Integrační teorie jazyka - Integrational theory of language
The Integrační teorie jazyka[1] je generál teorie jazyka který byl vyvinut v rámci obecného lingvistického přístupu integrační lingvistika.
Odlišně od většiny ostatních přístupů v lingvistika integrační lingvistika zdůrazňuje rozdíl mezi teorie jazyka a teorie jazykových popisů. Integrační lingvistika proto vyvinula jak obecnou teorii jazyka, tak teorii lingvistických popisů, integrační teorie gramatik.[2][3]
Integrační teorie jazyka obsahuje dvě hlavní podkategorie: (i) integrační teorie jazykové variability, který je „sjednocen“ s (ii) integrační teorie jazykových systémů.
Jedním z nejvýraznějších rysů integrační teorie jazyka je jeho dodržování ontologické jednoznačnost a konstruktivita: ontologický stav každého lingvistického subjekt postulovaný teorií je jasně určen (explicitnost) a každá entita je a logický nebo set-teoretický konstrukt v konečném důsledku související s malým počtem sad základních entit, které zahrnují zejména předměty a události v časoprostoru (konstruktivita).[4]
Integrační teorie jazykové variability
Jazyková variabilita
Od svého vzniku IL považuje jazykovou variabilitu, tj. Proměnlivost jazyky podél dimenzí, jako je čas, geografický prostor, sociální stratifikace atd., jako základní vlastnost přirozených jazyků, se kterou je třeba zacházet v jakékoli realistické teorii jazyka; určité idealizace, jako např Chomsky „zcela homogenní řečová komunita,“ jsou odmítnuty.
Cílem teorie integrace jazykové variability je tedy poskytnout teoretický rámec pro výzkum variací (včetně studií v sociolingvistika, dialektologie, a historická lingvistika ) a základ pro realistickou teorii jazykových systémů. Teorie se točí kolem pojmu 'idiolekt „ve specifickém smyslu výrazu, který se vyhýbá tradičním problémům: idiolekt je homogenní součástí podílu jednotlivého mluvčího na daném jazyce (celkový podíl mluvčího na jazyku, který se nazývá„ osobní rozmanitost “, není v tomto smyslu idiolektem. smysl, ale je soubor idiolektů). Takový idiolekt, chápaný jako individuální (jazykový) prostředek sdělení osoby během určitého časového období, současně patří určitému doba jazyka do určité míry dialekt, sociolekt, Registrovat, mediální odrůda atd. Přirozený jazyk (chápaný jako historický jazyk po celou dobu jeho existence nebo období - hlavní časová část - historického jazyka) je vykládán jako soubor idiolektů a každá odrůda jazyk je podmnožinou jazyka. Sady idiolektů (například jazyky a jejich rozmanitosti) se nazývají „komunikační komplexy“. Odrůdy jazyka jsou dány jeho „strukturou odrůd“: klasifikačním systémem, jehož zdrojem je samotný jazyk.[4][5]
Idiolects a idiolect systémy
Ontologicky je idiolekt vykládán jako (možná nekonečný) soubor abstraktu věty: dvojice významových tvarů sestávající ze strukturovaného fonetického zvuku, v případě spíše mluveného než psaného nebo podepsaného idiolektu sekvence a význam této sekvence. Pro každý idiolekt v jazyce existuje systém (idiolektický systém), který určuje, které dvojice s významem ve tvaru jsou prvky idiolektu. Každý idiolektický systém se skládá z (technicky: je n-n-tice jehož komponenty jsou) fonetická, fonologická, morfologická, syntaktická, lexiko-sémantická a větně-sémantická část; a každá část určuje jiný typ vlastností, které musí mít páry s významem tvaru, aby patřily k idiolektu. V písemných idiolektických systémech fonetický a fonologický části jsou nahrazeny a grafický a a grafický část, v podepsaných idiolektických systémech cheremickou a cherematickou částí. (Kromě výše uvedených mohou existovat i další komponenty; přesná struktura idiolektických systémů je předmětem probíhajícího výzkumu.) Části idiolektického systému jsou seskupeny do zvukového systému (skriptový systém, systém chereme), morpho -syntaktický (nebo gramatický) subsystém a sémantický subsystém idiolektického systému. (Tady není žádný pragmatický část nebo subsystém - „pragmatické“ vlastnosti dvojic s významem tvaru, pokud jsou určeny samotným idiolektickým systémem, jsou pokryty sémantickým subsystémem nebo nepřímo místem idiolektu ve struktuře odrůd.) A konečně systém pro jazyk (nebo jazykovou odrůdu) je konstrukt vlastností sdílených každým systémem každého idiolektu v jazyce (nebo jazykové rozmanitosti). Idiolekty, odrůdy, jazyky a jejich systémy jsou všechny vykládány jako extramentální a abstraktní.
Systémy idiolektů (systémy idiolektů) a systémy pro jazyky se navzájem liší ontologicky i ve vztahu k myslí mluvčích. Systémy idiolect jsou n-tuples (jak je uvedeno výše), zatímco jazykové systémy jsou sady vlastností takových n- n-tice. Navíc pro každý idiolekt, který je komunikačním prostředkem pro daného mluvčího, musí existovat (psychologický a fyziologický) vnitřní základ mluvčího, který odpovídá systému tohoto idiolektu, ale neexistuje žádný takový vnitřní základ pro celé jazykové systémy . Z hlediska IL je základním kamenem realistické teorie přirozených jazyků a používání jazyků rozlišování mezi jazykovými systémy, idiolektickými systémy, idiolekty (samy o sobě žádnými systémy) a interními základnami pro idiolecty.[2][4][5]
Plné zastoupení integrační teorie jazykové variability a diskuse o soupeřících teoriích lze nalézt v Lieb (1993);[5] o koncepcích jazyků a idiolektů viz také Lieb (1983),[2] Část A.
Integrační teorie jazykových systémů
Obecné rysy
Integrační teorie jazykové variability je spojena s integrační teorií jazykových systémů. Ten se týká hlavně (i) vytváření obecných předpokladů o vlastnostech idiolektických systémů v libovolných jazycích a (ii) vypracování koncepčního rámce a odpovídající terminologie pro jejich popis.
Známé problémy při definování skutečně univerzální terminologie (použitelné v popisu libovolných jazyků) tváří v tvář jazykové rozmanitosti jsou řešeny v Integrational Linguistics vytvořením řady základních meta-teoretických rozdílů, implicitních v jazykové tradici, ale obvykle rozmazaných v moderní přístupy.
Nejdůležitější je rozlišovat mezi definice termínu a identifikace odpovídajících lingvistických entit v daných idiolektických systémech. Například výrazy jako „foném“, „přípona“, „sloveso“, „jednotné číslo“, „akuzativ“ atd. Nejsou vykládány jako kategorické výrazy (označující množiny jazykových entit), ale jako názvy dvoumístných vztahy ('is-a-phoneme-of', '' is-a-suffix-of 'atd.) mezi jazykovými entitami a idiolektickými systémy S (např. SLEEP je slovesem SE„SCHLAFEN je slovesem S.G, kde SE a S.G jsou anglický a německý idiolektický systém: mezi SLEEP a S platí stejný vztah [is-a-] sloveso [-of]E, SCHLAFEN a SG, atd.). Názvy kategorií daného idiolektického systému jsou poté odvozeny z takových relačních termínů: výraz 'sloveso SE'označuje množinu všech sloves SE (kategorie), tj. označuje množinu všech jazykových entit, které souvisejí s idiolektickým systémem SE vztahem [je] sloveso [of]. Zatímco relační termín „sloveso“ je definovaný v integrační teorii jazykových systémů tak, aby to umožňovalo libovolný idiolektické systémy, odpovídající kategorie (sloveso v SE, sloveso v S.Gatd.) musí být identifikováno v gramatice pro jednotlivé idiolektické systémy a identifikační vlastnosti se mohou mezi systémy idiolektů v různých jazycích nebo dokonce v jednom jazyce značně lišit. Úkolem není obecné teorie jazyka, ale teorií jednotlivých jazyků nebo jazykových variet - např. Jednotlivých gramatik - formulovat identifikační vlastnosti pro entity (kategorie atd.) Postulované pro idiolektické systémy daného jazyka ( nebo odrůda). (Zvažte například jazyk, v jehož idiolektických systémech S všechny infinitivní tvary sloves - a pouze takové tvary - mají určitou předponu, což vede k identifikační vlastnosti pro kategorii infinitiv vS v idiolektických systémech tohoto jazyka. Je zřejmé, že toto kritérium by nemělo být používáno k definování termínu „infinitiv“ v obecné teorii jazyka.) Vzhledem k tomuto rozlišení může být termín jako „sloveso“ definovaný pomocí slovních nebo větně-sémantických kritérií; syntaktická povaha odpovídajících kategorií v jednotlivých idiolektických systémech je stále zaručena skutečností, že tyto kategorie mohou být identifikováno uchýlení se k syntaktickým prostředkům idiolektických systémů (morfologické značení, slovosled, intonace) a případně k vlastnostem lexikálních významů. Definování pojmu v obecné teorii jazyka však neznamená, že ve všech idiolektických systémech existují odpovídající entity (můžeme například formulovat obecnou definici „adjektiva“, i když mohou existovat jazyky bez adjektiv).[6][7]
Prvky kategorie v daném idiolektickém systému mohou a obvykle budou mít další relevantní vlastnosti, které nejsou nutné k identifikaci kategorie. (Ve výše uvedeném příkladu mohou infinitivní tvary vykazovat určité napjaté rozdíly.) Tyto vlastnosti musí být stále zahrnuty do a kompletní charakterizace kategorie. Nakonec by každá entita navržená obecnou teorií jazyka nebo teorií jednotlivého jazyka, odrůdy nebo idiolektu měla být také oprávněné metateoretickými úvahami. Zvažte například množinu všech adjektivních forem daného systému anglického idiolektu, jehož zvukové sekvence začínají / bl /. Takový soubor by měl být stěží postulován jako syntaktická kategorie tohoto idiolektického systému, i když by soubor snadno byl identifikován a snadno by byl definován odpovídající termín.[6]
Z hlediska IL je rozlišení mezi definicí pojmu, identifikací a charakterizací odpovídající entity v individuálním idiolektickém systému a zdůvodněním postulování takové entity v teorii konkrétního jazyka předpokladem jak pro formulovat obecnou teorii jazyka (jeden z hlavních cílů lingvistiky) a úspěšně integrovat teorie jednotlivých jazyků nebo jazykových variant s takovou teorií. Integrační lingvistika se jeví jako jediný moderní přístup k výslovnému přijetí čtyřnásobného rozdílu mezi definicí, identifikací, charakterizací a ospravedlněním, který je implicitně obsažen v západní jazykové tradici s důrazem na sémantický definice mnoha obecných pojmů používaných při identifikaci syntaktický entity popsané v jednotlivých gramatikách. - Podrobnou diskusi o základních metateoretických principech viz zejména Budde (2000):[6] kapitola 1; o aplikaci v obecné teorii slovních druhů, která používá pro orientaci němčinu, viz Budde (2000): kapitoly 2–10.
S ohledem na základní strukturu mluvených idiolektických systémů (viz výše) zahrnuje integrační teorie jazykových systémů integrační fonologii, integrační morfosyntaxi (s integrační morfologií a integrační syntaxí) a integrační sémantiku (integrační lexikální sémantika, včetně morfosémantiky a slova sémantika a sémantika integrační věty). Pro mediální typy idiolektických systémů jiných než mluvených jsou k dispozici vhodné podkategorie - odpovídající integrační fonologii - ale dosud nebyly podrobně rozpracovány (Integrational Graphematics for písemný, Integrational Cherematics pro podepsané idiolektické systémy).
Nejpodrobnější představu o integrační teorii jazykových systémů jako celku (s výjimkou integrační fonologie) lze nalézt v Lieb (1983):[2] části B až F); pro integrační syntaxi viz také Lieb (1993),[7] pro Integrational Semantics Lieb (1979,[8] 1980,[9] 1992[10]). Integrační fonologie (poslední složka teorie, která má být vyvinuta) je uvedena v Lieb (1998,[11] 2008[12]). Hlavní aplikace IL v lingvistickém popisu viz například Richter (1988),[13] Moltmann (1992),[14] a Eisenberg (1998/1999),[15] soustředit se na němčinu; Sackmann (2004)[16] pro mandarínskou čínštinu; viz také příspěvky v Sackmann (ed.) (2008).[17] Pojetí (morfologické a syntaktické) paradigmata, zásadní v IL, byl nedávno dále rozpracován v Lieb (2005).[18]
Integrační fonologie
Integrační fonologie je „deklarativní“ dvoustupňová fonologie který postuluje dvě odlišné úrovně (neboli „části“) ve zvukovém systému jakéhokoli idiolektického systému, méně abstraktní fonetickou a abstraktnější fonologickou. Fonetické a fonologické zvuky jsou koncipovány jako sady sluchový vlastnosti zvukově řečových událostí, tedy, as abstraktní reálné entity. (Události řeči jsou beton entity, umístěné v časoprostoru.) Fonologické zvuky se liší od fonetický ty s vyšším stupněm abstrakce: Zatímco zvuky na fonetické úrovni (tj. část) idiolektického systému obsahují všechny vlastnosti, které charakterizují normální výroky entit idiolektického systému, fonologické zvuky obsahují pouze ty vlastnosti, které jsou v idiolektickém systému funkční , tj. jsou relevantní s ohledem na rozdíly v morfologické, syntaktické nebo sémantické části systému.[4][11][12]
Fonologická slova a morfy (na fonologické úrovni) i fonetická slova (na fonetické úrovni) jsou vykládána jako „strukturované zvukové sekvence“, tj. Uspořádané páry skládající se z (1) fonetické nebo fonologické zvukové sekvence (nazývané „ základ 'morfy nebo slova) a (2) fonetická nebo fonologická struktura zvukové sekvence - sama dvojice (2a) a složka struktura a (2b) intonační struktura zvukové sekvence. („Sekvenci“ chápeme v integrační teorii jazyka ve specifickém, množinově teoretickém smyslu, který umožňuje omezit případy prázdných a jednočlenných nebo „jednotkových sekvencí.“) Konstituční struktura spojuje části zvukové sekvence s jednou kategorií zvuku Vocalic-in-S, Souhláska vSa VocalicGroup-in-S, čímž se určí posloupnost slabik (možná prázdná) zvukové sekvence. Kategorie zvuku (současně patřící do fonetické a fonologické úrovně) jsou jednotně vykládány jako množiny ne jednotlivých zvuků, ale zvuku sekvence idiolektického systému, umožňující léčbu afrikáty a dlouhé souhlásky (prvky Consonantal-in-S), dvojhlásky a dlouhé samohlásky (prvky Vocalic-in-S) a podobně vedle jednoduchých samohlásek a souhlásek. Intonační struktura přiřazuje sady „sluchových hodnot“ (hřiště, stupně hlasitosti, fonace režimy atd.) do slabiky (slabičné) zvukové sekvence identifikované základní strukturou. Prozodický jevy v obou přízvuk jazyky a tón jazyky jsou poté zpracovávány jednotně: rozdíly v tónu nebo stresu jsou reprezentovány prostřednictvím sad sluchových hodnot přímo v konkrétní složce fonologického slova, konkrétně ve fonologické intonační struktuře, která je správně spojena se (syntaktickými) intonačními strukturami syntaktické jednotky, ve kterých se vyskytuje fonologické slovo; a tónové jazyky se liší od přízvučných jazyků hlavně ve způsobu, jakým jsou fonologické intonační struktury „zpracovávány“ ve syntaktických intonačních strukturách. Složky strukturované zvukové sekvence jsou spojeny prostřednictvím fonologických vztahů (p-jádro, p-komplement, p-modifikátor).[4][11][12]
Foneticko-fonologické vlastnosti idiolektického systému jsou do značné míry určeny způsobem, jakým se zvukové sekvence kombinují a vytvářejí složitější, a tím, jak fonetické zvukové sekvence souvisejí s fonologickými. Na fonologické úrovni existuje „funkce připojení“, která bere páry strukturovaných zvukových sekvencí a přiřazuje každé dvojici další takovou sekvenci, a „funkce připojení“ na fonetické úrovni, která bere takové páry a přiřazuje každé dvojici soubor strukturovaných zvukových sekvencí. Obě úrovně jsou propojeny prostřednictvím „variantního vztahu“, který se týká strukturovaných fonetických zvukových sekvencí se strukturovanými fonologickými zvukovými sekvencemi. Zatímco dvě funkce připojení společně představují 'fonotaktika „systému idiolektu je variantní vztah analogický jen částečně“allophone "vztah v strukturalista fonologie a vyhýbá se jejím problémům (léčba dvojhlásk, afrikát atd.) spojením strukturované fonetiky se strukturovaným fonologickým zvukem sekvence místo připojení jednotlivých zvuků. Fonetické varianty složité strukturované fonologické zvukové sekvence lze určit nejen foneticky, ale také fonologicky, základními sekvencemi na fonologické úrovni. Varianta vztahu se předpokládá jako třetí složka zvukového systému idiolektického systému, kromě jeho fonetické a fonologické části.[4][11][12]
Integrační syntax a morfologie
Integrační syntax je v duchu podobná Lexikální funkční gramatika, bez ohledu na základní rozdíly, a zahrnuje základní myšlenky Valenční gramatika. Z moderních přístupů k syntaxi může být Integrational Syntax nejblíže gramatické tradici, jak se od starověku vyvíjela na Západě. Integrational Syntax je zejména Word-and-Paradigm, orientace, která si v poslední době získává stoupence i jinde v lingvistice. Integrační syntaxe je povrchová syntaxe: ne 'hluboké struktury „a nejsou povoleny žádné prázdné syntaktické jednotky nebo kategorie; true, předpokládá se „prázdné fonologické slovo“, správně definované, pro léčbu jevů, jako je elipsa a prázdná sekvence se používá k řešení takzvaných volitelných doplňků. Integrační syntax je také „syntaxí jako základem sémantiky“ v tom smyslu, že každý význam komplexní syntaktické jednotky je získán z lexikálních významů jejích primitivních smysluplných částí na základě jedné z jejích struktur. (Povaha lexikálních významů je uvedena v integrační lexikální sémantice, zatímco ontologické otázky týkající se syntaktických významů a podrobností syntakticko-sémantického významu jsou zpracovány v sémantice integrační věty.)[2][4][7]
Mezi syntaktické entity postulované v Integrational Syntax pro syntaktickou část libovolných idiolektických systémů patří: syntaktické základní formy, syntaktické jednotky, syntaktické paradigmata, lexikální slova, syntaktické kategorie (kategorie syntaktických jednotek nebo kategorie slov), syntaktické struktury a syntaktické funkce.
Syntaktická jednotka idiolektického systému je sledem syntaktických základních forem. (Opět platí, že posloupnosti jednotek, ale nikoli prázdná posloupnost, jsou povoleny jako omezující případ syntaktických jednotek, to znamená, že syntaktická jednotka může obsahovat jednu základní syntaktickou formu.) V systému mluveného idiolektu jsou syntaktické základní formy přesně fonologická slova vyskytující se ve fonologické části systému (analogicky pro systémy psaných a podepsaných idiolektů).
Podstatným rysem Integrational Syntax je, že je jasně rozlišováno mezi lexikálními slovy a formami lexikálních slov (nazývaných „syntaktické tvary slov“ nebo jednoduše „syntaktická slova“): každé lexikální slovo je uspořádaný pár skládající se ze syntaktického paradigmatu nebo „slovní paradigma“ (tvarová složka slova) a pojem, který je významem paradigmatu (významová složka slova); syntaktické paradigma je (neprázdná) sada párů, z nichž každá se skládá ze syntaktické slovní formy a „kategorizace“ slovní formy, tj. ze sady syntaktických kategorií, takže slovní forma je prvkem každé kategorie v sadě; a jakákoli syntaktická forma slova je také syntaktickou jednotkou, tedy posloupností (případně jednotkovou posloupností) syntaktických základních tvarů (fonologická slova v případě mluvených idiolektů). Daná syntaktická slovní forma se může kombinovat s několika kategorizacemi v rámci jednoho paradigmatu (synkretismus ); a jediné paradigma může mít řadu různých významů (polysemy ), což vede ke stejnému počtu různých lexikálních slov (shodných v jejich tvarových složkách). Pojem paradigma i pojem pojetí jsou zobecněny tak, aby umožňovaly lexikální slova i tam, kde by se tradičně nemluvilo o paradigmatu ani o lexikálním významu.[2][4][7]
Vzhledem k rozdílu mezi syntaktickými jednotkami (včetně tvarů syntaktických slov) a lexikálními slovy se pro syntaktickou část jakéhokoli idiolektického systému předpokládají dva hlavní typy syntaktických kategorií. Syntaktické kategorie typu 1 (nazývané také „kategorie syntaktických jednotek“) jsou sady syntaktických jednotek systému idiolect a zahrnují kategorie syntaktických složek i kategorie slovních forem jako případech, čísla, časy, a jednoznačnost Kategorie. Syntaktické kategorie typu 1 idiolektického systému typu 1 jsou dány klasifikačním systémem (systémem křížové a subklasifikace) na souboru všech syntaktických jednotek idiolektického systému, který se nazývá „Objednávání syntaktických jednotek“. Syntaktické kategorie typu 2 (nazývané také „kategorie slov“) jsou sady lexikálních slov. Patří mezi něčásti řeči „systému idiolektu a jejich podkategorií. Kategorie typu 2 jsou dány „Lexical Word Ordering“, klasifikačním systémem na množině všech lexikálních slov systému idiolect. Jak objednávání syntaktických jednotek, tak i objednávání lexikálních slov jsou součástí syntaktické části systému idiolect.[2][4][7]
Libovolné syntaktické jednotce lze přiřadit alespoň jednu syntaktickou strukturu. Syntaktické struktury jednotky mají společně představovat všechny formální informace (včetně intonace ), který je relevantní s ohledem na syntaktické významy jednotky. Toho je dosaženo konstrukcí syntaktických struktur syntaktické jednotky jako trojic sestávajících z (i) základní struktury, (ii) značkovací struktury a (iii) intonační struktury jednotky. The základní struktura identifikuje složky jednotky přidružením určitých částí jednotky ke kategoriím syntaktických složek, jako je podstatná forma, forma slovesa, skupina sloves atd., a zachycuje pozice forem syntaktické báze v jednotce. Formální koncepce struktur složek vyvinutých v IL umožňuje snadnou povrchovou úpravu diskontinuálních složek (jejichž správné ošetření bylo klíčovou motivací, na počátku Generativní gramatika, pro hluboké struktury) a vyhýbá se jakémukoli omezení binární větvení se svými dobře známými empirickými problémy. The struktura značení obsahuje další kategoriální informace nad rámec toho, co poskytuje základní struktura. Každá primitivní složka syntaktické jednotky, to znamená každý výskyt formy lexikálního slova v jednotce, má přiřazeno „označení“: sadu dvojic, z nichž každá sestává ze dvou skupin kategorií. První sada obsahuje kategorie syntaktických jednotek, z nichž je samotná forma slova prvkem; přesněji řečeno, množina je totožná s kategorizací slovní formy v paradigmatu lexikálního slova, ke kterému slovní forma patří; má-li slovní forma v paradigmatu několik kategorizací, pak se všechny tyto kategorizace objevují jako první složky párů v označení primitivní složky, tedy označení má několik prvků. Druhá sada obsahuje kategorie slov (zejména vládní kategorie) charakterizující samotné lexikální slovo. Nakonec intonační struktura je posloupnost modifikovaných intonačních struktur syntaktických základních forem vyskytujících se v syntaktické jednotce. Struktura syntaktické intonace je zásadní pro syntaktické akcenty a pro rozlišení typů vět (pokud je to založeno na intonačních vzorcích).[2][4][7]
Tradiční gramatické vztahy jako předmět, objekt, atribut atd. jsou rekonstruovány v Integrational Syntax jako funkce ('gramatické funkce'), přičemž jako argumenty jsou použity 'syntaktické čtyřnásobky'. Každý čtyřnásobek se skládá z (i) syntaktické jednotky (nebo zřetězení jednotek) idiolektického systému, (ii) syntaktické struktury, kterou jednotka nebo zřetězení v systému má, (iii) přiřazení lexikálních významů primitivním složkám obsaženým v jednotka s danou strukturou a systémem (nazývaná „lexikální interpretace“) a (iv) samotný systém. Hodnoty těchto gramatických funkcí jsou vztahy mezi dvěma (nebo více) místy mezi složkami syntaktické jednotky. (Gramatické funkce jsou pouze jedním typem „základních funkcí“, které zahrnují také „rozsahové funkce“, jako je negace a kvalifikace, a „forické funkce“ jako předchůdce; a kromě základních funkcí existují i jiné typy syntaktických funkcí.) Syntaktické funkce hrají ústřední roli prostřednictvím jejich sémantického obsahu v proces složení kterým jsou syntaktické významy syntaktické jednotky konstruovány z lexikálních významů jejích primitivních složek. Integrational Syntax obsahuje funkce Valenční gramatiky a konstruuje předmětové a objektové funkce odvozené od základních doplňkových funkcí, které současně pokrývají všechny doplňky jediného slovního jádra; zobecňuje pojem valence na libovolná lexikální slova, s výjimkou čistě pomocných slov.[2][4][7]
Tato rekonstrukce tradičních koncepcí, která rozlišuje mezi (univerzálními) syntaktickými funkcemi na jedné straně a jejich hodnotami pro jednotlivé syntaktické čtyřky na straně druhé, opět umožňuje formulovat obecné definice pro názvy syntaktických funkcí v integrační teorii jazyka a do identifikovat jejich výskyt v syntaktických jednotkách konkrétních idiolektických systémů výroky v gramatice. Taková identifikace ve vztahu k syntaktické struktuře a lexikální interpretaci obsažené v daném syntaktickém čtyřnásobku obvykle závisí na značkovací struktuře více než na jiných složkách syntaktické struktury nebo lexikální interpretaci. Zejména vládní kategorie, dané klasifikacemi v Lexical Word Ordering a obsažené ve struktuře označování, jsou zásadní pro identifikaci hodnot doplňkových funkcí ve vztahu k syntaktickému čtyřnásobku. Při identifikaci hodnot syntaktických funkcí mohou hrát roli také kategorie typu 1 obsažené ve značkovací struktuře. Například identifikace předmětných složek na rozdíl od složek objektů může záviset na kategoriích případů (srov. Němčina Der Kellner [NOM] mochte sie. "Číšník ji měl rád." vs. Den Kellner [ACC] mochte sie. „Číšník, který se jí líbil.“).[2][4][7]
Integrational Morfhology, zabývající se analýzou fonologických slov (a dalších mediálních typů syntaktických základních forem) do smysluplných částí, je do značné míry analogický s Integrational Syntax. Morfologické entity postulované pro jakýkoli idiolektický systém jsou morfologické základní formy, jednotky, paradigmata, kategorie, struktury a funkce i lexémy. Morfologické základní formy (morphs) jsou entity stejného ontologického typu jako syntaktické základní formy, strukturované fonologické zvukové sekvence v případě mluveného idiolektu; morfologické jednotky jsou sekvence morfologických základních forem; a „lexémy“ jsou koncipovány jako uspořádané páry, které se skládají z morfologického paradigmatu a konceptu, který je paradigmatem, podobně jako syntaxe lexikálních slov. Pro jakoukoli formu syntaktické báze existuje „morfologická analýza“: dvojice skládající se z morfologické jednotky a morfologické struktury jednotky. Morfologická jednotka, která je první složkou při analýze syntaktické základní formy, je „morfologické slovo“. Morfologická struktura morfologické jednotky je trojice skládající se z morfologické struktury složek, struktury značení a struktury intonace. Předpokládají se dva hlavní typy morfologických kategorií. Morfologické kategorie typu 1 (nazývané také „kategorie morfologických jednotek“), dané „objednávkou morfologických jednotek“ idiolektického systému, jsou soubory morfologických jednotek; zahrnují maximálně kategorie morfologických složek, Zastavit formulář, Připevnit a kmenové skupiny, stejně jako možné podkategorie kmenových formulářů a formulářů Affix. Mezijazykově musí existovat kmenové formy v idiolektických systémech jakéhokoli jazyka, zatímco kategorie Affix form a Stem Group se nemusí vyskytovat. Morfologické kategorie typu 2 („lexémové kategorie“) jsou sady lexémů a jsou dány prostřednictvím „Lexeme Ordering“ systému idiolektu. Zahrnují kategorie lexém na nejvyšší úrovni Stem a Affix (srovnatelné s částmi řeči v syntaxi) a jejich podkategorie. Morfologické funkce (např. Morfologický doplněk, modifikátor a jádro) jsou srovnatelné s gramatickými funkcemi v syntaxi, když berou jako argumenty „morfologické čtyřky“ a přiřazují vztahy mezi morfologickými složkami jako hodnoty. Prostřednictvím svého sémantického obsahu figurují v morfosémantickém smyslu kompozice.[2][4]
The Lexikon idiolektického systému je konstruován jako dvojice skládající se z lexéma lexikon a slovní lexikon. První je množina všech lexém (tedy zdroj Lexeme Ordering) a druhá je množina všech lexikálních slov (tedy zdroj Lexical Word Ordering) idiolektického systému.[7]
Integrační sémantika
Integrational Semantics zachází s lexikálními významy (tj. S významy morfologických nebo syntaktických paradigmat a jejich formami) jako s entitami zcela odlišnými od syntaktických významů (významů jednoduchých nebo složitých syntaktických složek získaných prostřednictvím syntaktického významového složení). V důsledku toho je také významová kompozice konstruována odlišně pro lexikální a pro syntaktické významy. Integrační lexikální sémantika (s integrační morfosémantikou a integrační slovní sémantikou jako jejími součástmi) kombinuje psychologické a realistické tradice v sémantice. Lexikální významy jsou vykládány jako koncepty v psychologickém smyslu: an n-místný koncept (s n > 0) je vlastnost bytí (lidského) vnímání nebo pojetí, v jehož obsahu je určitá neprázdná množina n-místné atributy entit reálného světa se vyskytují jako podmnožina. Sada atributů se nazývá (n-place) intension of the concept, and the set of real-world entities that have all attributes is called its (n-místo) rozšíření. Přípona, ale ne intension, může být prázdná. V případě konceptu 1 místa jsou atributy v intenzitě vlastnosti a přípona je sada jednotlivých reálných objektů. Li n > 1, atributy jsou n-místné intenzionální vztahy mezi entitami reálného světa a rozšíření je množina n-tuple skutečných entit, mezi nimiž je n-místní vztahy v intenci drží. Takové „relační pojmy“ se obvykle vyskytují jako lexikální významy sloves a přísad (předložky atd.), Ale i jiných druhů relačních slov. Jediným konceptem, pro který nejsou definovány pojmy intenze a extenze, je „prázdný koncept“ (0-místo), vyskytující se jako významová složka lexikálních slov, jako jsou pomocné látky a modální částice, a všech přípon, tj. jazykové entity, jejichž příspěvek ke složení významů není založen na lexikálních významech. Vzhledem k pojmu prázdný koncept je koncepce pojmů IL jak flexibilní, tak dostatečně silná, aby přiřadila významy lexikálním slovům jakéhokoli druhu.[4][8][9][10][19]
Pojetí je duševní stav a vnímání duševní událost, která se nachází v mozku jedince. Identifikace konceptů nikoli s takovými mentálními entitami, ale s (mimomentálními) vlastnostmi mentálních entit, může Integrational Lexical Semantics vysvětlit potenciální intersubjektivitu konceptů, což je problém, kterému musí čelit každá koncepce psychologického významu: zatímco vnímání a koncepce jsou vázány na jednotlivec, koncept může být vlastnost sdílená vnímáním nebo koncepcemi umístěnými u různých jedinců.
Lexikální významová kompozice je založena na morfosémantických kompozičních funkcích, jejichž argumenty jsou (n-tuple) pojmů a jejichž hodnoty jsou opět pojmy. Such semantic functions occur inthe semantic content of morphological functions such as morphological complement, modifier, and nucleus, and operate on the basis of (morphological or semantic) application conditions.
In Integrational Sentence Semantics, sentence meanings are construed as intensional relations between potential utterances and potential speakers. For any syntactic unit that has a sentence meaning, the meanings of the unit jointly represent a necessary condition for successful utterances of the unit. Each (simple) sentence meaning consists of at least (i) a referential part: a set containing exactly one 'referential meaning' for each referential expression of the syntactic unit; (ii) a propositional part: a pair consisting of a directive part (determining a speech act type) and a proposition; and (iii) a propositional background, consisting of what the speaker co-expresses with the proposition. The referential part and the propositional background of a sentence meaning may be empty.
Syntactic meaning composition is based on semantic composition functions associated with (i) the syntactic functions in an idiolect system, by the 'syntactic function interpretation,' (ii) with syntactic categories like tense or definiteness categories, by the 'syntactic category interpretation' (both are components of the sentence-semantic part of the idiolect system). Syntactic meaning composition starts from the lexical meanings of the primitive constituents in a syntactic quadruple: 'basic syntactic meanings' are pairs of a concept, assigned to a primitive constituent by the lexical interpretation, and a 'contextual embedding' of the concept that involves potential speakers and utterances. Next, basic syntactic meanings are transformed into 'intermediate syntactic meanings' for non-primitive constituents by means of syntactic-semantic composition functions that are associated in the idiolect system with syntactic functions such as complement and modifier. Finally, the intermediate (and, possibly, basic) meanings are further processed by semantic functions that are associated with the syntactic nucleus function, so as to yield 'complete syntactic meanings,' which are either referential meanings or sentence meanings.[4][8][9][10][19]
It appears that Integrational Sentence Semantics combines the meaning-as-use tradition in seman-tics (relating sentence meanings to speakers and utterances) with features of the psychological tradition (lexical meanings as concepts in a psychological sense, speaker attitudes as essential to sentence meanings) and with features of the realist tradition (e.g., extra-mental status of lexical and of syntactic meanings, the compositionality principle for complex meanings).
Reference
- ^ Hans-Heinrich Lieb (ed.), "Syntactic methodology: an Integrational account I", 2017, s. ii.
- ^ A b C d E F G h i j k Lieb, Hans-Heinrich. 1983. Integrační lingvistika. Sv. I: Obecný obrys. Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. (= Aktuální problémy lingvistické teorie 17).
- ^ Lieb, Hans-Heinrich: „Historie integrační lingvistiky: krátký přehled“. Domovská stránka integrační lingvistiky. (Citováno 21. dubna 2013).
- ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó Sackmann, Robin. 2006. „Integrational Linguistics (IL)“. In: Keith Brown (šéfredaktor). Encyklopedie jazyka a lingvistiky. 2. vydání. Oxford: Elsevier. Sv. 5. 704–713.
- ^ A b C Lieb, Hans-Heinrich. 1993. Lingvistické proměnné: Směrem k jednotné teorii jazykových variací. Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. (= Aktuální problémy lingvistické teorie 108).
- ^ A b C Budde, Monika. 2000. Wortarten: Definition und Identifikation. Doct. diss. Freie Universität Berlin. [Published on microfiche.]
- ^ A b C d E F G h i Lieb, Hans-Heinrich. 1993. „Integrational Linguistics“. In: Joachim Jacobs, Arnim von Stechow, Wolfgang Sternefeld a Theo Vennemann (eds). Syntax: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung / An International Handbook of Contemporary Research. Sv. 1. Berlín atd .: de Gruyter. (= Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft 9.1). 430–468.
- ^ A b C Lieb, Hans-Heinrich. 1979. "Principles of semantics". In: Frank W. Heny, and Helmut Schnelle (eds). Syntax and Semantics, vol. 10: Selections from the Third Groningen Round Table. New York etc.: Academic Press. 353–378.
- ^ A b C Lieb, Hans-Heinrich. 1980. "Syntactic meanings". In: John R. Searle, Ferenc Kiefer, and Manfred Bierwisch (eds). Speech act theory and pragmatics. Dordrecht etc.: Reidel. (= Synthese Language Library 10). 121–153.
- ^ A b C Lieb, Hans-Heinrich. 1992. "Integrational Semantics: An integrative view of linguistic meaning". In: Maxim Stamenov (ed.). Current Advances in Semantic Theory. Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. (= Current Issues in Linguistic Theory 73). 239–268.
- ^ A b C d Lieb, Hans-Heinrich. 1998. „Morph, Wort, Silbe: Umrisse einer Integrativen Phonologie des Deutschen“. In: Matthias Butt a Nanna Fuhrhop (eds). Varianta und Stabilität in der Wortstruktur: Untersuchungen zu Entwicklung, Erwerb und Varietäten des Deutschen und anderer Sprachen. Hildesheim atd .: Olms. Germanistische Linguistik 141–142. 334–407.
- ^ A b C d Lieb, Hans-Heinrich. 2008. „Případ dvouúrovňové fonologie: Německé obstrukční napínání a nosní alterace ve francouzštině“. In: Robin Sackmann (ed.). Zkoumání integrační lingvistiky: čtyři eseje o němčině, francouzštině a guaraní. (Studies in Integrational Linguistics, 1). Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. Aktuální problémy lingvistické teorie 285. 21–96.
- ^ Richter, Heide. 1988. Indexikalität: Ihre Behandlung in Philosophie und Sprachwissenschaft. Tübingen: Niemeyer. (= Linguistische Arbeiten 217).
- ^ Moltmann, Friederike. 1992. Lokalität und Individuation: Studien zur Ereignis- und Nominalphrasensemantik. München: Fink. (= Studien zur Theoretischen Linguistik 12).
- ^ Eisenberg, Peter. 1998/1999. Grundriß der deutschen Grammatik. Band 1: Das Wort (1998). Band 2: Der Satz (1999). Stuttgart: Metzler.
- ^ Sackmann, Robin. 2004. Numeratives: the syntax and semantics of classifiers and measures in Mandarin Chinese. Doct. diss., Freie Universität Berlin.
- ^ Sackmann, Robin (ed.). 2008. (ed.) Zkoumání integrační lingvistiky: čtyři eseje o němčině, francouzštině a guaraní. (Studies in Integrational Linguistics, 1). Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. Aktuální problémy lingvistické teorie 285.
- ^ Lieb, Hans-Heinrich. 2005. "Notions of paradigm in grammar". In: D. Alan Cruse, Franz Hundsnurscher, Michael Job, and Peter Lutzeier (eds). Lexikologie / Lexicology: Ein internationales Handbuch zur Natur und Struktur von Wörtern und Wortschätzen / An international handbook on the nature and structure of words and vocabularies. Sv. 2. Berlín atd .: de Gruyter. (= Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft 21.2). 1613–1646.
- ^ A b Lieb, Hans-Heinrich. 1992. „Integrational Linguistics: Outline of a theory of language“. In: Hans-Heinrich Lieb (ed.). Vyhlídky na nový strukturalismus. Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. (= Aktuální problémy lingvistické teorie 96). 127–182.
Další čtení
- Lieb, Hans-Heinrich. 1983. Integrační lingvistika. Sv. 1: Obecný obrys. Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. (= Aktuální problémy lingvistické teorie 17).
- Lieb, Hans-Heinrich. 1992. „Integrational Linguistics: Outline of a theory of language“. In: Hans-Heinrich Lieb (ed.). Vyhlídky na nový strukturalismus. Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. (= Current Issues in Linguistic Theory 96.) 127–182.
- Lieb, Hans-Heinrich. 1992. "Integrational Semantics: An integrative view of linguistic meaning". In: Maxim Stamenov (ed.). Current Advances in Semantic Theory. Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. (= Current Issues in Linguistic Theory 73). 239–268.
- Lieb, Hans-Heinrich. 1993. „Integrational Linguistics“. In: Joachim Jacobs, Arnim von Stechow, Wolfgang Sternefeld a Theo Vennemann (eds). Syntax: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung / An International Handbook of Contemporary Research. Sv. 1. Berlín atd .: de Gruyter. (= Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft 9.1). 430–468.
- Lieb, Hans-Heinrich. 2008. „Případ dvouúrovňové fonologie: Německé obstrukční napínání a nosní alterace ve francouzštině“. In: Robin Sackmann (ed.). Zkoumání integrační lingvistiky: čtyři eseje o němčině, francouzštině a guaraní. (Studies in Integrational Linguistics, 1). Amsterdam; Philadelphia: Benjamins. Aktuální problémy lingvistické teorie 285. 21–96.