonu, Paříži, Londýně, Moskvě a Petrohradu. Stal se nesmírně oblíbeným u londýnského publika, vystupoval na Královská opera, Covent Garden, od 1867 do 1889. Zpíval v Petrohradě ve 26 po sobě jdoucích sezónách.^[5]

Bylo to v roce 1894 v Petrohradě, kde uvedl své poslední operní divadelní představení, v Donizettiho Don Pasquale. Zatímco Cotogni strávil svou kariéru zpěvem barytonové role opery Dr. Malatesty, mladšího barytona Mattia Battistini nyní převzal mnoho starých rolí Cotogni. Battistini nicméně požádal Cotogniho, aby ocenil společnost tím, že se k nim připojil v jednom závěrečném vystoupení, avšak tentokrát požádal, aby zpíval hlavní komickou basovou roli Dona Pasquala, kterou Cotogni zavázal.^[2]:69–70

Hlasový učitel

Studenti z Accademia di Santa Cecilia na výletu do Frascati, 18. června 1914. Antonio Cotogni (střední řada, uprostřed), Beniamino Gigli (horní řada, vpravo), Enrico Rosati (sedící v křesle, druhý zprava), Romeo Rossi (zcela vlevo), Ugo Donarelli za Cotognim, Luigi Ricci (za a nalevo od Cotogni).

V důchodu se Cotogni stal jedním z nejslavnějších vokálních učitelů v historii. Na pozvání Anton Rubinstein, učil na Petrohradská konzervatoř (kde mimochodem měl Sergej Diaghilev jako student)^[6] v letech 1894–1898, ale musel tento post opustit v důsledku vážné nemoci,^[5] poté se v roce 1899 ujal jmenování profesorem na Accademia di Santa Cecilia v Římě, kde byl jeho asistentem Enrico Rosati,^[7] který se později stal učitelem Beniamina Gigliho.

Kvality, díky nimž byl Cotogni ve své kariéře na jevišti uctíván a milován, z něj také udělali výjimečného učitele, který svým studentům vyšel z cesty, aby jim dal to, co potřebovali hudebně, umělecky a často materiálně.^{[poznámka 1]}

Během této doby dvanáctiletý Luigi Ricci (který se později stal vokálním trenérem) začal doprovázet hlasové lekce dané Cotognim, který pod skladatelovým dohledem provedl několik Verdiho oper. V tomto raném věku začal Ricci dělat pečlivé poznámky k tradicím, které mu Cotogni předával z vlastní práce s Verdi a dalšími skladateli a dirigenty z 19. století, informace o prvcích, které byly změněny ve zkoušce a praxi, ale nikdy nebyly oficiálně notovány, protože stejně jako tradice variací a kadence zahájené různými zpěváky z minulého století. Ricci pokračoval ve svém hojném psaní poznámek po celý svůj život a nakonec je sestavil do čtyřdílné sbírky s názvem Variazioni-cadenze tradizioni per canto (dva svazky a dva dodatky vydané nakladatelstvím Casa Ricordi, 1963).^[9]

Cotogni zemřel na stáří v Římě necelý měsíc před příměřím v roce 1918, které ukončilo první světovou válku.

Studenti

Ricci uvádí, že když v roce 1912 navštěvoval představení v moskevském císařském divadle a opeře Zimina, stejně jako v císařském divadle v Petrohradě, polovina umělců na jevišti byli Cotogniho studenti. Cotogni se téměř 20 let věnoval výuce zpěvu. Mnoho umělců, kteří již byli v plné kariéře, přišlo s ním studovat na Liceo a / nebo se od něj učit soukromě.

Hlas

Jako dítě měl Cotogni pouze slabý sopránový hlas, ale začal zvyšovat hlasitost a ztmavovat, což se později změnilo v kontraaltový hlas. Jako teenager se jeho hlas konečně začal lámat do hlasu mladého muže a hlavní učitel hudby Scardovelli mu zakázal zpívat; Cotogni s nechutí poslechl a asi šest měsíců mlčel. Po této době odpočinku začal hledat několik not, poté pokračoval v neustálém obohacování a posilování svých hlasových prostředků až do úplného rozvoje pěkného barytonového hlasu.^[2]:19–20

Rozsah

Podle jeho životopisce byl Cotogniho profesionální / použitelný hlasový rozsah od A.₁ do B.₄, i když hrstka jeho rolí a dokonce i jeho interpolace a kadence vyžadují o půl kroku níže - A ♭₁. Podle Ricciho jeho další známé interpolace zahrnují vysoký G a v Posově romanze „Carlo, ch'è sol il nostro amore“ v Don Carlo; vysoké A in je v „O de verd'anni miei“ a „O sommo Carlo“ z Ernani a konec „Suoni la tromba“ v roce Puritani; a rychlé vysoké A a v ruletě na slovo „piacere" v "Largo al factotum " z Il barbiere di Siviglia.^[11] Udělal však plísnění Titta Ruffo pro interpolaci nepsaného vysokého B ♭ v Osada.^{[poznámka 2]} Je proto nepravděpodobné, že by Cotogni ve veřejném vystoupení zpíval notu nad vysokým A ♮. Fyziologicky zajímavá je skutečnost, že Cotogni trpěl a boční lisp to ovlivnilo jeho řeč, ale to zmizelo, když zpíval.^{[Poznámka 3]}

Známý italský dirigent Toscanini poznamenal, že Cotogniho hlas byl naprosto vyrovnaný a že „člověk neslyšel přechod mezi registry ... Když to uslyšel, zdálo se, že je všechno přirozené, zatímco chudý Cotogni místo toho praktikoval roky a roky, aby získal tuto dokonalost . “^[14]

Kritický příjem

Novinářské recenze jeho výkonů byly často vynikající.

Plný hlas, který je měkký, flexibilní a dobře vyškolený; persona; výraz; a zvládnutí scény - to vše dělá z Cotogni modelového umělce, dokonalého zpěváka. Veřejnost visí na každém slově z jeho rtů. Úbohá scéna uznání dcery, Cotogni mistrovsky vylíčil pravdu, zpíval a recitoval svou část se srdcervoucím přízvukem. Svou romanci „Ambo nati“ namaloval stále tak jemně a první akční duet s bouřlivým Nannetti [...] byl opravdovým deliriem, [mícháním] neslýchaného fanatismu. Ani já, starý divadelník, jsem nikdy neslyšel duet v takové barvě, s tak velkou silou a homogenitou.

— kritik, z roku 1886 představení Linda di Chamounix ve Firenze

Cotogni, kterého dnes můžeme nazvat princem barytonů, definitivně zaujal publikum. Tento zpěvák, jehož hlas je silný a zdvořilý, je opravdu něco výjimečného. Zpívá jako málokdo umí zpívat, a přestože je jeho část plná obtíží, všechno rozbíjí a s lehkostí je překonává s ohromujícím vlastnictvím; nenajde v něm úsilí ani sebemenší únavu: i když někdy zpíval s plnými vibracemi a silou, jeho hlas stále vychází tichý a bezpečný. Jeho způsoby jsou často výjimečné a neuspokojí se s obtížemi spojenými s partiturou, přidá nové - vždy vkusné a zdá se, že je rád vzdoruje jim. Hlas tohoto zpěváka ve vás zanechává věčný dojem.

— Pietro Faustini, Gazzetta Musicale di Milano

Hlas Cotogni je plný, hladký, rovný, nejsympatičtější zabarvení a hýbe publikem, zejména když zpívá fior di labbra. Tento nejdokonalejší umělec dělá každou ze svých částí ve stvoření. S velkými obtížemi mohl někdy vzniknout další zpěvák, který by ho dokázal napodobit; nikdy ho nepřekonej.

— Carlo Schmidl, Dizionario universale dei musicisti

Gramofonová nahrávka

Cotogni se řadí ke svým současníkům Francesco Graziani (baryton), Jean-Baptiste Faure a pane Charles Santley jako nejpřednější baryton své generace s hvězdami. "Měl velmi krátký a sotva odhalující vztah s gramofon; ve věku 77 ... s tenorem Francesco Marconi, nahrál duet "I mulattieri" "(autor Francesco Masini ), píše Michael Scott.^[15] „Není divu, že to Marconi zvládne. Přesto, jakkoli je obtížné rozeznat Cotogniho příspěvek, je to vše, co nám zbylo ze zpěváka, který více než 40 let dominoval na pódiích v Londýně, Madridu a Lisabonu, Petrohradu a V Moskvě a v celé Itálii. “

Dvě další nahrávky, někdy považované za Cotogni, jsou ve skutečnosti hlasem tenore robusto Francesco Tamagno bratr Giovanni. Srovnání těchto dvou nahrávek - „O casto fior“ a „Ti vorrei rapire“ Stanislao Gastaldona (dříve nesprávně označeno jako „Perché?“)^[16]—S nahrávkou bratrů Tamagnoů Otello duet „Si pel ciel“ odhaluje, že barytonový hlas je shodný v zabarvení i produkci, se svými tenkými a nosními vlastnostmi, zejména v passagiu. Tito jsou v rozporu s hlasem potvrzeným jako Cotogniho (duet Mulattieri),^[17] který je znatelně rovnoměrnější, kulatý a zvučný po celou dobu - dokonce i ke dvěma přirozeným vysokým G, které končí refrénem. V římské škole a v Cotogniho vlastním učení byla jakákoli nasalita považována za vadu, které je třeba se výslovně vyhnout.

Repertoár

Podle jeho životopisce Angelucciho zpíval Cotogni sto padesát sedm děl, ale to první bylo schopno citovat jen sto čtyřicet pět. Z ostatních dvanácti nedokázal vystopovat ani název, ani jméno skladatele.^{[2]:123–128}

Cotogni také zpíval barytonové sólo v sekci „Dies irae“ Alessandra Busiho Messa da requiem provedeno na počest smrti Gioachina Rossiniho dne 9. prosince 1868 v kostele v San Giovanni in Monte v Bologni. Jeho přednes sóla byl vznešený: „... diváci, kteří doslova zaplnili kostel, byli tak otřeseni, že zapomněli, že jsou v kostele, divoce tleskali [jeho sólu].“ Tato odpověď nebyla neznámá; když debutoval na veřejnosti v Sant'Eustachio v roce 1851 bylo divácké překvapení a nadšení pro mladé Cotogniho sólo tak ohromující, že k obnovení pořádku bylo nutné přivolat policii.^[19]

Dědictví

Během své kariéry byl Cotogni obzvláště oblíbeným Verdi, který ho chválil za krásu, teplo a sílu jeho hlasu, stejně jako za emocionální intenzitu, kterou vnesl do svých hudebních interpretací. Zpíval většinu hlavních rolí Verdiho barytona a zúčastnil se prvního italského představení Don Carlo, v Bologna v roce 1867 pod dohledem skladatele. Verdi, který si chtěl vyzkoušet schopnosti Cotogniho, ho soukromě vyslechl v několika klíčových dílech Don Carlo. Když nacvičoval fráze vedoucí k duetu „Dio, che nell'alma infondere“, Cotogni se odchýlil od toho, co Verdi napsal, a ačkoli k tomu Verdi poznamenal, přijal Cotogniho změnu s tím, že to bylo ve skutečnosti lepší, což mělo za následek, že označení bylo změněno v nových vydáních partitury.^{[poznámka 4]} Bylo dobře známo, že Verdi byl dojatý k slzám Cotogniho zpěvem Rodrigovy scény smrti na této zkoušce.^{[poznámka 5]} Mnoho lidí, kteří znali Cotogniho, ho obdivovalo pro jeho téměř extrémní skromnost a pokoru; Verdi se nijak nelišil, jen ho kvůli tomu škádlil svou vlastní přezdívkou -mio ignorantino („můj malý ignorant“).^[20] Dokonce i po svém odchodu z opery pokračoval ve zpěvu na beneficích a koncertech, z nichž úplně poslední byl v roce 1904, kdy bylo Cotogni 73 let.^[2]:107

Cotogniho repertoár zahrnoval mezi 150 a 160 rolemi. Jeho operní triumfy se neomezovaly pouze na Verdiho skladby. Byl také představitelem elegantního, ale technicky náročného bel canto hudba Gioachino Rossini, Gaetano Donizetti, Vincenzo Bellini, a Saverio Mercadante. Zpíval role z nové italské verismo literatura, francouzština velká opera tradice a některé Wagner. Byl považován za Mozart specialista a strážce některých tradic svých děl, a to i v době, kdy Mozartova díla nebyla populární. Byl obzvlášť pyšný na své Don Giovanni, role, kterou se naučil od svého předchůdce, italského barytona Antonio Tamburini, a které pak Cotogni předal dědici svých tradic, Mattia Battistini.^[8]:55–56

Cotogni zpíval ve společnosti mnoha nejslavnějších operních zpěváků své doby - sopránů Adelina Patti, Teresa Stolz, Thérèse Tietjens, Marcella Sembrich, Christina Nilsson, Emma Albani, a Gemma Bellincioni; kastrát Alessandro Moreschi; sestry Marchisio; kontraalt Sofia Scalchi; tenorové Mario, Francesco Marconi, Julián Gayarre, Angelo Masini, Pietro Mongini, Lodovico Graziani, Enrico Tamberlick, a Francesco Tamagno; barytony Charles Santley, Jean-Baptiste Faure, Francesco Graziani, Leone Giraldoni, a Mattia Battistini; a basy Foli, Eraclito Bagagiolo a Édouard de Reszke.

Poznámky

Reference

Zdroje

• Nino Angelucci, Ricordi di una artista, Antonio Cotogni (Roma, 1907). ISBN  978-1148413716
• Roland Mancini a Jean-Jacques Rouveroux, (původ H. Rosenthal a J. Warrack, francouzské vydání), Průvodce de l'opéra„Les indispensables de la musique (Fayard, 1995). ISBN  2-213-59567-4
• Arthur Eaglefield Hull (Vyd.), Slovník moderní hudby a hudebníků (Dent, London and Toronto 1924).

externí odkazy

• Záznam Antonia Cotogniho a Francesca Marconiho zpívající „I mulattieri“ na Youtube
• Associazione Culturale Antonio Cotogni