Věta ONan – Scott - ONan–Scott theorem - Wikipedia

V matematice je O'Nan – Scottova věta je jednou z nejvlivnějších vět o permutační skupina teorie; klasifikace konečné jednoduché skupiny díky tomu je tak užitečný. Původně byla věta o maximální podskupiny z symetrická skupina. Vyšlo jako příloha k článku Leonarda Scotta napsaného pro konferenci o konečných skupinách v Santa Cruz v roce 1979 s poznámkou pod čarou, která Michael O'Nan nezávisle prokázal stejný výsledek.[1] Michael Aschbacher a Scott později dal opravenou verzi tvrzení věty.[2]

Věta říká, že maximální podskupina symetrické skupiny Sym (Ω), kde | Ω | = n je jedním z následujících:

  1. Sk × Sn − k stabilizátor a k-set (tj. nepřechodné)
  2. SAwr Sb s n = ab, stabilizátor a rozdělit do b části velikosti A (to znamená, že je to pozitivní)
  3. primitivní (tj. nezachovává žádný netriviální oddíl) a jednoho z následujících typů:

V anketě napsané pro Bulletin of London Mathematical Society, Peter J. Cameron Zdá se, že byl první, kdo si uvědomil, že skutečná moc v O'Nan-Scottově teorému je ve schopnosti rozdělit konečné primitivní skupiny do různých typů.[3]Kompletní verzi věty se samostatným důkazem poskytl M.W. Liebeck, Cheryl Praeger a Jan Saxl.[4] Věta je nyní standardní součástí učebnic o permutačních skupinách.[5]

Typy O'Nan – Scott

Osm typů O'Nan – Scott je následující:

HA (holomorf skupiny abelianů): Jedná se o primitivní skupiny, které jsou podskupinami afinní obecné lineární skupiny AGL (d,p), pro některé prime p a kladné celé číslo d ≥ 1. Pro takovou skupinu G aby byl primitivní, musí obsahovat podskupinu všech překladů a stabilizátor G0 v G nulového vektoru musí být neredukovatelná podskupina GL (d, str). Primitivní skupiny typu HA se vyznačují tím, že mají jedinečnou minimální normální podskupinu, která je elementární abelian a působí pravidelně.

HS (holomorf jednoduché skupiny): Nechat T být konečnou neabelskou jednoduchou skupinou. Pak M = T×T působí na Ω =T podle t(t1,t2) = t1−1tt2. Nyní M má dvě minimální normální podskupiny N1, N2, každý izomorfní s T a každý působí pravidelně na Ω, jeden napravo a druhý zleva. Akce M je primitivní a pokud vezmeme α = 1T my máme Mα = {(t,t)|tT}, který zahrnuje Inn (T) na Ω. Vlastně jakékoli automorfismus z T bude působit na Ω. Primitivní skupina typu HS je pak libovolná skupina G takhle MT.Hospoda(T) ≤ GT.Aut (T). Všechny takové skupiny mají N1 a N2 jako minimální normální podskupiny.

HC (holomorf skupiny sloučenin): Nechat T být nonabelianskou jednoduchou skupinou a nechat N1N2Tk pro celé číslo k ≥ 2. Nechť Ω = Tk. Pak M = N1 × N2 působí tranzitivně na Ω přes X(n1,n2) = n1−1xn2 pro všechny X ∈ Ω, n1N1, n2N2. Stejně jako v případě HS máme MTk.Hospoda(Tk) a jakýkoli automorfismus z Tk působí také na Ω. Primitivní skupina typu HC je skupina G takhle MGTk.Aut (Tk)a G indukuje podskupinu Aut (Tk) = Aut (T) wrSk který působí přechodně na množinu k jednoduché přímé faktory Tk. Jakýkoli takový G má dvě minimální normální podskupiny, každá je izomorfní Tk a pravidelné.

Skupina typu HC zachovává strukturu produktu Ω = Δk kde Δ = T a GHwrSk kde H je primitivní skupina typu HS na Δ.

TW (kroucený věnec): Tady G má jedinečnou minimální normální podskupinu N a NTk pro nějakou konečnou neabelskou jednoduchou skupinu T a N působí pravidelně na Ω. Takové skupiny mohou být konstruovány jako výrobky z kroucených věnců, a tudíž s označením TW. Podmínky potřebné k získání primitivity to naznačují k≥ 6, takže nejmenší stupeň takové primitivní skupiny je 606 .

AS (téměř jednoduché): Tady G je skupina ležící mezi T a Aut (T ), to znamená, G je téměř jednoduchá skupina a tedy i název. Nic nám není řečeno o tom, o co jde, kromě toho, že je primitivní. Analýza tohoto typu vyžaduje znalost možných primitivních akcí téměř jednoduchých skupin, což je ekvivalentní znalosti maximálních podskupin téměř jednoduchých skupin.

SD (jednoduchá úhlopříčka): Nechat N = Tk pro nějakou neabelskou jednoduchou skupinu T a celé číslo k ≥ 2 a nechat H = {(t, ..., t)| tT} ≤ N. Pak N působí na množinu Ω pravých kosetů H v N správným násobením. Můžeme vzítt1,...,tk−1, 1)| tiT} být zástupcem cosetových zástupců pro H v N a tak můžeme identifikovat Ω s Tk−1. Nyní (s1,...,sk) ∈ N vezme coset se zástupcem (t1,...,tk−1, 1) do korzetu H(t1s1,...,tk−1sk−1, sk) = H(sk−1tks1,...,sk−1tk−1sk−1, 1) Skupina Sk indukuje automorfismy N permutací položek a opraví podskupinu H a tak působí na množinu Ω. Všimněte si také, že H působí na Ω indukcí Inn (T) a ve skutečnosti jakýkoli automorfismus σ z T působí na Ω tím, že vezme coset se zástupcem (t1,...,tk−1, 1) coset s reprezentativní (t1σ,...,tk−1σ, 1). Tak dostaneme skupinu Ž = N.(Ven(T) × Sk) ≤ Sym (Ω). Primitivní skupina typu SD je skupina GŽ takhle NG a G vyvolává primitivní podskupinu Sk na k jednoduché přímé faktory N.

CD (složená úhlopříčka): Zde Ω = Δk a GHwrSk kde H je primitivní skupina typu SD na Δ s minimální normální podskupinou Tl. Navíc, N = Tkl je minimální normální podskupina G a G indukuje přechodnou podskupinu Sk.

PA (akce produktu): Zde Ω = Δk a GHwrSk kde H je primitivní téměř jednoduchá skupina s sokl T. Tím pádem G má akci produktu na Ω. Navíc, N = TkG a G indukuje přechodnou podskupinu Sk ve své žalobě na k jednoduché přímé faktory N.

Někteří autoři používají různá rozdělení typů. Nejběžnější je zahrnout typy HS a SD společně jako „diagonální typ“ a typy HC, CD a PA společně jako „typ akce produktu“.[6] Praeger později zobecnil O’Nan – Scottovu větu na kvaziprimitivní skupiny (skupiny s věrnými akcemi, takže omezení na každou netriviální normální podskupinu je přechodné).[7]

Reference

  1. ^ Scott, Leonard (1980). "Charakteristické reprezentace p". Konference o konečných skupinách v Santa Cruz (Univ. Kalifornie, Santa Cruz, Kalifornie, 1979). Proceedings of Symposia in Pure Mathematics. 37. Americká matematická společnost. 319–331. ISBN  978-0-8218-1440-6.
  2. ^ Aschbacher, Michael G .; Scott, Leonard L. (1985). Msgstr "Maximální podskupiny konečných skupin". Journal of Algebra. 92 (1): 44–80.
  3. ^ Cameron, Peter J. (1981). „Konečné permutační skupiny a konečné jednoduché skupiny“. Býk. London Math. Soc. doi:10.1112 / blms / 13.1.1.
  4. ^ Liebeck, Martin W .; Cheryl E. Praeger; Jan Saxl (1988). „K teorému O'Nana Scotta pro primitivní permutační skupiny“. J. Austral. Matematika. Soc. doi:10.1017 / S144678870003216X. Citováno 2013-04-24.
  5. ^ Dixon, John D .; Mortimer, Brian C. (1996). Permutační skupiny. Postgraduální texty z matematiky. 163. Springer Verlag. ISBN  0-387-94599-7.
  6. ^ Giudici, Michael. „Věta O'Nan – Scott“. Citováno 24. dubna 2013.
  7. ^ Praeger, Cheryl E. (1993). „Věta O'Nan – Scott pro konečné kvaziprimitivní permutační skupiny a aplikace na 2-obloukové tranzitivní grafy“. Journal of the London Mathematical Society. s2-47 (2): 227–239. doi:10.1112 / jlms / s2-47.2.227.

externí odkazy