Pakt z oceli - Pact of Steel
Dlouhé jméno:
| |
---|---|
![]() Galeazzo Ciano, Adolf Hitler a Joachim von Ribbentrop při podpisu Paktu z oceli v Reichskanzlei v Berlíně | |
Typ | Válečný -politický |
Podepsaný | 22. května 1939 |
Umístění | Berlín, Německo |
Vypršení | 1949 (účinně v roce 1943) |
Signatáři | |
Jazyky | Němec, italština |
The Pakt z oceli (Němec: Stahlpakt, italština: Patto d'Acciaio), formálně známý jako Pakt přátelství a spojenectví mezi Německem a Itálií, byl válečný a politický spojenectví mezi Itálie a Německo.
Pakt byl původně koncipován jako trojstranné vojenské spojenectví mezi Japonsko, Itálie a Německo. Zatímco Japonsko chtělo, aby se pakt zaměřil na Sovětský svaz, Itálie a Německo chtěly, aby byl zaměřen na Britská říše a Francie. Kvůli této neshodě byl pakt podepsán bez Japonska a stal se dohodou mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem, podepsanou dne 22. května 1939 ministry zahraničí Galeazzo Ciano z Itálie a Joachim von Ribbentrop Německa.
Pakt se skládal ze dvou částí. První část byla otevřeným prohlášením o pokračující důvěře a spolupráci mezi Německem a Itálií. Druhá část, „Tajný doplňkový protokol“, podpořila sjednocení politik týkajících se armády a hospodářství.
Pozadí
Německo a Itálie bojovali proti sobě v první světová válka.[1] Popularita a podpora extremistických politických stran, jako je Nacisté z Adolf Hitler a Fašisté z Benito Mussolini, explodoval po Velká deprese výrazně narušila ekonomiku obou zemí.[1]
V roce 1922 si Mussolini zajistil pozici předsedy vlády Italské království.[2] Jeho první akce ho udělala nesmírně populární - rozsáhlé programy veřejných prací poskytly zaměstnání a transformovaly italskou infrastrukturu.[3] V Středomoří Mussolini zahájil mocné námořnictvo, větší než kombinovaná síla britské a francouzské středomořské flotily.[1]
Když byl jmenován kancléřem v roce 1933 Hitler zahájil obrovskou vlnu veřejných prací a tajemství přezbrojení.[4] Fašismus a nacismus sdíleli podobné principy a Hitler a Mussolini se setkali při několika státních a soukromých příležitostech ve 30. letech.[5]
Japonsko
V roce 1931 Japonské síly napadly region Mandžusko kvůli bohatým obilným polím a zásobám nerostných surovin.[1] To však vyvolalo diplomatický střet s Sovětský svaz, který hraničil s Mandžuskem.[1] V boji proti této sovětské hrozbě Japonci podepsali s Německem pakt v roce 1936.[1] Cílem paktu bylo chránit před jakýmkoli útokem sovětského Ruska, pokud by se pohnul dál Čína.[1]
Japonsko se rozhodlo zaměřit na protisovětský spojenectví namísto protizápadních spojenectví jako Itálie a Německo.[6] Německo se však obávalo, že by anti-SSSR spojenectví vytvořilo možnost války na dvou frontách, než by mohly dobýt západní Evropa.[6] Když tedy bylo Japonsko vyzváno, aby podepsalo Pakt z oceli, odmítlo to.[6]
Klauzule
Pakt z oceli oficiálně zavázal Německo a Itálii, aby v případě války pomohly druhé zemi vojensky, ekonomicky či jinak, a aby spolupracovaly na válečné výrobě.[7] Cílem paktu bylo zajistit, aby žádná země nebyla schopna uzavřít mír bez souhlasu druhé.[8] Dohoda byla založena na předpokladu, že k válce nedojde do tří let.[8] Když Německo napadlo Polsko 1. září 1939 a vypukla válka 3. září, Itálie ještě nebyla připravena na konflikt a měla potíže s plněním svých závazků.[9] V důsledku toho Itálie nevstoupila druhá světová válka do června 1940, s a opožděná invaze do jižní Francie.[10]
- Článek I.
- Smluvní strany zůstanou ve vzájemném stálém kontaktu, aby porozuměly všem společným zájmům nebo evropské situaci jako celku.[8]
- Článek II
- V případě, že budou společné zájmy smluvních stran ohroženy mezinárodními událostmi jakéhokoli druhu, okamžitě zahájí konzultace ohledně opatření nezbytných k zachování těchto zájmů. V případě ohrožení bezpečnosti nebo jiných životně důležitých zájmů jedné ze smluvních stran zvenčí poskytne druhá smluvní strana ohrožené straně plnou politickou a diplomatickou podporu za účelem odstranění této hrozby.[8]
- Článek III
- Pokud by se proti vůli a naději smluvních stran stalo, že se jedna z nich stane součástí vojenských komplikací s jinou mocí nebo jinými mocnostmi, druhá smluvní strana okamžitě vstoupí na svou stranu jako spojenec a bude ji podporovat všemi jeho vojenská síla na zemi, na moři i ve vzduchu.[8]
- Článek IV
- Aby bylo zajištěno v každém konkrétním případě rychlé provedení spojeneckých povinností podle článku III, vlády obou smluvních stran dále prohloubí spolupráci ve vojenské oblasti a v oblasti válečné ekonomiky. Obě vlády se budou navzájem pravidelně pravidelně informovat o dalších opatřeních nezbytných pro praktické provádění tohoto paktu. Obě vlády vytvoří stálé komise pod vedením ministrů zahraničních věcí pro účely uvedené v článcích I a II.[8]
- Článek V
- Smluvní strany již v tomto bodě se zavazují v případě společně vedené války uzavřít jakékoli příměří nebo mír pouze v plné vzájemné dohodě.[8]
- Článek VI
- Obě smluvní strany si uvědomují význam svých společných vztahů k mocnostem, které jsou s nimi přátelské. Jsou odhodláni tyto vztahy udržovat i v budoucnu a podporovat přiměřený rozvoj společných zájmů, které je s těmito mocnostmi zavazují.[8]
- Článek VII
- Tento pakt vstupuje v platnost okamžitě po jeho podpisu. Obě smluvní strany se dohodly na stanovení prvního období jeho platnosti na 10 let. V dostatečném předstihu před uplynutím tohoto období se dohodnou na prodloužení platnosti paktu.[8]
Tajné doplňkové protokoly
Tajné doplňkové protokoly Paktu z oceli, které byly rozděleny na dvě části, nebyly v době podpisu Paktu zveřejněny.[11]
První oddíl vyzval země, aby urychlily svou společnou vojenskou a hospodářskou spolupráci, zatímco druhý oddíl zavázal obě země ke spolupráci v „tiskových, zpravodajských službách a propaganda "podporovat moc a image EU Řím -Berlín Osa.[11] Aby to pomohlo, měla každá země přidělit „jednoho nebo více specialistů“ své země v hlavním městě druhé země pro úzké styky s ministrem zahraničí této země.[11]
Změna jména
Poté, co mu bylo řečeno, že původní název „Pakt krve“ bude v Itálii pravděpodobně špatně přijat, navrhl Mussolini název „Pakt z oceli“, který byl nakonec vybrán.[12]
Rozpuštění
Podle článku VII měl pakt trvat 10 let, ale nestalo se tak.[8] V listopadu 1942 síly Osy v Severní Afrika, vedené Polní maršál Erwin Rommel, byli rozhodně poraženi Brity a silami Britského společenství na Druhá bitva u El Alameinu.[13] V červenci 1943 západní spojenci otevřeli novou frontu invazi na Sicílii.[13] V důsledku toho Mussolini byl svržen 19 členy z Gran Consiglio, kteří hlasovali pro Ordine Grandi. Nová italská vláda pod polním maršálem Pietro Badoglio, podepsal příměří s Spojenci v září a stal se nevraživým, čímž účinně ukončil zapojení Itálie do paktu.[13]
Ačkoli loutková vláda za vlády Mussoliniho, Italská sociální republika, byla založena v severní Itálii společností nacistické Německo „Itálie pokračovala jako člen paktu pouze jménem.[13]
Viz také
Reference
Poznámky
- ^ A b C d E F G Cesta do války.
- ^ Rytíř 2013, str. 22.
- ^ Rytíř 2013, s. 68–69.
- ^ Shirer 1960, str. 258–262.
- ^ Corvaja 2013, str. 13.
- ^ A b C Maltarich 2005, str. 75.
- ^ Skrýt 2014, s. 187–188.
- ^ A b C d E F G h i j Italo-německá aliance.
- ^ Belco 2010, str. 37.
- ^ Knox 2002, str. 181.
- ^ A b C Pakt z oceli.
- ^ Nicholls 2000, str. 195.
- ^ A b C d Středomoří a severní Afrika.
Bibliografie
- Tisk
- Belco, Victoria (2010). Válka, masakr a zotavení ve střední Itálii, 1943–1948. University of Toronto. ISBN 978-0-8020-9314-1.
- Corvaja, Santi (2013). Hitler a Mussolini: Tajná setkání. Enigma Books. ISBN 978-0982491164.
- Hiden, John (2014). Německo a Evropa 1919–1939. Routledge Publishing. ISBN 978-1-317-89627-2.
- Rytíř, Patricia (2013). Mussolini a fašismus. Routledge. ISBN 978-1136477508.
- Knox, MacGregor (2002). Hitlerovi italští spojenci: královské ozbrojené síly, fašistický režim a válka v letech 1940–1943. Cambridge University. ISBN 978-1-139-43203-0.
- Maltarich, William (2005). Samurai and Supermen: National Socialist Views of Japan. Nakladatelství Peter Lang. ISBN 978-3-03-910303-4.
- Nicholls, David (2000). Adolf Hitler: Životopisný společník. ABC-CLIO. ISBN 978-0-87436-965-6.
- Shirer, William (1960). Vzestup a pád Třetí říše. Simon & Schuster. ISBN 978-0-671-62420-0.
- Online
- „Italo-německá aliance, 22. května 1939“. Úřad USA pro právní stíhání trestné činnosti v ose. Citováno 12. března 2015.
- „Pakt z oceli - pakt přátelství a spojenectví mezi Německem a Itálií, 24. května 1941“. Historické zdroje. 10. září 2008. Citováno 12. března 2015.
- Média
- Středomoří a severní Afrika (televizní dokument). USA: Světová mediální práva. 2009. Citováno 12. března 2015.
- Cesta do války (televizní dokument). USA: Světová mediální práva. 2009. Archivovány od originál dne 28. února 2015. Citováno 12. března 2015.