Union of Brest - Union of Brest

Tento článek pojednává o tom, že se Polsko stalo katolíkem. Spojení prsou viz Symmastia.
Hlavní článek: Rusínská uniatská církev

The Union of Brest (Běloruský: Берасцейская унія, romanized: Berascejskaja unija; Litevský: Bresto unija; polština: Unia brzeska; ukrajinština: Берестейська унія, romanized: Berestejśka unija) bylo rozhodnutím 1595-96 Rusínský Pravoslavné církevní eparchie (diecéze) v Polsko-litevské společenství rozbít vztahy s Východní pravoslavná církev a vstoupit do společenství s a umístit se pod autoritu Papež Říma. The Mukačevská eparchie který se nacházel v Maďarské království byl z procesu vynechán. Unie založila Rusínská uniatská církev, který v současné době existuje jako Ukrajinská řeckokatolická církev a Běloruská řeckokatolická církev.

Brestská unie byla vnímána jako součást katolicizace a Polonizace procesy přispěly k Khmelnytsky povstání na Ukrajině.

Unie

Předchozí pokusy o spojení s katolickou církví byly učiněny při několika příležitostech, včetně příkladu, ve kterém byl metropolita Kyjev Isidore podepsal Unie Florencie a technicky sjednotila rusínskou pravoslavnou církev.

V letech 1588-1589 Konstantinopolský patriarcha Jeremiáš II cestoval po východní Evropě, zejména po Evropě Polsko-litevské společenství a Moskevské velkovévodství, kde konečně od roku 1458 uznal Ruská pravoslavná církev v Moskvě a vysvěcen Patriarcha Job z Moskvy (dříve držel Isidor z Kyjeva ). Patriarcha Jeremias II sesadil kyjevského metropolitu Onesiphora Divochku a se souhlasem polského krále Zikmund III zasvěcen Michael Rohoza jako nový metropolita v Kyjevě, Halych a celý Rus.[1]

Po odchodu z Jeremiáše II.[1] v roce 1590 se čtyři z devíti biskupů rusínské pravoslavné církve (Vilnius) sešli na synodě ve městě Brest a podepsali prohlášení o své připravenosti podepsat unii s Římem[1] složil 33 článků Unie, které přijal římský papež. Zpočátku široce úspěšný, během několika desetiletí ztratil velkou část své původní podpory,[2] hlavně kvůli jeho prosazování na Ortodoxní farnosti, které vyvolaly několik mohutných povstání.

Seznam biskupů, kteří v roce 1590 podepsali prohlášení o záměru[1]
Seznam biskupů, kteří se k dohodě později připojili

Na vyžádání Konstanty Wasyl Ostrogski, Hypatius Pociej opustil svůj post Větší kastelán z Brześć Litewski a přijato od jmenování krále do Wlodzimierzovy eparchie.[1] Princ Konstanty Wasyl Ostrogski se domníval, že metropolita Kijowa (Kyjev, také Kyjev) by měl dosáhnout dohody s východními patriarchy, Moskevský patriarcha, a Moldavská pravoslavná církev pro společnou účast po dohodě s Latinský kostel.[1]

V roce 1595 Hedeon Balaban a Mykhailo Kopystenskyi stáhli své podpisy z dohody.[1] V témže roce zemřel polotský arcibiskup Nathaniel Sielitskyi a byl nahrazen Hermanem Zahorksyim.

Unie byla slavnostně a veřejně vyhlášena v Konstantinově síni v Vatikán. Kánon Eustachy Wołłowicz, z Vilnius, přečíst Rusínský a latinský dopis rusínského episkopátu pro Papež, ze dne 12. června 1595. Kardinál Silvio Antoniani poděkoval rusínskému episkopátu jménem papeže a vyjádřil radost nad šťastnou událostí. Pak Hipacy Pociej „Volodymyrský biskup, vlastním jménem a jménem rusínského episkopátu, četl v latině vzorec abjurace řeckého rozkolu, biskup Cyril Terlecki z Lutsk přečtěte si to v rusínštině a připojili své podpisy. Papež Klement VIII poté jim adresoval alokaci, vyjádřil radost a slíbil Rusínům jeho podporu. Na tuto událost byla udeřena medaile s nápisem: Ruthenis receptis. Ve stejný den býk Magnus Dominus et laudabilis nimis byl publikován,[3] oznamující římský katolík na světě byli Rusíni poprvé v jednotě římské církve. Býk recituje události, které vedly k sjednocení, příchod Pocieje a Terleckého v Řím, jejich abjurace a ústupek Rusínům, že by si měli zachovat svůj vlastní rituál, šetřící takové zvyky, které byly v rozporu s čistotou katolické nauky a neslučitelné s přijímáním římské církve. Dne 7. února 1596, Papež Klement VIII adresováno rusínskému episkopátu Benedictus sedí na Pastor ille bonus, kterým se nařizuje svolání synody, na níž měli rusínští biskupové recitovat povolání katolické víry. Různé dopisy byly zaslány také polskému králi, knížatům a magnátům, kteří je nabádali, aby přijali Rusíny pod jejich ochranu. Další býk, Decet Romanum pontificemze dne 23. února 1596 definovala práva rusínského episkopátu a jejich vztahy podřízené Svatý stolec.[4]

Bylo dohodnuto, že filioque by neměl být vložen do Nicene Creed, a že Rusíni

„mělo by zůstat to, co nám bylo předáno v Písmu svatém, v evangeliu a ve spisech svatých řeckých lékařů, to znamená, že Duch svatý vychází, nikoli ze dvou zdrojů, a nikoli dvojím procesí, ale od jednoho původu, od Otce skrze Syna. “[A]

Biskupové požádali, aby byli zproštěni povinnosti zavést Gregoriánský kalendář, aby se předešlo nespokojenosti a neshodám lidí, a trval na tom, aby jim král po právu přiznal důstojnost senátorů.[4]

Unie byla silně podporována Král Polska a Velkovévoda Litvy, Zikmund III Vasa, ale na rozdíl od některých biskupů a prominentních šlechticů z Ruska, a možná nejdůležitější, rodící se kozák hnutí za ukrajinskou samosprávu. Výsledkem bylo „Rus bojující proti Rusu“ a rozdělení církve Rus na Řeckokatolický a Řecký ortodoxní jurisdikce.

Viz také

Poznámky

  1. ^ Viz 1575 Vyznání víry předepsané Řekům.[5](nn. 1303, 1307, 1863–1870, 1985–1987)

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j Hudziak, B.O., Tu, O.Yu. 1596 Brest Church Union (БЕРЕСТЕЙСЬКА ЦЕРКОВНА УНІЯ 1596). Encyklopedie dějin Ukrajiny.
  2. ^ Dvornik, Francis (1962). Slované v evropských dějinách a civilizaci (3. str. Ed.). New Brunswick [u.a.]: Rutgers University Press. p.347. ISBN  9780813507996.
  3. ^ Papež Klement VIII. (1753) [vyhlášen 1595-12-23]. „Unio Nationis Ruthenae cum Ecclesia Romana“. V Cocquelines, Charles (ed.). Bullarum diplomatum et privilegiorum sanctorum Romanorum pontificum (v latině). T.5 bod 2. Řím: Hieronymi Mainardi. str. 87–92. OCLC  754549972.
  4. ^ A b Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Palmieri, Aurelio (1912). "Union of Brest ". V Herbermann, Charles (ed.). Katolická encyklopedie. 15. New York: Robert Appleton Company.
  5. ^ Denzinger, Heinrich; Hünermann, Peter; et al., eds. (2012). Enchiridion symbollorum: souhrn vyznání, definic a prohlášení katolické církve (43. vydání). San Francisco: Ignatius Press. ISBN  0898707463. Chybějící nebo prázdný | název = (Pomoc)

Další čtení

externí odkazy